Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Středověký máj od twilightyna

05.07.2011 (11:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 1× • zobrazeno 1306×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Upíří slza

1. května 1427

Španělsko

Garrett:

Garrett ležel na chudinské posteli v chalupě, podobající se spíše chýši. Ale byl to jeho domov, věděl, že za pár set let si bude moci dovolit lepší ubytování. Práce v hradní kuchyni není zrovna skvělá, ale je to lepší než žebrat před polorozpadlým kostelem. A bylo to lepší v mnoha věcech. Kate. Čarokrásná služebná hradní paní. O pár let mladší než on. Tedy, pokud počítá věk, ve kterém uvízl a ne roky, které žije. A s ní, s ní se dnes prvního máje sejde. Rozbitým oknem zkontroloval oblohu venku. Romantická modř už zaplňovala skoro celá nebesa. A kde nebyla ona, bylo slunce, opírající se o obzor. Je čas. Lehce nadzdvihl růži, kterou si dosud tiskl k hrudi. Růži rudou jako samotná krev, která v jeho žilách už celé roky neproudila, ale v jejích ano. Vstal a urovnal si své nejlepší oblečení. Dlouhou košili měl v pase uvázánou koženým páskem, za kterým měl zastrčenou – jako správný muž – dýku a brašnu, v níž teď byla stará deka. Na hlavě mu seděl modrý baret a na nohách šedé špičaté boty, navlečené na dlouhých hnědých punčocháčích. Dotkl se zrezivělé kliky. Zhluboka se nadechl a políbil květ růže, poté vydechl a vydal se do města. Ulice byly stále rušné a přeplněné, dřevěné vozy, tažené osly a koňmi, se proháněly po kamenných cestách, jako by jim patřily. Děcka si hrála s kamínky a křídou. Ženy chodily s koši pověšenými na ramenou plnými zeleniny a masa. Jak je vidět, trh ještě neskončil. Když se konečně z té pavučiny lidí vymotal na náměstí, zamířil do jeho středu, kde stála kamenná kašna. Kolem kašny rostly krásné pivoňky, ale nemohly být krásnější než ona - Kate. V kašně byl zabudován podstavec, na němž seděl lev s tlapou zdvyženou, jako by vám chtěl dát pac. Hlavu měl zakloněnou a z tlamy mu stříkala křišťálová voda lehce dopadající na hladinu v kašně. Posadil se na její roh a s hlavou sklopenou čekal. Po chvíly čekání začal studovat maličkosti. Kéž by mohl tohoto motýla chytit a zaplést jí ho do vlasů. Ale tenhle pivoňkový květ bych mohl. Ne, to se nesluší.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si kdosi.

Garrett si toho nevšímal a dál zkoumal pivoňkový květ.

„Ehm, ehm?“ tentokrát se odkašlání o stupěň zvýšilo a utvořilo otázku.

Konečně vzhlédl a stála tam ona. Ona v smaragdových šatech s dlouhou vlečkou, ona s vysokým špičatým kloboukem, ona s dlouhými hnědými vlasy lesknoucími se na slunci, ona s tak zářící osobností, která by lidského mládence shodila do kašny za ním. Ale jeho ne. I když k tomu nebylo daleko.

„Moc se vám omlouvám,“ řekl nesměle.

„Také vám přeji pěkný večer,“ odvětila pobaveně.

Chtěl odpovědět něco nemálo ironického, ale odpustil si to.

„Znova se omlouvám,“ zazmatkoval a proto se odlmčel, ale poté již uklidněn reagoval.

„Krásný večer Kate,“ podal jí růži , „nešla byste se se mnou projít?“ zeptal se, snad ne moc opovážlivě.

„Ráda,“ usmála se.

„Omdlím,“ tvrdila jeho hlava.

Také se usmál, tak, jak jen nejlépe dokázal.

Nabídl jí rámě. Přijala jej a společně se vydali březovou álejí. Snažil se působit tak, že ji vede náhodnou cestou, ale přitom měl přesně určený cíl procházky.

„Jaké je to v horních patrech hradu?“ zeptal se, aby řeč nestála.

„Přepychové,“ pravila, jako by to byla samozřejmost, ale když to řekla, lehce zdvihla levé rameno, ohrnula ret a hlavu naklonila na stranu. To znamená, že to bylo to první, co ji napadlo.

Usmál se tomu, připadalo mu to roztomilé.

„Je první máj,“ nadhodil.

„Hm... ,“ ukázala, že poslouchá, ale toto téma probírat nechce.

„Chtěla jste někdy pracovat někde jind... ,“ ani ho nenechala domluvit.

„Chtěla jsem být bylinkářka - něco jako bába kořenářka. Vždyť víte. Já vím, co by mi hrozilo. Byliny jsou ale fascinující, dokáží vyléčit snad cokoli...,“ povídala by dál, ale přišlo jí to určitě neslušné.

„Jen mluvte dál, zajímá mě to,“ pokynul jí.

„Ne, počkejte chvilku, co jste chtěl dělat vy?“ usmála se a tím mu lehce naznačila, že o tomto se bavit chce.

„Lékař,“ řekl stručně.

„Tak to máme skoro stejné... ,“ opět se usmála. Garrett měl pocit, že mu mrtvé srdce vyskočí z žulové hrudi.

„Povídejte mi, prosím ještě o bylinách,“ lehce jí vyzval.

Nadechla se.

„To bude dlouhé,“ pomyslil si, ale bylo mu to jedno. I kdyby povídla o něčem jiném. Je to její hlas a mluví na něj.

Kate:

Zajímá se o ni! Chce, aby mluvila! Kate měla pocit, že se vznese do vzduchu a odletí daleko a daleko jako přerostlý motýl. Nadechla se, aby mohla začít. Usmál se. Ale ne, teď si myslí že jsem upovídaná. Zamyslela se. Aby to napravila stejně hluboce vydechla. Chvíly čekala a když na ni pohlédl, pousmála se a začala plynule hovořit.

„Víte, třeba kostival je jako živý zázrak – používá se k léčbě zlomenin.“

Přikývl, tohle už zřejmě znal. Potřebuje ho ohromit.

„A máta – ta se používá na bolesti.“

„Opravdu?“ podivil se.

„Ano,“ usmála se, tohle nevěděl.

A takhle to pokračovalo dál a dál. Dlouhé minuty mu vyprávěla snad o všech bylinkách, které znala a on šel a naslouchal. Nebylo na něm vidět známky unavení ani kapičky nudy. Došlo jí, že už jdou pěkně dlouho. Poslední cíp zlatavého slunce už je téměř za obzorem a oni stále jdou dál.

„Měli bychom se začít vracet,“ navrhla tiše.

„Počkejte ještě, už tam skoro jsme.“

Nevěděla, že mají nějaký cíl téhle dlouhé procházky, ale překvapení má ráda.

„Je hodně smělé žádat po vás, abyste zavřela oči?“ zeptal se váhavě. Roztomilé.

„Myslím, že to přežiji,“ odpověděla mírně se smíchem a zavřela oči. Lákalo jí je pootevřít, když slyšela šustění látky a cinkání skla nebo porcelánu, ale odolala.

„Můžete oči otevřít,“ řekl nejspíš s tím okouzlujícím úsměvem.

Stáli pod třešní, rozkvetlou tešní. Její květy na dvojici dopadaly hladce jako mrholivý déšť. Také stáli na mírně potrhané dece. Ale copak na tom záleží? Na ní stál svícen a okolo světélkujícího svícnu vázy. Ach! Plné překrásných bylin. V jedné máta, v další mateřídouška, také zahlédla měsíček lékařský.

„Och, to je nádhera,“ nevěděla, co má říci, „jak jste to věděl?“ dodala ještě ohromeně.

„Tušil jem... ,“ pokrčil rameny.

Samou radostí nad bylinami si nepovšimla dvou sklenic a porcelánového džbánu. Nevěděla, co by v něm mohlo být, ale s jistotou věděla, že alkohol to není. Cosi lehce vzalo její ruku. Ohlédla se v tu chvíly, když k její ruce položil téměř bezkrvé rty. Cítila na ruce lehké šimrání, které určitě cítil i on. Myslela, že pukne radostí. Beze slov jí pokynul, aby se posadila na potrhanou deku. Udělala to a jakmile dosedla, už jí podával sklenici s jakousi zelenou tekutinou. Opatrně si přičichla, ale jakmile to ucítila, napila se. V puse se jí roztříštilo snad milion chutí.

„Bylinky... ,“ vzdychla.

„Spoustu,“ potvrdil její tvrzení. Podíval se jí do očí. Ztrácela v jeho černých očích. Hleděli na sebe. Četla jeho oči jako knihu. Byla to celá noc? Uplynula minuta nebo hodina? Nevěděla.

Jediná tři slova která jí proudila hlavou byla: „Je tak nádherný.“

Garrett:

„Jak může být někdo tak krásný?“ tato slova se mihotala v jeho hlavě jako malá světélka naděje.

Kate:

A pak se to ozvalo. Rachot, tříštění skla a cizí slova. Byl to rušivý hluk, který přerušil tak krásnou chvíly. Pohlédla na Garretta, ale i na něm bylo vidět, že neví, co se děje. Zvědavě se rozhlédla. Teprve teď zjistila, že jsou uprostřed prázdné zelené jarní louky, lemované keři a stromy a hned pod královským hradem. Korouhev nejvyšší věže se zlověstně otáčela. Všechna okna byla plna světel a pohybujících se stínů. Hluk se ozval znovu. Tentokrát hlasitěji. A pak křik.

„Můj bože, paní!“ jakmile její křik uslyšela, rozběhla se álejí. Běžela, jak jen mohla, ale pak sebou škubla. Cosi ji popadlo, ucítila vítr, zavíření vlasů a pak ji to položilo u kamenného hradu. Garret se ustaraně rozhlížel.

„Později... ,“ promluvil hlasem, když viděl její nechápavý a vystrašený výraz.

„Za žádných okolností se odtud nehni!“ vykřikla, když vběhla do zmatku v hradu.

Garrett:

Řekla mu, že musí zůstat. Musí... Co má dělat? Má o ni strach. Sžíravá bolest v hrudi ho spalovala. Tiché srdce se v jeho mysli rozpumpovalo. Otočil se k hradu zády, zavřel oči a zacpal si uči silnými dlaněmi. Nechce nic vidět, když jí nesmí pomoci. Neuposlechl by.

„Co když se jí něco stane?“ křičel hlásek v jeho hlavě. Ne, všechno bude dobré. Všechno, všechno... bude dobré. Uslyšel zvuky, nejspíše se další služebné ženou nahoru pomoci své paní. Nevěděl, co se děje. Ta hrůza. Chce jí pomoci! Ale nesmí. Už klečel, zoufale si rval vlasy a drápal po obličeji. Nesmí ji neposlechnout. Přikázala mu to! Nesmí... Proč říká, že nesmí? Může, kdykoliv by mohl. Ale ona mu to přikázala! I přes zavřené oči cítil rušivé světlo v začínající noci. Nevydržel to a bleskurychle se otočil. Již téměř polovina hradu byla zakryta nemilosrdným ohněm.

„Ne!“ Jak si toho nemohl všimnout. Proč nešel s ní? „Hlupák, hlupák, hlupák,“ tvořila se ozvěna v jeho mysli, když okolo hradu obcházeli postavy v kápích s loučemi. Má smysly bystřejší než cokoliv na světě a on ten pach neucítil... neslyšel... neviděl. Jen kvůli tomu, že se zabíval slovům, jako je nesmíš.

„Ne!“ vykřikl do noci znovu a vběhl dovnitř. Běžel rychlostí blesku, přesto se plameny snažily spálit jeho nemrtvé tělo. Hledal, hledal... Kde je? Kde jen může být? Probíhal pokoj po pokoji, ale nebyla nikde. Ohnivé plameny se krmily jeho punčochami a košilí. Ne, vždyť on hoří! Co má dělat, shořet jako ona nebo se zachránit? I on už hoří. Není šance, že by ona... Ne, to není možné, žije, jen ji musí najít.

Řval. Plameny olizovaly jeho bledé tělo. Rozběhl se. Nechal ji někde v hradu. Vyběhl ven do zmatku a chaosu. Běžel dál, daleko odtud. Nemůže žít, když ji nechal zemřít. Během běhu to oheň vzdal a zmizel v podobě dýmu. Teď mu nezbívá nic jiného než zapomenout... na ni.

Když zapomínate, za čas si vzpomenete. Zapomenout navždy je nemožné. Ale samotný upír je něco, co je nemožné. A proto, když chce, zapomene. Snažil se zapomenout rok... pak konečně milosrdně zapoměl.

O tři roky později:

1. května 1430

Francie

Garrett:

Procházel se středověkou nemocnicí, daleko od jeho původního bydliště, vybavenou... vlastně skoro ničím. Venku za okny kvetly pivoňky. Ptáci štebetali na stromu přes ulici. Jeho větve tančily v rytmu jemného májového vánku. Obrátil pohled zpět do prostředí ponuré nemocnice. Pracoval zde, protože věděl, že by si to přála. Kdo by si to měl přát, to nevěděl, jediné co věděl bylo: ona by si to přála... Jaká ona byl jediný háček.

Zavítal k raněným, aby je mohl ošetřit. Byli to tři lidé s otevřenými krvácejícími ranami. Jejich krev pro něj již dlouho nebyla pokušením. Zřejmě byli dlouho na útěku. Procházel podél dřevěných postelí a dumal nad bylinou, která by jim pomohla. Pohlédl jim do tváří. První žena byla velmi krásná. Blonďaté vlasy měla mírně kratší, bledá byla skoro stejně jako on, ale tváře jí zdobily dva malé ruměnce přetrvávající i ve spánku. Další byl muž zarostlý plnovousem. Byl hodně opálený a v ústech mu zbylo už jen pár žlutých zubů. A třetí byla taky žena, velmi krásná žena... poznával ji. Kde ji jenom viděl? Přistoupil k ní blíže. Dlouhé hnědé vlasy měla rozhozené po dece srolované tak, aby tvořila provizorní polštář. Pleť měla jemně béžovou. Na krajích zavřených víček rostly dlouhé a husté řasy. Jen kdyby si mohl vzpomenout... Zamrkala a pohlédla na něj. Její šedomodré oči se do něj vpíjeli.

„Ga... , Ga... , Garrette?“ Z jejích očích uteklo cosi vlhkého. Kdyby nebyla v tak vážném stavu, zasmál by se jejímu ga, ga.

A pak si vzpoměl.

Šok v jeho hrudi vyslal do mozku jediné slovo.

„Kate... ,“ zašeptal.

Všechno je dobré, všechno... Začaly ho pálit oči, ucítil v nich vlhkost a pak cosi rudého zavlažilo jeho nehybnou tvář. Plakal.

twilightyna

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Středověký máj od twilightyna: