Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Středověký máj od Lucka002

Stephenie Meyer


Středověký máj od Lucka002

Povídka Zakázaná láska od Lucka002 se umístila na 2. místě v kategorii Středověký máj.

Gratulujeme... ;-)

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

 

Zakázaná láska

Nedaleko od města, které se právě probouzelo k životu po dlouhé noci, seděli na louce dva lidé a pozorovali ranní oblohu. Nikdo je tu nemohl spatřit, jelikož byli na louce, jejíž poloha byla ukrytá mezi hustými stromy a houštinami.

Přestože ti dva teprve před několika málo okamžiky zažili nejkrásnější chvíle svého života, dívka nyní usedavě plakala a v očích měla vepsané čisté zoufalství. Dlaně měla spjaté v modlitebním gestu a její rty se lehce pohybovaly, přestože nebyl slyšet ani náznak jejího příjemného hlasu.

Chlapec sedící vedle ní naopak upíral svůj pohled do nebe, snad tam hledal odpověď na to, proč jejich lásce není přáno. Na nebi mohl spatřit pomalu stoupající slunce, které barvilo oblohu. Zadíval se na tu zvláštní nádheru, kdy se nebe nad obzorem zalilo rudou barvou, aby se následně mohl spolu s vycházejícím sluncem zrodit nový den. Posmutněl, neboť věděl, který den přichází. Byl to právě ten den, který si ani jeden z této dvojice nepřál zažít.

Odhrnul dlouhé hnědé vlasy z tváře dívky, která nepřestávala tiše vzlykat, a lehce ji políbil na tvář. Necítili chlad, který se pomalu vytrácel spolu s přicházející nocí, netrápilo je, že jim ubíhá čas. Tohle byla jejich chvíle, byli tu jen oni dva.

„Podívej, lásko, dnes je den všech zamilovaných,“ zašeptal a pozvedl ruku k obloze. Dívka automaticky vzhlédla, aby i ona mohla pohlédnout na tu krásu, která se jim naskytla. Chvíli jí trvalo, než něco mohla spatřit přes slzami zamlženýma očima, ale nakonec to uviděla. I přes hojně rozrostlé koruny stromů mohla dívka zpozorovat zlatavé paprsky slunce, které se prodíraly skrz poslední mraky noci.
„K čemu je mi den všech zamilovaných, když mé srdce krvácí?“ povzdechla si a z úst se jí opět vydral vzlyk. Tolik si přála, aby tento den nikdy neskončil, ale už v tento moment dobře věděla, že vše jednou končí. Za několik málo okamžiků se bude muset vrátit domů, kde se setká s rozzuřeným pohledem svého otce, neboť utekla. Zklamala ho, dobře to znala, ale nemohla poručit hlasu svého srdce.

Byla připravena na trest, který si právem zasloužila. Byla by ochotna přijmout jakýkoli trest, pokud by to znamenalo, že se nebude muset odloučit od muže, jenž dal smysl jejímu životu. Vždyť jen pro něj by byla schopna podstoupit cokoli, jen kvůli němu by byla ochotna i položit svůj vlastní život.

Nyní se však cítila zcela bezbranná, nemohla zabránit tomu, co se stane. Nemohla tu svého milého nijak udržet, jelikož válka nerozumí lásce, válka ji nezná. A ona, ač velmi miluje, se s tím bude muset smířit. Už teď to věděla, byla si jistá, že počká na lásku svého života. Počká, i kdyby měla čekat celý život, protože jiného muže by nemohla milovat. Nezáleželo jí na tom, že ji otec zaslíbil jinému - jej ona nemilovala.

Její srdce, ale nyní i její tělo, už patřilo navždy jen Edwardovi Anthonymu Masenovi. Nechtěla poslechnout otce, přestože by tak měla jako správná mladá dívka učinit. Zoufala si nad svými zbloudilými myšlenkami, které jí říkaly, že už brzy se má stát manželkou jiného, velmi starého, ale bohatého vdovce. Má se stát vdanou dámou, porodit zdravého syna a pečovat o domácnost. Copak by mohla? Vždyť je jí sedmnáct!

Spousta jejích přítelkyň už byla dávno provdána, ale ona dosud odmítala. Svěřila se jen jednou matce, že její srdce náleží Edwardovi, ale jakmile matka zaslechla jméno jejího vyvoleného, zmařila všechny její úpěnlivé naděje na spokojené manželství.

Jak si vůbec dovolila milovat někoho z rodiny Masenových? Někoho z rodiny, která je po tolik let znepřátelena s tou její. Ale copak si mladičká Isabella mohla vybrat, do koho se chce zamilovat? Kdyby mohla, pak by její volba jistě byla taková, aby udělala radost rodičům. Kdyby tehdy nešla na procházku s chůvou, nejspíš by ho nemusela nikdy spatřit… Její život by zůstal přiměřeně spokojený, nechala by svého budoucího manžela, aby se jí dvořil. Oblékla by si své nejnádhernější šaty, nejspíše by si na sebe oblékla pomněnkově modré šaty. Zbožňovala jejich hedvábnou krajku, která se jí linula kolem pasu. Byla zdobena drobnými květy růží, které Isabella tolik milovala.

Pravděpodobně by si nechala do vlasů vplést světle modrou stuhu, aby tak mohla dokonale vyniknout v jejích kaštanových vlasech. Do ruky by si vzala vějíř, kterým by se ovívala, ale zároveň by za něj schovávala i ruměnce ve svých tvářích, až by se jí její nastávající dvořil. Mrkala by řasami jako panenka a svýma hnědýma očima by zkoumala tvář svého budoucího manžela. Isabella si smutně povzdychla.

„Edwarde, slib mi, že se vrátíš,“ zaprosila a vzala do svých dlaní ruku svého milého. Otočil se na ni a jeho smaragdové oči se ponořily do jejích tmavě hnědých. Ten hřejivý pohled jeho očí jí dával sílu, kterou nyní tolik potřebovala. Chtěla být silná, aby mohla čelit všemu, co ji čeká po návratu domů. Věděla, že to musí zvládnout, protože on bude na bitevním poli, bude potřebovat její dopisy, které se mu chystá psát dnem i nocí.

„I kdyby to mělo být to jediné, co ve svém životě udělám, má drahá,“ přísahal a něžně spojil své rty s těmi jejími. Jejich polibek nebyl vášnivý, byl protkaný žalem, který se mísil s okolním vzduchem. Přestože ani jeden z nich si nebyl jistý, zda se ještě někdy spatří, milovali se. Jejich láska sílila s každým okamžikem, který spolu mohli prožít.

„Věřím ti,“ zachraptila, jelikož její hlas byl značně poznamenaný pláčem. Světlá pokožka jejího obličeje byla zarudlá od usedavého pláče. Pomalu se zvedli, aby dále neoddalovali to, co muselo nenávratně přijít. Chlapec s vlasy barvy bronzu podepíral dívku, která bosýma nohama našlapovala do trávy, jež byla poseta drobnými kapičkami rosy.

Když v noci prchala z domu, nebrala si ani střevíčky. Do chodidel ji nyní bodaly tisíce drobných větviček a kamínků, ale ona byla statečná. Nestěžovala si, byla vděčná i za tento okamžik, kdy mohla být se svým milovaným.

Chlapec doprovodil dívku k jejímu domu, chtěl jít s ní dovnitř, aby ji uchránil od otcovy zloby, ona ho však nepustila dále. Nechtěla, aby hněv jejího otce dopadl i na něj. Uvědomovala si, co vše provedla a byla jedině ráda, že sousední domy jsou ještě stále plné spících sousedů. Otec by jí neodpustil, kdyby ji někdo takto spatřil. Rozcuchanou, neupravenou, ale především zamilovanou do cizího muže. Do muže, kterého ona nikdy mít nemůže. Ona nesmí v srdci chovat lásku k muži, který z ní tuto noc udělal ženu, nesmí, ale srdci neporučí.

Byla připravena na trest, ale copak ji otec může trestat za to, že se zamilovala do nesprávného mladíka? Copak jí může zakázat lásku, když její srdce má vlastní rozum, kterým se chce za každou cenu řídit? V tuto chvíli si uvědomovala víc než kdy dřív, že už dávno není tou poslušnou dívkou, kterou by měla podle etikety být. Vždyť ona se vzepřela svému otci, kterého nadevše miluje kvůli chlapci, jenž ukradl její srdce.
V tuto chvíli se dívenka modlila, přála si, aby se svět umoudřil. Toužebně se modlila v to, aby její milý nemusel odejít na vojnu, aby s ním mohla šťastně žít, přestože jejich rodiny se nenávidí. Teď už ale bylo pozdě na zbožná přání, bylo pozdě na tiché prosby seslané k nebesům. Slunce vyšlo a noc, ke které mohla prosit, už zmizela. Spolu s ní zmizely i dívčiny naděje na lepší zítřky. Nechala se od chlapce pohladit po tváři a věnovala mu poslední polibek.

„Nezapomenu na tebe,“ sliboval jí věrnou lásku, ale tušil, že ač nezapomene, nebude mít už možnost se s dívkou setkat. Její život bude od nynějška řídit její otec a ona bude trpět, ale věděl, že ji nikdy nepřestane milovat. Na dálku jí bude posílat dopisy, ve kterých jí bude psát o kráse zapadajícího slunce, která se nemůže rovnat s její krásou. Bude psát o rozkvétající přírodě na jaře, jež bohatě předčí jediný dívčin úsměv.

„Budu tu čekat, vzpomínat na tvůj slib,“ zopakovala to, co již řekla několikrát. Toužebně si přála, aby neodcházel a její oči se znovu zalily slzami. Zmizela z nich dětskost, plachost, dokonce i radost. V očích jí zůstal jen smutek, žal a starosti o život toho, kdo je jí nejmilejší.

Pak jí chlapec věnoval ještě jeden polibek, sáhl do kapsy svého světlého saka a vytáhl z něj zlatý náhrdelník. Byl jednoduchý, jen řetízek, na kterém se houpal přívěšek tvaru slzy. Dívka se otočila čelem ke dveřím do svého domu a přizvedla si vlasy, aby jí ho mohl připnout. Ucítila chladný kov na své kůži a lehce se zaklepala zimou.

„Takhle s tebou zůstanu navždy. Už se neotáčej, zachovej si vzpomínku, lásko. Já se vrátím,“ řekl a dívka ho poslechla. Ač si přála otočit se a zadržet svého milého na místě, nemohla. Respektovala to, co jí řekl, takže jen tiše otevřela dveře do domu a nerozhodně vykročila jednou nohou přes práh domu. Její srdce jí přikazovalo, aby se otočila a spatřila tak naposledy lásku svého života, ale ona tak neučinila. Dala na rozum a pokračovala do útrob domu, aby za sebou následně mohla zavřít dveře, o které se opřela.

Nohy se jí viklaly a jen stěží se na nich udržela, ale ještě musela vydržet. Odlepila pohled od země, čímž se přinutila podívat se do tváře osobám, které stály naproti ní. Nevěděla o jejich přítomnosti zde, snad to raději ani vědět nechtěla. Zadívala se do očí matky, která slzela a pevně držela otce za ruku, aby zůstal stát vedle ní.

Dívka na sucho polkla a s přemáháním se napřímila, aby tak vyslechla svůj trest. Po těle jí přejel mráz, když se podívala na otce, který nevěřícně kroutil hlavou nad jejím vzhledem. V očích se mu rýsoval strach, ale ta ohromná zloba v jeho tváři jej překonala. Dívka se zaklepala strachy, neměla ani tušení, co může přijít.

„Isabello, kde jsi byla?“ začala matka, ale otec ji rázně přerušil jediným pohledem.

„Kde by asi byla?!“ zaburácel tak, že musel probudit celý dům. „Byla za ním! Chová se jako obyčejná poběhlice. Zostudila nejen celou naši rodinu, ale i svého budoucího manžela!“

Dívčin otec se nejspíše nehodlal smířit jen se slovním potrestáním a Isabella to chápala. Však kdo jiný by ji měl potrestat za její hříšné myšlenky a hříšné činy? Pozorovala otce, jak si sundává pásek od kalhot, viděla i matku, která se ho marně snažila usměrnit. Ještě nikdy na ni otec nevztáhl ruku, ale dovedla si představit, jak je nyní rozčílen.

Udělala několik váhavých kroků směrem k němu, hrdlo měla stažené strachem. Bez námitek pozorovala otce, jak se k ní blíží. Snad ani nevnímala bolest způsobenou ranami řemenem. Plakala, křičela, ale necítila bolest na svém těle. Její rozedraná duše a bolavé srdce jí působilo mnohem větší rány. Mnohem více modřin má ze zlomeného srdce.

„To už stačí, Charlesi! Podívej se na ni,“ zastavila dívčina matka otce a on se teprve nyní probudil ze svého transu. Zděšeně se podíval na svou uplakanou dceru, aby ji vzápětí mohl poslat s matkou do pokoje. Služebné, které přivolal šílený křik dívky, ale i rozčilování pána domu, se okamžitě vrhly na pomoc paní, aby společnými silami dostaly dívku do jejího pokoje.

Ona už necítila nic. Ani pálivou bolest z ran na zádech, které jí matka se služebnými začala ošetřovat, necítila mráz, který jí běhal po těle. Chtěla zemřít, protože její život bez něj neznamenal nic. V hlavě se jí ukazovaly krvavé obrázky z války, které si její fantazie jen mohla domyslet, tolik litovala toho, že ho nechala odejít.

Měla se otočit, měla na něj zavolat… Jakkoli se ho měla pokusit zastavit, ale ona neudělala nic, jen za sebou zavřela dveře domu, kterými zavřela i jedinou cestu k lásce svého života.

„Co jsi to udělala, Isabello?“ zoufala si matka. Její tiché vzlyky vůbec nepomáhaly Isabelle rozumně uvažovat, naopak ji nutily utíkat od reality k bolestivým představám. Její srdce tlouklo jako po namáhavém běhu, na čele jí rašil studený pot a z očí jí vytékaly neustále nové a nové slzy zoufalství.

„Odpusť, matko, ale musela jsem,“ vzlykla a její srdceryvný pláč rozplakal i jednu ze služebných. Renée Swan odeslala všechny služebné z pokoje a zůstala tak se svou jedinou dcerou o samotě. Potřebovala s ní mluvit jen mezi čtyřma očima.

„Ani nevíš, co jsi provedla, dítě. Jak jsi mohla být tak nerozumná?“ Isabella se trpce pousmála. Pokusila se zvednout z postele, ale matka jí přikázala ležet. Namísto zvednutí se tedy jen natočila hlavu do strany, jelikož ležela na břiše, aby se jí hojily rány na zádech.

„Donuť slavíka nechat se zavřít do klece, když si přeje létat. Poruč srdci plnému lásky, aby poslechlo rozum. Oboje je tak nemožné, tak se mě, prosím, neptej, jak jsem to mohla udělat. Miluji ho,“ vysvětlila matce Isabella a upírala přitom pohled někam do dáli. Přestože se dívala do sněhově bílé zdi, mohla vidět bitvu. Spoustu vojáků, kteří byli ochotni padnout za svého vládce, mohla spatřit i jeho…

„Až se tě otec zeptá, zda ses Edwardovi odevzdala,“ vyslovila matka tu větu s přemáháním. „Lži, Isabello. Uděláš tak jen dobře, otec se uklidní a vše bude v pořádku,“ ujistila ji hlasem, který si však nebyl ničím jist. Mladičká Bella se však ani nepohnula, nijak nereagovala na matky radu, byla unavená. Unavoval ji její vlastní život, toužila usnout a probudit se až všechno zlé skončí, až tu bude znovu on.

„Odpočiň si,“ řekla Renée, když zjistila, že ze své dcery už nedostane slůvka. Opatrně za sebou zavřela dveře pokoje a odešla do přízemí, aby se pokusila uklidnit zlobu svého muže. I ona měla obavy, že by mohl ublížit Isabelle znovu, ale dobře věděla, že ho to mrzí. Miloval svou dceru, jen tu otcovskou lásku dokázala překonat jeho pýcha a hrdost.

Dny plynuly a Isabella už pomalu necítila svá zranění od řemene, zůstala jí jen jediná bolest, která ji bude doprovázet až do konce jejího života. Zraněné srdce, poraněná duše. Jizvy na jejím srdci se nezahojí tak snadno, jako se zahojily ty na jejích bedrech. Isabelle bylo najednou jedno, co s jejím životem bude dál, věděla jen to, že navždy bude čekat na svého milého. Třebaže ji otec chtěl provdat za jiného, třebaže už chystal svatbu a její nastávající se k nim právě dnes chystal.

„Oblékni si ty zelené šaty,“ přikázala jí matka a Isabella němě uposlechla jejího rozkazu. Nechala služebné, aby ji zašněrovaly do róby olivové barvy, která jen stěží dokázala rozjasnit její smutnou tvář. Už tolik dní jí nenapsal, přestože slíbil, že psát bude. Vždyť ona sama mu již poslala mnoho dopisů, nedoručili je snad? Zabránil otec nějak tomu, aby dostala dopisy od své lásky?

Do očí jí opět vbíhaly slzy, ale Isabella se je již naučila potlačit, bylo to nezbytné, jelikož se na ni otec neustále hněval. Nemohla před ním plakat za to, že její srdce krvácí. Jedinou naději viděla ve své chůvě, která jí každý den nosila zprávy z města, zajímala se o to, co se odehrálo v bitvách, toužila vědět, zda je její milý v pořádku.

„Je mi to líto, drahá, ale stále nikdo nic neví,“ pošeptala jí chůva do ucha, když se jí snažila zvlnit vlasy tak, jak je Isabella nosila dříve. Něco se v ní však změnilo a snad i její tělo pochopilo, že již není proč se parádit a veselit. Chvíli trvalo, než se služebným podařilo zkrášlit Isabellu, aby výsledek byl dokonalý.

Její krása se nedala popsat slovy. Olivové šaty se širokým světlým pruhem látky kolem pasu, který zvýrazňoval dívčin útlý pas, vypadaly dokonale. Huňaté hnědé vlasy se jí v kudrlinkách motaly kolem obličeje, který byl však hyzděn smutkem. I když se dívka pokusila kvůli otci usmívat, byla to maska, její oči zůstaly chladné.

„Usmívej se, je to tvůj nastávající!“ zahrozil jí otec šeptem a Isabella se opět pokusila o úsměv, když v jeho doprovodu scházela schody do přízemí, kde se již nacházelo několik lidí. Na jejich zahradě se měla konat zahradní slavnost na počest budoucího sňatku Isabelly Marie Swan a Jonathana George Stevensona. Co záleželo na tom, že Isabella nebyla šťastná? Tohle byl svět, ve kterém byli muži vládci společnosti, oni rozhodovali o osudu ostatních.

„Ach, Isabello, vypadáte dnes vskutku nádherně,“ obdivovala její krásu jedna z matčiných přítelkyň, ke které se rychle přidaly další. Dívka se jen pousmála nad jejich poznámkami a nechala se otcem dovést až k muži, který měl být jejím budoucím manželem.

Nechtěla ho ani vidět, dobře věděla, že je velmi bohatý, ale jeho věk by se dal porovnávat s věkem jejího otce. Ona nechtěla být manželkou někoho takového, Isabella si přála Edwarda a jeho lásku. Kde jen je mu konec?

„Jonathane, vítej u nás,“ pozdravil Charles svého budoucího zetě a poklepal mu pravicí. Isabella si jen němě prohlížela jeho vzhled. Byl oblečen do černého obleku, tmavá vázanka se vyjímala na bílé košili a z kapsy saka mu vyčníval bílý kapesníček. Když se však mladičká dívenka setkala s tváří svého nastávajícího, posteskla si. Jeho tvář byla hladce oholena, Bella u něj stála natolik blízko, aby mohla cítit jeho vodu po holení, která ji nepříjemně štípala v nose. Mohla vidět jeho bleděmodré oči, kolem kterých se mu rýsovalo několik vrásek…

„Děkuji vám, Charlesi. Ach, slečno Isabello, vypadáte dnes úchvatně,“ složil dívce poklonu a chystal se jí políbit dlaň. Podle etikety se Isabella pustila otcova rámě a lehce se uklonila, aby vzápětí mohla nastavit svou dlaň k Jonathanovi. Její srdce hlasitě tlouklo, jako kdyby snad volalo o pomoc, přestože dívčiny rty se nepohnuly.

„Nemohu spustit zrak z vaší oslnivé krásy, všichni muži světa mi budou závidět, že mám tak krásnou budoucí manželku.“ Usmál se jistým úsměvem a Isabella musela odvrátit zrak, jinak by mu musela říci, že nikdy nebude jeho ženou. Že nemá v plánu říci mu u oltáře své ano. Otec bude zuřit, zbije ji a pravděpodobně ji vyžene, zřekne se své jediné dcery, ale ona bude moci i nadále čekat na svého milého. Slíbila mu, že tu bude pro něj.

„Mohu vás požádat o jeden tanec?“ zeptal se galantně a Isabella chtě-nechtě musela souhlasit. Už jen její vychování jí nedávalo na vybranou. Lehce přikývla a neochotně se zavěsila do držení svého nastávajícího, aby společně mohli dojít doprostřed tanečního parketu, který byl provizorně vytvořen na zahradě Swanovic rodinného panství.

„Zdáte se smutná,“ konstatoval její nenadšený výraz, když se pustili do lehkého tančení kolem parketu. Připojilo se k nim i několik dalších párů, kteří byli odhodláni ukázat své taneční umění před ostatními na slavnosti.

„Zdání většinou klame, můj pane,“ ozvala se nesměle, aby tak zahnala jeho pochyby o jejím psychickém rozpoložení. To poslední, co by nyní potřebovala, by bylo to, aby řekl otci, že je smutná. Jistě by se znovu rozzuřil…

„Avšak já si myslím, že v tomto případě mne klamete vy, Isabello. Vaše tvář se pokouší usmívat, ale ten žal se přímo topí ve vašich očích,“ poznamenal starostlivým hlasem, který Isabella nechápala. Copak mohl tušit, co se jí odehrává v mysli, mohl snad vědět, proč smutní? Bylo na ní natolik vidět, že by se nejradši zaslíbila jinému?

„Mé oči nemusí vždy říkat pravdu, spíše se zajímejte o slova,“ přesunula rozhovor jiným směrem a tak započala jejich tichá konverzace. Isabella nevěděla, jak by měla mluvit s někým, kdo se jí protiví, ale Jonathan se zdál být příjemným společníkem, přestože byl o tolik let starší. Možná, že právě to byl důvod, proč na Isabellu nijak netlačil.

Když tanec skončil, Jonathan se vydal pro pití, jelikož si dívka postěžovala na sucho v krku. Ve skutečnosti si spíš potřebovala oddychnout, toužila po chvilce, kdy by mohla zůstat sama jen se svými toulavými myšlenkami.

Tolik jí chyběl jeho medový hlas, vůně čerstvých růží, které jí nosil, jelikož dobře věděl, že je miluje. On byl její druhá půle, vždy ji dokázal rozesmát, potěšit, ale dokonce i uklidnit a rozplakat.

„Ach, Isabello, jak ráda tě vidím,“ zvolala směrem k dívce jedna z jejích přítelkyň, která již byla vdaná a právě se k ní dostala tak, že se utrhla od davu dívek procházejících kolem. Isabella si pomyslela, že teď se jistě bude chtít bavit o nadšeném připravování svatby, jelikož právě Meredith se těšila na svou svatbu. Ona byla nadšená přípravami a jako jedna z mála se skutečně vdávala z lásky, to má někdo štěstí…

„I já tebe, Meredith,“ pozdravila ji Isabella zastřeným hlasem. Do očí se jí při vzpomínce na jejího milého znovu nahrnuly slzy, ale dokázala je zadržet a potlačit, aby na ní nikdo nic nepoznal.

„Už jsem to slyšela, je to skutečně hrozné,“ posmutněla její zlatovlasá přítelkyně, zatímco Isabella netušila, o co se v tuto chvíli jedná.

„Co jsi slyšela?“ obávala se nejhoršího, když viděla hrůzu v očích dívky, která ji přátelsky objala kolem ramen. Meredith věděla, že se Isabella nechce vdávat za cizího, jen jí jediné se ze všech přítelkyň, které měla, svěřila se svou zakázanou láskou.

„Copak ty to nevíš?“ podivovala se Meredith nechápavosti své přítelkyně. „Dnes ráno přijel posel z bitvy, Edward byl smrtelně raněn. Zemřel dříve, než se dostal k lékaři.“

Isabelle po těle přejel mráz a prázdným pohledem zůstala zírat na dívku, která jí právě oznámila onu tragickou novinu. Tak proto tu nejsou Masenovi, uvědomila si Isabella, že tu dosud nespatřila jeho rodinu. I přesto, že mezi jejich rody byly vždy rozepře, podle etikety se slušelo pozvat všechny sousedy na slavnosti konané k takovýmto příležitostem.

Bez jediného slova se dívka otočila a zamířila vratkými krůčky k jezírku, které se ukrývalo v pozadí zahrady. Byl smrtelně raněn, probíhalo dívce hlavou. Zemřel… Už se nevrátí, zoufala si bezradně. Co by měla nyní dělat? Jak se má vypořádat s touto ztrátou? Nevnímala volání své přítelkyně, ani její spěšné kroky, kterými ji následovala.

Zcela si nevšímala toho, že se jí klepou ruce. Mráz jí běhal po těle, ale zima jí nebyla. Bolestivě ji bodalo v hrudi, přestože necítila žádné vnější zranění. Tohle bylo jiné, její srdce se rozpadalo na miliony drobných kousíčků, které už nikdy nikdo nesloží dohromady. Připadala si slabá, vítr, který vanul kolem, se opíral do jejího slabého těla a pokoušel se ji strhnout k zemi. Zemřel, problesklo jí znovu hlavou, když se zadívala do svého odrazu, který se před ní rýsoval na hladině.

Neplakala, nejspíš už neměla slzy, které by mohla vypustit napovrch. Za poslední dny i noci toho naplakala tolik, že by mohla naplnit nejeden vyschlý potok. Pozorovala svou bezbarvou tvář, ve které nepoznávala samu sebe. Tolik trápení se najednou sneslo na její bedra, tak těžké břemeno prostě nemohla unést.

Snad by stačilo natáhnout nohu, skočit do jezírka a nechat vodu, aby nad ní uzavřela svou hladinu. Třeba by měla tolik štěstí, že by ji voda pohltila dříve, než by se k ní kdokoli dostal. Nevadila by jí fyzická bolest, kterou by pociťovala, když by se nadechovala sladké vody. Klidně by podstoupila cokoli, jen kdyby se mohla vyhnout té příšerné ztrátě.

Když se trochu předkloní, bude se moci znovu setkat se svým milým, který zemřel v bitvě. Jak jen to mohl dopustit? Vždyť jí slíbil, že se vrátí. Přísahal! A ona mu věřila, doufala, že se pokusí svůj slib splnit… Proto neodpovídal na její dopisy, ve kterých mu vyznávala lásku, dopisy, ve kterých vypisovala veškeré své city k němu.

Chystala se ke skoku, ale její unavené tělo jí nedovolilo jediný pohyb. Její mysl se rozhodla neodpovídat na žádný z jejích myšlenkových příkazů. Nohy ji zradily a ona se pomalu hroutila k zemi, kde ji s otevřenou náručí přivítala chladivou rosou zkropená tráva.

Dívenka už nevěděla, co se s ní dělo potom. Nevnímala povyk lidí, když spatřili její bezvládné tělo kácející se k zemi. Necítila, jak ji silné paže otcovy zvedaly a odnášely do nitra domu, aby ji uložily do postele. Všichni si mysleli, že je nemocná a snad i byla. Byla nemocná nešťastnou láskou, ze které by ji mohl vyléčit jediný člověk, ten už ale není živ…

Za pár dní od této události se konala velkolepá svatba, v tento den si nikdo nevzpomněl na to, že by dívka kdy omdlela. Nikdo si dokonce nevzpomněl ani na to, že před několika málo dny zesnul na bitevním poli chlapec, který má právě v dnešní den pohřeb, přestože jeho tělo nebylo nalezeno. Ubohá Isabella si zoufala, ale byla vděčná za hrob, alespoň tak bude mít místo, kam bude moci chodit oplakávat svou jedinou lásku.

Nyní ji však oblékaly do sněhově bílých šatů, které si nezasloužila. Věděla to však jen její matka a ona sama. Už nebyla čistá jako okvětní lístky lilie, její tělo patřilo muži, který nebyl jejím manželem, ale bylo to tajemství, jež se nevyslovuje nahlas.

„Usmívej se, dítě, dnes je tvůj velký den,“ nabádala ji matka a Isabella poslechla. Dříve si plánovala, že se neprovdá za muže, k němuž necítí lásku, teď však věděla, že musí. Už nemá na koho čekat, protože on se už nevrátí. Jeho tělo leží pod bitevním polem, možná je to právě to, co si občas přál. Chtěl být vojákem, svěřil se jí, ale zároveň ji nechtěl opouštět. Lhal snad o svých citech, když říkal, že ji miluje? Ne, jistěže nelhal, to by poznala. Jak jen může myslet na takové věci?

„Nechystáš se udělat žádnou hloupost, že ne?“ ujišťovala se Renée, když spolu zůstaly o samotě. Isabella se hořce pousmála nad tím, co chtěla udělat dříve. Nyní však byla její mysl čistá, neukrývaly se v ní  žádné špatné úmysly.

„Netrap se, matko, já vím, co je má povinnost,“ odvětila dívka hlasem přesvědčivým natolik, aby se její matka uklidnila a pokusila se dokončit předsvatební přípravy.

„Sundej si ten řetízek, připnu ti tyto perly,“ přikázala jí matka, ale tím u dívky vyvolala počínající hysterii. Nemohla si sundat jedinou vzpomínku na něj, co kdyby ho ztratila? Jak by si potom připomínala jeho existenci?

„Ne, nechci perly. Chci tento náhrdelník,“ pronesla bez špetky pochybností. Matka se s ní ještě nějakou dobu přela, ale jelikož otec již netrpělivě klepal na dveře, věnovala Isabelle rozzlobený pohled a vpustila ho dovnitř.

„Vypadáš úchvatně, dítě,“ pochválil ji otec a dívenka byla ráda, že nemůže vidět její posmutnělou tvář, která byla v tuto chvíli zahalena v mlžném stínu závoje. Bujné kudrliny skvěle držely jemnou čelenku, která byla poseta drobnými bílými květy růží. Měla na sobě ty nejkrásnější svatební šaty, jaké mohla mít, ale nebyla šťastná.

Nezáleželo jí už na tom, jak ji vidí okolí. Ona se dříve chtěla líbit především kvůli Edwardovi, jak jen ji těšilo, když viděla jeho rozněžněný výraz. Stačil jediný jeho pohled a ona se mohla topit v jeho kočičích očích…

„Děkuji, otče,“ zašeptala přiškrceným hlasem přesně tak, jak se podle etikety sluší. Zavěsila se do otcova rámě a nechala se odvést do kočáru, kterým dojeli až ke kostelíčku, ve kterém měla být dnes svatba. Její svatba… Jak nemožně to znělo, přestože to byla skutečnost dnešního dne.

Snad ani nebyla přítomna, když s otcem kráčela uličkou mezi svatebčany. Nejspíš ani nevnímala, když říkala své ano, čímž se už navždy zadala jednomu muži. Část jejího já se zadala tomuto muži, zatímco ta druhá v ní křičela o pomoc. Celou dobu obřadu upřeně pozorovala panenku Marii, jejíž soška na ni shlížela ze stojanu.

V duchu ji Isabella prosila o odpuštění, neboť věděla, čím vším se provinila. Bála se Božího trestu, měla hrůzu z toho, že jednou skončí v pekle, jelikož její duše není čistá. Lhala, klamala, milovala… Věci jí odepřené si brala, aniž by za ně zaplatila. Vlastně zaplatila, a to tu nejvyšší cenu, kterou mohla. Zaplatila právě tou láskou, za kterou bojovala.

Tímto dnem se z Isabelly Marie Swan stala Isabella Marie Stevenson. Z dívky se stala bohatá mladá paní, která měla zaujmout místo obyčejné ženy v domácnosti. Navenek na sobě nikdy nedala znát, že by byla nespokojená a nešťastná. A tak tiše snášela svou vlastní bolest a dusila v sobě trápení.

Když se po necelém roce narodila její prvorozená dcera, byla nadšená. Nikdy si nepředstavovala, že by mohla mít dítě, ale toto byla její dcera. Dcera s vlasy barvy bronzu a čokoládovýma očima. Její a Edwardova dcera, věděla, že je jeho, jelikož v ní spatřila jeho rysy. Milovala ji jako svůj největší poklad, chránila ji před vším zlým a špatným, přestože se jí nikdy nikdo ublížit nepokusil.

Jonathan dobře znal pravdu o tom, že Renesmé Charlie Stevenson není jeho dcerou, ale mlčel. Celý svůj život mlčel, neboť svou manželku natolik miloval, že mu nezáleželo na tom, že ona jeho nemiluje. Měla v něm přítele i manžela, přesto mu však nikdy nezačala opětovat lásku.

Tak plynuly měsíce, zima se přehoupla v jaro, to zase v léto, které později přešlo v podzim. A tak putoval koloběh několika dalších měsíců, ze kterých se staly roky. Malá Renesmé rostla jako z vody, matka o ni pečovala se vší láskou, kterou jí kdy mohla dát. Věnovala jí i lásku, kterou cítila k jejímu skutečnému otci, na něhož nikdy nezapomněla. Uběhlo osmnáct let a Renesmé bylo právě tolik, kolik bylo Isabelle, když se vdávala.

Právě tolik, kolik jí bylo, když přišla o svou lásku. Každý rok chodila Isabella k prázdnému hrobu své lásky a věnovala mu dvě rudé růže. Jednu za sebe, druhou za dceru, kterou nikdy neměl šanci poznat. Zrovna dnes byl ten den. Den, kdy viděla svou lásku naposledy. Den všech zamilovaných, tak to tehdy říkal. Po osmnácti letech se rozhodla, že je ten správný čas, aby navštívila místo, kam chodívala kdysi s ním.

Volná chvíle, kdy její manžel byl pryč a dcera se vzdělávala na čajovém dýchánků, jí poskytla několik okamžiků k tomu, aby mohla nepozorovaně opustit dům. Klidným krokem se vydala k lesu, kde nezaváhala ani na okamžik. Cesta na palouček byla nyní sice poněkud zarostlá, ale to ji neodradilo od toho, aby se po ní vydala. Prodírala se houštinami, ale nakonec dorazila na otevřené prostranství, které se ani trochu nezměnilo. Isabella si vybavila její poslední návštěvu tohoto místa a po tváři jí stekla jedna slza. Jen jediná, jelikož si už dávno zakázala plakat. Nemohla ubližovat dcerce svým bezdůvodným nářkem, tak jen tajně smutnila.

Došla doprostřed paloučku a zkameněla úžasem. Viděla ho, byl to skutečně on. Stál naproti ní a pozoroval ji ze stínu stromů lesa.

„Edwarde, jsi to ty?“ Zatajila dech úžasem, když se přiblížil o několik kroků blíž a ona spatřila jeho tvář na denním světle. Slunce sice nyní nesvítilo, ale světla bylo dost na to, aby v přicházejícím chlapci poznala svou lásku.

„Ano, jsem to já,“ zamumlal s pohledem upřeným do jejích očí. Nějaký vnitřní hlas jí napovídal, že tohle není úplně ten stejný chlapec, kterého znala kdysi. Ano, viděla v něm jeho rysy, byla si jistá, že je to on, ale přesto na něm bylo něco jiného. Jeho chůze byla ladná jako pohyby kočky, hlas zněl jako tisíce zvonků a jeho krása byla okouzlující. Byl ještě nádhernější, než jak si ho pamatovala.

Jeho oči ji však odrazovaly od toho, aby uvěřila svému přesvědčení. Kam zmizely oči barvy smaragdů? Místo nich tu byly topazové oči, barva rozpuštěného zlata mu slušela, ale už to nebyl ten stejný chlapec, který ji tu zanechal.

„Kde jsi byl?“ otázala se, přestože nevěřila tomu, že je to skutečnost. Zdálo se jí to, už znala své sny, ve kterých se objevoval on jako přízrak minulosti. Ach, jak moc jí stále chyběl. Podvědomí jí napovídalo, aby stála na místě, jelikož je jen uprostřed svého snu, ale ona neposlouchala.

Postoupila několik kroků blíže, aby se mohla dotknout jeho ruky, která byla ledová. Tázavě se na chlapce podívala, ale on se jen usmál a objal ji. Nasála jeho vůni a zamotala mu prsty do vlasů. Toužila po tom, aby ho mohla políbit, ale něco jí bránilo. Snad stud, kdo ví?

„Odpusť, že jsem nepřišel dřív, ale nebylo to možné, lásko,“ vyhnul se odpovědi na její otázku a políbil její hebkou dlaň. Nejspíš by ji chtěl políbit i na ústa, ale Isabella nesměle sklopila hlavu. Připadala si jako tenkrát při jejich prvním polibku, také byla nerozhodná. Nyní to však nebyla ta nesmělost, kterou cítila, bála se, že se to nesluší.

Když se mu dívala do očí, mohla v nich spatřit lásku, ale ona se spíše zadívala na svůj vlastní odraz. Probrala se z mlžného oparu, ve kterém byla před malou chvílí a povzdychla si nad svým zjištěním. Edward zůstal stále stejný, stejně krásný a neodolatelný, ale ona zestárla.

Nyní by si kdekdo mohl myslet, že je ten chlapec jejím synem. Čas byl nemilosrdný k její kráse, nevzal ji s sebou, ale nezanechal ji tak svěží. Její dlouhé vlasy se jí už dávno v kudrlinkách nevlnily kolem obličeje, nosila je nyní svázané ve složitém drdolu pod elegantním kloboučkem, jak se slušelo na správnou dámu.

Její veselá povaha se již neprojevovala jako dříve, už nebyla dítětem, které tu Edward zanechal. Byla z ní vdaná žena, ale přesto si nechala zlatý řetízek, který jí kdysi věnoval. Potřebovala si zachovat památku na něj, na jeho život…

„Děje se něco, Bello?“ Pousmála se, když ji oslovil tak, jak jí říkal jen on. Tušila, že tohle není sen, ale nedovedla si vysvětlit, jak je možné, že se její milý vůbec nezměnil.

„Ach, Edwarde, jak je možné, že jsi naživu? Řekli mi, že jsi zemřel,“ posteskla si nad svým rozhodnutím. Připadala si najednou slabá, její rozhodnutí vdát se mohlo být ukvapené. Kdyby se neprovdala, zůstala by nejspíš sama se svou dcerou, ale nevadilo by jí to. Vzpomínala by na svou lásku…

„Je to složité, má lásko. Zemřel jsem, ale můj nový přítel a otec mne znovu přivedl k životu. Já vím, že si myslíš, že jsem se nezměnil, ale pravdou je, že se změnilo vše,“ povzdychl si. „Jsi stále tak krásná jako dřív.“ I chlapec byl stále zamilovaný do Isabelly. On v ní neviděl mladou dámu, viděl v ní tu dívku, kterou zde zanechal. Krásnou Isabellu, která se kvůli němu vzepřela vůli otce a odevzdala se mu právě na tomto místě. Tady byli sami sebou, jen oni dva proti celému světu.

„Ne, i já jsem se změnila, drahý. Zestárla jsem, má krása povadla jako květina bez vody, avšak jsem šťastná. Mám nádhernou dceru, která je i tvou dcerou,“ sdělila mu skutečnost, kterou chlapec už věděl. Několik dní je už pozoroval, tajně přemýšlela a váhal, zda jim má zasahovat do života, ale ona přišla sama. Láska jeho života přišla za vzpomínkami a on už najednou neměl chuť skrývat se v ústraní, chtěl, aby věděla, že ji stále miluje.

„Já vím, že máme dceru. Má tvé oči,“ řekl a usmál se pokřiveným úsměvem, který na něm kdysi tolik milovala. Pro jediný takový úsměv by byla schopna čehokoli.

„Odejdeš, že ano?“ vyslovila dívka otázku, která ji tolik pálila na jazyku. Neříkala to zdrceně, tušila to od první chvíle, kdy si uvědomila, že je skutečně tady.

„Ano,“ zazoufal si, „pojď se mnou, lásko,“ nabídl jí a natáhl k ní dlaň, aby tak zpečetil svou nabídku. Isabella se zarazila při pohledu na jeho rozevřenou dlaň, kdyby jí tyto slova řekl tehdy, neváhala by ani minutu, ale teď? Copak může teď odejít a nechat tu svůj život, přestože ví, že by v jeho blízkosti byla tou nejšťastnější ženou na světě? Usmála se na něj, byla rozhodnutá.

„Odpusť mi, ale nemohu. Miluji tě a navždy tě milovat budu, ale podívej se na mě,“ poukázala na svou tvář. „Už nejsem ta dívka, která tu před tebou stála před osmnácti lety, můj život patří sem, přestože bych si přála, aby tomu tak nebylo. Mám tu naši dceru, která zde vyrůstá od svého narození, i ona tu má svou lásku, které není přáno, ale slibuji ti, že se za lásku naší dcery budu bít, neboť ona si zaslouží štěstí, které bylo nám dvěma upřeno.“

Isabella domluvila a podívala se po okolí, venku se již začínalo stmívat. Edward poraženecky sklopil hlavu, protože čekal takovou odpověď, ale nechtěl si ji připustit. V duchu si vyčítal, že nemohl přijít dříve, neboť se bál, že se jako upír neovládne před lahodnou krví své lásky.

„Rozumím ti, odejdu, ale vždy vám budu na blízku,“ přísahal a Isabella z jeho slov poznala, že to myslí zcela vážně. Bude někde blízko, nejspíš se bude ukrývat před lidmi, aby si nikdo nemohl vzpomenout na to, kdo to ve skutečnosti je, ale když bude potřeba jeho pomoc, objeví se tu. Bude to jejich tajný strážce, který v noci hlídá jejich klidný spánek.

„Sbohem, lásko,“ rozloučila se s ním Isabella posledními slovy a nechala se obejmout. Dovolila mu spojit jejich rty v krátkém polibku, který byl skutečně poslední. Pak zmizel, jeho tělo splynulo s okolím a Isabella zůstala sama stát na mýtině. Utřela si z tváře další slzu, která jí skanula po tváři a otočila se, aby se vrátila zpátky do reality. A to bylo naposledy, kdy se podívala na mýtinu, kde svého milého ztratila, aby ho po čase mohla znovu najít. A ač často cítila jeho chladný pohled v zádech, bylo to posledněkrát, kdy ho spatřila.

Lucka002



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Středověký máj od Lucka002:

 1
10. kiki1
17.08.2012 [10:44]

kiki1Čtu to myslím taky po druhé, ale musím říct, že je to opravdu dokonalá povídka. Tak nádherně procítěná a skvěle napsaná. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.07.2011 [11:08]

Lucka002Holky, mám moc velkou radost, že se Vám to líbilo. Emoticon A že se Vás snažíme rozbrečet? No, lhala bych, kdybych řekla, že povídka neměla vzbudit nějaké emoce v lidech, ale nedoufala jsem, že by někoho mohla rozbrečet... Emoticon Děkuji, děkuji, děkuji! Emoticon

08.07.2011 [10:59]

KejkejProč se skoro všechny autorky pokouší své čtenáře rozbrečet? Kdo má ty slzy pořád utírat? Emoticon Příběh se mi velmi zamlouval, tak smutný a přitom tak romantický. Emoticon Emoticon

07.07.2011 [19:16]

EnnLeeÚžasné. Opravdu nemám více slov. Tvůj příběh mě naprosto vtáhl do děje a málem nebyl ani prostor na dýchání.
A i když je konec trochu smutný, myslím si, že lépe si to napsat nemohla. Někdy je prostě sad end lepší. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.07.2011 [17:33]

skodovaveraProč proboha? Proč? Emoticon Já bych tu Bellu... Jo jasně chápu ji, ale to co udělala je nepřípustný! Emoticon Emoticon

07.07.2011 [2:51]

Rajce1To nemyslíš vážně, že? Emoticon To bylo neskutečné. Inspirace v Romeovi a Julii? Indicie: dva znesvářené rody, vyhnanství v podobě války a budoucího upírství... Dobře, to je jedno. Bylo to neskutečně krásné, to ano, jenže... Prostě ten konec Emoticon Emoticon Emoticon. Další slečna, co rozbrečela cynika mého typu. Jsem ale ráda, že Isabellin nastávající (ten nechtěný) nebyl žádný dominantní pán tvorstva, ale "jenom" manžel. Že ju taky miloval. V 99,9% povídek by to bylo jináč. A překvapilo mě taky, že Bellčini rodiče byli relativně (až na výprask) v pohodě, teda aspoň mamča. Prostě jenom tak přejít, že její dcera nevstupuje do svazku manželského neposkvrněná, vždyť za to se upalovalo, kamenovalo, vyhánělo. Tolik k rodičům a manželovi.
Potom mě tam ale naštvala Meredith. Možná bylo lepší, když se to Isabella dozvěděla bez soucitných pohledů mála zasvěcených (jo, někdo si přece všimnout musel), prostě jenom taková jobovka v zásnubní den, ale... Přesto. Takto to na ňu bez máčky vybalit. To by bylo doopravdy hodně moc. Meredith mi přišla nesmypatická už jenom podle jména Emoticon. Achjo. Potom ale, jak bylo řečeno, že Edwardovo tělo nenašli, mi znovu začala svítat naděja, chabá, naivní, že nakonec budou spolu. Doufala jsem v to, po celý zbytek povídky od svajby. A i když jsem byla ráda, že Jonathan byl slušňák, přece jenom jsem se tu natvrdo zabouchla do Edwarda. K Belle mně hrozně seděl. Nedalo, nemohlo to skončit jinak, než že ti dva jsou spolu, happy end pro ně. Ale, bohužel, to tak dopadlo. Chudák Edward. Ale zas jsem ráda (zase), že kvůli tomu nedělal žádné cavyky, žádné co si bez tebe počnu, má životní lásko, smysle existence, prostě se otočil a šel dál. Viděl to daleko optimističtěji než meyerovský Edward. Jůů, zatím jsem jenom ráda. Doopravdy tu není co vytknout.
A nakonec jenom taková miniperlička: strašně se mi líbily popisy Belliných vlasů - huňatá hříva a to druhé... ehm, nevzpomenu si Emoticon. Ale líbilo se mi to! Emoticon Nádherná povídka. Měli byt spolůůů Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.07.2011 [13:30]

WinnaDneska jsem si četla tuhle povídku už podruhé. Neumím psát moc dlouhé komentáře a už vůbec ne s takovou grácií jako ty, ale pokusím se:D. Jedním slovem: prostě nádhera. (Sakryš, to jsou slova dvě:D.)Obdivuju Bells, že se neotočila, když Ed odcházel, protože já bych to nevydržela. A taky bych se nejspíš u toho jezírka utopila. Bells vážně byla silná holka. Jsem taky ráda, že její manžel nebyl nějaký kruťas. Jo a z holčičky, která byla Edova jsem měla ohromnou radost.
Tušila jsem, že Ed bude upír, tušila jsem, že se vrátí, i když mě mrzelo, že přišel tak pozdě a Bella už nechtěla odejít. Cítila jsem to samé co ona, když si uvědomovala, že je už mnohem starší, cítila jsem to roztrpčení, že se ukvapeně vdala, prostě wow. Nechtěla jsem, aby někdy ta povídka měla konec. Četla bych jednoduše dál a dál a dál. Emoticon

06.07.2011 [10:40]

Lucka002Jsem ráda, že se Vám povídka líbí. Emoticon Nelis, promiň, já jsem se snažila, ale nějak jsem zase sklouzla k tomu smutnému, no... Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 05.07.2011 [23:56]

Nemužete taky psát něco pozitivního ... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon ... ppo týhle už brečim regulérně 100 ml/min ... Emoticon Emoticon Emoticon

1. Nanny
05.07.2011 [21:28]

překrasne

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!