Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Pohádka v duchu Stmívání podruhé od Neverforget

24.12.2011 (08:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 1× • zobrazeno 1207×

Edit: Článek je ponechán v původní podobě.

Rose d'argent

„Tak, hezky se vyspi a nech si zdát nějaký pěkný sen. Dobrou noc! “„Mami, ještě pohádku. Když jsou zítra Vánoce…!“„Juliett, už je pozdě. Musíš jít spát.“„Maminko, jenom kraťoučkou. Prosím!“„No dobře, ale pak už půjdu. Já mám taky svoji práci.“„Dobře… Tak už vyprávěj!“„Bylo, nebylo, před tolika lety, že už si to nikdo nepamatuje, žil na Zemi jeden kmen bílýchlidí. Bydleli v chaloupkách v tom nejkrásnějším údolí, co si dovedeš představit.Na jaře tam rozkvetly jabloňové sady a tráva tam byla tak měkoučká a tak nádhernězeleňoučká, že ani nenosili boty, aby ji nepošlapali.V létě tam vykvetly miliony druhů barevných kytiček a všude poletovali motýlci a včeličky.Chodili se koupat do průzračných jezírek, která byla ukrytá hluboko v zelených lesích, asluníčko tam příjemně hřálo a svítilo.Na podzim začalo opadávat listí a celá krajina se zabarvila do pestrých barev. Oranžová,hnědá, žlutá, červená. Nebyl to deštivý podzim jako tady, ale nádherně teplý a slunečný.V zimě se ochladilo a začal padat sníh. Ale to ti byl sníh! Jednotlivé vločky se snášely nazem a vytvořily třpytivou bílou polevu, která zahalila vše pod měkký baldachýn. Stromy seobalily jinovatkou, a když na ně dopadly sluneční paprsky, rozzářily se a vytvářely duhovéodlesky. Jezírka zamrzla a děti se na ně chodily klouzat. V celém údolí zavládl klid a mír. Aprávě toto období tam měli všichni nejradši.“„A proč maminko?“„Protože v jejich vesničce měli něco, co nikdo jiný neměl.“„A co to bylo?“„Juliett, nepřerušuj mě pořád, já se k tomu dostanu. Vydrž a já ti to celé vysvětlím, ano?“„No tak fajn…“„Jenom u nich jim rostl zvláštní keř. Po celý rok byl zamrzlý, jenom v zimě oživl a počal růst.Nebyl to jen tak obyčejný keř, jeho kůra byla celá z toho nejčistšího a nejtřpytivějšího stříbra.Zářil na dálku a celý kmen si ho zamiloval. Byl to posvátný keř, každého, kdo by ho jakkolivpoškodil, i kdyby jen utrhl větvičku, by jinak mírumilovné obyvatelstvo potrestalo smrtí.“„Maminko?“„Juliett, co jsem ti řekla?! Co zase potřebuješ?“„Mě je ho líto… Proč smrtí, vždyť jen utrhl větvičku? Nezaslouží si umřít.“„Dobře, tak ho jen vyhnali pryč z jejich údolí. Je to lepší?“„No… Tak dobře, ale stejně to nechápu. Proč ho vůbec vyháněli? A koho vlastně vyhnali?“„Julinko, ty si zvědavá po tatínkovi. Nikoho zatím nevyhnali, a jestli se ti ta pohádka nelíbí,tak já ti ji vyprávět nebudu.“„Promiň, jenom mi přijde divné, že někoho vyhnali jenom kvůli nějaké kytičce.“„Byl to keř, ty rozumbrado. A když počkáš, vysvětlím ti to.“„No to jsem teda zvědavá.“„Nebrblej! Tak, kde jsem to skončila?“„Že by vyhnali každého, kdo by ublížil keříku.“„Děkuju. Tak tedy, stejně by to nikdo neudělal, protože ten keř každý miloval. Když totižv zimě rozmrzal a začal růst, zpíval při tom nádhernou melodii. Ale ta nebyla jako našeskladby, byla sice sotva slyšitelná, ale o to překrásnější. Byla zároveň nekonečně smutná,
ale i šťastně skotačivá, jemná jako pavoučí vlákno, ale zároveň malinko drsná a hrubá.Každý slyšel to, na co měl náladu. Lidé si ji chodili poslechnout pro uvolnění i pro dobytíenergie k práci. Nevadilo jim, že keř rostl daleko od vesnice, za tu nádheru to stálo.A představ si, že jenom jednou jedinkrát za rok ten keř vykvetl. Bylo to právě o Vánocícha byl to pouze jeden květ. Ale tak půvabný, že každý nad ním ronil slzy štěstí. Říkali tomukvítku prostě, ale ty dvě slova pro ně byla posvátná. Rose d'argent. Stříbrná růže.Léta ubíhala a jejich životy byly monotónní. Každou zimu se chodili dívat na tu Růži a stálepro ně neztrácela kouzlo. Představ si to, milovali něco, čeho se ani nesměli dotknout, jen sedívali a poslouchali.A pak se narodila jedna dívenka. Jmenovala se Šípěnka. Byla to dcera náčelníka, alenebyla ani moc hezká ani bůhvíjak chytrá. Jenže byla neskutečně dobrotivá, milá a hodná.Každému pomohla, nikdy nikomu neublížila. Milovala přírodu, cesty za Růží zbožňovalavíc, než kdokoli jiný. Byla ale křehká, tak moc, že se po jedné cestě za ní nachladila aonemocněla. Ležela na lůžku v horečkách, tvářičky rudé a modrá očička skleněná. Lidé jimilovali a po smrti jejich náčelníka je měla vést. Všichni se jí všemožně snažili uzdravit, aleona jen chřadla a chřadla.Když už se zdálo, že nic nepomůže, kde se vzal, tu se vzal, objevil se v náčelníkově chalupěPoustevník. Byl to člověk, který bydlel v přírodě a staral se o Růži. Byl velice vážený, alevšem se zdál malinko podivínský. Tak trochu se ho báli.Ale on se jen usmál a došel k lůžku nemocné, která už sotva dýchala. Položil jí ruku na čeloa podíval se jí do očí. Pak promluvil:„Je jenom jediná věc, která tu malou dokáže uzdravit. Ale bude to za strašlivou cenu.“Ostatním to ale bylo jedno, mysleli si, že jsou ochotni zaplatit cokoliv kvůli zdraví té holčičky.Poustevník se zamračil a vzal Šípěnku do náruče. Zabalil ji do hřejivé přikrývky a vydal sena cestu. Lidé jen udiveně šli za ním. Poté, co došli k Růži, Poustevník se zastavil. Tázavěpohlédl na lid za sebou a zeptal se:„Opravdu obětujete vše?“Lidé zběleli a začali se tvářit vyděšeně. Pochopili, že ten lék pro Šípěnku je Růže. Jejichposvátná Rose d'argent. V jejich mysli soupeřily dvě věci. Úcta k Růži a láska k té obyčejnédívence. A rozhodli se správně. Nenechali ji umřít, i když museli zničit jejich Růži. Je to taknějak povahový rys všech lidí, víš? Pro ty, které milujeme, bychom udělali cokoliv. Jako jápro tebe, Juliett. Takže vzali ostrý nůž a jednou ranou přesekli tu větvičku keře, na které rostlkvět. Byla to pro ně téměř fyzická bolest, zničili něco, co uctívali, milovali.Po vteřině ticha se noční krajinou rozlehl táhlý, sténavý zvuk. Keř oplakával svůj kvítek,svou Růži. Byla to neskutečně bolestná hudba, lidem tekli po tvářích vodopády slz aPoustevníkovy se v očích zaleskla stejná bolest, jaká se odrážela v pláči keře. Všichni trpěli,ale nelitovali svého rozhodnutí. Vrátili se zpátky do chalupy a Poustevník rozdělal oheň.Vzal kotlík a nalil do něj průzračnou vodu ze studánky. Pak vzal Růži. Z jejího stonkuvytékala stříbrná míza. Tu nakapal do vařící se vody a poté do kotlíku rozsekal celý květ ise stonkem. Rozmíchal a vzniklo mu tekuté stříbro. Bylo neskutečně nádherné a vonělo počemkoli, na co si jen vzpomeneš. Pak to dal Šípěnce k pití. Byla zeslablá, sotva jí tlouklosrdíčko. Vypila skoro celý kotlík a ulehla zpátky do peřin.Jenže jakmile se jí to stříbro rozlilo po tělě, připadalo jí, jako by začala hořet zevnitř.Vytřeštila oči a křičela tak bolestně, jako by jí pálili zaživa. Ono to totiž tak bývá, co je krásné,je většinou jedovaté. Stejně tak Růže. Byl to jenom jed zamrzlý do tvaru květiny, protorozkvétal v zimě. Zima je krutá a jed smrtelný. Ale Poustevník věděl, co dělá. Po třech dnechvýtažek z Růže vykonal svou práci a Šípěnka se uzdravila.Ale stejně jako všechny léky, i jed na jejím těle zanechal následky. Růže si přivlastnila její
tělo, Šípěnka zkrásněla, byla teď půvabnější, než cokoli jiného. Po své matce, keři, zdědilaschopnost překrásně zpívat. Jenže stříbro, co jí kolovalo v těle mělo ještě jiné účinky. Jejíopálená pleť zbělela, byla teď bledá a studená jako sníh, ve kterém Růže rostla. A na sluncise třpytila, jako celý keř.Šípěnka žila dál s lidmi ve vesnici, ale měla jeden veliký problém Nedokázala pozřít žádnéjídlo ani pití, a tak ji sužovala trpká žízeň. Nevěděla, čím ji uhasit a trpěla čím dál víc. Apak se to stalo. Jeden z chlapců se ríznul při sekání dřeva a Šípěnka byla poblíž. Ucítilaomamnou vůni a vydala se za ní. Cítila chlapcovu krev. Neodolatelná touha ji vábila,aby se nakrmila na malém bezbraném chlapci. Už se zdálo, že mu ublíží, ale v tom seuvnitř v ní něco pohnulo. Probudila se v ní její duše a nedovolila jí se napít jeho krve. Aleskoro všechny obyvatele vesnice to vyděsilo natolik, že se přes noc sbalili a oděšli z jejichúdolí. Šípěnka tam zůstala téměř sama. Jen Poustevník jí nezazlíval, co se stalo a mělpro ni pochopení. On sám totiž věděl, jaké to je být jiný. Patřil k takzvanému vlčímu lidu,proměňoval se každou noc ve veliké chlupaté zvíře. Zůstali tam spolu sami. Poustevník cítilvinu, za to co stvořil z malé dívenky a Šípěnka byla zděšená sama ze sebe. Krmila se namrtvých lidech, které jí Poustevník přinášel z okolí. Byl to zoufalý a smutný život, ale oni dvase utěšovali navzájem. Postupem času mezi nimi vznikla láska. Odstěhovali se spolu do jinézemě a jestli neumřeli, žijí tam dodnes.Jenže v ůdolí zůstal kotlík se zbytkem jedu. Příroda ho sice časem dobře zakryla, alezvídavé lidské ruce ho jednou objevily a díky nim se Kletba Růže rozšířila dál. Tak vzniklyupíři, lidé, kterým v těle koluje tekuté stříbro.A také jeden druh keřových růží, uhodneš, jak se jim říká?“„Šípkové, od Šípěnky!“„Správně.“„Maminko, ta byla nejlepší, jakou jsem kdy slyšela!“„To jsem ráda, ale teď už koukej spinkat. Miluju tě, Juliett.“„Já tebe taky, mami.“ zamumlala moje holčička už z polospánku. Potichu jsem vstala aotočila se ke dveřím.„Páni, krásně jsi to vymyslela, Leah.“ zašeptala moje láska.„Díky, Nahueli. Chtěl bys taky vyprávět pohádku?“ zasmála jsem se.„Nepotřebuji pohádky, když mám tebe po boku.“ pošeptal mi do vlasů a sladce mě políbil.

Neverforget

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Pohádka v duchu Stmívání podruhé od Neverforget: