Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Pohádka v duchu Stmívání podruhé od IsabelMasen

24.12.2011 (08:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 4× • zobrazeno 1469×

Edit: Článek je ponechán v původní podobě.

Diamantová vločka

Upravila jsem si svou nadýchanou sukni a s úsměvem na tváři opustila komnatu. Poněkolikahodinovém česání, líčení a upravování jsem byla konečně hotová a mohla jsem jít za svýmotcem. Dnes byl jeho důležitý den. Vlastně to byl i můj důležitý den, ale nechtěla jsem na to myslet.Všichni na hradě čekali na den, až se to stane. Ten den právě nastal.
Moje matka a otec se velice milovali. Vzali se téměř okamžitě a po několika měsících jsem se narodilajá, jako plod jejich společné lásky. Již od mého narození bylo všem jasné, že budu krásná. Sudičky nadmou kolébkou mi předpověděly šťastnou budoucnost s princem krásnějším než první jarní květ. Odté doby mě všichni vychovávali k tomu, abych byla dobrou nevěstou. Každým dnem jsem se blížilasedmnáctým narozeninám, které pro mě znamenaly zlom v dosavadním životě. Dospěla jsem, ajakožto nejkrásnější princezna v celém širém kraji jsem se musela dobře vdát.
Svou krásu jsem brala jako něco, co ani není skutečné. Všichni mě posuzovali jen podle toho, jakvypadám. Chtěla jsem všem ukázat, že jsem i chytrá a bystrá, ale nedali mi možnost. Kdykoliv jsemse někde ukázala, všechno ztichlo a pohledy všech přítomných se stočily na mne. Každý princ se chtělstát mým mužem, ale můj otec byl velice vybíravý. Chtěl to nejlepší pro mne, ale i pro sebe.
Ve chvílích, kdy jsem svou krásu proklínala, jsem se zamkla v pokoji a nikoho k sobě nepouštěla.Nikoho kromě Edwarda. Byl to jeden z mých sluhů, který se mi staral o koně a ostatní zvířata vestáji. Nebyl hezký, ale mohla jsem si s ním povídat o čemkoliv. Vždy, když jsem měla pocit, že todál nevydržím, mě vzal kolem ramen, dal mi květinu a svým hlubokým hlasem pronesl, že všechnojednou bude dobré a já nakonec budu šťastná. Ze všech svých poddaných jsem ho měla nejraději.
„Ach, Isabello,“ zvolal otec, když jsem vstoupila do sálu. Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla na tukupu princů, kteří se přišli dvořit o moji ruku. Bylo jich tolik, až jsem lehce zavrávorala a vyděšeněse zajíkla. Služebná, která stála za mnou, mne zachytila a doprovodila mě k trůnu. Posadila jsem se,upravila si sukni a má poprava mohla začít.
Během hodiny můj otec odmítl snad dvacet nápadníků. Většinou to byli princové s málo penězi,nízkým majetkem, nebo se špatnou pověstí. Během těch několika desítek minut jsem z ústnevypustila ani slovo, jen jsem čekala, až tohle všechno skončí. Začala jsem se radovat, když přišelposlední z té kupy nápadníků, ale když do sálu vstoupilo deset dalších, začala jsem propadat panice.Ani jeden se mi nelíbil a nedokázala jsem si představit, že bych s jedním z nich měla prožít šťastnýživot.
„Princi Ladislave, je mi líto, ale mou dceru nedostanete,“ pronesl otec a já zívla. Seděla jsem na trůněněkolik hodin a snažila se nemyslet na to, jak moc mě bolí zadnice. Skoro jsem ji necítila a v noháchmi pobíhalo velké množství mravenců. Hlava mi padala od únavy, ale musela jsem to vydržet. Znovujsem zívla a zavřela jsem oči, když se dveře od sálu rozrazily. Vyděšeně jsem odlepila víčka od sebe ahleděla na nově příchozího. To, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech.
Byl to ten nekrásnější muž, kterého jsem kdy spatřila. Měl bronzové vlasy, které zdobil velký modrý
klobouk s ptačími pery. Na sobě měl drahý kvalitní šat, který obepínal jeho svalnaté tělo. Přistihlajsem se, jak myslím na hříšné věci, a proto jsem zatřepala hlavou, abych je vyhnala.
„Jen pojďte dál,“ zvolal vesele otec a pokynul neznámému, aby se posadil. Byl to první nápadník,který se mohl posadit.
„Jmenuji se princ Edward a přijel jsem z dalekého království. Překonal jsem hory, řeky i údolí, jenabych viděl Vaši dokonalou dceru,“ pronesl hlubokým hlasem, který mi byl povědomý. Snažila jsem sesi vzpomenout, kde jsem ho slyšela, ale marně jsem namáhala svůj mozek.
„Princi Edwarde, povězte mi, za jakého království jste přijel?“ zeptal se ho otec a nabídl mu sklenicivína. Ten dokonalý princ odmítl a zadíval se mu do očí.
„Přijel jsem z království v Ledovém údolí,“ odpověděl a já zalapala po dechu. To království jsem znalajen z vyprávění, ale prý bylo po tom našem nejkrásnější a nejbohatší v celém kraji. Bylo to místo, kdebyla pořád zima a mnoho sněhu. Zima mi nevadila, právě naopak. Milovala jsem ji. Milovala jsemsníh, led a hlavně Vánoce. Svátky klidu, rodiny a bezpečí.
„Ach, to je vskutku zajímavé. Doufám, že Váš otec ví o tom, že se ucházíte o ruku mé dcery,“zahřměl otec a podíval se na něj. Princ Edward ho však nepozoroval, nýbrž svým dokonalýmpohledem probodával mne. Třásla jsem se a snažila se usmát. Všiml si mého pokusu a blýsknul se tímnejkrásnějším úsměvem, který jsem kdy viděla.
„Ano, ví o tom. Dokonce mi poslal dárek pro Vás a Vaši dceru,“ pronesl a zvedl se. Dvakrát tleskl ado sálu přiběhl malý mužík se dvěma balíčky. Jeden podal mému otci a druhý vzal do rukou. Tázavěse na mne podíval a já nedočkavě kývla hlavou. Pěti ladnými kroky ke mně přešel a balíček otevřel.Zalapala jsem po dechu a chytila se za hrdlo. Sněhová vločka s diamantem uprostřed se stříbrnýmnáhrdelníkem mě naprosto okouzlila. Nesměle jsem tu nádheru pohladila a princ Edward ji vyndalz balíčku, který pořád svíral v ruce. Náhrdelník mi položil na krk a po té ho připnul na mém krku. Jehoprsty se jemně dotkly mého zátylku a já ztratila řeč. Srdce mi bilo jako o život a zapomněla jsem, jakse dýchá.
„Moc Vám sluší, krásná Isabello,“ zašeptal svůdným hlasem a já se zmohla jen na úsměv.
„Princi Edwarde, myslím, že princezna je již unavená, přijeďte zítra,“ řekl otec a pokynul mu kedveřím sálu. Se smutkem na duši jsem se dívala na jeho mizející záda a nakonec jsem pohleděla dopřekvapených očí svého otce.
„Tak myslím, že už jsem ti ženicha našel,“ pronesl s úsměvem na tváři a pohladil mě po vlasech.
Tu noc jsem nemohla spát. Pořád jsem se převalovala a musela jsem myslet na naše dnešní setkání.Byl tak tajemný a krásný. Zrovna jsem myslela na jeho dokonalý hlas, když mi někdo zaťukal na okno.Vylekaně jsem nadskočila na posteli a zvedla se do sedu. Zmateně jsem hleděla na své okno, alenikoho jsem neviděla. Potichu jsem se zvedla a přešla k zácloně. Kousek po kousku jsem ji odhrnula aspatřila tvář Edward, svého sluhy. Úlevně jsem si oddychla a okno otevřela.
„Polekal si mě,“ přiznala jsem a trochu se zatřásla, když mě ovál ledový vzduch. Edward se naklonilk mé tváři a já ucítila tu známou vůni. Tu, kterou jsem cítila dnes odpoledne.
„Ustup, drahá Isabello,“ poprosil mne hlasem, který mě vyděsil. Byl stejný jako hlas prince, který mnetam okouzlil. Poslechla jsem ho a pár kroků jsem ustoupila. Dívala jsem se do jeho špinavé tváře ačekala, co má za lubem.
Vzal z mé postele kus látky, otřel si obličej a přešel ke stolku s vodou. Umyl si tvář a rozčesal si vlasy.Shodil ze sebe roztrhaný kabát a navlékl na sebe modrý oděv, který jsem znala. Vyděšeně jsem na nějhleděla a věděla, že je to on, princ Edward.
„Isabello, dnes v tom sále, to jsem byl já. Mrzí mne, že jsem ti lhal. Musel jsem jet domů, abych timohl něco přivést. Isabello, miluji tě,“ řekl a já překvapeně hleděla do jeho dokonalé tváře. Vidělajsem, že je to on. Vždycky to byl on. Můj přítel, můj rádce, můj princ.
„Edwarde,“ zašeptala jsem a pohladila ho po dokonalé tváři. Usmál se, zalovil v kapse a trochu odemne ustoupil. Pohladil mé uši a než jsem se nadála, zdobily je dvě diamantové náušnice ve tvarusněhové vločky. Překvapeně jsem hleděla do zrcadla a šťastně se usmála.
„Miluji tě, Edwarde,“ zašeptala jsem a cítila, jak se usmál. Sklonil se k mé tváři a věnoval mi polibekplný lásky. Zrovna ve chvíli, kdy se náš polibek prohloubil, zazněly v dáli zvony ohlašující nový den.Štědrý den.

IsabelMasen

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Pohádka v duchu Stmívání podruhé od IsabelMasen: