Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Největší dárek od Michal7


Největší dárek od Michal7Téma - Vánoční romance na Twilight

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

Michal7


 

Největší dárek

 

„Vánoce jsou tady. Vánoce jsou tady, coca colu si vychutnééj,“ hulákal na celý obývák Emmett a já se jen ušklíbl. Stejně každý rok dostává pořád to samé. A ještě si koupí jeden dárek sám sobě a pak dělá nesmírně překvapeného. Vždycky je to pro to, aby udělal dojem na Rose.

„Mám nějakou tajnou ctitelku. Heč!“ chlubí se vždycky, ale Rose je to taky vždycky jedno. Alice ji to po každé prozradí.

Takže naprosto nechápu, proč se tak těší!  Zavrtěl jsem hlavou, což si vysloužilo Emmettovo odfrknutí, a dál si hleděl knihy.

„Jede se!!!! Na nákupy!!! Jak já miluju Vánoce!“ rozplývala se Alice, která se najednou zjevila u schodiště. Začala se rozhlížet po obýváku.

„Jdeš ty.“ Ukázala na Emmetta. „Ty.“ Rose. „Ty.“ Jasper. „A ty!“ Já. Pff. Už jsem otevíral pusu na odseknutí, ale její pohled mě umlčel. Nedožiješ se dalších Vánoc! To my říkal ten pohled.

„Musíš mi pomoct vybrat stromek. Na to jsi expert ty!“ vytkla mi, ale já věděl, že na to je expert Esmé. Zaklapl jsem knihu a otráveně se zvedl. Alice se usmála. Byl to takový ten úsměv: Já to věděla.

„Proč musím jít i já?“ fňukal Emmett a uvelebil se na gauči. Užuž šahal po ovladači, ale ten mu zmizel před očima. Pak se setkal s tvrdýma očima Alice.

„Půjdeš a basta!“ zapištěla Alice a v hlase jí zazníval neexistující pláč.

„Ale Emmettku,“ ozvala se sladkým hláskem Esmé. „Rosalie jde přece taky.“ Usmála se, když se Emmettovi rozzářily oči

„No jo!“ zavýskl a mlsně se podíval na Rose, která si ho okázale nevšímala. Rozčesával si vlasy.

Pomalu jsem se šinul po schodech a poslouchal Aliciny nadšené výkřiky. Musím koupit baňky, ozdoby, andělíčky  - fakt ironie! –  čerty – to se docela hodí -  hvězdu…

Ááááá.

Nesnáším ten předvánoční shon. Vždyť ještě zbývá skoro celý měsíc!

„Nikdy není brzo,“ slyšel jsem káravý Alicin hlásek u mne v hlavě. Otevřel jsem dveře do pokoje a zastavil se na prahu. Přes ten binec se skoro nedalo projít. Musel jsem hóódně zvednout nohu a tak jsem přešel půlku pokoje.

Až jsem se konečně dostal ke stolu. Z obýváku se neozývaly žádné hlasy. To nebylo dobré…
„Ihned si ukliď ten bordel v pokoji, Edwarde Cullene!“ zařvala na mne Alice, až se stěny otřásly. Uchichtl jsem se a ohnul se pro fotku, která byla zasunuta  - násilím – pod gauč.

Byla tam celá rodina.

Carlisle, který držel kolem pasu naší milovanou maminku Esmé, na zemi se před všemi válel Emmett, který měl čerstvě posekanou trávu ve vlasech, jak válel sudy, v krásných letních šatech Alice, která si dala záležet, aby její šaty ladily s Jasperovou kravatou, já, v krátkých šortkách, bílém tričku a jednou rukou objímal Rose, která na rukách držela naši rozkošnou Bellu.

Tehdy jsme byly rodina. Tehdy jsme milovali Vánoce. Tehdy jsme znali přesně co je to být šťastný. Tehdy s námi byla Bella. Ta úžasná holčička, která do našich životů vnesla světlo a radost. A ani jsme k tomu nepotřebovali Jaspera. Byl zbytečný. Kupodivu za to byl rád…

S úsměvem jsem položil fotku na stůl a rozhodl jsem se, že ji pověsím na zeď, přímo pod gauč, místo kterého ještě nedávno ležela kolébka…

Co to tu plácám? Už je to sedmnáct let! A já si tu myslím nedávno!

Musí už být někde daleko, s přáteli, přítelem, možná ji někdo adoptoval, je šťastná, na nás si ani nepamatuje…

V tom jsem si vzpomněl na půdu. Měla tam svůj koutek na hraní. Rok co rok jsme tam něco objevili. Esmé vždy ze zmučeným výrazem všem domlouvala, že bychom jí ty věci měli poslat, ale když jsme nevěděli kde bydlí? Jak ji najít?

Vydupal jsem schody do půdy a nevšímal si nadávek, které na mne posílala Alice. Už tady nebyla ani stopa po tom, že tady kdysi pobývalo několik týdnů malé dítě. Krabice nebyly přeplněné, jako vždy, ale byly sotva do poloviny.

Vrhl jsem se k nim a začal vše vyhazovat, až jsem přece jen našel!

Byla to… malá ponožka. Byla celá modrá – Alice se neskutečně rozčilovala, když Jasper přitáhl domů dva páry modrých ponožek -  trochu roztahaná, jak ji Jasper natáhl na nožku a Alice ji zase servala…

Usmál jsem se a hledal dále. Našel jsem ještě několik kousků oblečení, když mě vyrušil smutný hlas.

„Nikdy ji nenajdeme.“ Otočil jsem se a uviděl Rose, jak se na mne dívá, a v ruce žmoulá malý kousek žluté látky. Byly to malé šatičky.

„Nechala jsem si je. Nemohla jsem… nemohla jsem je vyhodil nebo tak. Byla tak… tak… rozkošná. A pořád je… já… já nemůžu,“ naplno se rozvzlykala. Zvedl jsem se, přistoupil k ní a pevně jo objal.

„Taky mi chybí,“ zašeptal jsem jí do vlasů a začal se kolébat tam a zpátky.

„Ó, ženo má, kde ty se schováváš? Pojď, poběž mi do náručí, obejmu tě, a bude vymalováno!“ dolehl k nám hlasitý řev Emmetta.

„To poslední slovo se mi tam moc nehodilo, ale už jsem neměl náladu to předělávat. Tak kde jsi, ženo má?“ jeho hlas se blížil.

„Hele, tahle hra na schováva… Proč objímáš mou ženu?“ zahřměl až jsme nadskočili. Ihned jsem od Rose odstoupil

„To nic Emme,“ řekla mu opatrně Rose. „Byla jsem… smutná, tak mi pomohl. Je to bráška na pravém místě.“ Nervózně jsem se na něj usmál. Oplatil mi to zamračením.

„To je dobrý, já ti taky pomůžu. Taky to umím!“ významně zvedl obočí. Přikývl jsem a potichu se vytratil.

Když už jsem stál skoro u svých dveří, došlo mi, pro co jsem tam vlastně šel. Otočil jsem se a znovu se vydal k půdě.

„Pardon!“ vyhrkl jsem na prahu půdy a hezky rychle se zase otočil. Za sebou jsem slyšel Emmettův hřmotný smích, ke kterému se přidaly i jemné zvonečky.

Vpadl jsem do pokoje a zavřel za sebou dveře. Pohled mi znovu padl na ten nepořádek.

„Ach,“ vydechl jsem a vrhl se na to.

 

„Konečně,“ povzdechl jsem si po půl hodině a padl na gauč. Všechno bylo na svém místě. Oblečení, CD, knihy, tužky, propisky… fotky.

Ta nádherná fotečka byla na hřebíčku přímo uprostřed pokoje. Naše usměvavé tváře všemu dodávaly lesk. Usmál jsem se a zvedl se, protože Alice svolávala válečnou poradu. Co to zase bude? Máme tašky do školy déle než dva týdny? Někdo jí omylem trochu šťouchl do účesu a ten teď má o milimetr nakřivo?

Ale asi se o nich takového nejednalo. Všichni se tvářili nesmírně vážně. I Emmett, Alice, Esmé, prostě všichni.

Když už celá rodina seděla na různých nábytcích, Alice se osmělila.

„Našla jsem ji,“ hlesla a zavrtala pohled do země. Netušil jsem, o čem mluví. Nemyslela na nic určitého, jen nějaké záblesky, ale přišlo mi, že to dělá schválně.

„Koho?“ pípla Esmé a schoulila se Carlisleovi do náruče, když se na ni upřel pár zlatých studených očí.

„Ji,“ vydechla a přikryla si tvář dlaněmi. Pomalu mi začalo svítat. Ale ostatním asi ne.

„Koho tím - “

„Bellu!“ vykřikla Alice a vyskočila. Esmé si zakryla ústa rukama a všichni ostatní na ni jen vytřeštěně zírali.

„Tak to je dobrá zpráva, ne?“ vysoukal ze sebe Emmett. Alice se na něj otočila tak rychle, až sebou škubl.

„To by byla, kdybych ji neviděla jako upírku!“ vyštěkla a sesunula se na pohovku jako hromádka neštěstí.

Na jednu hrozně dlouhou vteřinu nastalo ticho jako v hrobě a pak jsem slyšel jen útržky vět.

„Jak – kdy – upír – kdo – jak dlouho – musíme – ale jak - “

„Ticho,“ vyžádal si klid Carlisle. Všechen ruch okamžitě utichl.

„Alice, jak to, že ji najednou vidíš?“ zeptal se a posadil se. Alice polkla.

„Viděla jsem její proměnu. Bylo ji osmnáct, takže po ní nebude nikdo pátrat… nikdo ji neadoptoval. Byl to neznámý upír… Teď je v Califormii. Bydlela tam, když se to stalo…“

Nikdo nic neřekl. Naše milovaná holčička je… jako my. Najednou se Alice usmála.

„Ale na tom nezáleží. Jdeme na nákupy!“ zasvítily ji oči a zatleskala.

„Alice!“  vyjekla Rose a zapotácela se. „Jak můžeš… jak… to nejde…“

„Neboj, mám vše promyšlené!“ zazpívala a vrhla se na katalog, který ležel na stole. Najednou začala všechny názvy nábytku překládat do ruštiny. Zamračil jsem se. Nejenom, že klidně vypustí z hlavy naše starosti, ale ještě mi něco tají!

„Ok, máme vybráno. Jdeme!“ mávla rukou ke dveřím a pochodovala k nim. Esmé se zdráhavě zasmála a taky vykročila ke dveřím. Všichni se na mne vyčkávavě podívali.

„Já nejdu,“ promluvil jsem odhodlaně.

„Vážně nechápu,“ vrčel jsem na zadním sedadle Volva, „proč musím jít s vámi a ještě k tomu nemůžu řídit!“ Alice se zvonivě zasmála.

„Je hrozně důležité, abys tam byl. Musíš ji… nám pomoct. Je to ták důležité,“ povzdechla si a sepjala ruce jako by se modlila. Nahodila zasněný výraz.

„Už se těším! Ty taky, viď?“ hodila po Jasperovi štěněčí pohled. Několik minut na ni zíral.

„Jasně,“ vyhrkl najednou a podíval se z okna.

„Jsme tady!“ zavýskla ta malá ďáblice a vyřítila se ven. Zavrtěl jsem hlavou a naštvaně třískl dveřmi.

 

„Vezmeš si tohle, tohle a tohle je taky moc pěkné… a tohle si vezmi rovnou na sebe, domluvím to s provozní,“ zablesklo se jí v očích. Najednou se usmála.

„Ještě si zajdi do knihkupectví!“ nakázala mi a odkráčela si jinam. Z divným úšklebkem jsem stál na místě a díval se na její malou mizející postavu.

Pak jsem si pro sebe pokrčil rameny a vydal se pro knihy. Když jsem stál před velkou budovou plnou knih do někoho jsem vrazil. Co se to děje s mými reflexi?

„Omlouvám se,“ ozval se ochraptělý hlásek. Nevěřícně jsem se díval na osobu zahalenou v mikině. Měla na sobě tmavé brýle, přes které jsem ani já neviděl barvu jejích očí, ale hned jsem ji poznal.

„Bello,“ vydechl jsem a vrhl se ji kolem krku. Bylo to tak neuvěřitelné, naprosto neuvěřitelné. Zrovna teď, když jsou Vánoce, se ona vrátí, je zpět. S námi.

„Pardon?“ Odtáhl jsem se od ní a zadíval se ji podrobně do obličeje. Podle hlasu jsem poznal, že nebyla na lovu. Tak co dělá krucinál v obchodním domě? Na Vánoce, když je tady nejvíce lidí?

„To jsem já, Edward.“ Odvážil jsem se ji sundat brýle. Byly oranžové. Je vegetariánka.

„E – Edward?“ zakoktala se a taky se mi vrhla kolem krku. Ona si mě pamatuje?

„Kde je Alice? A Rose? Proboha Emmett! Tak moc mi  - Esmé!“ vykřikla a prohnala se kolem mne.

Vrhla se do náručí Esmé, která se hlasitě rozeštkala.

„Holčičko moje.“ Skoro jí nešlo rozumět. A pak šla z náruče do náruče. Všem tak nehorázně chyběla.

„Tak, teď už bude vše, jak má být,“ prohlásila Alice a mrkla na mě.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Největší dárek od Michal7:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!