Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Léta se mění v staletí... od Kecky

Chceli by ste vydať knihu?

Áno, určite! (244) Áno, ale neviem ako. (60) Možno. (23) Neviem, nemám nápady. (21) Nie, nikdy mi to nenapadlo. (19)

Celkem hlasů: 367


Léta se mění v staletí... od KeckyPovídka Léta se mění v staletí... od Kecky (téma Poprvé, podruhé, potřetí už Tě nepustím!) se umístila na 3. místě v soutěži Letní romance. Gratulujeme!

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Nenáviděl jsem se, vše čím jsem byl, to kým jsem se stal. Nebylo by snad lepší, kdyby mě Carlisle nechal umřít? Kdybych nebyl, nedýchal a hnil hluboko pod zemí? Nevraždil bych, byl bych dávno pryč, zapomenut v dějinách. Jen další oběť Španělské chřipky.

Utekl jsem od svého stvořitele a v mnohých ohledech od svého otce. Bylo to pro mě velice těžké, kruté k mému samotnému žití. Snad přežívání. Necítil jsem se s ním dobře, měl svou ženu, vypadal šťastný se svým vlastním údělem být upírem. On a Esme se pro mne stali rodinou, kterou jsem sice miloval, ale nemohl jsem s nimi trávit další léto. Už ne!

Jenže kam dál? Co se sebou? Jak dál žít s nalinkovaným životem zabijáka? Toulal jsem se pár let po své přeměně mezi lidmi a přesně věděl na co kdo z nich myslí. No nebylo by nádherné být soudcem i katem? Věděl jsem kdo je zlý, kdo je vrah. Jak jen by mi někdo mohl vyčítat takovou vraždu? Nebylo na tom nic špatného a já byl zrovna na stopě vraha.

Jeho myšlenky na mě doléhaly, stál za rohem a koukal na krásnou dívku s hnědými vlasy. Myšlenky toho gaunera byly temné, nechci ani myslet na to, co té nebožačce chtěl udělat. Cloumal se mnou vztek, když jsem zaslechl jeho plán, který se mu v hlavě tvořil od chvíle, kdy ji viděl v baru. Chudák tam pracovala dlouho do noci a cestu domů měla dlouhou. Mohl jsem jen doufat, že bude chytrá a bude utíkat co nejrychleji pryč.

„Hej, krásko!“ zavolal za ní ten hnusák. Neotočila se, zrychlila tempo své chůze, v botech, které vypadaly extrémně nepohodlně. „No tak, nebuď netykavka!“ Doháněl ji. Musela už cítit jeho tělo blízko svého.

„Nechte mě být!“ vykřikla zoufale a rozhlížela se po okolí. To už jsem si byl jist, že tenhle parchant si to jen tak nerozmyslí. Sáhl na její rameno a prudce s ní otočil k sobě. Hekla, když se jí podlomil kotník a ona upadla na kolena před útočníkem.

„Ale no tak,“ zubil se na ni shnilými zuby. „Buď hodná a já ti slíbím, že to bude bolet jen trošku.“

„Pusť mě,“ žadonila a zírala do jeho krutých očí. Už jsem to nevydržel, rychlým pohybem jsem překonal poslední vzdálenost, která mě od dvojice dělila. Chňapl jsem toho perverzního chlapa a ještě rychleji s ním trhl zpět.

Nikdo, snad kromě mě, v tu chvíli nechápal, co se stalo. Otočil jsem se k vyděšené tváři s krásnýma hnědýma očima. „Utíkej!“ přikázal jsem tvrdě a jen matně sledoval slzy, které se zaleskly v jejích očích.

V první chvíli se nepohnula ani o píď, nejspíš toho sama nebyla schopná. Usmál jsem se na ni, nebyl čas. „Už ti neublíží,“ promluvil jsem nejklidnějším tónem, který jsem dokázal. „Teď musíš pryč!“

„Děkuju,“ slyšel jsem z místa, kde se choulila k zemi. Pomohl jsem jí na nohy, nebyl čas, ten zvrhlík se oklepával z šoku a šouravým krokem se k nám blížil. Nesměla vidět, co s ním udělám.

„Utíkej!“ přikázal jsem znovu. Tentokrát na nic nečekala, otočila se na podpatku, a jak nejrychleji mohla, utíkala pryč.

„Ta byla moje,“ promluvil odporným hlasem. „To ti jen tak neprojde!“

„Myslíš?“ zazubil jsem se na něj krutým úsměvem. Vytáhl nůž a já se zasmál. „Hlupáku,“ vyřkl jsem k němu poslední slova, když se mé zuby zaryly do jeho krku, jako nůž projíždí máslem. V tuhle chvíli jsem jen okrajově vnímal, jak jeho nůž škrábe po mém těle a tupí tak své ostří, proti mé diamantové kůži.

Vyplivl jsem zbytky toho hnusáka a zadíval se do jeho vytřeštěných očí. A tohle chtěl udělat těm krásným důvěřivým hnědým očím. V tuhle chvíli jsem nelitoval svých činů. Vždyť ty krásné oči teď mohly žít dál svůj život.

Vzal jsem mrtvolu muže a táhl ji do lesa, hodně hluboko abych ho pohřbil. Poslouží jako hnojivo stromům. Usmíval jsem se nad sebou. Byl jsem spokojen, až mě to samotného děsilo.

©©©

Dalších několik dní mě pronásledovaly ty hnědé oči. Vyhýbal jsem se městu, abych je znovu nepotkal. Pokaždé když jsem zavřel oči, viděl jsem ty její. Krásné oříškově hnědé.

„Jsem zrůda!“ zaječel jsem do hlubin lesa a prudkým pohybem zlomil nejbližší strom jako sirku. Zhroutil jsem se k jeho kořenům a sledoval své ruce. Ruce vraha. Nic víc jsem nebyl. Kdo mi dal právo rozhodovat o životě a smrti? Kdo mi dal tuhle krutou sílu, která ničí a ničí.

Znovu jsem zavřel oči, na jednu stranu jsem doufal, že uvidím ty její. Plné důvěry a díků. Tentokrát jsem však viděl jen obvinění. Stačilo přece poslat ji domů a toho odporného muže zdržet.

Kde však byla jistota, že za chvíli by si nevyhlédl jinou oběť? Stejně nevinou, se stejnýma důvěřivýma očima?

„Co mám dělat?“ ptal jsem se sám sebe v tichu lesa.

©©©

‚Chudák srnka‘ pomyslel jsem si. Asi neměla pud sebezáchovy, jak jinak si vysvětlit, že proběhla přímo kolem mě.

Nebo to bylo znamení? Znamení z hůry, že přece vím jak udělat správnou věc, přestat ubližovat lidem. Brát jejich životy a být lidštější? Já přece znal řešení svého černého svědomí. Uměl jsem s tím něco udělat.

Než jsem si uvědomil, co vlastně dělám, ležel jsem na srnce a sál její krev. Byla lahodná, v tu chvíli snad lahodnější než kterákoliv lidská krev, kterou jsem za ty roky vypil. Má duše se sama na sebe smála. Dokážu to! Dokážu to znovu, zvládnu být lepším!

©©©

A tak se léto změnilo v podzim, podzim v zimu a zima v jaro. Všechno bujelo krásou a vůní rozkvetlých stromů a květin. Ležel jsem v trávě a přemýšlel, o kolik jiné bude nové léto. Už nebudu vrahem, mé oči nebudou mít zrůdnou barvu, která děsí.

Jediné co mě v tuhle chvíli děsilo, byla samota. Mohl jsem sice zpět ke svému otci a matce, ale něco ve mně mi říkalo, že to není dobrý nápad. Nemohl jsem se tam jen tak objevit po tom všem, co jsem udělal. Zvlášť když Carlisle si cenil lidského života víc, než čeho jiného.

Jen těžko bych mu dokázal vysvětlit, že jsem zabíjel jen vrahy a násilníky. Že jsem vlastně víc životů zachránil, než zmařil. ‚Lžeš sám sobě,‘ ozval se tenký hlásek v mé hlavě.

Měl pravdu, co si to nalhávám. Je jedno, čí životy jsem si bral, byli to lidé, kteří žili a mohli žít dál. Byl to jejich život ne můj. Nebyl jsem jejich vlastníkem, nebyl jsem soudce a nikdy jsem se neměl stát jejich katem!

Hnusil jsem se sám sobě a nechápal jsem, jak žít dál! Samota mě ubíjela a hnědé oči plné důvěry mě strašily pokaždé, když jsem si dovolil zavřít oči. Ačkoli už rok jsem se lidské krve nedotkl a pevně věřil, že vegetariánem už zůstanu. Nemohl jsem smýt tu vinu, kterou jsem pociťoval.

©©©

Léto se změnilo v podzim, podzim v zimu, zima v jaro a jaro zase v léto. Čas se míhal, uplynuly roky, desetiletí. V mé mysli to zůstalo živé. Živý obraz mého zrůdného já. Moje věčné pokání v podobě hnědých upřímných očí.

Lidské krve jsem se od té doby nedotkl, nechtěl jsem se stát znovu tou zrůdou, která pro své uspokojení maří lidské životy.

©©©

Vyběhl jsem lesem a chtěl najít svého stvořitele a… Svého otce a matku, které jsem tak pošetile opustil. Mé oči už dávno nabraly zlatavou barvu. Věděl jsem, že se k nim mohu vrátit, že mě přijmou a budou rádi, že jsem zpět.

Sice bude těžké přiznat, jak jsem poklesl ve svém hledání, sama sebe. Ale věděl jsem, že nyní jim už mohu slíbit, že jsem odhodlán být vegetariánem, chránit lidské životy.

Běžel jsem, jak nejrychleji jsem dokázal. Musel jsem je vidět, musel jsem konečně někam patřit. Nebýt jen sám, dál bych to nedokázal. A kdyby mě nepřijali, nevím.

            ©©©

Utíkal jsem lesem, když jsem se náhle nadechl a pocítil zvláštní závan. Nadechl jsem se znovu zpomalujíc svůj pohyb vpřed. Napodruhé jsem si byl jist, že cítím dalšího upíra.

Nevím, co mě to popadlo, snad to měl být osud. Z ničeho nic, jsem změnil směr svého běhu a vydal se přímo za tou krásnou sladkou vůní. Jen okrajově jsem si uvědomoval, že mi může hrozit nebezpečí.

Až když jsem uslyšel tesknivé vzlykání došlo mi, že dělám správnou věc. Ten nebo ta, mi určitě neublíží. Doběhl jsem k mýtině a spatřil krásnou upírku sedící na kameni. Vzlykala, a kdyby to bylo možné, válejí se jí po tvářích slzy jako hrachy.

Opatrně, abych ji nevyděsil, jsem k ní přišel blíž. Dlouho jsem váhal a pak promluvil: „Ahoj, stalo se ti něco?“

Vzhlédla a v jejích karmínově rudých očích bylo vidět obvinění. Zírala na mě a mučivě syčela.

„Nic ti nic neudělám,“ snažil jsem se ji uklidnit. Na důkaz svých slov jsem zvedl ruce, jako že se vzdávám. „Jen jsem tě slyšel a myslel, že potřebuješ pomoc.“

„Pomoc?“ podivila se. „Nikdo mi nepomůže!“ zasyčela a propalovala mě očima. Ty oči, zarazil jsem se. Někde jsem je už viděl, ale zrovna teď jsem si nemohl vzpomenout, kde to bylo. Tak upřímné a něžné, plné slepé důvěry. Bohužel rudé jako krev. Zavřel jsem oči a znovu viděl ty hnědé, krásné oči.

Zatřepal jsem hlavou a podíval se zpět do rudých očí té dívky. Byla to stejná dívka, kterou jsem zachránil před tím násilníkem. Jen teď byla jiná, její kůže ztvrdla, její krev přestala téct a její hnědé oči se ztratily pod nánosem krvavé barvy. Přesto zůstaly stejné. Milé a upřímné, jako ten večer kdy jsem ji vyrval ze spárů smrti.

Bohužel, jak jsem nyní zjistil ne na dlouho. Podle všeho nebyla o tolik starší než v ten večer, kdy jsem ji zachránil. Příliš se nezměnila, tedy pokud nepočítáte fakt, že byla úplně jiná.

„Co se ti stalo?“ zopakoval jsem otázku, doufajíc, že přestane být tak odměřená.

„Copak nevidíš, že jsem zrůda?“ oplatila mi otázku. „Je nad slunce jasnější, co se mi stalo!“

„Nejsi zrůda,“ pousmál jsem se na ni. „A ano, chápu, že to co se ti stalo je příšerné, ale musíš se snažit žít dál, jak nejlépe to jen půjde.“

„Vraždění. Krev. Zlost. Co je na tom dobrého?“ ptala se dál a vyčítavě na mě vzhlížela.

„Nemusí to být tak zlé,“ řekl jsem a jemně přisedl naproti ní. „Můžeš žít i jinak, koukej.“ Zahleděl jsem se přímo do jejích karmínových očí a doufal, že pochopí, jak jiné jsou mé oči.

„Co tím myslíš, Zlatoočko?“ zeptala se.

„Právě to,“ usmál jsem se a ukázal na své oči. „Tu barvu mají kvůli stravě, kterou jsem si zvolil.“

„Ne vždy byly takové,“ poukázala. „Pamatuji si tě!“ Tím mě vyděsila. Doufal jsem, že v šeru a tmě, která ten večer panovala, nerozeznala barvu mých očí.

„Ne, to nebyly,“ smutně jsem si povzdechnul. „Měl jsem období vzdoru. Říkejme tomu tak.“

„Nechápu,“ zamumlala si pro sebe. Mě však v tu chvíli fascinovaly její vlasy, její tvář a jemné rysy. Byl jsem zaujat její krásou, která mě uchvacovala. Byla jako nejkrásnější květina a já se bál, že mi zmizí.

„Můj stvořitel mě vedl k jiné než stravě složené z lidí. Bohužel jsem nabyl dojmu, že mi nedopřává vše, co si mé tělo žádá. Dlouho jsem váhal, protože jsem v jeho mysli slyšel jak upřímné je jeho přesvědčení. Jak důležité pro něj je nezabíjet lidi. Nebýt vrahem.“

„V jeho myšlenkách?“ podivila se. A mě až nyní došlo, že od ní nic neslyším. Nejdou ke mně její myšlenky. A když nad tím tak přemýšlím, nikdy ke mně nemluvila, ani tenkrát, když ji napadl ten útočník. Ani nyní, když mám vlastně ideální a nerušené podmínky.

„Och, ano. Umím číst myšlenky,“ odpověděl jsem nezaujatě, ačkoli zrovna ona mě v tomto směru neskutečně zaujala. Jak to, že jsem nic neslyšel. Ani nyní, když jsem se tak snažil.

„Ale mě ne,“ zamumlala.

„Ne,“ odpověděl jsem po pravdě. „Je to zvláštní, za tu dobu, co se toulám po světě, jsi první.“

„Jsem divná, z toho si nic nedělej.“ Máchla rukou do vzduchu. „Vždycky už jako člověk jsem byla. No uznej, která soudná žena by se rozhodla pracovat v tom pajzlu a chodit setmělým městem domů?“

„Ano máš pravdu, ta práce byla nebezpečná.“ Kýval jsem hlavou v souhlasu. Byl jsem rád, že alespoň nyní si uvědomovala rizika, která tenkrát podstupovala. Asi jí to došlo po přepadení, kterým prošla. „Musel jsem tě tenkrát hodně vyděsit.“

„To spíš ten chlap,“ povzdechla si. „Pak to bylo horší,“ odmlčela se. „A ty jsi nepřišel, ačkoli jsem o to v duchu prosila.“

„Kdy?“ otázal jsem se. Prostě jsem to musel vědět, nemohl jsem si pomoct, musel jsem vědět, co se jí přihodilo poté, co jsem ji tak děsivě zachránil.

„Následující den,“ povzdechla si. „Musela jsem znovu do práce. A z práce pak po tmě domů.“

„Co se stalo?“ vytřeštil jsem oči. Já tolik věřil, doufal, že byla v bezpečí.

„Asi jsem to měla spočítané už ten první večer a ty jsi prostě zkřížil plány osudu. Měla jsem zemřít rukou toho ničemy, ale ty jsi zasáhl. Dal jsi mi další den,“ usmívala se na mě. „Budu ti to vyprávět, chceš?“

„A-A-Ano,“ vykoktal jsem. Najednou jsem si přál, aby nepřestala mluvit. Abych od ní nemusel pryč. V tu chvíli by mi stačilo tam tak sedět a poslouchat a víc bych k věčnosti nepotřeboval.

„Dobrá,“ zasmála se. „Druhý den jsem šla normálně do práce, jako vždy. Byla jsem otřesená a moc se mi nechtělo, ale musela jsem. Nebylo zbytí. Moje matka byla nemocná a otec nevydělal dost, aby se mohla léčit. Zaťala jsem zuby a šla. Je to zvláštní, ale uklidňovala mě myšlenka na tebe. Zachránce s rudýma očima.

Práce utekla rychleji než jindy a já musela domů. Bohužel jediná cesta, která byla bezpečná, takhle pozdě byla ta, po které jsem šla i předešlou noc. Tentokrát mi už nepřipadala tak klidná a bezpečná, ale její alternativa vedla uličkami, kterými bych nešla ani v pravé poledne.

Párkrát jsem se nadechla, doufajíc, že získám víc odvahy. Vykročila jsem do tmy a modlila se. Modlila, za spásu rudých očí, které mi pomohou, když se něco stane.

Byla jsem hloupá a naivní. Víš, asi v půlce cesty mě přepadli jiní upíři. Měli rudé oči a já jim věřila. Po zkušenosti s tebou mi nepřipadali hrozní. Ty´s mi přece pomohl. Zachránil mě z rukou násilníka.“ Sama nad sebou kroutila hlavou.

„Byla jsem strašně hloupá. Něco mi říkalo, utíkej, ale rozum přikazoval stát. Byli podivní, klidní. Jeden z nich si mě přeměřoval pohledem. Pak jako by dal pokyn. Dva z nich mě chytli a třetí se přisál k mému hrdlu.

Nechápala jsem co se to děje. Kde se bere ta bolest, ten oheň, spalující žár! A pak nic, jen velmi klidná místnost.“ Její pohled byl upřený někam za mě. Vypadala, jako by jí dělalo potíže vzpomínat. Jako by snad něco z toho bylo možné.

„Jmenovali se Eleazer, Demetri a Jane. Byli z klanu Volturiů, kteří udržují pořádek.“ Koukla na mě, jestli je znám. Jen jsem kývl a čekal na pokračování.

„Eleazer řekl, že ve mně viděl potenciál. Načež mi nabídli přidat se ke gardě. Tuhle poctu jsem s díky odmítla. Nechtěla jsem válčit a bojovat za sny jiných. Když ty mé byly tak snadno a rychle zničeny.

Řekli mi jen, že mám být v utajení a opatrná. Že prý by mě byla škoda. Pche! Ještě chvíli mě hlídali, než usoudili, že mohou jít a já jsem bezpečná! No vážně, prý bezpečná. Jak někdo kdo se živí lidskou krví může být bezpečný, no řekni!“ Odpověď však nečekala. „A tak jsem žila sama a toulala se městy a lesy několik let. Až do dnes.“

„A já doufal, že jsem tě zachránil,“ zakroutil jsem hlavou a složil si ji do dlaní.

„Asi jsem to měla spočítané už ten první den,“ zamumlala zamyšleně. „Nebo to bylo přesně tak, jak mělo. Kdo ví?“

„Jsi úžasná,“ řekl jsem a zarazil se. Bylo mi s ní tak dobře, že jsem to už nedokázal skrývat. Sám sebe jsem nepoznával. Hltal jsem její slova, zkoumal a zapamatovával si její rysy, jako bych ji nikdy nechtěl zapomenout.

„Nejsem,“ máchla rukou ve vzduchu. „Jen se snažím smířit se s tím co je. Neumím se zničit, jako by to nešlo. Zkoušela jsem všechno. A všechno dopadlo stejně, někoho jsem zabila.“

„Nemusí to tak být!“ vyhrkl jsem rychle. „Víš, co jsem říkal o svém stvořiteli a svých očích?“

„No ano, nedopověděl jsi to,“ zamrkala a čekala.

„On si lidského života příliš vážil a tak se snažil vyhladovět. Nepodařilo se mu to, nepřibližoval se k lidem, ale jeho žízeň byla příliš velká. Nakonec se vrhnul na zvířata, která v lese potkal.

Zjistil, že může pohodlně žít z jejich krve a tím i nezabíjet lidi. Že s nimi může žít a zapadnout do běžné společnosti, prakticky bez námahy a odříkání. Navíc oči pak získají krásnou zlatavou barvu.“

„Živit se zvířaty?“ vydechla. „To jde? Stačí to?“ Najednou byla radostná, usmívala se od ucha k uchu a já zjistil, že je snad ještě krásnější.

„Ano, ale je to složitější než s lidmi,“ smál jsem se na ni zpět. „Zvířata tolik nespolupracují. Mají… Pud sebezáchovy.“

„Jak,“ zatřásla se mnou. „Jak se to dělá! Chci to dokázat!“ Teď už se mnou regulérně máchala a já se nechal. Její dotek byl tak příjemný. Tak uklidňující, i když se mnou zrovna máchala jako s hadrovou panenkou.

„Ukážu ti to,“ vykuckal jsem v záchvatu smíchu. Najednou jsem měl tak strašně dobrou náladu, až jsem sám sebe nepoznával. Něco ve mně se změnilo a já nedokázal říct, co.

„Tak poběž, Zlatoočko!“ zavolala na mě a já si uvědomil, že neznám její jméno.

„Počkej,“ zavolal jsem na ni. Rychle ji doběhl a jemným pohybem otočil k sobě. „Jak se jmenuješ?“

„Nemám jméno,“ odpověděla prostě, koukajíc do mých očí. „Zrůdy nemají jména.“

„Tak znovu. Nejsi zrůda!“ povzdechl jsem si. Nedokázal jsem poslouchat, jak o sobě smýšlí. „Jak ti říkali rodiče?“

„Tak znovu,“ zopakovala po mě. „Zrůdy nemají jména!“

„Dobrá, možná si to po lovu rozmyslíš!“ povzdechl jsem si a spolu s ní se vydal do lesa.

©©©

„Vedla sis úžasně,“ pochválil jsem ji. „Povíš mi konečně, jak se jmenuješ?“

„Víš, je lepší se nevázat. Tenhle život k tomu není stvořen,“ smutně si povzdychla. „Něco mi slib Zlatoočko,“ odmlčela se. Jen jsem se na ni dál díval a čekal, oč požádá. „Už nikdy se nezeptáš, jak se jmenuji. Jak mi říkali rodiče.“

„Proč?“ udiveně jsem pozvedl obočí.

„Prosím,“ zažadonila. „Nic víc si nepřeji.“

„A jak ti mám říkat?“ zeptal jsem se. Copak je možné, abych s ní trávil čas a nijak ji neoslovoval.

„Neříkej mi nijak,“ odpověděla. „Nebudeme spolu tak dlouho, aby to bylo nutné, Zlatoočko.“

„Cože? Myslel jsem, že chceš pomoct?“ divil jsem se každé její větě.

„Je mi s tebou dobře, ale…“ nedopověděla svou myšlenku. Týrala mě, chtěla mě opustit. „Nemůžu s nikým být, neumím to.“

„Naučím tě to,“ nabídnul jsem se a natáhl k ní ruku. Zírala na ni a vypadala, jako by měla slzy na krajíčku. Ačkoli to nebylo možné.

„Nejde to,“ zadívala se na mě smutně. „Sbohem, Zlatoočko!“

Vůbec jsem nechápal, co se v tu chvíli stalo. Jediné co jsem viděl, byla její mizející záda a má neschopnost hnout se z místa. Stál jsem tam s nataženou rukou, jako bych stále čekal, že ji příjme. Vezme ji do své a my budeme spolu.

S ní bych dokázal být šťastný a spokojený. A teď najednou mi něco chybělo. Chybělo tak moc, že víc to možné ani nebylo. Chyběl mi její pohled, její tvář, její hlas. Vše co ji dělalo jí.

©©©

A tak se znovu převalily roky, desetiletí. Déšť střídal sníh a ten zase déšť. Nedokázal jsem pořádně nic vnímat. Stál jsem stále na malé louce a pozoroval místo kterým odešla. Stále jsem doufal, že si jen odběhla a brzy se vrátí.

Jen sem tam jsem si odskočil na lov, protože to poslední, co jsem potřeboval, bylo vyžíznivění. Musel jsem být při síle, až se za mnou vrátí a budu ji učit lovit zvířata.

Aspoň to jsem si dlouhá léta nalhával. Ani jsem netušil, jak dlouho jsem na tom místě zůstával, žil a přežíval s doufáním a marnou nadějí, že se za mnou vrátí.

Copak mi jasně neřekla sbohem. Ty poslední slova, která vyřkla, mi rvala mé mrtvé srdce na kousky. I za tak krátkou dobu jsem cítil velkou lásku, která mnou prostupovala. Netušil jsem, co to je láska. Jak se projevuje a jak neskonalá a věčná může být.

Co vše jsou pro lásku lidé schopní dělat. Vždyť i já hlupák jsem tady stál a zíral do lesa s marným doufáním, že se objeví a zacelí rány, které způsobila jedinou větou: ‚Sbohem, Zlatoočko!‘

Mé mrtvé srdce prožívalo svou další smrt a já netušil, co mám dělat, jak tu díru v hrudníku zacelit. Věděl jsem, že jediný kdo by to dokázala, byla ONA. Ta jediná pravá láska mého ubohého světa. Mé existence.

Jenže co naplat, když ona necítila totéž? Když ona se se mnou nechtěla zdržovat. Ani na malou chvíli, jen ten jeden lov a její až příliš krátké vyprávění. Nedokázal jsem ji ani pronásledovat. Nedokázal jsem ji chytit, zdržet.

Proč jsem si myslel, že její zoufalý vzlykot je pozvání do jejího života? Byl jsem hlupák, jistě se jen na chvíli odloučila od svého partnera. Který jistě nechápe její potřebu nezabíjet lidi. Přesto ji ale může hluboce milovat a dávat jí lásku a věrnost.

Ne já, ale kterýkoli jiný upír. Kdokoli koho za ta dlouhá léta potkala.

©©©

Plynuly roky a já se dal do pohybu. To krásné místo, kde jsem ji znovu spatřil, jsem opustil. Konečně mě přešla bláhová myšlenka, že ta kráska se vrátí. Jen bohužel jsem netušil, co se svým životem, existencí.

Snad návrat k rodině, který jsem plánoval, před tou neplánovanou zastávkou. Nebo snad život nomáda. Stále na cestách, hledajíc… Co vlastně? Lásku. Ale no tak, k čemu takové hledání, když láska není sdílená.

Což by mi pomohlo být jí jen na blízku. Jen vidět jak je šťastná? Ano doufal jsem v to, ale upřímně, nedokázal bych jen tak koukat na to, jak je šťastná s jiným. I tak mi udělala v hrudi díru, kterou už asi nikdo nezacelí.

Utíkal jsem dlouhou dobu, než jsem nalezl malou pláž, která těsně přiléhala k moři. Nebál jsem se, že mě někdo uvidí, jak taky. Vlny dosahovaly obrovských výšek a všude okolo byly skály a příkré srázy. Ne, sem lidé nechodili.

Ve stínu jedné hory jsem se posadil a zkoumal rozbouřené moře. Jeho vlnobití do jisté míry odráželo mé vnitřní pocity.

Ten vír vášně, lásky a zklamání, které se ve mně mísily a vytvářely zcela nové pocity, tolik odlišné od těch, které jsem znal. Má samota a má strnulost byla již samozřejmostí a jen málo co, mě dokázalo vytrhnout z apatie a vzpomínek.

Stále dokola jsem si přehrával její krásné hnědé oči, i ty které je nahradily. Rudé jako krev a prosycené bolestí a úžasem, když jsem mluvil o jiné než lidské stravě.

Jak moc jsem doufal, že to dokázala. Že dál žije s krví zvířat a spokojená. Nic z toho jsem však neměl vědět, zjistit, či dokonce vidět. Nebylo mi přáno.

©©©

Začalo léto a slunce svítilo, já zůstal opřený o skálu a znovu pozoroval vlny, které se nelítostně tříštily o kamenný příkrý sráz. Tahle malá opuštěná pláž se mi líbila. V mnoha ohledech mi svou opuštěností připomínala mě samotného a tím mě neskutečně uklidňovala.

V tu chvíli mě však z mého přemýšlení něco vytrhlo. Někdo vyplaval na břeh z těch rozbouřených vln. Byl jsem rád, že člověk by po nárazech vln nebyl při vědomí. Nezaobíral jsem se proto třpytěním mé kůže na přímém slunečním světle a začal prozkoumávat osobu, která se z vln vynořila.

Byla tolik známá, tolik povědomá. Jen ty její oči nabraly úplně novou barvu. Za ta desetiletí se nezměnila, to jen její oči získaly novou, krásnou barvu.

Zlatavé oči se na mě zaměřily. Přeměřovala si mě stejně jako já ji. Je možné, abych na ni znovu narazil a nebylo to pohnutí osudu?

„Ahoj, Zlatoočko!“ zavolala na mě a hnala se plnou rychlostí ke mně. Vrhla se mi kolem krku a silně mě objala.

„Ahoj, Krásko,“ oplatil jsem jí pozdrav a usmíval se jejímu obětí. Byl jsem tak nadšený, že jsem nepřemýšlel nad ničím, krom toho jak ji jen silněji držet ve své náruči.

„Jsem Bella,“ prolomila krátké ticho. Najednou jsem nevěděl, co říct, jak reagovat. Vždyť právě tohle jsem po ní chtěl. Chtěl jsem znát její krásné jméno. Jen nadzvedla hlavu a zadívala se do mých očí. V tu chvíli jsem poznal, že nejen já jsem zahořel láskou. Že když utekla, nevěděla, že prchá před láskou, že když se vzdálila, neuměla se vrátit.

Jediné co bylo jasné, byl fakt, že její odhodlání nekrmit se lidmi překonalo desetiletí, aby nás osud znovu svedl dohromady.

Děkoval jsem dlouhé věčnosti, že nám nakonec dovolí být spolu, pokud ta kráska, která se vrtěla v mé náruči, bude jen trošičku chtít. A její výraz prozrazoval, že chtít bude.

„Ahoj, Bello,“ zamumlal jsem jí do vlasů, když jsem si ji znovu přitáhl blíž. „Jsem Edward a potřetí už tě nepustím!“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Léta se mění v staletí... od Kecky:

 1
5. TatkaSmoula webmaster
16.10.2016 [17:58]

TatkaSmoula Emoticon Emoticon Emoticon

4. BabčaS.
03.09.2016 [22:02]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.08.2016 [16:57]

KateDenali11 Emoticon Emoticon Emoticon
Gratuluji k umístění. Emoticon Emoticon
K.D.11

22.08.2016 [13:12]

Alice1CSouhlasím s Luckou; tvoje povídky mám ráda obecně a tahle není vyjímkou Emoticon Emoticon Emoticon

1. Lucka
21.08.2016 [20:50]

úžasné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Nenávidím a miluji



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!