Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Kouzlo Vánoc od Patt

24.12.2010 (16:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1904×

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

Patt

Nemám ráda, když umírají postavy. Proto jsem nyní, když kolem nás se začíná šířit vánoční atmosféra, vzkřísila jednu postavu, která nám ve Stmívání jistě velmi chybí. Ale vždyť na Vánoce je možné vše, ne? Tak pojďme kouzlit spolu…

Klidné město, zahalené v plášti noci, prozářené pouze svítícími a blikajícími žárovičkami v oknech obyvatel. Všude kolem mne jsem cítila vánoční atmosféru. Ačkoli bylo úplné ticho, v uších mi zněly vánoční koledy a měla jsem pocit, že občas zaslechnu i jemné cinkání zvonečků. I přes to, co všechno jsem zažila, mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Po velmi dlouhé době jsem se cítila aspoň trochu šťastná.

Při každém kroku mi pod nohami zakřupal sníh. Kráčela jsem městem a obdivovala výzdobu, se kterou si dalo práci jistě mnoho lidí. Lidé, kteří teď jistě hřáli v pohodlí domova, šťastní s těmi, kteří měli rádi. Smáli se, povídali si a u srdce je hřál ten pocit, že nebyli sami. A já, já byla úplně sama.

Oči mě začaly podivně pálit. Zase na mě šla ta podivná nálada a úsměv se vytratil jako mávnutím kouzelného proutku. Před očima jsem přes mlhu viděla své poslední Vánoce, kdy jsem ještě žila jako normální člověk. Kdy můj otec ještě byl normální. Kdy jsem se ještě dokázala zasmát, upřímně a od srdce. Ale ty časy už se staly jen mlhavými vzpomínkami; nyní jsem chodila po světě jako upír, sama, ztracená a utopená ve svém oceánu bolesti.

Často jsem jako malá slýchávala, že o Vánocích se dějí zázraky, věci, které normálně nevídáme. Tehdy jsem tomu věřila, ale nyní má víra byla zlomená. Ale pořád jsem dychtila po tom, aby se ukázalo, že mi maminka říkala pravdu. Tolik jsem si přála, abych mohla provést kouzlo a dopřát si aspoň na jeden jediný den trošku radosti a pocitu štěstí.

Ale už jsem pochybovala o tom, že bych si zasloužila, byť jen malou drobnost. Považovala jsem se za pouhého ďábla bez duše, věčně žíznivého, který zabíjí nevinné lidi. Ďábla s rozervaným srdcem, bolestí na mysli a přáním tak zoufalým, jako jsem se cítila teď.

Jak jsem se zabrala do svých myšlenek, nevšimla jsem si, že jsem se zastavila u hřbitova. Píchlo mě tam, kde jsem měla mrtvé, netlukoucí srdce. Mé myšlenky zaletěly opět k mému přání. Nesplnitelné touze. Chtěla jsem prožít aspoň jeden den s ním. S Diegem.

S tím chlapcem, který mi změnil život. Tolik jsem toužila vidět jeho vysokou, svalnatou postavu, vlasy černé jako půlnoc, uličnický úsměv… A slyšet jeho hebký hlas, sladký k zbláznění. Ale už jsem neměla šanci spatřit ho. Už nežil. Zemřel kvůli Rileymu.

Už jste jistě pochopili, co jsem zač. Ano, Bree Tannerová, ta holka, která měla zemřít. Ale ten příběh měl trošku jiný konec; nezahynula jsem a neodešla za Diegem. Ba naopak, stále jsem trpěla tou bolestí od chvíle, kdy jsem pochopila, že byl mrtvý. Utekla jsem a sama jsem ani nevěděla, jak. Ale teď vám s jistotou mohu říct, že bych byla raději, kdyby mne tenkrát zabili.

Upírala jsem pohled na hroby a přemítala jsem, jak moc ti lidé chybí svým blízkým. Také jsou zlomení rok a půl po jejich smrti? Truchlí pro své milované? Přáli by si je přivolat zpět? Povzdychla jsem si. Jistě, že by chtěli. Stejně jako jsem chtěla já.

A v tu chvíli mne napadl naprosto nereálný nápad, který nemohl fungovat za žádných okolností.

Věděla jsem, že by mne každý považoval za cvoka. Byl to bláznivý nápad, naprosto šílený a ztřeštěný. Ale já to prostě musela zkusit. Udělala bych cokoli. Hlavně, aby tu znova byl se mnou. A já netrpěla samotou o Štědrém dnu. Sama, nešťastná, zlomená… Snadný terč pro každého.

Klesla jsem na kolena do sněhu, sepnula ruce a zahleděla se na nebe, na kterém byla konečně vidět krása hvězd. Tiše jsem vydechla a formulovala si slova. Věděla jsem, že to bylo nesmyslné. Ale byla jsem ochotna udělat každý bláznivý nápad, který by mi někdo nabídl.

„Nikdy jsem o nic neprosila. Nikdy jsem nic nechtěla tolik, jako teď. Klečím tady ve sněhu, zoufale prosíc o návrat. Vím, že existuješ, že tam někdo nahoře je a poslouchá má slova. A věřím, že mě slyší i on. Prosím, vrať mi ho. Bez něj nemohu žít, jsem jako tělo bez duše. Vydej zpět to, co jsi mi tak krutě ukradl. Dopřej mi aspoň trochu štěstí – nikdy jsem neměla možnost poznat jeho chuť. Vrať mi prosím mého anděla. Chci ho znovu vidět, aspoň na jeden jediný kratičký den. Ty víš, že mluvím o Diegovi. Znáš ho, odvedl jsi mi ho. Unesl jsi mi mé štěstí, mé všechno. A nyní tady klečím, vznáším k tobě prosby a doufám, že je vyslyšíš. Žádám tě, protože už není nic, co by mne potěšilo,“ zašeptala jsem zlomeně. Být člověkem, po tváři by mi kanuly slzy a dopadaly do sněhu pode mnou. Ale jako upír jsem mohla jen plakat bez slz a neměla možnost opět poznat tu útěchu, když bych se vybrečela. Nemohla jsem usnout vyčerpáním. A tak jsem tam stále vzhlížela k nebi a doufala v nemožné.

A pak jsem zahlédla, jak padá hvězda. A pak další a další. V té chvíli jsem si vzpomněla na maminčina slova. Tehdy to bylo krátce po mých pátých narozeninách. Seděly jsme společně na louce a hleděly na noční oblohu. Tu však spadla hvězda, já ohromeně vydechla a zaslechla u ucha maminčin hlas: „Padá hvězda. Přej si něco, Bree.“ Teď, když jsem si znovu vybavila ten okamžik, jsem ji opět poslechla. Zavřela jsem oči a přála si to, po čem jsem toužila nejvíce. Diego, prosím, vrať se…

O pár vteřin později mi něco silně vrazilo do prsou a já odlétla o pár metrů dál. Nedokázala jsem rozpoznat, co se stalo. Ať to byla však jakákoli věc, omámilo to i upíra a já se pomalu propadala do černé temnoty…

Na poslední vteřinu mé tělo i mysl zachvátila panika. Co se stalo? Umírala jsem? Pokud ano, tak vše přišlo vniveč… Ale na druhou stranu jsem odcházela k němu. Konečně, po tolika měsících jsem před sebou měla setkání s ním.

Má poslední myšlenka patřila Diegovi.

Když jsem konečně dokázala otevřít oči, zjistila jsem, že stále ležím na zemi. Má upíří mysl nedokázala pochopit, co se stalo. Jak je možné, že jsem se propadla do bezvědomí, i když jsem nebyla člověk. Rychle jsem vyskočila na nohy a ostražitě se rozhlížela po předmětu, který mě uhodil. O pár metrů dál se na zemi blýskal kámen o průměru pět centimetrů. Opatrně jsem udělala krok vpřed, připravená na jakoukoliv situaci. Když se nic nedělo, vystřelila jsem jako útočící had a popadla kámen do ruky. S úžasem jsem poznala, že držím meteorit. A ten pocit se ještě prohloubil, když jsem zjistila, že kolem mne jich jsou desítky.  V hlavě mi vyskakovaly otazníky. Co to mělo znamenat?

Neuvědomila jsem si, že jsem kámen drtila silou, dokud se v mé ruce nerozpadl a já neucítila jemný dotek čehosi. Rozevřela jsem dlaň a překvapeně zírala na tucet malých kamínků v ruce. Na pohled nijak zvláštní, avšak vysílaly podivné vibrace, které mě nutily rozmáčknout všechny meteority v okolí. A tak jsem, jako robot, posbírala všechny kameny a jeden po druhém jsem z nich dostávala ty kamínky, odkládajíc je na hromádku vedle sebe. Měla jsem hotovo za pár okamžiků. A poté, když jsem se opět podívala na tu hromádku, samým údivem jsem pootevřela pusu. Místo těch malých tělísek, které jsem získala z meteoritu, tam ležel kámen ve tvaru srdce.

Váhavě jsem ho vzala do ruky a zkoumala ho očima. Po chviličce jsem zjistila, že má na sobě nápis, který jsem rozluštila ihned. Vyrazilo mi dech, když jsem zjistila, že ten text byl ve formě veršů.

Je-li srdce prázdné Tvé,

Věř, že Tě čeká jen to zlé.

Pozor, jen jeden pokus máš,

Mnoho šancí nemíváš.

Otevři srdce, zavři oči,

Radost do Tvého života vkročí.

Proto opět;  věc, po které nejvíc toužíš,

Zmizí, pokud si ji nezasloužíš.

Touha, která svírá tvou duši,

Kouzlo kamene nyní zruší.

Tiše jsem si četla verše několikrát za sebou. Myslela jsem si, že jsem pochopila, ale bylo to opravdu tak? Píše se tam, že mě čeká jen to zlé, pokud je mé srdce prázdné. Co tím myslí? Pronásledovala by mě smůla? Nechala jsem to být, vyčistila mysl a s hlubokým nádechem zavřela oči. Kámen jsem ji přiložila k místu, kde bych měla mít srdce já. A pak už jsem jen myslela na to, jak moc bych si přála vidět Diega. Vybavila jsem si jeho vůni, jeho hlas, jeho obličej. Z celého svého nehybného srdce jsem doufala v zázrak.

Nevím, kolik uplynulo času, ale zničehonic se teplota kamene začala měnit. Z chladného povrchu se stal velmi horký, vařící. Mé instinkty na mě křičely, abych ho pustila, ale já nemohla, věděla jsem, že by to bylo špatné. A pak zničehonic mi to kamenné srdce vylítlo z rukou a dopadlo na zem. To už mé tělo zareagovalo automaticky – uskočila jsem dozadu a zaostřila na scénu před sebou.

Místo kamene tam nad zemí vířila ohnivá koule, která měla co nevidět explodovat. Točila se stále vyšší a vyšší rychlostí, až nakonec jsem poslechla svůj instinkt a na poslední chvíli uskočila o pár metrů a prudce zavřela oči. Čekala jsem, až uslyším výbuch. Ale nic se nedělo – všude kolem mne bylo ticho. Tísnivé a nepříjemné.

A pak jsem ucítila dotek na paži. Vzhlédla jsem a s úžasem nekončícím jsem se zahleděla do zářivých, ale přesto něžných očí. Topila jsem se v nich pohledem a už nikdy se nechtěla z nich vynořit. Dívala jsem se do očí tomu, koho jsem milovala. Andělovi. Lásce mé existence. Diegovi.

Jemně povytáhl plné rty do úsměvu, pomalu mě vzal do náruče, stále mi hledíc do očí. Ten okamžik, tak kouzelný, jsem nechtěla rušit slovy. Oplácela jsem mu pohled, který obsahoval všechny slova, která jsem mu chtěla říct. Slova tak něžná, láskyplná a vroucí, ale přesto nahraditelná pohledem. V tu chvíli bylo správné se k němu naklonit a přitisknout své rty na ty jeho, hebké jako samet.

Lehce se odtáhl, aby mi znovu mohl vidět do tváře. Pohybem, něžným jako jeho pohled, mi uhladil pramen vlasů za ucho a tiše vydechl.

„Bree,“ zašeptal. Připadalo mi, jakoby tady byl celou dobu, jeho hlas mi stále připadal tak povědomý. Už neexistovalo odloučení mezi námi. Byl jenom on, já a naše láska. Opět jsem pocítila silné nutkání být k němu co nejblíže – neváhala jsem a přitiskla se k němu tak těsně, jak jen to šlo. Na chviličku zavládlo opět ticho, až jsem slyšela to tichounké cvak. Dva kousky skládačky zapadly do sebe – já a Diego jsme byli opět spolu.

„Diego.“ Jeho jméno jsem vyslovila se všemi city, které jsem k němu cítila. Zaplavila mě vlna něhy a vděčnosti. Děkovala jsem hvězdám, že mi vrátily mého milovaného. Už jsem nemohla být šťastnější. Čekala nás věčnost jen ve dvou, plná dobrodružství, sladkých slůvek a něžností.

Opatrně mě postavil na zem, nepřerušujíc náš oční kontakt. „Jak?“ otázala se.

Věděla jsem, co tím myslí. „Kouzlo,“ zašeptala jsem s úsměvem.

Široce se usmál a znovu se sklonil, aby mne mohl políbit. „Konečně jsem s Tebou.“ Pak se na chviličku zarazil, zbystřil a chvíli poslouchal. „Dnes jsou Vánoce?“ Lehce jsem přikývla.

Chviličku se ponořil do zamyšlení. „A co by sis přála k Vánocům?“ vyzvídal, už uličnickým tónem a povytáhl obočí. Když jsem neodpovídala, cvrknul mě do nosu.

„Už mám vše, co jsem si přála,“ odpověděla jsem.

„Vážně?“

„Vážně.“

„Všechno, co chci k Vánocům, jsi ty.“

Můj život se obrátil o 180° a konečně do něj vstoupila i radost. Konečně jsem si vše užívala na plné doušky – koulování, atmosféru, legraci… Zkrátka vše a to jen díky Diegovi. Už neexistoval smutek, neexistovalo zoufalství, ani jiný podobný pocit. Konečně jsem žila jako v pohádce.

Vánoce jsou svátky klidu, štěstí a času stráveného s rodinou. I já jsem konečně poznala jejich kouzlo, které mě uchvátilo a mělo pro mě trvalé účinky. Zbožňovala jsem ten čas a Diego též. On se stal mým dárkem, který jsem chtěla vždycky. Ale zároveň jsme také poznala, že Vánoce není o dárcích. Kdepak. Už jsem je neviděla jako svátky, kdy je děti využívají a píší si o něco, co nemohly dostat v průběhu roku.

Vánoce jsou časem, kdy si musíme vážit svých blízkých, kteří tu pro nás jsou k dispozici. Užívejte si jich plnými doušky, protože oni za to opravdu stojí. Já už jsem věděla své. Šperky, hry na počítač, knihy, autíčka… Ne, to není bohatství. Ti nejbližší jsou to nejcennější, co na světě máme.  Nepotřebujete nic z toho, jen svou rodinu.

V tom spočívá to kouzlo. Kouzlo Vánoc.

I don't want a lot for Christmas
There's just one thing I need
I don't care about the presents
Underneath the Christmas tree
I just want you for my own
More than you could ever know
Make my wish come true
All I want for Christmas is you…

Veselé Vánoce plné klidu a splněných přání vám přeje Patt.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Kouzlo Vánoc od Patt: