Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Konec dobrý, všechno dobré od CherryBella

14.02.2012 (11:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 3× • zobrazeno 1376×

EDIT: Článek ponechán v původní podobě.

Ahoj deníčku. To jsem zase já. Bella Swanová. Pamatuješ si na mně? Určitě ano.

Dnes jsem ho zase potkala ve škole. Edwarda Cullena. Vím, že ti o něm píšu skoro každý den, ale nemůžu si pomoct. Je tak kouzelný a krásný, že by to mělo být zakázané. Vždy když se na mě podívá, roztřesou se mi kolena a nevím jestli zvládnu promluvit a nekoktat. Je to tak každý den, ale dnes se stalo něco co jsem nečekala. On na mě promluvil a když jsem slyšela jeho hlas, myslela jsem jen na to, abych se před ním trapně nezkácela na zem. Po dlouhé chvíli zírání na něj si odkašlal a já zrudla jako rajče. Vlastně vždy když ho vidím tak zrudnu. Čekal na odpověď na otázku, kterou jsem neslyšela... Jo a abych nezapomněla. Dneska jeho Valentýn. Pro všechny = úžasné období plné sexu atd... Pro mě = otrava!

„Pro... promiň, ale co jsi říkal? Nějak jsem tě neslyšela," řekla jsem a on se zasmál.

„Ahoj," řekl zase tak krásným hlasem. Tak to nebyla otázka?

„Ahoj," řekla jsem a uhnula jsem pohledem, abych se mohla soustředit na mluvení.

„Červenáš se," zase se zasmál a já se přidala.

„Ano. To se mi stává když..."

„Když?" zeptal se po chvíli mlčení.

„... tě vidím," vypadlo ze mě a hned jsem toho litovala. Teď se mi určitě začne smát a řekne, že jsem jen naivka a co si o sobě asi myslím.

Podívala jsem se na něj, ale zase mě překvapil. Jeho výraz byl tak něžný. Díval se na mě zamilovaným pohledem? Ne to jsem si špatně vyložila. Uhla jsem pohledem. Znova.

„Tak se zatím měj," řekla jsem a šla do třídy.

„Zatím," zašeptal.

Zbytek dne jsem ho už nepotkala. Ale našla jsem ve skřínce list papíru a když jsem ho otevřela, vykoukl na mě krásným rukopisem napsaný text.

Drahá Isabell

Chtěl jsem tě dnes pozvat na večeři, ale bál jsem se, že bys mě odmítla, tak jsem to vyřešil tímto papírkem. Budeš mít alespoň se rozhodnout jestli příjdeš nebo ne.

Rád bych tě dnes pozval do restaurace Luvia v sedm hodin. Byl bych neskutečně rád, kdybys přišla.

Budu čekat.

S pozdravem Edward Cullen.

Dočetla jsem a nemohla jsem dýchat. Rychle jsem se přemístila k autu a vyrazila na nákupy s Jessicou.

•••

„Bello. Ty máš neskutečný štěstí. Edward Cullen tě pozval na večeři," pořád opakovala.

„Jo. Asi jo," zavolala jsem z kabinky, ve které jsem si zkoušela páté šaty a konečně si vybrala.

„Páni! Tobě to sluší!" vykřikla Jess když jsem vylezla z kabinky.

„Díky. Už půjdeme? Už je dost hodin. Měla bych se připravit," řekla jsem a šla se převléct.

•••

Po cestě domů mi Jess navrhovala různé účesy a vymýšlela jak by mě mohla namalovat. Já jsem ji včas utla a řekla, že se nebudu nějak moc malovat a vlasy si nechám volně rozpuštěné. Jako vždy.

Bylo třičtvrtě na sedm když jsem dodělala konečné úpravy a vyrazila autem do restaurace.

Když jsem dorazila, už tam byl. Čekal u dveří zády ke mě. Na sobě měl černý oblek.

Otočil se a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila.

„Sluší ti to. Děkuji, že jsi přišla," řekl a políbil mě na tvář. Srdce se mi zastavilo. Zase jsem zčervenala a sklopila pohled dolů.

„Jsi krásná když se červenáš," řekl.

„Půjdeme dál?" zeptala jsem se, protože jsme pořád stáli před restaurací.

Místo odpovědi mi Edward otevřel dveře a já vešla dovnitř.

Posadili jsme se ke stolu, ke kterému přišla servírka. Bylo mi z ní špatně už jen proto, že se na Edwarda hezky usmívala. Chodila s hlavou nahoru a zadkem vystrčeným. Nejrději bych ji do něj nakopala. Počkat. To nemůžu? Jasně, že můžu.

S mírným úsměvem jsem natahovala nohu a byla jsem připravená ji kopnout.

„Co si dáš Bello?" vyrušil mě Edward a já rychle nohu stáhla.

„Asi si dám smažený sýr s hranolkama a tatarskou omáčkou," odpověděla jsem.

„A vy?" zeptala se Edwarda s úsměvem.

„To samé," odpověděl Edward a ani se na ni nepodíval.

„Fajn," řekla uraženě a chtěla odejít.

„Prosím? Nejste nějaká drzá?" zeptal se Edward rozzuřeně.

„Já- já... Vždyť se podívej na tu chudinku! Nevím proč bys měl sedět s ní v tak úžasné restauraci když bys tu mohl mít mě a desetkrát líp by sis to užil!" zakřičela na něj. A máchala rukama ke mě když vyslovovala slovo „chudinka".

Edward se s ní začal hádat.

V tu chvíli na mě dolehla pravda slov. Měla pravdu. Jsem chudinka. Proč by tu nemohla sedět ona? Proč bych tu měla sedět já? Měla jsem sto chutí postavit se na nohy a zdrhat do lesa, kde by mě sežralo nějaké zvíře.

A taky, že jsem to udělala. Zvedla jsem se a běžela k východu. Rozrazila jsem dveře a utíkala co nejrychleji k lesu.

Když už jsem nemohla utíkat díky botám na podpadku, sundala jsem si je, hodila je za sebe a znova se rozběhla. Utíkala jsem nejrychleji, jak jsem jen mohla. Chtěla jsem být tak daleko, že by mě ani Edward nedohonil. Daleko od Edwarda. Daleko od Forks. Daleko od někoho, kdo by mi ublížil.

Díky mé nešikovnosti jsem moc daleko nedoběhla. Asi třicet metrů od začátku lesa jsem zakopla o kořen a bouchla se do hlavy. Neuvěřitelně mě třeštila. Když jsem se podívala nad sebe, spatřila jsem tři postavy, které na sobě měly černé hábity a kapuce.

„Je to ona Aro?" zeptala se ta vlevo.

„Ano, je to ona Jane. Isabella. Edwardova milá. Myslíte si, že už jí řekl, že je upír?" Zalapala jsem po dechu. Edward je upír? Sakra.

Aro si sundal kapuci a tím odhalil svou tvář. Měl hnědé vlasy po ramena a krvavě rudé oči.

Rychle jsem vstala a rozeběhla se zpět. Ještě jednou jsem se otočila abych se podívala, jestli tam ještě jsou. Byli tam a dívali se na mě. Vedle Ara jsem spatřila malou blondýnku také s krvavě rudýma očima.

Otočila jsem se na cestu a utíkala. Jenže jsem zase zakopla o kořen a spadla. tentokrát to schytaly moje žebra.

Slyšela jsem jak přede mnou pokřupaly větvičky a podívala se kdo to je. Edward?

„Bello? Bello? Jsi v pořádku? Neudělali ti nic?" ptal se mě Edward a zvedl mě do náruče. Sykla jsem bolestí.

„Ne, ne. Jen jsem spadla a... Edwarde... Ty jsi... Upír?" zeptala jsem se a on překvapeně vykuli oči. Byl u toho tak roztomilý.

„Ty to víš?" zeptal se překvapeně.

„Řekl mi to Aro," řekla jsem a zasténala jsem bolestí.

„Edwarde! Zabil jsi mi mou ženu! Zabil jsi mou, já zabiju tu tvou!" zařval Aro, ale pak už jsem to nevnímala. Někdo mě vzal Edwardovi z rukou a hodil mě na kmen stromu. Cítila jsem jak to ve mě křuplo, když jsem dopadla na zem.

Ležela jsem na zemi a nemohla se hýbat. Asi jsem měla něco s páteří. Měla jsem nejspíš i něco s očima, protože jsem vyděla jen rozmazané šmouhy a pak oheň.

Když oheň uhasl, někdo ke mě kráčel. Edward. Je to Edward. Ten obličej bych poznala kdekoliv. Vzal mě zase do náruče a řekl ať zavřu oči. Poslušně jsem ho poslechla a během cesty někam jsem usla.

Seděla jsem s Edwardem v restauraci a dívali jsem se do očí jeden druhému. Už jsem se přpravovali na polibek když...

Začalo mi hořet tělo. Házela jsem sebou na všechny strany asi dvě hodiny. Snažila jsem se všem říct, že jestli je tohle uzdravování, tak ať mě radši zabijou.

Ale nikdo mě zabít nechtěl.

Po několika hodinách křiku začal oheň ustupovat, až se všechen nahromadil v krku.

Konečně jsem otevřela oči a podívala se nad sebe. První co jsem spatřila byl Edwardův dokonalý obličej.

Když mi Edward vysvětlil všechno co se mi stalo, usoudila jsem, že je správné, že mě proměnil v to, čím je on sám.

Představil mě svojí rodině.

„Ahoj Bello! Jsem Alice. Vidím do budoucnosti. Co umíš ty. Ou, promiň, ty to asi ještě nevíš. Každý upír má nějakou zvláštní schopnost. Jako Edward. Ten umí číst myšlenky. A víš co? Ty tvoje nedokáže přečíst. No tak nic. Už musím! Pa pa. Vítej u nás v rodině!" zavolala na mě a já se cítila zmatená víc než kdy jindy.

„Ahoj Bello. Jsem Carlisle. Už mě znáš. Jsem doktor a..."

„Ahoj Bello! Jsem Emmett! Bude se mnou sranda! Neboj!"

„Vítej v rodině Bello! Jsem tady těch potrhlíků matka. No a tvoje už vlastně taky. Jsem Esmé."

„Ahoj. Já jsem Rosalile. Vítej mezi námi," řekla a usmála se. Na oplátku jsem se taky usmála.

„Všechny vás moc ráda poznávám," řekla jsem a poslouchala jsem svůj zvonivý hlas.

„My tebe taky Bello. Mimochodem, já jsem Jasper. Budu ti pomáhat se sebeovládáním," řekl.

„No nic. Necháme vám trochu soukromí," řekla Rosalie a všichni se odebrali nahoru.

Podívala jsem se na Edwarda a usmála se.

„Edwarde? Kde to jsem? A co to bylo za průvan?" zeptala jsem se a on se zasmál.

„Jsi u nás doma a ten průvan byla moje rodina," odpovědel a pořád se smál.

„Bello... Já bych ti chtěl něco říct." Posadila jsem se a on si sedl vedle mě.

„Od první chvíle, kdy jsem tě spatřil, věděl jsem, že ty jsi ta pravá. Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil, ale nemůžu si pomoct. Musel jsem ti říct, co k tobě cítím. Miluji tě a nebudu naštvaný když řekneš, že to necítíš stejně..."

„Miluji tě," přerušila jsem ho a on se usmál. Byl trochu překvapený.

„Musíš mi něco slíbít. Naučíš mě jak být správným upírem?" zeptala jsem se a oba jsme se začali smát.

„Samozřejmě," řekl a políbil mě. Byl to neskutečný zážitek, líbat někho tak dokonalého.

„Edwarde? Šťastného Valentýna," popřála jsem mu.

„Vlastně už je šsnáctého, ale..." začali jsme se smát.

„Šťastného Valentýna Isabell," řekl a znovu mě políbil...

Začali jsme spolu bydlet a adoptovali jsme si malou holčičku jménem Kristen a chlapečka jménem Robert. Když vyrostli udělali jsme z nich upíry na jejich žádost. Jinak jsme to neměli vůbec v plánu.

Žili jsme spolu všichni a šťastně. Takže - Konec dobrý, všechno dobré...

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Konec dobrý, všechno dobré od CherryBella: