Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Cullenovi v historii srdce Evropy od Winna

05.07.2011 (09:15) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 43× • zobrazeno 3984×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Maličká

„Isabello, jestli nevylezete z pod té postele, než napočítám do tří, okamžitě posílám telegram ctěným rodičům, aby zůstali doma! Nepojedou se přes celé Rakousko – Uhersko kvůli takovému nezbednému dítěti.“

V očích dítěte se objevil strach, ale dál křečovitě svírala nohu nemocničního lůžka, nedbajíc usilovného funění tělnaté sestry Marie, jež se marně snažila nasoukat pod postel, zatímco sestra Alžběta se pokoušela uvolnit zoufalý stisk holčičky.

„Jen si pomyslete, co by tomu řekla vaše paní matka, kdyby viděla toto nepřístojné chování? Zajisté by ji to velmi zarmoutilo, a to přeci nechcete, že? A pokud se okamžitě nepustíte, tak to na vás opravdu všechno povím!“

„Dejte pryč tu jehlu, jinak nevylezu. Nejste doktor Edward!“

„Dítě nešťastné, doktor Cullen nemá na starost jen vás, takže nebuďte sobecká a dopřejte jeho péči i ostatním dětem. Vždyť to jenom štípne a bude to…“

„Nejste doktor Edward! Nejste doktor Edward!“

„Prosím vás u všech svatých, přestaňte ječet a zvedněte se z té podlahy konečně. Znovu se nachladíte, a to je ve vašem stavu tuze nebezpečné. Mladý doktor Cullen sotva nastoupil praxi a ještě zdaleka nemá všechny zkušenosti svého otce, tak mu to úmyslně neztěžujte tím, že si uženete zápal plic…“

„Děkuji za projevenou důvěru, sestro Alžběto,“ řekl jsem naoko vážně, sotva jsem vstoupil do dveří a s pobavením sledoval rudnoucí obličej staré sestry.

„Ach, omlouvám se, já...“

„V pořádku, nic se neděje. Můžete jít, vylákám si tu potvůrku sám.“

Alžběta se měla k odchodu, ale Marie stále spočívala půlkou těla pod lůžkem.

„To platí pro obě, není třeba, aby se půlka personálu zabývala jedním dítětem.“

„Když já nemůžu ven,“ zakňourala sestřička zahanbeně a mně zacukaly koutky. Přiskočil jsem k posteli a pomalu ji nadzvedával, dokud mezi postelí a majestátním tělem mladé ženy, v těchto krajích tolik běžným, nevznikl alespoň nějaký prostor. Sotva jsem ji vysvobodil, celá rudá vyběhla ze dveří, aniž by se mi podívala do očí, zatímco Alžběta mi přátelsky pokývla a se smíchem za sebou zavřela dveře.

Osaměli jsme. Posadil jsem se na židli a jedním okem pozoroval malou skrčenou postavičku pod postelí.

Bella byla zvláštní dítě. Tak trucovité a tvrdohlavé… Ještě toho dne, kdy ji zoufalí rodiče přivezli, se v noci tajně sbalila a se svým malým kufříkem bloudila po chodbách dětské nemocnice v marné snaze najít východ. Nakonec se celá vyčerpaná svezla mezi košťata v kumbálu. Nebýt mého upířího sluchu, hledaly bychom ji ještě hodně dlouho… Častokrát plakala a já byl tím, kdo ji ustavičně utěšoval, hladil a choval v náručí, dokud neupadla do úlevného spánku.

Od té doby uběhly už dva měsíce a mezi námi dvěma vzniklo zvláštní pouto. Byl jsem zkrátka „její doktor“. Přivlastnila si mě a nikomu kromě mě nedovolila, aby jí dal léky, injekci nebo obyčejný teploměr. Pouze se mnou byla ochotná bez okolků sníst nemocniční jídlo, jít spát nebo poslušně vypláznout jazyk. Často mi kladla nesmyslné otázky, všechno ji zajímalo a jen málokdy vydržela celý den ležet. Scházela jí příroda a čerstvý vzduch, a tak jsem s ní ve volných chvílích, často po večerce, aby nás nikdo nezahlédl, běhal mezi stromy v nemocničním parku. Občas jsem se přestal hlídat a na pár vteřin přeběhl do mé běžné rychlosti, protože tu Bella milovala ze všeho nejvíc.  A já zas miloval její zvědavá očka barvy čokolády, její dětský smích a chuť žít a nevzdávat se, třebaže se třásla zimnicí a blouznila v horečkách. Fascinovala mě její dětská mysl, zvlášť proto, že jsem do ní neviděl.

Na svůj věk byla velmi drobná a její barva kůže se neobvykle podobala té mojí. Leukémie zkrátka nebyla rýma a léčit se bohužel nijak výrazně nedala. Jak Alice jednou poznamenala, ne v tomto čase, v této době. Přesto jsem to odmítal vzdát a malou Bellu si vzal na starost osobně. Veškerý čas po práci jsem buď trávil sezením u mé maličké, nebo u mikroskopu v laboratoři. Hodně lékařů nad tím kroutilo hlavami a můj elán přičítali mladické nerozvážnosti, aniž by tušili, že jsem starší než oni všichni dohromady. Byli přesvědčeni, že jako každý mladý doktor, jsem plný čerstvého entuziasmu a čas od času mě shovívavě varovali před zklamáním. Sblížení mezi doktorem a pacienty bylo možná dobré pro děti, ale nikoliv pro lékaře. Vždyť smrt dítěte byla už tak srdce drásající, tak co teprve, pokud jste si k dítěti vybudovali citový vztah? Takový doktor byl do roka duševně na dně…

Ale já stále věřil, že Bella nebude jedna z těch, co boj o život prohrají. Vždyť výzkum v oblasti hematologie nabýval na obrátkách, leukémie už nebyla neznámou hrozbou díky lékařům jako je Alfréd Donné či Rudolf Virchow. Hygiena se neustále zlepšovala, takže ubylo komplikací se záněty a infekcemi, a dokonce i obyčejný mikroskop prošel významným vylepšením. Poslední léta 19. století se zdála vskutku pokroková a bylo tedy jen otázkou času, kdy se objeví nové postupy a účinné léky. Arsenik, dosud lékaři hojně proklamován, byl dle mého skromného názoru jedem a odmítal jsem Belle předepsat byť jedinou dávku, za což jsem si vysloužil od „starších“ kolegů nemálo kritiky.

Útěchou mi mohl být pouze fakt, že se maličká zdála relativně v pořádku a bez komplikací. Samozřejmě jsem si byl vědom toho, že se vše může během několika hodin otočit o 360 stupňů a rychlý průběh obvykle následuje ještě rychlejší konec.

To vše jsem věděl, a přesto doufal…

„Belli, vylez prosím z pod toho lůžka, už jsou dávno pryč.“

„Tady žádná Belli není.“

Usmál jsem se. Zlobila se, protože jsem se pokusil zmírnit její závislost na mé osobě a  spřátelit ji s ostatním personálem. Očividně neúspěšně… Ovšem na tuto chvíli jsem se připravil a pomalu se začal přehrabovat naditými kapsami.

„Říkáš, že tu není? To je ale škoda. A já ji přitom přinesl ty barvičky na kreslení, co tak moc chtěla a hromadu pamlsků, protože vím, jak hrozně jí nechutná kapusta z místní kuchyně. No, když tady není, tak to asi budu muset sníst sám…“

Malé tělíčko se nervózně ošilo, ale nevylezlo. Nasadil jsem proto silnější kalibr a vytáhl jeden z přehršle pestrobarevných bonbónů. Dal jsem si záležet na tom, abych s obalem pořádně šustil a chuť cukrátka vzápětí vychvaloval až do nebe, třebaže se mi ve skutečnosti obracel můj upírský žaludek. S vypětím všech sil jsem ho spolknul a křečovitě vyndal druhý.

„To je, ehm, úžasná dobrota. Úplně se rozplývá na jazyku…“

O pár minut později už se Bella s náplastí na paži spokojeně přehrabovala cukrátky sama. Nebyla lakomá, a proto mi jich spoustu vrátila pro další děti, načež mě donutila sníst podstatnou část ze své vlastní hromádky. Dobrou hodinu jsme se dokázali bavit jen tím, že se mi snažila trefit cukrátkem přímo do pusy. S mými reflexy to nebyl problém…

„Jak chutná tenhle, Ede? Pověz!“

Převaloval jsem v ústech kus čokolády s příchutí bahna a snažil se netvářit znechuceně.

„No, je to velmi, ehm, specifická chuť.“

„Co znamená specip-spefi, vždyť víš,co?“

„Ochutnej a poznáš sama,“ odpověděl jsem a sledoval, jak další cukrátko mizí mezi jejími rtíky.

„Hm, máš pravdu, je velmi spefické,“ pronesla naprosto vážně ta roztomilá osůbka a znalecky pokyvovala hlavou. Málem jsem se svalil na podlahu smíchy. Bella netušila, proč se jí směju, ale nelíbilo se jí to, jak jsem usoudil ze zběsilé spršky bonbónů, snášející se na moji hlavu.

„Vidím, že se dobře bavíte, pane Cullene, ale ráda bych vám připomněla, že jste měl být již před půl hodinou na vizitě a v laboratoři jste údajně stále neodevzdal Isabelliny krevní vzorky!“

Ostrý hlas vrchní sestry Agáty okamžitě zničil atmosféru, která v místnosti panovala. Bella se ustrašeně schovala pod peřinu, zatímco já zahanbeně cpal cukrátka do kapsy.

Agáta pozvedla tázavě jedno obočí a přísně nastavila dlaň.

„Skutečně nevím, co si mám o takovém chování myslet. Sladkosti? Copak jste se zbláznil?“

„Měla jenom jedno,“ odvětil jsem na svou obranu a obsah kapes jí mrzutě vysypal do dlaně. Sestra Agáta byla stará panna, tvrdá, chladná a absolutně nevhodná pro práci vrchní sestry v dětské nemocnici. Nenechala Isabelle ani jediné cukrátko, třebaže jsem zkoušel i svůj osvědčený pohled z pod hustých řas, který neochvějně uhranul něžné pohlaví napříč stoletím i zeměkoulí. Zde tomu bylo naopak. Paradoxně se zdálo, že v  srdci Evropy jste jen těžko rozehřáli srdce ženy…

„Toto na mě nezkoušejte, pane Cullene. Já jsem počestná žena a zdraví mých pacientů je pro mne nade vše. Možná ty vaše obličeje fungují na nemravné dívky v  Americe, ovšem zde nikoliv! Krom toho jsem ve věku vaší matky, nepřipadá vám tedy takové chování naprosto nestoudné, vy prostopášníku?“

„Já…“

„Nepřerušujte mě, když mluvím! Slušnému chování vás za oceánem taky nenaučili? Co se týče pacientky, plnohodnotná nemocniční strava je to nejlepší, co se malé Isabelle může v jejím stavu dostat, takže žádné postranní podstrkování pamlsků. Ještě jednou a budu to muset ohlásit vedení nemocnice. A teď běžte, malá slečna se musí omýt!“

Neuvěřitelné! Jako zpráskaný pes jsem opustil nemocniční pokoj a místo obvyklého a sáhodlouhého loučení s Bells, jsem ji sotva stačil krátce zamávat. Jen o vteřinu déle a sestra by mi razantním zabouchnutím dveří amputovala ruku…

S každým dalším dnem slunečních dnů přibývalo, a proto jsem se musel spokojit převážně s nočními službami, které mi ty denní nahradit nedokázaly. V noci totiž Bella spala, a třebaže pokaždé žadonila, abych ji určitě vzbudil, nedokázal jsem to. Vždyť spánek byl pro oslabený organismus tak posilňující…

Dny splynuly v týdny a Bellin stav se začal výrazně zhoršovat. Rodiče maličké nyní jezdili častěji a pokaždé mě očima prosili o lepší zprávy. Leč takové jsem obvykle nemíval. Dnes tomu bylo nejinak…

Na krátkou chvíli se v místnosti rozhostilo zaražené ticho, jen Bellina matka tiše štkala do kapesníku. Její otec se snažil tvářit statečně a aby narušil tu trudnou atmosféru, začal mi popisovat den s Bellou. V rukou třímal stoh obrázků, které jejich dcerka během dne nakreslila. Sestřička Marie se sice durdila, protože už potřetí převlékala povlečení a Alžběta byla na pokraji nervového zhroucení, když našla Bellu celou od červené barvy, pročež zburcovala půlku nemocnice v domnění, že jde o krev…

Přitom se Bella jen nechala poněkud unést ve snaze nakreslit moje vlasy…

Nicméně rodiče se zdáli být touto kratochvílí upřímně nadšeni a pyšně mi ukazovali díla jejich malé dcerky, opatřená dokonce i jednoduchými popisky.

Na ty jsem byl skutečně „otcovsky“ hrdý, protože psát jsem ji naučil přímo já…

Zkoumavě jsem se zadíval na první obrázek nazvaný My dva v parku. Větší hlavonožec s vypouklýma očima a třemi červenými štětinami na hlavě jsem byl nejspíš já, malý šišatý ona. Kolem nás byly podivné šmouhy a stromy. Usmál jsem se. Pravděpodobně se snažila zachytit upíří rychlost, když jsem s ní běhal po areálu nemocnice.

Na dalším obrázku mi nasadila lékařský plášť s vycpanými kapsami. Hádám, že v nich byla schovaná cukrátka, která jsem ji nedávno přinesl. Ona sama ležela pod postelí, zatímco se za křivými dveřmi vznášel oválný obličej s grimasou nesouhlasu. Pravděpodobně šlo o vrchní sestru. Mimochodem, ta podoba byla ohromující.

Další obrázky si byly podobné. Vždy se jednalo o osobitě ztvárněné zážitky nás dvou, což mě, přiznávám, trochu dojalo.

Jen poslední obrázek byl jiný, přímo hrozivý. Samá šedá barva, husté mraky, kříž, malá rakvička uprostřed a černé postavičky okolo. Výkres Můj pohřeb nebyl jen hrozivý, ale přímo morbidní. Rodiče se zvědavě zadívali na výjev, jenž mě tak zaujal a znepokojeně se po sobě podívali. Věnoval jsem jim tázavý pohled.

„To-toho jsme si vůbec nevšimli. Ani nevíme, kdy ho nakreslila. Byla dneska trochu uplakaná, avšak to jsme přičítali tomu stesku po nás.“

Obrázek jsem zlostně roztrhl vejpůl, zmačkal a zahodil do kouta. Následovalo rozpačité rozloučení. Nepřítomně jsem jim odkýval zdvořilostní fráze, potřásl si s nimi rukou a ze zvyku je šel vyprovodit ke vchodu, třebaže myšlenkami jsem byl už dávno jinde…

Bella byla v opačném křídle, a přesto jsem slyšel tichý pláč utlumený dekou. Aniž bych si dával pozor, jestli mě kdo uvidí, okamžitě jsem upíří rychlostí zamířil ke své maličké.

Drobný uzlíček pod dekou se otřásal vzlyky… Zručně jsem kolem ní obalil deku a v další chvíli už ji třímal v náručí. Srdce jí bušilo jako závod a nepatrně jí stoupla i teplota.

„Ach Bello, co se stalo? Už jsem tady. Všechno zase bude dobré, jenom neplač. Hlavně neplač.“

„Já umřu, Ede, že? Já umřu! Už se nevrátím domů a bude mi smutno a budu ležet pod zemí a a budu se bát.“

„Šššš, to je nesmysl. Jak jsi na něco takového přišla?“

„Vrchní sestra Agáta mi to řekla! Je zlá, zlá, zlá!“ Vztekle jsem sevřel ruce v pěst.

„Sestra Agáta ti řekla, že umřeš? Jsi si jistá? Něco takového se nesmí dětem říkat a ona to dobře ví. Možná je přísná, ale není zlá. Určitě jsi to jen špatně pochopila.“

„Ba ne, řekla! A je zlá! Ptala jsem se, jestli budu moci s maminkou a tatínkem odejít dnes domů a ona povídala, že až za spoustu týdnů. A… A jestli prý po ní nepřestanu házet ty kapustičky, tak nikdy. Řekla, že moje tělo přestane pracovat, že je příliš slabé a já umřu. Řekla, že umřu, a to není fér, protože Emilie z vedlejšího pokoje taky nejí kapustičky a umírat nemusí!“

Bella pletla páté přes deváté a příval horkých slz mi ještě dlouho stékal po plášti.

„Přestaň plakat, prosím. Neumřeš, ty ne! Neumřeš, protože to prostě nedovolím. Sestry Agáty si nevšímej, neví, co mluví,“ utěšoval jsem ji a dál choval v náručí. „A neboj se, jednu kapustu jí dnes mrsknu přímo mezi oči,“ dodal jsem neslyšně…

Nad ránem jsem uložil Bell zpět na lůžko a vzápětí se hodně svižným krokem vydal hledat tu ženštinu bez srdce. Zrovna vycházela ze skladu s náručí náhradních obvazů. Nutno dodat, že se velice podivila, když jsem se krokem Boha pomsty vydal přímo k ní.

„Děje se něco, pane Cullene?“

„Ano, děje. Spoustu se toho děje, tak kde bych měl začít? U toho jak neeticky jste dnes jednala s dětským pacientem? Zamýšlíte se vůbec nad tím, co vypustíte z úst? Napadlo vás, co taková zpráva může udělat s dítětem? Uvědomujete si, že pak hodiny stráví zoufalým pláčem do peřiny?“

„Domnívám se, že vám tak zcela nerozumím, pane Cullene. O jaké zoufalé bytosti přesně mluvíte?“

„O Belle přece! A nejsem pan Cullen, ale doktor Cullen. Už to jednou provždy přijměte jako fakt!“

„Doktorem pro mě budete v okamžiku, kdy se tak začnete chovat. V této chvíli spíše připomínáte trucovitého spratka, který se odmítá podívat pravdě do tváře. Isabella zemře! Vím to já, vy i ona, tak nač chodil kolem horké kaše,  A abych to uvedla na pravou míru, Isabella po mně dnes několikrát hodila kapustu z polévky a odmítla spolknout byť jediné sousto. Chápu, že kapusta není cukrkandl, na který si navykla od vás, ale její rodiče spoléhají na to, že zde děti léčíme, nenecháváme je umřít hlady! Přiznávám, že její chování mne vyvedlo z míry, a proto jsem možná jednala poněkud přehnaně. A také už vím, že jsem  neměla zmiňovat smrt v tak přímé souvislosti. Na druhou stranu, jednou to někdo říct musel a pochybuji, že jste to chtěl být vy. Vy jste ten hodný, zatímco já ta zlá, nemýlím-li se?“

Sestra byla přímá a mluvila bez vytáček, ovšem její slova byla svým způsobem pravdivá. Mé mlčení jí bylo souhlasem.

„No tak vidíte. Já se s rolí „zlé“ sestry smířila, tak se s tím smiřte i vy. Z té dívky odchází život. Den ode dne je to horší, výsledky krve už jsou pomalu zbytečné. Proč ji utěšovat planými nadějemi? Myslíte si, že lhát jí do konce života bude lepší? Chcete, aby odcházela s vědomím, že jste ji sliboval život a slib nedodržel? Já jsem možná byla krutá, ale nelhala jsem, zatímco vy jste jí mazal med kolem pusy a sliboval nemožné. A ona si to jednou uvědomí. Ptáte se kdy? Až bude umírat. Kdo z nás dvou pak bude ten zlý?“

S těmi slovy Agáta svůj proslov ukončila a v další chvíli už mizela za rohem.

Nezmohl jsem se ani na slovo…

Ráno byla obloha šedá a zakalená, díky čemu jsem si mohl dovolit zůstat v nemocnici. Bella se tradičně pouze porýpala v ovesné kaši, ale já sám nyní dbal na to, aby ji snědla do posledního sousta. Když si později vrchní sestra přišla pro misku, sjela nás oba pochvalným pohledem. Poněkud nezvyklé…

Další den jsem Belle prováděl pravidelnou kontrolu. Poslech srdce, odběr krve, teplota, uzliny, dásně… Bella se během kontroly vždy velmi nudila a často odmítala spolupracovat.

„Půjdeme dnes běhat do parku? Už dlouho jsme nebyli…“

„Nemůžeme, prší.“

„Nesnáším déšť! Všechno je tak studené a mokré a nemůžu běhat! Ráda běhám!“

„Chceš říct, že se ráda nosíš. Já jsem ten, co si při běhu málem vykašle plíce z těla, na to nezapomeň.“

„To není pravda. Nikdy nekašleš. Vlastně se ani nezadýcháš. Jsi divný.“

Tento postřeh jsem přešel bez poznámky. Nerad jsem upozorňoval na fakt, při kterém jsem se pohyboval na tenkém ledě.

Místo toho jsem si nasadil stetoskop a pozorně poslouchal její srdce. Nepotřeboval jsem tento  důmyslný vynález. Ač byl nedávno, jako jiné lékařské přístroje, zdokonalen, stále nedosahoval citlivosti mého sluchu. Já její srdce slyšel na kilometry…

Závěr kontroly byl znepokojující.

Teplota mírně stoupla a srdíčko pracovalo ve zrychleném tempu. Také mnohem hůře dýchala a občas nepěkně zakašlala. Nejspíš se nachladila dnes ráno, když některá ze sester nezavřela okno. Průvan dokáže být velmi zákeřný…

Bella mi znuděně sebralo stetoskop a zaujatě poslouchala své vlastní srdce, zatímco já vybaloval jednu z jehel. Nepotřeboval jsem jí odebírat krev. Cítil jsem, že není v pořádku, nicméně lidští lékaři vyžadovali lepší důkaz…

Bella ostré bodnutí téměř nezaregistrovala, stále byla příliš zaujatá svým srdcem. Avšak ve chvíli, kdy jsem zajišťoval zkumavku s krevním obsahem, se ke mně energicky natáhla a stetoskop na krátký okamžik přiložila k místu, kde dřív tlouklo to moje.

Strach v její tváři byl téměř hmatatelný.

„Nebije ti srdíčko! Ty mi umřeš!“

„Kdeže, jenom ho neslyšíš přes ty vrstvy látky,“ odvětil jsem s hraným klidem a stetoskop raději odklidil do bezpečné vzdálenosti. To byl zase nápad, nadával jsem si v duchu a spěšně pomáhal Belle dostat se zpátky do košilky. Snažil jsem ji přivést na jiné myšlenky, ale její tvář zůstala nadále vážná.

„Ty možná neumřeš, ale já ano, že je to tak?“

„Nechci ti lhát, maličká, tak se raději neptej,“ řekl jsem smutně a pohladil ji po průsvitné tvářičce. Nedokázal jsem jí říct pravdu, ale ona ji stejně vyčetla z mých očí. Svět byl sakra nespravedlivý. Proč já, stvůra, mohl žít věčně,  zatímco toto andělské stvoření se radovalo z každého dalšího dne, kdy otevřelo oči? Proč já nemusel dýchat, zatímco ona lapala po dechu? A proč moje kůže byla studená jako led, když ta její téměř sálala v horečnatém deliriu? Nebylo to fér. Nic z toho nebylo…

„Věříš v nebíčko?“

„Nevím, nejspíš ano,“ řekl jsem trochu nepřítomně a dál se utápěl v zoufalství.

„Tak tam na tebe budu čekat, jestli chceš.“

Zadíval jsem se do tváře té malé osůbky a věnoval jí lítostivý úsměv.

„Myslím, že já nemůžu do nebe, maličká. Nechoval jsem se dříve moc dobře,“ odpověděl jsem po pravdě, vzpomínaje na temné, krvavé období v mé minulosti.

„V tom případě tam taky nepůjdu. Nechci nikam, kde nebudeš ty. A navíc jsem zlá.“

„Ty? Ty jsi to nejkouzelnější a nejnevinnější stvoření na světě. Rozhodně nejsi zlá!“ Bella moji odpověď ignorovala.

„Věříš ve strážné anděly?“

„Pokud je nebe, jsou i andělé. Ale co to máš za zvláštní otázky?“

„Přemýšlím, co jsem udělala tak špatného, že jsem si toho svého anděla nezasloužila.“

„Co to povídáš? Každý má svého anděla. I ty ho máš!“

Bella jen tvrdohlavě zavrtěla hlavou a hlásek se jí začal nekontrolovatelně třást.

„Kdepak! Kdybych ho měla, tak by mě přeci nenechal umřít!  Zachránil by mě a dovolil by mi se vrátit zpátky k mamince a tatínkovi. Takže… Musím být zlá.“

„Ne, ne, tak to vůbec není, Bells! Ty máš andílka, ale možná je na něj nemoc příliš silná a on je malinký. A i když dennodenně bojuje ze všech sil, nestačí to. Musíš mu víc věřit. Věř a víra tvá tě uzdraví. A nebo víš co? Pošlu tvému andílkovi na pomoc svého! Ve dvou se to lépe táhne, co říkáš?“

„A kdo bude chránit tebe?“

„Já se o sebe dokážu postarat sám, nedělej si starosti.“

Belle se na tváří rozlil šťastný úsměv. Zdálo se, že se jí vážně ulevilo.

„Podáš mi barvičky, prosím? Mám chuť kreslit.“

„Jistě, ale snaž se nic nezapatlat. Nechci, aby mě zdravotní sestřičky utloukly.“

Večer, když byl konečně chvíli klid, jsem znovu navštívil Bellu a se zájmem prohlížel, co nakreslila. Byla to postava ve zvláštním kostýmu, možná kroji a vedle ní se objevil tradiční hlavonožec s červenými vlasy. Aha, zřejmě já.

Kolem nakreslila malé kvítky, ptáky podobné husám, postavičky s klobouky a dlouhý stůl. Všimla si mého tázavého pohledu a jala se vysvětlovat.

„To je svatba, vidíš? To jsem já, tohle ty, tohle vážení hosté, kytky, hostina a holoubci. Až vyrostu, tak si tě totiž asi vezmu. Ale musíš se prvně zeptat mého tatínka. Možná by chtěl raději do rodiny vojáka. Tatínek byl totiž taky voják, víš? Chránil lidi.“

„Já jsem lékař. To by se mu nelíbilo? Možná lidi nechráním, ale zachraňuji je.“

„Tak proč nezachráníš i mě?“

V duchu jsem zaklel. Tahle konverzace se zase stáčela špatným směrem. Ach, jak rád bych ji pomohl. Udělal bych cokoliv, aby zůstala naživu. Zvažoval jsem i proměnu, ale Carlisle to odmítl, ba přímo zavrhl. Nikdy by nevyrostla, už nikdy by nemohla vidět své rodiče a nejspíš by je stejně při nejbližší příležitosti zabila…

A Volturiovi také byli nepředstavitelnou hrozbou. Bells by byla mrtvá už v okamžiku, kdy by se o ní dozvěděli…

To jsem zkrátka nemohl dopustit…

Bella si všimla mého bolestného výrazu a podobný se jí ihned objevil ve tváři.

„Ty jsi smutný?“

Pokýval jsem hlavou.

„Kvůli mně? Můžu za to já?“

„Ano i ne, maličká. Jsem smutný, protože tě nedokážu pomoci. Selhal jsem, třebaže ty jsi mi věřila.“

Snažil jsem se ovládat, ale můj hlas se v polovině věty zlomil. To jsem nechtěl. Kolem Belly mělo být stále veselo, aby si neuvědomovala, jak rychle se blíží její konec. A já to znovu pokazil. Bella se vyštrachala z pod přikrývky a zavěsila se mi kolem krku.

„Nebuď smutný. Já přece vím, že za to nemůžeš. To ten andělíček, pamatuješ? Je moc malinký,“ pronesla Bella mezi zíváním a ještě víc se mi stulila do náruče.

„Pravda, ale teď už je čas spát,“ nařídil jsem striktně a opatrně ji uložil zpátky d postele.

„Počkej! Přijdeš zase zítra?“

„Vždyť víš, že ano.“

„Hned ráno?“

„To nevím.“

„Prosím! Bojím se, že už tě neuvidím.“

„To je nesmysl, uvidíš mě ještě mockrát. Budu tu tak často, že mě začneš sama vyhánět.“

Dětský smích se rozlehl pokojem, ale přesto jsem v něm zaznamenal zvláštní úzkost.

„Tak mi to slib.“

„Slibuju, ty malá vyděračko.“

„Mám tě moc ráda.“

„Já tebe víc,“ odpověděl jsem a políbil ji na čelíčko. „Dobrou noc, maličká.“

Nijak dobrá noc to však nebyla. Bellin stav se ještě zhoršil. Blouznila, zmáhaly ji čtyřicítky, které se mi nedařilo srazit ani studenými zábaly, ani mými chladnými dlaněmi. Srdce jí splašeně tlouklo, div nevyskočilo z hrudi a každou chvíli upadala do bezvědomí.

Žádné léky nezabíraly, horečka neklesala a mé zoufalství stoupalo..

Další dva dny to bylo nejinak. Ani jsem nechodil domů a téměř jsem se nehnul od její postele. Kolegové mi domlouvali, sestřičky prosili, ale nebylo to nic platné.

Pokoj jsem opustil jednou jedinkrát, a to když přijeli její rodiče. Byli klidní a vyrovnání, vlastně se jeli s dcerou rozloučit. Nejspíš to vycítila a na krátký okamžik se znovu probrala. Cítil jsem se zrazený. Proč nevěnovala pár minut vědomí i mně?

Po zbytek noci jsem se od Belly nehnul. Kolem třetí ráno se zdálo, že horkost polevila, ale byly to jen plané naděje. O hodinu později se vrátila ještě s větší razancí a Bella čím dál častěji začínala upadat do mdlob.

Znovu a znovu jsem jí vlažil rty, chladil čelo, choval v chladném náručí a opět vlažil rty…

„Vydrž maličká. Bojuj! Prosím, bojuj pro mě. Nevzdávej to,“ opakoval jsem stále dokola a každou chvíli jí měřil teplotu.

Byl jsem zoufalý, ba přímo šílený z  pocitu bezmocnosti a moje naděje na uzdravení slábly spolu s dechem maličké. Minuty se vlekly, ale já byl vděčný za každou z nich, pokud Bella stále dýchala… Přesto jsem hluboko v duši cítil, že nelze odvrátit neodvratné…

Pomalu na mě začal doléhat fakt, že pravděpodobně už nikdy neuvidím její rozverný úsměv…

Už nikdy se nezadívám do těch čokoládově hnědých očí...

Už nikdy se mi nestulí do náruče, protože se už nikdy neprobudí… Ale možná to tak bylo lepší. Vždyť umírat v bolestech při plném vědomí by bylo mnohem horší.

Vyčerpaně jsem klečel u Belliny postele a svíral její ruku.Věděl jsem, že cítí můj dotek a chtěl jsem, aby věděla, že jsem s ní byl do poslední chvíle. Na obzoru začínalo svítat a první paprsky dopadly na moji kůži. Nemohly mi ublížit, ale já byl přesto zevnitř spalován. Byl jsem v zajetí vlastního žalu. Okolní svět pro mě přestal existovat. Místo, čas, zvuky a události… To vše přestalo mít smysl. Jediné, co jsem stále dokázal vnímat, byly slábnoucí údery srdce mé maličké. Odcházela.

„Jsi tady, Ede?“ Její hlas byl slabý, příliš slabý pro lidský sluch, nikoliv však pro mě. Probrala se. Ach, probrala se! Mé štěstí neznalo hranic, třebaže jsem věděl, že je to skutečně naposledy..

„Ano, to víš, že ano. Jsem tady. “

Otevřela oči a zadívala se přímo na mě. Na rtech se jí rozprostřel překvapený úsměv.

„Jéé, vidím anděla.“

„Anděla?“ Můj hlas byl naplněn smutkem, ale i zvědavostí...

„Je nádherný a třpytí se…“

Zadíval jsem se na svou kůži. První sluneční paprsky na ní vytvářely fantastickou podívanou. Ach tak, anděl… No, jestli teď někdo vtrhne do dveří, budu mít co vysvětlovat, pomyslel jsem si zoufale.

Bella si mých rozpaků nevšímala a dál na mě okouzleně hleděla.

„Určitě je to ten můj anděl, ale vůbec není malinkatý, jenom hrozně smutný.“

Trhaně se nadechla a rtíky se jí zkroutily do obrácené podkovičky.

„Je mi líto, že je každý kvůli mně smutný.“

Přisedl jsem k ní na postel a jen velmi zlehka ji hladil po zpocené tvářičce.

„Je smutný, protože ty jsi. Usměj se a bude se smát s tebou.“

„Ach tak,“ pronesla s pochopením maličká a na tváři se jí objevil ten nejkrásnější úsměv ze všech.

Byl poslední.

I já se usmíval, třebaže mé srdce pukalo žalem a její už navždy utichlo…

.

Všude panovalo nepřirozené ticho. Seděl jsem v zatemněném pokoji a bolestně pozoroval drobné tělíčko pod bílou plachtou. Všichni mě prosily, abych se zvedl a šel domů, ale já nemohl. Přiznal bych tak sobě i celému světu, že moje maličká je vážně navždy pryč.

Za celé dvě hodiny jsem se ani nepohnul. Věděl jsem, co si o tom myslí ostatní. Slyšel jsem je v myšlenkách. Připomínal jsem jich zmučeného anděla, bolest vytesanou do kamene, ztělesněný smutek a jiná přízviska.

Stalo se to, co předpovídali. Přátelství mezi pacientem a lékařem vedlo po exitu pacienta k psychickému zhroucení lékaře. Byl jsem učebnicový příklad.

„Doktore Cullene, je čas!“

Otočil jsem se za tichým hlasem plným lítosti. Byla to vrchní sestra se zřízenci pohřební služby. Tak přece jen mě začala oslovovat titulem, třebaže v tu nejméně vhodnou chvíli...  „Doktor, tedy lékař je od slova léčit, a to se mi teď zrovna dvakrát nedaří, pokud jste si nevšimla,“ odsekl jsem příkře a rozlíceně mávl k nehybnému tělíčku pod plachtou.

Sestra zůstala klidná. Nebýt nepatrného třesu v jejím hlase, začal bych si myslet, že je to stroj.

„Chápu vás, Edwarde. Vím, co pro vás malá Isabella znamenala, ale nedělejte to prosím těžší, než to je. Rodiče chtějí svoji dceru pohřbít v rodném městě, pohřební služba čeká, takže prosím…“

„Jistě, omlouvám se,“ řekl jsem rezignovaně a vykročil k maličké.

Poslední dotek, poslední pohlazení.

Tentokrát její kůže byla tou chladnější…

S prázdnou postýlkou naplnila podivná prázdnota i mé srdce. Nejraději bych z nemocnice utekl, ale do západu slunce zbývalo ještě několik dlouhých hodin. A tak jsem dál seděl na oprýskané židli a tiše sledoval, jak sestra převléká Bellinu postel.

Byla dost nervózní z mého pohledu, ale neřekla nic.

Její nadřízená ji informovala o mém „nalomeném“ duševním stavu, decentně řečeno, takže si poslušně hleděla své práce. Bolestně jsem sledoval, jak spolu s novým povlečením mizí i poslední zbytky vůně, kterou po sobě Bella zanechala. Svíravý pocit na hrudi zesílil. Evidentně mi všichni a všechno okolo dávali nepokrytě najevo, že moje maličká je skutečně navždy pryč…

Prudce jsem vstal.

Chtěl jsem odejít.

Musel jsem odejít!

Okamžitě.

Pryč z tohoto pokoje, z této nemocnice, z této země…

V tu chvíli se pomocná sestra zarazila ve své práci. Z polštáře, který zrovna převlékala totiž vypadla primitivně složená obálka. Rozpoznal bych to kostrbaté dětské písmo mezi tisícem rukopisů. Sehnuli jsme se pro ni současně, ale já byl pochopitelně rychlejší. Svérázně nadepsaná adresa mi na tváři vykouzlila letmý úsměv.

Pro Eda – to je ten doktor s červenými vlasy

Překvapeně jsem si sedl zpátky na židli. Sestra pochopila, že bych v tuto chvíli chtěl být zase sám. Na nic nečekala, popadla špinavé ložní prádlo a tiše za sebou zavřela dveře.

Jediným plynulým pohybem jsem roztrhl obálku a vyndal pečlivě složený papír. Byla to neumělá kresba pětiletého dítěte, ale pro mě měla nevyčíslitelnou hodnotu.

Výjev byl sám o sobě prostý. Jenom já a ona. Hlavonožec s chuchvalcem červených vlasů a malinkatá postavička s velkýma čokoládovýma očima, vznášející se u mé hlavy.

Chvíli jsem přemýšlel nad její zvláštní pozicí i nad tím, jak se jí podařilo tak přesně vystihnout barvu vlastních očí. O vteřinu později jsem si uvědomil, že jde o roztopené kousky opravdové čokolády. Tak přeci jen sestra Agáta tehdy nezabavila všechnu…

Dál jsem očima roztřeseně přejížděl po papíru a snažil si zapamatovat každý detail…

U samého okraje obrázku se skvěl neznatelný nápis. Tah tužky byl velmi jemný a barva se jen nepatrně odlišovala od barvy samotného výkresu. Trochu jsem se na sebe zlobil, že jsem text neobjevil hned a rozladěně zaostřil na jednotlivá písmena. Nepotřeboval jsem dýchat, a přesto se mi v tu chvíli dech zrychlil…

Dal jsi mi svého anděla, teď já budu tím tvým…

Z hrdla se mi vydraly podivné zvuky.

Možná to byl smích, možná pláč a možná obojí. Sám jsem nevěděl.

Ale odplavovaly smutek a přinášely zvláštní úlevu.

Nevím, kolik času uběhlo od okamžiku, kdy jsem otevřel obálku, ale věděl jsem, že je čas jít. S podivným klidem jsem zamířil ke dveřím a obrázek pečlivě uložil do levé náprsní kapsy...

Na místo, kde dřív tlouklo moje srdce.  Na místo, kde má maličká zůstane navždy…

Winna

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi v historii srdce Evropy od Winna: