Povídka Jak to bylo doopravdy... od Kika57 se umístila na 13. místě v kategorii Cullenovi v historii srdce Evropy. 
05.07.2011 (11:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 2× • zobrazeno 1232×
Edit: Článek je v původní forme, bez oprav.
Jak to bylo doopravdy...
1120-1125
Odporná, krvelačná zrůda toužící jen po jediném a to krvi. Nesmrtelný a nejnebezpečnější predátor, který existuje. Jmenuji se Carlisle Cullen a jsem upír. Je to už pár let od mé přeměny… Pár let od vlastní nenávisti ke svému druhu. Tenkrát jsem se vydal se svými bratry na lov do lesa, ale udělali jsme tu základní a nejhloupější chybu… rozdělili jsme se!
Běžel jsem hlouběji do lesa a pozorně se rozhlížel po nějaké zvěři. Už je to pár dní, co jsme z lovu nějaké zvíře přitáhli. Zastavil jsem se, přikrčil, a rozhlížel se. Musím být opravdu daleko. Všude kolem mě byly pavučiny, liány, a kousek ode mě jsem zahlídl bažinu. Jak to, že tu není žádná zvěř? Šel jsem sem opravdu potichu a opatrně, takže jsem je vyplašit nemohl!
Křup!
Prudce jsem se otočil, nandal jsem si šíp na tětivu a byl připravený lovit. Na tváři mi pohrával úsměv. Konečně jsem narazil na nějakou zvěř, takže bude pořádná večeře. Točil jsem se dokola a hledal zdroj onoho zvuku. Ze zadu mě někdo silně chytil za ruce a rychlostí blesku je ohnul za záda. S bolestí jsem upustil luk a padl na kolena. Nepříjemná bolest v ramenou doprovázel strach. Byl to strach o život a zároveň o mé bratry. Co když je potkal stejný osud? Z úvah mě vyrušil ledový dech, který ovanul můj krk. Strach mě pohltil ještě víc a já se hrůzou otřásl. Do krku se mi zabodly dvě jehličky, které přinášely spalující oheň. Ten postupoval celým tělem a já si přál jediné – smrt. Když konečně bolest ustupovala, byl jsem šťastný. Nevěděl jsem, jak, co, a proč se děje, ale věděl jsem, že už se blíží konec.
Buch… Buch … Buch…
Uslyšel jsem zřetelné zvuky, které přímo bily do uší. Byly to ohlušující rány, po kterých bolest ustoupila. Spalující plameny zmizely z okolí srdce a usídlily se v krku. Ruka mi prudce vystřelila k hrdlu.
Až když jsem potkal někoho, kdo je jako já a zjistil, kdo jsem a co potřebuji, ale na lidskou krev jsem odmítal přistoupit. Zkoušel jsem všechno možné, ale nic tu bolest neuhasilo.
„Carlisle, prober se ze svého snění,“ probral mě hlas mého společníka.
Byl to Edward, který mi pomohl najít způsob obživy, ve kterém se nezabíjejí lidé. To on mi pomohl zjistit, že ze zvířecí krve se dá také žít. Je to můj nejlepší přítel, ale beru ho jako svého vlastního syna. Má krásný dar – čte myšlenky. Ze začátku to pro nás bylo opravdu těžké, ale za čas jsme si zvykli.
Po rozednění se loučka, na které jsme seděli, začala plnit muži, ženami a pobíhajícími dětmi. Neměli jsme kam jít, proto jsme se přidali ke skupince lidí pod vedením dvou bratrů – Čecha a Lecha.
Čech se k nám pomalu přibližoval a strhl veškerou pozornost na jeho osobu.
„Konečně,“ zašeptal Edward sedící vedle mě.
Zmateně jsem se na něj otočil, ale od něj se mi dostalo úšklebku a pohyb hlavou směřující k Čechovi, který mezi tím došel k nám.
„Již si nebudeme stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že vás do ní uvedu. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Na všem budete míti hojnost a bude nám dobrou obranou proti nepřátelům. Hle, země po vaší vůli! Jen jména nemá; rozvažte, jakým jménem by měla být jmenována.“
Jako odpověď na Čechův proslov, se dostavil řev, jásot a neskutečná radost, kterou jsme sdíleli spolu s Edwardem také. Jak jsme zaslechli, tak počasí v této krajině má pro nás výborné podmínky. Konečně jsme našli místo, ze kterého nebudeme muset odejít. Konečně jsme našli krajinu, kde často nedopadají paprsky na naší upíří kůži.
***
Společně jsme se usadili poblíž veliké řeky, kterou místní nazývali Vltava. Je tam krásná vesnička, kolem které je rozprostřený les. Čech měl pravdu… Opravdu je v tomto kraji bohatá zvěř. Prostě upírům zem zaslíbená…
„Carlisle,“ smál se Edward. „Není hezké smát se proslovům druhých.“
S mírným úsměvem jsem kývl hlavou na srozuměnou.
Od doby, co tu žijeme, se změnilo opravdu hodně věcí. Oba dva jsme si změnili jméno. Já si říkám Kosmas a Edward Nezamysl. Taky jsem se rozhodl uplatnit svůj život a studovat bylinkářství. Baví mě pomáhat lidem. Připadám si… užitečný a k životu potřebný. On se rozhodl, že bude vyrábět prahy. Má pro to výborné podmínky. Jelikož je blízko lesa, dřeva má dostatek a upíří zrak je více než perfektní, proto jeho výrobky budou velice kvalitní.
Zrovna, když se Edward… Nezamysl pokoušel o nejlepší kousek, tak…
Před dvěma měsíci, na jiném místě…
„Kněžno. Jsi moudrá, ale my nechceme poslouchat ženu. Prosím nezlob se…“
Nezlob se… Pro tuto zemi jsem udělala tolik dobra a teď mnou pohrdají, protože jsem žena. To jim to nestačí?
Abych to vysvětlila… Jmenuji se Alice a jsem upírka, ale živím se zvířecí krví. Každý druhý upír má nějaký dar. Můj je, že vidím budoucnost. Také mám dvě starší sestry. Všechny jsme žily po boku muže jménem Krok. Před časem Krok vládnul zemi a nás prohlašoval za dcery, jenže se jednoho dne nevrátil z lovu a byl označen za mrtvého. Na trůn, podle jeho přání, jsem usedla já – nejmladší za sester.
Má starší sestra se jmenuje Isabella. Její dar je psychický štít. Bells se ze všeho nejvíce bojí Bohů a běsů, a tak pořádá různé rituály na jejich uctívání a učí lid se jim klanět. Sama se jim dlouhé dny i noci modlí. Líbí se mi její odhodlání najít opravdovou lásku. Doufám, že ji brzo najde…
Nejstarší sestra se jmenuje Rosalie. Bohužel ona nemá žádný dar, ale je opravdu krásná, ba i nejkrásnější žena, kterou jsem viděla. Ze všeho nejvíce ji mrzí, že nemůže svému vyvolenému - kterého ještě nenašla – stvořit potomka. Rose zná všelijaké byliny a koření. Hojí jimi lidem rány, krotí bolesti a mnohdy i sudičky ke své vůli obrací.
Mezi sebou si říkáme svými pravými jmény, ale jelikož už jsme na světě nějaký ten pátek, tak jsme se rozhodli si před lidmi říkat námi vymyšlenými jmény. Mě lid oslovuje Libuše, Bellu Teto a Rose Kazi.
Do reality mě vrátila vize, ve které u staré chatky sekal dříví krásný a mladý muž. Jeho delší blond vlasy se ve větru vlnily. Oral na poli se dvěma voly. Z dálky se ozýval mužský hlas, oslovujícího ho Přemysle. Podle zlatých očí jsem poznala, že je upír vegetarián jako já. Podle této krátké vize jsem poznala, že patříme k sobě. Že on je pro mě ten pravý a jen on mi může pomoci vládnout, proto jsem mužům před sebou zadala rozkazy…
„Ten budoucí kníže váš oře se dvěma voly. Je-li vám libo, vezměte koně, řízu, plášť a přehozy a jděte tomu muži vzkaz vyřídit ode mne i lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž ten má jméno Přemysl. Jeho potomstvo bude vládnout této zemi na věky věkův.“
Jako na povel se muži zvedli a vyrazili se vydat mého milovaného. Nenech mě čekat, Přemysle…
O týden později…
„Kněžno. Našli jsme vašeho budoucího chotě a nového vladaře.“
Slova, která zazněla místností, mě hřála u srdce. Nevnímala jsem nic kolem sebe a pouze koukala na Přemysla stojícího přede mnou. Je ještě krásnější, než z mé vize. Jen jeden pohled do jeho zlatých a hlubokých očí mi stačil, abych věděl, že po jeho boku budu chtít strávit zbytek mé věčnosti.
„Má paní,“ uklonil se můj vyvolený.
„Nechte nás o samotě.“ Rozkázala jsem všem přítomným.
Přešla jsem místnost a došla až k němu. Oproti mně byl vysoký, tak jsem vzhlédla. Jeho oči zněžněly a svou rukou chytl tu mou. Druhou rukou mě pohladil po tváři a já se rozplývala blahem. Naše spojené ruce vyzdvihl k jeho rtům a tu mou políbil.
„Bude mi ctí stát vám po boku, kněžno. Mé jméno je Přemysl Oráč, ale narodil jsem se pod jménem Jasper.“
„Krásné jméno, Jaspere. Já se jmenuji Alice.“
„Věříte na lásku na první pohled, Alice?“
„Teď už ano.“ Pípla jsem a sklonila hlavu. Kdybych byla člověk, tak už bych měla červené tváře.
Jedním prstem mi pozvedl bradu, abych se mu koukala do očí. Pomalu se začal sklánět k mým rtům. Lehce jsme se políbili. Nikdy na tento polibek nezapomenu!
***
Už jsou to tři týdny, co byla na hradě velká sláva a ten nejkrásnější den v mém životě. Nikdy jsem netušila, že tento zvyk se mi bude až tolik líbit. Vlastně to nebyl zvyk, ale jistota. Jistota, že se mnou můj vyvolený zůstane a já s ním po jeho boku. Za tu dobu, co jsme si řekli to kouzelné slůvko, tak jsme společně vládli. Zrovna jsem byla s Přemyslem na svém dvoře, když jsem dostala vizi. Jakoby z dáli jsem slyšela hlas mé lásky, ale snažila jsem se soustředit na obrazy, které mi probíhali myslí.
Před sebou jsem viděla obrovské a nádherné město. Protékala jím řeka, kterou jsem poznala z kreseb, které k nám přinesl nějaký cestovatel – Vltava. Všude byli lidé a křičeli pouze jedno slovo – Praha. Poté vize končila…
„Alice! Co jsi viděla?!“ Dožadoval se Jasper odpovědi.
|
„Tak daleko, kam se dojde za jeden den, je v lese místo, které je rozděleno roklí. Na jižní straně je vysoká hora a ta se snižuje k veliké řece. Tam když přijdete, najdete muže, jak vyrábí ze dřeva práh. Od tohoto prahu pojmenujte toto místo Praha. I knížata a lidé silní jako lvi se sklánějí ve dveřích, aby do nich nenarazili hlavou, stejně mocný bude i hrad, který se tam postaví. I jemu se budou klanět králové. Tento hrad bude první a největší v naší zemi a všechny ostatní hrady k němu budou vzhlížet, protože tam bude sídlo králů. I město rozprostřené okolo tohoto hradu bude pýchou našeho národa. Vidím město veliké, jehož sláva se bude dotýkat hvězd.“ Okamžitě nařídil poslům, aby ono místo našli.
Současnost… „Podívejte! Tady to nejspíš bude!“ zakřičel nějaký muž. Zmateně jsem se podíval na Edwarda. V tuto chvíli jsem mu záviděl jeho schopnost. On ví, co jsou ti muži zač a co od nás chtějí. Edward se na mě otočil a usmál se. „Ty,“ ukázal muž na Edwarda, „co jsi zač?“ „Jmenuji se Nezamysl a teď vyrábím ze dřeva práh. Přejete si něco?“ „Hurá! Našli jsme ho! Hledání je u konce!“ jásali muži a já pořád neměl ponětí, kdo jsou. Edward se přemístil ke mně a po tichu mi řekl to, co už nějakou delší dobu toužím vědět. „Toto jsou poslové z královského dvora. Kněžna Libuše měla vizi o městě, které bude slavné a všichni se mu budou klanit. Viděla ho na místě nedaleko řeky Vltava. Na tom místě má vyrábět muž ze dřeva práh, podle kterého se bude jmenovat město – Praha.“ vysvětlil mi. „Tady bude stát veliké město,“ s radostí v hlase na nás jeden z mužů zakřičel. „Budete toto místo muset opustit, pánové. Pojďte s námi na hrad. Určitě tam bude velká sláva!“ Podíval jsem se na Edwarda. Má odpověď byla jasná, ale u něj jsem si nebyl jistý. Po jeho přikývnutí bylo rozhodnuto… Půjdeme na hrad. Cesta trvala čtyři dny chůze. Jediné, co nám vadilo, bylo noční zdržování a pravidelné krmení lidským blafem. Nemůžu se vynadívat na tu nádheru přede mnou. Krásnější hrad jsem neviděl. „Taky si myslím,“ odpověděl Edward na mé myšlenky. Poslové nás mají zavést do přijímacího sálu, kde na nás bude čekat kněžna Libuše a její manžel Přemysl. Říká se o nich, že jsou velice krásní, stejně jako Libušiny sestra – Teta a Kazi. „Vítejte na hradě a…“ nedokončila větu Libuše. Až po zvednutí hlavy jsem zjistil proč. Naproti nám stáli čtyři upíři. Podle barvy očí jsem poznal, že se živí zvířecí krví jako my. „Nechte nás tu prosím o samotě,“ zavelel muž na trůně, takže nejspíš Přemysl. Sál se během chvíle vylidnil a my měli možnost si promluvit. Nikdo se neměl ke slovu, tak jsem se rozhodl, že se toho ujmu já. „Jmenuji se Kosmas a toto je můj společník Nezamysl. Živíme se zvířecí krví a nechceme dělat nějaké problémy,“ řekl jsem na úvod. „Ani vám nechceme nějak ublížit… Jmenuji se Přemysl a toto je má žena Libuše a její sestry Kazi a Teta,“ odpověděl nejistě. Otočil jsem se na Edwarda, ale on mi nevěnoval žádnou pozornost. Věnoval ji pouze hnědovlásce před námi – Tetě. Koukal na ni s úžasem a s… láskou. Poprvé jsem viděl Edwarda věnovat nějakou pozornost ženě a byl jsem za to rád. Už je na světě nějaký ten pátek a být věčně sám… Sice má mě, ale žena je žena… S Edwardem jsme se připojili k této čtyřce upírů. Velice brzo jsme si padli do oka a Edward skutečně vytvořil pár, jak jsme se později dozvěděli, s Bellou.
Alice: „Rose, opravdu to myslíš vážně? Nemůžeš odejít do Volterry… Nemůžeš se nechat zabít,“ zašeptala jsem s nadějí v hlase, že si to má sestra rozmyslí. „Alice. Má drahá a milovaná sestřičko. Ráda bych zůstala, ale nemám pro co žít,“ odpověděla se smutkem v hlase. Věděla jsem, že je to proto, že nemůže mít děti. Že si nemůže najít muže, který by ji doopravdy miloval. Muže mít nemohla, protože by brzy zestárnul a ona by byla věčně mladá. Nemohla by někomu dopřát stejný osud, jako potkal ji. Velmi si vážila lidského života, proto nemohla mít ani upíra. Nemohla by žít po boku někoho, kdo denně vraždí. „Půjdeme se naposledy projít?“ zeptala se Rose. „Dobře,“ vyšla jsem ke dvoru. Navrhla jsem místo procházky – zahradu. Je tam nádherně a budeme mít klid. Vzpomínaly jsme na naše dětství. Tímto způsobem jsme se loučily, dokud jsme neslyšely od hlavní brány křik a vítězné troubení na roh. Uviděla jsem Jaspera, jak k nám běží. „To je neuvěřitelné, dámy. Pojďte se na to podívat,“ s nadšením v očích a prosbou v hlase k nám přiběhl Jasper. Poslušně jsme se s Rose nechaly vést k bráně a já byla zmatená. Vždy jsem věděla, co se poblíž hradu děje pomocí vizí, ale teď jsem žádnou neměla. Před námi šel mladý, svalnatý, černovlasý kluk s kancem na zádech. Kolem něj lidi radostně poskakovali a skandovali, jenže podle pachu a očí, to je upír. Jak to mohl Jasper přehlédnout? „Holky, toto je můj dlouholetý přítel Bivoj… Bivoji, toto je má žena Libuše a její sestra Kazi,“ představil nás. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě teď stalo… Koukala jsem na Bivoje vzpamatovávala se ze šoku. Proč mi to Jazz neřekl? prolétla mi hlavou myšlenka. Všimla jsem si ohromeného pohledu Bivoje a otočila jsem se, abych zjistila, na co tak kouká. Koukal na mou sestřičku, která mu pohled opětovala. V jejích očích jsem viděla to, co by ji mohlo pomoct změnit názor a zůstat s námi… po boku Bivoje. Náhle se ozvala rána, jak Bivoj upustil kance. „Jmenuji se Bivoj, krásná dámo, ale pro vás Emmett. Jsem Vám k službám,“ uklonil se a zlehka ji políbil ruku. Oba dva si navzájem koukali do očí. Nemusela jsem mít moc vycítit emoce a věděla jsem, že toto je láska na první pohled. „I my jsme takto vypadali, drahá,“ pošeptal mi Jazz do ucha a objal kolem pasu. Opřela jsem se o něj a užívala si tu nádhernou chvilku. Chvilku, která nám všem, hlavně Rose, změní a převrátí život naruby. Krásně nám Osud přivedl do cesty naše polovičky. Já mám Jaspera, Bella má Edwarda, Rose má Emmetta… Jen Carlisle je sám, ale určitě se to brzy změní…
*** Bylinkářství je užitečná věda. Pomáháte druhým, i když jste ve věčném zatracení. Je těžké žít v samotě. K čemu je mi věčnost, když ji nemám komu dát? Co dělat celé ty dny v samotě? Už hodně událostí jsem prožil za svůj život, ale k čemu mi to je, když se nemůžu nikomu svěřit? Už ani knihy mi nepomáhají… Všimnul jsem si jedné zašlé knihy – můj deník, který si vedu od přeměny. Kdybych ho trochu poupravil…
Dnes jsem měl docela náročný den. Sháněl jsem nějaké dobrovolníky staršího věku, kteří by mi pomohli upravit můj deník. Dohodli jsme se, že ke mně budou chodit každý večer, který se neúnosně blíží. Už z dálky slyším přicházet prvního starce. Nechal jsem ho zaklepat na dveře staré chatky, kterou jsem si nechal postavit, abych měl klid na psaní a úpravu. Otevřel jsem staré, rozvrzané dveře, ve kterých jsem viděl to nejkrásnější stvoření, které stálo vedle staršího muže. Její hnědé vlasy se vlnily do půl zad a její zlaté oči na mě upíraly svůj pohled. Vypadala tak zranitelně, půvabně a nebojácně. Takovou touhu dotknout se někoho jsem ještě nikdy nepocítil, a přesto jsem se bál, že se mi rozplyne před očima jako sen, který jsem kdysi dávno sníval. „Zdravím, Kosmasi. Doufám, že nevadí, když jsem nepřišel sám. Už jsem starý a…“ odmlčel se. „Nevadí, příteli. Pojďte dál,“ vyzval jsem je a nemohl zpustit oči z té krásky přede mnou. Během hodiny dorazili i ostatní, kteří si sebou vzali nějaký doprovod – služebné. Po celou dobu, co starší pánové diskutovali, jak to vše doopravdy bylo, jsem vnímal pouze okrajově. Esmé, jak jsem později zjistil, se stranila od ostatních. Byl jsem potěšen, když jsem si všiml, že i ona svým očkem sleduje mou osobu. Pokaždé, když se tak stalo, jsem měl pocit, jako by mé srdce opět ožilo. Byl jsem šťastný, ale bál jsem se chvíle, kdy vyjde ze dveří této chatky a já už ji nikdy nespatřím… Tolik se bojím… „Už budeme muset jít,“ vyrušil mě z úvah Darius, stařík v doprovodu krásné Esmé. |
„Už, můj příteli?“ zeptal jsem se a smutek v mém hlase byl znát. Už je to tady… Ta chvíle, které jsem se tolik bál…
„Už je to tak,“ odpověděl a Esmé mu pomohla vstát.
Vstal jsem s nimi rozhodnut je doprovodit ke dveřím. Podal jsem jim kabát a se smutkem se opět rozložil.
„O půlnoci pod hodinami,“ s obtížemi zachytil můj upíří sluch šeptnutí, které vyšlo z úst Esmé.
Pozoroval jsem jejich vzdalující se záda a nemohl tomu uvěřit… Opravdu jsem slyšel správně? Bylo to mířeno na mě? Otočil jsem se a podíval se na staré hodiny. Bylo půl deváté a já netrpělivě chodil sem a tam a pokoušel jsem myslí popohnat ručičky – neúspěšně.
Oblékl jsem si to nejslušnější oblečení, které jsem měl a vyšel ze dveří. Kráčel jsem ulicemi Prahy přímo k hodinám. Už tam stála - elegantní a stejně půvabná.
„Jsem ráda, že jste dorazil, Kosmasi.“
„Potěšení na mé straně,“ poklonil jsem se, vzal jsem její ručku do své a opatrně políbil.
Kráčeli jsme společně po Praze a povídali si o své minulosti. Oba dva jsme zapomněli na čas a prostě jsme šli. Je mi s ní tak krásně, pomyslel jsem si.
„To ti věřím, ale nechtěli byste se už vrátit?“ slyšel jsem Edwardův hlas za zády.
„C – co?“ zeptala se Esmé.
„Už je to půl roku, co Kosmas a Esmé zmizeli,“ smál se.
Nemůžu tomu uvěřit… To jsem s ní půl roku?
„Jistě,“ odpověděl mi na mou nevyřčenou otázku a já se na něj zamračil.
Podíval jsem se na ženu po mém boku a došlo mi, že už jsem našel to, co jsem vždy chtěl. Že už mám někoho, komu věnuji svou věčnost a daruji své mrtvé srdce.
„A to ti to trvalo takovou dobu?“ smál se ještě víc.
***
Společně jsme se všichni tři vrátili na hrad a konala se další svatba, kde mi Esmé řekla své ano. Konec, který nás všechny potkal, jsem nečekal. Konec, kde každý našel svou lásku a žili společně celou věčnost.
Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky
Sdílet
Diskuse pro článek Cullenovi v historii srdce Evropy od Kika57:
Ten začátek... Někdy dokážeš nahánět hrůzu.... Ale moc se ti to povedlo 
Nádhera 
moc pěkné 
je dobře, že se všichni tak hezky sešli jen tak dál
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!