Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Cullenovi v historii srdce Evropy od Break

05.07.2011 (11:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 1× • zobrazeno 1082×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Říká se, že láska hory přenáší. Ale kdo to tvrdí? Zamilovaní. A já mezi ně patřím. Ale jak už to tak bývá, moje láska je zakázaná…

„Isabello! Okamžitě přijď dolů! Tvůj otec odjíždí!“ zakřičela matka a tím mě vytrhla z toho kouzelného toku myšlenek. Povzdechla jsem si. Otec měl odjet do Anglie. Na nějakou audienci ke královně. Já jsem se o to moc nezajímala. V hlavě mi poletovaly úplně jiné starosti. Matka mi zařizovala svatbu. Měla jsem s vzít Johannese Fulsche. Byl to dohodnutý sňatek. Já jsem ho ani trochu nemilovala. Jenže pro rodiče, hlavně pro matku,  to byl přímo ideální manžel. Jeho rodina patřila k „vyšší společnosti“ a   vlastnila mnoho továren. Z toho vyplývá, že byl bohatý. Ale také velmi drzý a nevychovaný. Dobré způsoby mu nic neříkaly. Na to však matka nepomýšlela.

„Dcero! Pojď  se rozloučit. Vždyť se na dva týdny neuvidíme,“ zavolal otec. Rychle jsem se zvedla z postele, na které jsem předtím seděla a rychlým krokem jsem si to zamířila ke schodišti. Seběhla jsem schody. Otec s matkou se objímali, ale když uviděli mě, hned přestali. Otec se na mě podíval. V očích se mu zračila hrdost. Tatínek byl jediný člověk, který mi rozuměl. Věděl, jakou bolest prožívám, když se musím na veřejnosti ukazovat s mým snobským snoubencem.

„Tatínku, tak moc se mi bude stýskat!“ řekla jsem a vrhla se k němu, abych ho objala. Otec mi dal pusu na čelo.

„Neboj se. Ty to zvládneš. Mysli na svou babičku, ta na tom byla podobně. Taky to překonala,“ zašeptal mi do ucha. Potom mě ještě jednou pořádně obejmul,  políbil matku a odešel. Sotva se zavřely dveře, vyhrkly mi slzy. Nešly zastavit, tak jsem je nechala, aby mi zmáčely obličej.

„Dojdi si za doktorem Cullenem. Ať ti dá nějaké léky na uklidnění,“ řekla chladně matka. To byl její oblíbený způsob, jak se mě na nějakou dobu zbavit. Jednoduše mě poslala za rodinným lékařem. Bez jediného slova jsem se odebralala do ordinace pana Cullena. Chodila jsem k němu ráda, protože mě vždycky vyslechl, byl na mě hodný a především tam byl jeho syn Edward, do kterého jsem byla tak moc zamilovaná.  Lehce jsem zaklepala na dveře.

„Dále,“ ozval se veselý hlas doktora. Vešla jsem dovnitř.

„Dobrý den, máte chvilku?“

„Jiistě Bello, co potřebuješ?“ usmál se mile doktor. On jako jediný věděl, že se máme s Edwardem rádi. A já jsem zase věděla, že jsou upíři.  To tajemství mě ani moc netížilo, přála jsem si být jednou z nich. Chtěla jsem s Edwardem strávit věčnost. Edward na to měl skoro stejný názor, jenom mu bylo protivné, že bych byla také upír. Podle něho jsem si zasloužila mít duši. Myslel si, že upíři jsou krvelačná monstra bez duše.

„Bello, zase se utápíš v myšlenkách? Vidím, že vůbec nevnímáš, co ti tu říkám.“

„Moc se vám omlouvám. Jenom  jsem myslela na otcův odjezd. A taky na Edwarda,“ přiznala jsem stydlivě a hned se začervenala.

„Lásko, to mě těší, že na mě myslíš. Ale spíš bys měla poslouchat Carlislea,“ ozval se pobaveně Edward.

„Kde ses tu vzal? To se stal z upíra duch nebo co?“ zašeptala jsem už také vesele.

„Ne. Jenom ty jsi celou tu dobu byla v tom svém světě. To by pak mohl člověk dupat jak by chtěl a ty bys ho stejně nezpozorovala,“ zasmál se Edward.

„Hm… Já jsem radši ve svém světě, než abych trpěla v kruté realitě,“ povzdechla jsem si. Edward mě vzal za ruku.

„Už mnohokrát jsem ti řekl, že pokud budeš chtít, odjedeme spolu. Pryč z Rakouska – Uherska. Třeba do Ameriky. Tam jsou mnohem tolerantnější.“

„A já vás budu krýt. Pro štěstí svvých dětí jsem ochotný udělat cokoliv. Hlavně pro vás dva,“ připojil se do naší „malé“ debaty Carlisle.

„Vy jste tak moc hodný. Pravý opak mé matky. Je to vlastní matka, ale občas mám pocit, že je to spíš macecha.“

„Nesmíš takhle myslet! My tě máme rádi!“ snažil se mě uklidnit Edward. Jenže to jen spustilo další příval hořkých slz. Edward se zatvářil velice smutně a bolestně. Věděla jsem, jak ho takový pohled na mě trápí. Opatrně mi setřel všechny slzy.

„Už neplakej, všechno bude dobré,“ konejšil mě Edward. A já ho poslechla. Věřila jsem, že se jednoho dne všech starostí zbavím.

„Edwarde, já si teď půjdu zabalit věci. Odjedeme. Já to tu už nevydržím. Jediná věc, která mě drží při životě je naše láska. A jestli mě rodiče přece jen donutí vzít si toho… nevychovance, tak za sebe nebudu ručit. Jsem rozhodnutá. Radši život vyhnance, než žít v utrpení.“ Edward mi stiskl ruku. Chystala jsem se ho políbit, ale do místnosti přišla Alice.

„Nenechte se rušit. Jenom jsem ti přišla říct, že ti zabalím já,“ zatrylkovala vesele Alice. Edwardova sestra měla prostě dobrou náladu. V každé situaci. To jsem jí záviděla.

„Ne. Omlouvám se, ale já se raději obsloužím sama,“ zaprotestovala jsem. Alice nasadila výraz, který by obměkčil snad i mou matku. Ale já jsem si stála za svým.

„Ne!“

„Ale… Edwarde, řekni něco! Jsem tvá sestra!“ začala Alice zuřit. A Edwardovi začaly cukat koutky.

„Když nechce, tak nechce. Já ji k ničemu nutit nebudu. A ani nechci. Ty jsi sice má sestra, ale ona je moje věčná láska.“ Alice se zaškaredila. Na takovýhle přístup nebyla zvyklá. Cullenovi jí vždy nechávali volnou ruku.

„Alice, už se s tím prostě smiř. Máš smůlu!“ zasmála jsem se. Ten Alicin výraz byl opravdu k popukání. Alice vypustila vzduch, otočila se a odešla. Bez jediného slova.

„To ona dělá často?“ zeptala jsem se.

„Jen podle toho, co jí není dopřáno. Alice je prostě organizátorka,“ odpověděl mi Edward.

„Jo, chápu. Ale teď si jdu zabalit. Plánujeme to tu už půl hodiny nejméně. Chtěla bych náš odjezd co nejdřív uskutečnit.“

„Jistě, jen jdi. S Edwardem tady potřebuji probrat pár věcí,“ ozval se Carlisle. Jen jsem kývla a vydala se do svého pokoje. Tam jsem popadla první zavazadlo, které mi přišlo pod ruku. Hodila jsem jej na postel. Otevřela jsem skříň a začala ji rabovat.  Nevzala jsem všechno oblečení, které jsem tam měla, jenom to nejdůležitější. Všechno jsem to narvala do kufru. Ten jsem popadla a chtěla odejít. Až na poslední chvíli jsem si vzpomněla na deník. Vrátila jsem se pro něj, nacpala ho k ostatním věcem. Chvíli jsem taky zvažovala, jestli by nebylo lepší odejít oknem. Tak to přece zamilovaní dělají, ne? Ale nakonec jsem se přeci jen rozhodla odejít dveřmi jako úplně normální člověk. Akorát moje zavazadlo, narvané k prasknutí, letělo oknem. Sotva dopadlo, otevřely se u mě v pokoji dveře. Dovnitř vešla matka.

„Isabello, dnes večer se bude konat ples. Chci, abys na něj šla. Tvůj snoubenec tu na tebe bude čekat. Máš několik hodin čas na přípravu. Šat ti ještě přinesu.“

„Jistě. Ihned se budu připravovat. Jenom nejdřív zajdu za naším lékařem.“

„Tak to nepůjde.“

„Proč?“

„Pan Cullen již není náš rodinný lékař,“ odpověděla mi stroze matka. Určtě zjistila, jaký vztah mezi mnou a Edwardem byl.

„Jdi pryč! Už tě nechci v životě vidět! Děláš mi ze života akorát peklo! Nikdy jsi mi nic nedovolila! A proč? Jednoduše mě nemáš ráda! Před otcem bys to nikdy nepřiznala, ale já znám pravdu! Moje vlastní matka ke mně chová zášť!“ křičela jsem na matku. Ta jen tiše přihlížela. Ale pak se vzpamatovala.

„Jak to se mnou mluvíš? Proč tak lžeš! Chceš, aby se o tvém chování dozvěděl otec? Isabello, kroť se! Jinak špatně dopadneš!“

„Otec to všechno ví! On ke mně byl vždy hodný, ví, co prožívám, jak trpím! Akorát když mi ubližuješ ty, tak mhouří oči!“ pokračovala jsem ve svém útoku. Problém bych měla tak, jako tak. Matka se na mě nenávistně podívala. Pak mi dala pořádný políček, až jsem spadla na postel, a odešla. Vyhrkly mi slzy. Ale neměla jsem čas brečet. Napadl mě jediný způsob, jak veškeré trápení skončit. Zvedla jsem se, došla jsem k sekretáři. Vzala jsem dopisní papír a napsala dopis na rozloučenou:

Drahý Edwarde,

vím, kolik bolesti jsem ti způsobila. Našla jsem jsem řešení, jak všechno odčinit. Navždy zmizím z tvého života. Už nikdy mě neuvidíš. A ani o mě neuslyšíš. Moc tě miluji. Mrzí mě, že tě musím opustit, ale náš vztah by nikdy nebyl uznán. Tímto dopisem se s tebou loučím. Prosím opatruj se. A neudělej žádnou hloupost. Moc tě o to prosím.

S láskou Bella.

Dopis jsem dala do obálky a na obálku napsala Edwardovo jméno.

Pak jsem vzala nožík na dopisy. Schovala jsem ho, aby nebyl vidět. Vylezla jsem z pokoje. Měla jsem namířeno na střechu. Pohybovala jsem se tiše, ale matka mě zaslechla.

„Kam jdeš?“ vyštěkla na mě ostře.

„Jdu přemýšlet o svých nedokonalostech a způsobech, jak je napravit,“ odpověděla jsem jí polohlasem.

„Dobrá. To můžeš,“ pokývala matka hlavou. Vrhla po mně přísný pohled a odešla do kuchyně. V duchu jsem si oddechla. Vystoupala jsem po schodišti nahoru. Každý krok mi připadal čím dál těžší. Mozek skutečnost mého činu odmítal, ale srdce hlásalo, že dělám zcela správnou věc. Konečně jsem došla na půdu. Odtud jsem se dostala tajnými schůdky až na střechu. V dlani jsem pořád svírala nůž. Zhluboka jsem se nadechla.

„Edwarde, miluji tě,“ zašeptala jsem. A pak… Nůž mnou projel hladce, skoro to nebolelo. Cítila jsem, jak mé tělo slábne. Zavřela jsem oči.

„Bello!“ uslyšela jsem naposled hlas svého anděla. Potom už nastala tma a ticho…

Break

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi v historii srdce Evropy od Break: