Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Anděl smrti - Klarusha

654


Anděl smrti - KlarushaPovídka Anděl smrti od Klarushy se umístila na 8. místě s celkovým hodnocením 14 bodů v kategorii Strašidelný horor.
Gratulujeme!

EDIT: Článek je ponechán v původní podobě bez oprav.

Anděl smrti

„Nechceš spát přes víkend u nás?“ navrhl jsem a Bella se na mě podezřívavě podívala.

„Máš na víkend v plánu něco speciálního?“ zeptala se mě.

„Možná,“ řekl jsem tajemně.

„Edwarde, jestli mě Charlie pustí, o čemž pochybuji, půjdu ráda, ale nebude to vadit tvé rodině?“ zeptala se Bella starostlivě a já se potěšeně usmál. Plánoval jsem romantický víkend, na jaký má milovaná Bella nikdy nezapomene. A doma to rozhodně nikomu nevadilo.

„S Charliem už jsem domluvený a naši už se moc těší,“ řekl jsem a políbil ji. „Chci si dnes v noci zajít na lov. Vyzvednu tě zítra ráno.“

Ještě jednou jsem ji políbil a pak jsem vyskočil oknem a rozběhl se do hlubokých lesů.

V sobotu ráno jsem se svým autem zastavil před Beliným domem, ale protože Bella ještě spala, musel jsem počkat v kuchyni s Charliem.

„Doufám, že na ni dáš pozor,“ řekl přísně.

„Spolehněte se. Klidně umřu v její obraně,“ odřekl jsem naprosto pravdivě. Bellu miluji a udělám pro ni cokoliv.

„To je dobře, ale doufám, že se do takového nebezpečí nedostanete…“ Bylo vidět, že mi Charlie moc nevěří. Viděl mě jako každého jiného teenagera. Ale tím jsem nebyl. Byl jsem o mnoho starší než on.

Z další diskuse mě vytáhla Bella, která s taškou v ruce seběhla po schodech.

„Můžeme jet,“ poslala mi zářivý úsměv a rozloučila se s Charliem.

„Tak co máš dneska v plánu?“ zeptala se mě, když už jsme seděli v autě.

„Rozhodl jsem se, že ti dám na výběr. Buď půjdeme dnes do divadla a na romantickou večeři a zítra do kina a zahrát si s mou rodinou baseball nebo obráceně. Počasí bude špatné dnes i zítra a rezervaci jsem dal všude na oba dny. Záleží jen na tobě,“ řekl jsem s úsměvem.

„Ty jsi hrozný… Takhle zbytečně za mě utrácet,“ zamračila se Bella.

„Víš, že peníze pro mě nejsou problém. Tak jak se rozhodneš?“

„Jestli by ti to nevadilo, zkusila bych dnes to kino a baseball,“ vybrala si Bella. „Na jaký film půjdeme?“

„Zvolil jsem nějakou romantickou komedii, ale jestli chceš, můžeme jít na něco jiného,“ vysvětlil jsem a Belle se v tu chvíli rozsvítily oči.

„Dneska je Halloween. Nemohli bychom jít na nějaký horor? Prosím…“ podívala se na mě prosebně a já se v duchu ušklíbl. Horory jsem neměl rád. Byly poněkud trapné. A Halloweenu se všichni upíři báli. Kolovalo o něm plno podivných legend. A z vlastní zkušenosti jsme věděli, že ne všechny legendy jsou vymyšlené. Ale co… Pro Bellu všechno.

„Dobře. Půjdeme na horor, ale doufám, že se nebudeš moc bát,“ řekl jsem rezignovaně.

„S tebou ne,“ usmála se Bella a já neodolal jejímu pohledu. Nic mě nemohlo překonat.

Naklonil jsem se a jemně Bellu políbil.

„Dívej se na cestu?“ napomenula mě a já se musel zasmát. S mými schopnostmi nebyl problém se chvíli dívat mimo silnici.

Když jsme dojeli k domu, přivítala nás skoro celá rodina.

„Už jsem vám rezervovala místa na jediném hororu, který dnes dávají,“ zavolala Alice. No jasně její jasnovidectví…

„Super,“ zaradovala se Bella. „Co to bude?“

„Nějaké Paranormal Activity. V hororech se nevyznám…“ pokračovala Alice. Nikdo z naší rodiny horory nesledoval. Shodli jsme se, že jsou to trapné pohádky.

„Paranormal jsem neviděla, ale slyšela jsem, že je dobrý.“ Bella byla s výběrem filmu viditelně spokojená.

„V hororech se nevyznám, ale vím, že pro tebe bude horor vidět svého milovaného, jak proti mně prohraje v baseballu,“ snažil se zavtipkovat Emmett.

„Děsně vtipné,“ ušklíbl jsem se.

„Pojď se ubytovat,“ navrhl jsem po chvilce Belle a společně jsme odešli do pokoje.

O pár hodin později jsme už seděli v autě a mířili do kina.

„Ty se hororů vážně nebojíš?“ zeptal jsem se.

„No někdy trochu jo…  Záleží, jak dobrý je to film,“ řekla Bella. „Ale teď se bát nebudu, protože vím, že mě ochráníš.“

„No pokusím se,“ zasmál jsem se. „Mohla bys mi za odměnu prozradit jedno tajemství?“

„To záleží na tom, co to bude,“ podívala se na mě podezřívavě.

„Prozraď mi, co lidi na hororech tolik baví.“

„Jo takhle… To ti prozradit můžu,“ zachichotala Bella. „Většina z nás se ráda bojí. A většina té většiny má ráda, když se může k někomu blízkému vedle sebe přitisknout a cítit se v bezpečí. No a někteří chodí na horory, aby se zasmáli.

„Co je vtipného na tom, že ve filmu lidé umírají úplně běžně?“ zeptal jsem se nechápavě.

„No, některé filmy jsou tak slabé, že je tam vidět třeba trubička, z které teče červená barva a tak podobně. Ty slabší horory jsou udělané tak amatérsky, že to prostě některým lidem připadá vtipné,“ vysvětlila Bella, ale já tomu stejně moc nerozuměl. Než jsem ji ale požádal o další vysvětlení, dorazili jsme ke kinu.

„Tak snad to přežiju,“ řekl jsem a ruku v ruce s Bells jsem vešel do kina.

Film měl za chvíli začínat a bylo již skoro plno. Všiml jsem si pár známých tváří, například Mikea a Jessicy a pár mladších Quillettů, ale nevšímal jsem si jich. Plánoval jsem si užít nádherný večer s Bellou, horor ne horor, Quilletté ne Quilletté.

Světla zhasla, nastalo ticho a film začal. Nebyl zas tak špatný, ale horory prostě nebyly můj styl. Po chvíli už Bella chovala tvář do é košile a já si mohl užívat aspoň její blízkost. Film jsem skoro úplně přestal vnímat. Poslouchal jsem Bellino srdce, vychutnával si její vůni a pozoroval její pohyby.

Když vtom se do mé hlavy prodraly něčí brutální myšlenky.

„Smrt, smrt, smrt, smrt,…“ Byl z nich znechucený, ale moc mě nepřekvapily. Co jiného bych mohl čekat v kině na hororu. Ty myšlenky byly na člověka neobvykle silné, ale neměl jsem čas nad tím přemýšlet, protože Bella vstala.

„Potřebuju na záchod,“ řekla omluvně.

„Půjdu s tebou,“ vyskočil jsem ze sedadla. Radši jsem ji chtěl mít na očích. Ještě by tam někde spadla a zranila se.

Doprovodil jsem ji až k toaletám a opřel se o nedalekou stěnu. Neuběhlo ale ani pár sekund, když jsem uslyšel zděšené vyjeknutí. Nepřicházelo ze sálu. Bylo Bellino.

Vběhl jsem do toalety a naskytl se mi hrůzný pohled. Bella se skláněla nad tělem Jessicy. Ta byla úplně bílá a v mrtvých očích měla vepsaný strach. Z čerstvě podříznutého hrdla vytékaly poslední zbytky krve a vedle těla ležela malá černá vizitka s bílým nápisem. Stálo na ní: Anděl smrti.

„Co se jí to stalo?“ ptala se Bella mezi vzlyky.

„Netuším, lásko. Pojď ke mně,“ řekl jsem a pevně ji objal. „Musíme zavolat policii.“

Vytáhl jsem mobil a vytočil číslo.

„Dobrý večer, náčelníku. V kině se stala vražda. Ne, Belle nic není. Prosím, přijeďte co nejdřív.“ Víc jsem říkat nemusel.

Po chvíli, která se zdála být nekonečná, dorazili policisti a také Carlisle, aby mohl vydat posudek o smrti.

„Co se to tu stalo?“ zeptal se šokovaně nějaký mladý policista.

„Nevíme. Bella šla na toaletu a našla mrtvou Jessicu,“ řekl jsem.

„Bells,“ Charlie ji na chvíli převzal z mého objetí. „To bude dobré.“

„Ne, nebude. Jessica je mrtvá,“ Bella byla pořád ve velkém šoku.

„Nevypadá to na práci upíra, že?“ zeptal se mě Carlisle v myšlenkách a já kývnutím hlavy souhlasil.

„Měli byste vidět toto,“ řekl jsem a ukázal policistům vizitku.

„Anděl smrti… Takže vrah s ohromným smyslem pro humor,“ řekl naštvaně další z policistů.

„Edwarde, měl bys Bellu radši odvézt k nám domů,“ řekl Carlisle. „Později ji dám něco na uklidnění.“

„Ano, to je dobrý nápad. Později se taky stavím,“ souhlasil Charlie.

„Dobře. Tak pojď, Bells,“ řekl jsem, ale Bella se k odchodu moc neměla. Bez váhání jsem ji vzal do náručí a odnesl ji do auta.

„Je mi líto, že jsi to musela vidět,“ řekl jsem, když už jsme seděli v autě.

„Mě je líto, že Jessica zemřela,“ řekla Bella tiše a po tváři ji tekly slzy.

„No tak… Neplač,“ snažil jsem se ji utišit, ale marně. Po celou cestu nepromluvila. Jen tiše plakala. Rvalo mi to srdce. Proč jen jsme šli do toho kina dnes? A pomyslet, že by Bella mohla jít na toaletu o trochu dříve a mohl by ji někdo takhle ublížit… Zlostí jsem sevřel volant. Teď, když se po Forks potlouká vrah, budu muset na Bellu dávat ještě větší pozor.

Když jsme dorazili domů, všichni už o posledních událostech věděli a tak se na nic nevyptávali.

„Bello, pojď si dát sprchu,“ řekla Alice jemně a odvedla Bellu do koupelny. Právě s Alice jsem potřeboval mluvit, ale musel jsem chvíli počkat.

Když tak sešla ze schodů, řekla:

„Bella usnula. Pojďme si promluvit.“

„Dobře. Tak, co jsi viděla?“ zeptal jsem se.

„Nic. Právě, že nic. Je to trochu divné. Jessicu znám a něco takového bych měla vidět,“ řekla Alice zmateně.

„Tak proč jsi nic neviděla?“ zeptal jsem se mírně podrážděně.

„Ty víš, proč. Buď protože jsem byla v tu chvíli příliš zaneprázdněná a Jessica pro mě není důležitá nebo protože máme do činění s něčím neznámým. Stejně jako nevidím budoucnost vlků v La Push…“ dodala Alice, ale než jsem stačil odpovědět, zazvonil elefon.

„Edward Cullen, prosím?“ zvedl jsem to.

„Ahoj, Edwarde. Přijeď, prosím, s tvým tátou ihned sem do La Push,“ řekl Jacob hlasem plným bolesti. „Někdo nebo něco zabilo mýho tátu…“

„Och, to je mi líto, Jacobe. Budeme tam za chvíli. Zavolali jste policii?“ zeptal jsem se a v hlavě měl zmatek. Další vražda? V jednu noc?

„Ne. Chci, abyste se na to nejdřív podívali vy.“

„Dobře. Tak za chvíli,“ rozloučil jsem se a zavěsil.

„Takže jedeme do La Push?“ zeptal se Emmett.

„Jo, ale ne všichni,“ přikývl jsem.

„Co se stalo?“ zeptala se Bella, která se najednou objevila na schodišti.

„Nic, lásko. Jdi si ještě lehnout,“ přiskočil jsem k ní a políbil ji do vlasů.

„Nelži mi, prosím. Proč jedete do La Push?“ nedala se.

„Jen na návštěvu,“ snažil jsem se před ní, pro její dobro, zatajit pravdu.

„Vy se nenavštěvujete,“ trvala dál na svém Bella.

„Dobře,“ řekl jsem rezignovaně. „Billy Black je mrtvý…“

„To ne,“ roztřásla se Bella. „Dnes už ne…“

„Proto jsem ti to nechtěl říkat.“ Pevně jsem ji objal. „My se tam zajedeme podívat a ty tady zůstaneš s Esmé, Rosalii a Jasperem, jo?“

„Ne,“ nesouhlasila. „Jake mě teď bude potřebovat.“

„Vezmi ji s vámi. Hůř už jí nebude,“ řekl Jasper, který se ze všech těch citů tady, cítil hrozně.

„Dobře,“ vzdal jsem se a společně s Alice, Emmettem a Bellou jsem se vydal k autu. Tam už čekal Carlisle, který před chvílí přijel, ale slyšel dost a ani nevcházel do domu.

„Takže La Push?“ zeptal se a my přikývli.

Za chvíli jsme už vystupovali z auta při domu Jacoba, kde se sešla polovina obyvatel rezervace.

„Pojďte dál,“ řekla Sue smutně. „Vypadá opravdu hrozně.“

Vstoupili jsme do pokoje a uviděli brutálně zavražděného Billyho a Jacoba sedícího poblíž s tváří mokrou od slz. Rychle jsem ukryl Bellinu tvář na své hrudi, protože pohled to byl hrozný. Bylo vidět, že proti tomu Billy bojoval. Všude bylo plno rozbitých věcí a Billy měl jednu ruku odtrženou od těla a břicho brutálně rozpárané.

Bella se však z mého objetí vyvinula a šla utěšit Jacoba a já si v tu chvíli všimnul malé černé vizitka s bílým nápisem. Anděl smrti…

„Kdybych nebyla upír, asi bych se pozvracela nebo zhroutila,“ řekla Alice zhrozeně.

„Je to hnus…“ přikývl Emmett.

Carlisle to nijak nekomentoval, jen smutně popošel k tělu, zvedl vizitku a řekl:

„Zavolejte policii. Byl to nejspíš stejný vrah jako ten Jessičin.“

„Musím na čerstvý vzduch,“ řekla Alice a odešla.

„Bello, nechceš se jít taky projít?“ zeptal jsem se, ale ona jen zakroutila hlavou a dál utěšovala Jacoba.

Nebyl jsem tu nic platný a tak jsem se rozhodl vyjít policii naproti.

Procházel jsem se po cestě, když kolem mě zapanovalo nepříjemné a hlavně nepřirozené ticho. Neslyšel jsem žádný pohyb ani žádnou myšlenku. Jako by se zastavil čas. Čekal jsem, co se bude dít, ale dlouhou dobu byl klid. A pak jsem podruhé uslyšel ty neuvěřitelně silné myšlenky.

„Nejdřív kamarádka, pak otec kamaráda a teď…“ Věděl jsem, že se to chystá zase někoho zabít. Ale koho?

Rychle jsem se rozhlédl kolem sebe, ale nikoho jsem neviděl. Alice. Napadlo mě najednou. Před chvílí se šla projít. Co když další má být Alice?

Rozběhl jsem se do okolních lesů, ale nemohl jsem ji nikde najít.

„Alice!“ volal jsem, ale odpověď jsem nedostal.

Pak jsem uslyšel hlasitou ránu a potěšené myšlenky.

„Už z poloviny dokonáno jest.“

Všude kolem mě zase zapanovaly normální zvuky. Jako bych měl předtím špunty v uších a teď jsem je vyndal. Rychle jsem se vydal směrem, odkud ke mně dolehla ta rána. Když jsem tam dorazil, uviděl jsem auto Charlieho brutálně roztřískané o strom.

„To snad ne,“ vydchl jsem a přiběhl k policistům stojícím kolem vraku.

Charlie je…“ nestihl jsem dokončit otázku, protože jeden z policistů mi mlčky ukázal na tělo v autě a podal mi vizitku Anděla smrti.

Všiml jsem si, že auto jednoduše nenabouralo. Na to bylo moc poškozené. Něco ho doslova hodilo proti stromu. Uviděl jsem i něco ve stylu otisku rukou na kapotě. To, co to udělalo, rozhodně nebylo člověk.

V tu chvíli k autu přiběhli Alice, Emmett, Carlisle, Jacob a Bella. Ta, když to uviděla, se zhroutila k zemi a po tváři ji začaly téct další proudy slz.

„Bello, promiň. Nestihl jsem ho zachránit,“ prosil jsem o odpuštění, zatímco jsem ji choval ve svém objetí.

„Co se to, sakra, děje?“ zeptal se pobouřeně Jacob.

„Netuším.“ Víc jsem říct nedokázal. Byl jsem na sebe hrozně naštvaný. Nedokázal jsem pomoct Charliemu, protože jsem si myslel, že to jde po Alice.

„Kde jsi byla?“ zeptal jsem se trochu drsným hlasem.

„Procházela jsem se po lese, když jsem uslyšela tu ránu,“ vysvětlila. „Proč?“

„Hledal jsem tě. Myslel jsem, že to jde po tobě, ale ve skočnosti to šlo po Charliem.“

„Ty jsi to viděl?“ vyjekla Alice zděšeně.

„Ne, ale slyšel jsem myšlenky. Nedokázal jsem poznat, odkud přichází ani, čí jsou, ale byly hrozně silné.“

„Hm, to je dost divné,“ řekl Emmett. „Co si to myslelo?“

„Nejdřív kamarádka, pak otec kamaráda a teď…“ udělal jsem pauzu.“ A později: Už z poloviny dokonáno jest.“

„Musíme přijít na to, co to všechno znamená,“ řekl Carlisle.

„Ano. Víte, že je dnes Halloween,“ připomněl jsem.

„Ale co by to mohlo být?“ zeptala se Alice.

„Cokoli, co se objevuje jenom na Halloween. Do úsvitu zbývá ještě pět hodin. To se může stát ještě hodně neštěstí,“ řekl vážně Carlisle.

„Ale jak poznáme, po kom to zrovna jde?“ zeptal se Emmett.

„Naší jedinou nadějí je Edward,“ vysvětlil Carlisle. „Odvez teď Bellu k nám. Esmé se o i postará. Přijeď zpátky sem a začneme s pátráním.“

Přikývl jsem a s Bellou stále v objetí jsem vstal. Nevnímala nás. Utápěla se v žalu. Odnesl jsem ji do auta a vyjel na cestu domů. Během jízdy jsem se s ní snažil komunikovat, ale marně.

A potom, když jsme už dojížděli k ville, znovu zavládlo ticho.

„Další oběť. Skvělé,“ uslyšel jsem znovu myšlenky Anděla smrti. Tentokrát jsem už ale dokázal poznat, odkud přicházejí. Z Rosaliina pokoje.

„Počkej tady,“ řekl jsem rychle Belle a vyběhl z auta. Vtrhl jsem do domu, ale všude vládlo ticho.

„Esmé!? Rosalie!? Jaspere!?“ zavolal jsem, ale nikdo mi neodpověděl.

Vyběhl jsem po schodech a uviděl na zemi ležet Esmé. Vypadala, jakoby spala.

„Ne! Esmé ne!“ vykřikl jsem a uklekl u ní. Proč to dělá? Proč ten Anděl jen tak vraždí hodné lidi?

Esmé ležela téměř u dveří Rosaliina a Emmettova pokoje, které byly otevřené a tak jsem tam náhodou nahlédl. To, co jsem uviděl, mě dorazilo. Na zemi ležela kupka popela a vedle ní pramen blonďatých vlasů a malá černá vizitka.

„Proč i Rosalie?“ zeptal jsem se zmučeně a mým tělem rozhýbaly tiché vzlyky.

V tu chvíli jsem však uslyšel myšlenky Anděla:

„Nejdřív kamarádka, pak otec kamaráda, její otec, nepochopená kamarádka a teď zbývá už jen ona. A ten hlupák ji ani nechrání. Jak jednoduché.“

A mně v tu chvíli došlo, o koho celou tu dobu šlo Andělovi. Chystal se na Bellu.

Vyběhl jsem z domu, jako by mi šlo o život, a mým očím se naskytl pohled na vyděšenou Bellu stojící u auta a na černou postavu blížící se k ní. Na první pohled se dalo určit, že je to muž. Byl poměrně vysoký a ze zad mu vyrůstala obrovská křídla. Když na mě pohlédl, uviděl jsem hlavu jako by bez tváře. Jen rudě žhoucí oči byly jasně viditelné.

„Tak přece jsi přišel,“ zasmál se.

„Nech ji na pokoji,“ zavrčel jsem a vrhnul se na něj, ale můj úder mířený do břicha prošel skrz jeho tělo a on se ani nehnul. Stejně tak druhá rána. Když ale zaútočil on, nestihl jsem uhnout a jen tak tak jsem ustál jeho přesně mířenou ránu do břicha.

Došlo mi, že musím najít nějakou jeho slabinu, protože jinak nemám šanci.

„Vzdej to,“ zašeptal zlověstně. „Proti mně nemáš žádnou šanci. Dej mi Bellu a já nechám tebe i tvou rodinu na pokoji. Jinak skončí všichni jako tvoje blonďatá sestra.“

„Nikdy ti nedám Bellu a neublížíš ani nikomu jinému.“ Snažil jsem se s ním mluvit. Do rána zbývalo ještě hodně času a já jen doufal, že se ostatní vrátí co nevidět a společně ho překonáme.

„Uvidíš, že ji získám,“ řekl a najednou zmizel. Dostal jsem strach, že šel za ostatními členy naší rodiny, ale klidně to mohla být léčka, jen aby mě odlákal od Belly. Nevěděl jsem proč, ale nějak mu záleželo na tom, aby ji dostal.

Přitiskl jsem Bellu k autu a stanul před ní. Všude vládlo ticho a čas letěl.

Najednou jsem uviděl záblesk andělových očí a soustředil svou pozornost na to místo. A skutečně, po chvilce se odtamtud vynořil Anděl a začal se blížit k nám. Trochu jsem se vzdálil od Belly, abych mohl bojovat, když ta vykřikla. Podíval jsem se jejím směrem a uviděl druhého Anděla blížícího se z opačné strany. Zmateně jsem se postavil zase jak nejblíže Belly a čekal, co se bude dít.

Dva Andělové se spojili v jednoho a ten řekl:

„Vzdej se. Stejně nemáš šanci.“

„Už jsem ti jednou řekl, že nikdy. Radši zemřu, než bych ti měl dát Bellu,“ řekl jsem poměrně klidně.

„Tak se mi aspoň postav jako muž, ať zemřeš trochu důstojně,“ vyzval mě. Věděl jsem, že nemám šanci, ale věděl jsem taky, že musím něco udělat. A tak jsem vykročil vpřed, abych bojoval.

Kroužili jsme kolem sebe a já se pokusil zadat pár ran, ale všechny přešly skrz jeho tělo. A pak mě to napadlo. Každá moje rána doposud přešla skrz, ale Anděl si pořád nějak podezřele kryje hlavu. To by mohlo být jeho slabé místo.

A zrovna, když mě to napadlo, Anděl zaútočil a já pod tíhou jeho úderu upadl na zem. Než jsem stačil vstát, uslyšel jsem křik Belly a uviděl jsem, jak bezmocně padá na zem. Stačil k tomu jediný dotyk Anděla.

„Co jsi ji udělal?“ vykřikl jsem a vrhl se na něj, jenomže znova uhnul. Bella ležela na zemi a nehýbala se. Sklonil jsem se k ní a nahmátl její puls. Díkybohu. Žila.

„Klid. Jen omdlela. To se stává. Víš, já můžu udělat cokoli jen za pomocí doteku. Kdybych se tě teď dotknul, shořel bys. Ale máš štěstí. Chci, abys viděl její smrt a až pak tě zabiju.“ Chtěl jsem ho přerušit, ale pokýval hlavou. „Počkej, všechno ti vysvětlím. Nechápeš, proč jsem zabil všechny ty lidi a proč teď chci zabít Bellu. Vysvětlení je jednoduché. Ty lidi jsem zabil jen tak pro zábavu a Bellu zabít musím. Je totiž výjimečná. Když se mi povede ji usmrtit, získám všechnu její energii a budu moct žít na zemi pořád. Ne jenom o Halloweenu.“

„Nikdy. Nikdy, ti nedovolím ji ublížit,“ zavrčel jsem. Tak o to mu celou tu dobu šlo. Ale teď jsem věděl, že ji prostě nesmí dostat. Svět by pak byl ztracený.

„Snažíš se marně. Kolikrát ti mám říkat, že nemáš šanci?“ zasmál se znovu. Vrhl jsem se proti němu a pustili jsme se do boje. Dařilo se mi unikat jeho úderům, ale on byl stejně úspěšný. Musel jsem něco vymyslet.

„Tak a teď konec zábavy,“ řekl najedou a kolem mě se vytvořil ohnivý kruh. Anděl došel k Belle a na tváři se mu objevil hrozivý úsměv.

„Ne, prosím, zabij mě, ale ne ji!“ vykřikl jsem zoufale.

„Už jsem ti říkal, že pro mě nemáš žádnou cenu a navíc chci, abys trpěl.“

„To je konec,“ pomyslel jsem si zoufale. „Teď už nám pomůže jen zázrak.“

A zázrak se skutečně stal. Z domu najednou vyběhla Esmé s kýblem vody v ruce. Ta trocha vody, kterou vylila na ohnivý kruh, stačila, aby se oheň zmenšil a abych já mohl vyběhnout z kruhu.

Oba jsme přiskočili k Belle a Andělovi a stanuli v obraně mé milované.

„Za chvíli tu budou ostatní,“ řekla Esmé. „Společně to zvládneme.“

Anděl se párkrát pokusil zaútočit, ale nám se pokaždé povedlo uhnout. A pak jsme uslyšeli známý zvuk motoru a hned vedle mě smykem zaparkovalo auto a vyskočili z něj Emmett, Carlisle a Alice. Postavili se vedle nás a začali mě bombardovat otázkami v myšlenkách.

„Kde je Rose?“

„Kde je Jasper?“

„Co je Belle?“

„Teď ne. Musíme se soustředit na boj proti Andělovi. Esmé, prosím, zkontroluj Bellu,“ řekl jsem. „Dávejte si pozor na Andělův dotek. Může být smrtelný. A jemu naopak ublíží jen zásah do hlavy.“

„Musíme vydržet do úsvitu, že?“ zeptal se Carlisle v mysli.

„Ano. A Anděl nejspíš umí číst myšlenky, takže pozor,“ dodal jsem.

„Do rána stejně nevydržíte,“ zasyčel Anděl, ale nevypadal tak sebevědomě jako, když jsem byl sám.

„Uvidíme,“ řekla Alice a jako na povel jsme všichni kromě Esmé začali kroužit kolem něj.

Anděl se pokusil zaútočit na Emmetta, ale tomu se povedlo uhnout. Stejně tak Carlisleovi o chvíli později. A čas běžel a hrál v náš prospěch. A do úsvitu zbývalo už jen něco málo přes hodinu.

V tu chvíli se z lesa vynořil Jasper a zaraženě se zastavil pár metrů od nás.

„Jaspere!“ vykřikla Alice a odvrátila se k němu.

Přestala se soustředit jen na Anděla a ten toho okamžitě využil. Bleskově se k ní přemístil a už zadával smrtelnou ránu, ale já naštěstí viděl jeho myšlenky a stačil jsem zareagovat. Byl jsem u Alice ve stejnou chvíli jako on a dřív než on zadal úder Alice, já jsem zasáhl jeho přímo do hlavy.

Odletěl pár metrů od nás a pár setin zůstal ležet na zem, díky čemuž jsme se kolem něj všichni, včetně stále mírně šokovaného Jaspera, stihli shromáždit do kruhu.

„Kde je Rosalie?“ zeptal se Emmett Jaspera.

„Nevím, se mnou nebyla,“ prohlásil Jasper. „A co se to tu děje?“

„Anděl smrti, vrah všech těch lidí dnes v noci, chce dostat Bellu,“ vysvětlil jsem rychle. „Ale má čas jen do úsvitu. Pak zmizí.“

„Dobře to zvládneme,“ přikývl Jasper klidně.

„Mimochodem jeho dotek může být smrtelný,“ dodal jsem.

Jasper stačil jen přikývnout, než se Emmett znovu zeptal, teď už zoufaleji:

„Kde je Rose?!“

„Myslím, že to sám nechceš vědět,“ řekl jsem tiše.

„Prosím.“

„Je mrtvá. Dostal ji Anděl,“ dodal jsem ještě tišeji.

„Ne. To není možné,“ řekl Emmett s tváří zkřivenou bolestí. „To musí být omyl.“

„Promiň. Přijel jsem příliš pozdě a už ji nestihl zachránit,“ začal jsem se omlouvat. Koutkem oka jsem uviděl Anděla plížícího se k Emmettovi, který si ho vůbec nevšímal. Alice ale byla rychlejší než já a zadal mu ránu přímo do obličeje. Začínalo se nám dařit.

„Zabiju ho,“ zavrčel Emmett. „Pomstím svou Rose.“

Vrhl se na Anděla a začali se prát. Bál jsem se, že Emmetta povalí jediný Andělů dotyk, ale Anděl očividně měl plno jiných starostí a na svou schopnost nemyslel. Emmett měl navrch, ale kdo ví, jak dlouho by mu to vydrželo. Podíval jsem se na Alice a ta přikývla.

Skočil jsem k peroucí se dvojici a jedním přesným úderem odhodil Anděla pár metrů daleko. Emmett se na mě křivě podíval, ale pak mi poděkoval.

„Edwarde!“ zavolala mě Esmé dřív, než jsem Emmettovi stačil cokoli říct. „Pojď sem.“

Přiběhl jsem k ní a tázavě se na ni podíval.

„Využijme toho, že je teď Andělovi hůř. Odnesu Bellu do domu. Ani si nás nevšimne, když ho zaměstnáte. A když ji pak neuvidí, začne ji hledat všude možně, což nám dá další čas navíc,“ řekla rychle. Plán to byl skutečně dokonalý.

Přikývl jsem a odběhl zpátky k Andělovi, který se teprve zvedal ze země. Znovu jsem ho uhodil a on vztekle zavrčel.

„Konec legrace,“ řekl rychle a vstal. Začali jsme kolem sebe kroužit a ostatní členové rodiny kolem nás utvořili kruh.

Pokusil jsem se zaútočit, ale Anděl uhnul a v zápětí vrátil útok. Nestihl jsem uhnout, skácel se k zemi a zatmělo se mi před očima.

„Tak to je konec,“ pomyslel jsem si, ale k mému překvapení jsem už po pár setinách dokázal zase vstát. Anděl se mě asi nedotknul smrtelným dotekem.

„První otek nemůže být smrtelný,“ podotkl Anděl znechuceně a já si oddychl. „Ale ty ostatní už ano.“

Zasmál se a vrhl se na mě, ale tentokrát se mi povedlo uhnout. Bella už byla dávno v bezpečí a tak jsem stanul do kruhu společně s ostatními blízkými a začali jsme kolem Anděla kroužit. Do úsvitu zbývalo už jen půl hodiny.

„Kde je Issabella?“ zeptal se najednou Anděl a já se pousmál. „Snažíte se zbytečně. Najdu ji a zabiju. A pak budu žít navěky.“

Anděl zmizel a já se znepokojeně rozhlédl kolem. Doufal jsem, že se Bella a Esmé dobře ukryly.

Uslyšel jsem nějaký hluk v domě a společně s Alice a Jasperem se tam okamžitě vydal. Carlisle zůstal venku s Emmettem, který se složil k zemi a vzlykal bolestí po ztrátě Rosalie.

Vběhli jsme do kuchyně, ale Anděl se zrovna přemísťoval jinam. Takhle jsme za ním běhali z pokoje do pokoje a všude jsme byli, jak my tak on, neúspěšní. Bella s Esmé naštěstí nikde nebyly. Už zbýval jen jeden pokoj a půda.

Anděl vběhl do pokoje a my těsně za ním. Byl v pasti a zdálo se, že bude bojovat, ale on jen zmizel. Tušil jsem, že šel na půdu.

Vydali jsme se tam a naskytl se nám pohled na Anděla, jak zvedá Esmé do vzduchu.

„Nepřibližujte se nebo ji zabiju,“ pohrozil nám a začal se pomalu přesouvat k Belle.

„Nech je na pokoji,“ poprosil jsem, ale věděl jsem, že marně. Musel jsem rychle něco vymyslet nebo někomu ublíží.

„Proč bych to měl dělat?“ zeptal se se smíchem a já jen stěží udržel svůj vztek na uzdě.

„Třeba proto, že si ani jedna z nich nezaslouží zemřít,“ řekl jsem a smutně se podíval na Esmé v jeho rukou a Bellu ležící za nimi.

„Už jsem ti vysvětloval, že cenu pro mě má jen Bella. Nech mě ji zabít a dám vám pokoj,“ řekl znechuceně Anděl.

„Vím. Tak, prosím, dřív než ji zabiješ, mi prokaž malou službu,“ řekl jsem sklesle a Alice se na mě šokovaně podívala. „Zabij mě dřív než ji.“

Alice v té chvíli očividně došlo, o co se snažím, protože svou námitku na můj návrh rychle spolkla.

„Proč bych to měl dělat?“ zeptal se Anděl. „Už jsem ti říkal, že chci, abys trpěl.“

„Tak zabij aspoň mě,“ navrhl Jasper, který mě asi taky pochopil.

„A proč chceš umřít ty?“ zeptal se Anděl trochu podezřívavě.

„Protože se nemůžu dívat na to, jak mí blízcí trpí,“ vysvětlil Jasper a já se pousmál. Do úsvitu zbývalo už jen pár minut.

„Já nevím… Nerad zabíjím bezdůvodně,“ zamyslel se Anděl.

„A co všichni ti lidé, co už jsi je zabil? Proč by jich nemohlo být o jednoho víc?“ zeptal se Jazz.

„Třeba proto, že už mi dochází čas,“ zasmál se Anděl a pustil Esmé. Alice se k ní hned vrhla, aby ji pomohla a já se pokusil dostat k Belle dřív než Anděl. To se mi povedlo a stanul jsem v obranném postoji.

„Nepřekážej mi,“ pohrozil mi Anděl.

„Nech ji být,“ zavrčel jsem.

„Uhni po dobrém,“ řekl Anděl, ale já se ani nepohnul. „Jak myslíš.“

Anděl mě uhodil a já odletěl pár metrů daleko a zastavil se až o zeď. Andělův smích rozezněl po půdě a já nemohl nic dělat. Byl jsem příliš pomalý.

Anděl už natahoval ruku k Belle a já už se vzdal všech nadějí, když se do okna prodral první paprsek slunce.

„Ne!“ vykřikl Anděl a chytil se Belly, ale už mu to nebylo nic platné. Začal se rozpadat na prach.

„Za rok se vrátím a konečně se mi to povede!“ stihl ještě vykřiknout a pak z něj zbyla jen kupka prachu, která téměř okamžitě zmizela. Kdybych neviděl nehýbající se Bellu, mohl bych říct, že se mi něco zdálo. Ale Bella ležela bezvládně dně na zemi a já nevěděl, jak ji probrat.

„Bello,“ řekl jsem prosebně a zvedl ji ze země. „Bello, probuď se.“

Odnesl jsem ji do obývacího pokoje a položil na pohovku. Nevěděl jsem, co mám dělat a tak jsem byl jak na jehlách.

„Počkej, však ona se probudí,“ řekla klidně Alice a odešla za Emmettem, který stále truchlil před domem. Muselo to pro něj být hrozné. Ztratil svou životní lásku, a kdo ví, jestli někoho podobného někdy najde.

V tu chvíli však Bella pohnula rukou a otevřela oči.

„Kde je?“ zeptala se a očima hledala Anděla.

„Pšš, je pryč a už se nikdy nevrátí,“ zašeptal jsem. Sice jsem lhal, ale nechtěl jsem ji děsit.

„A ublížil někomu?“ ptala se dál Bella.

„Rosalie…“ řekl jsem smutně. „Ale netrap se. Všechno bude dobré.“

Chtěla ještě něco říct, ale umlčel jsem ji polibkem. Věděl jsem, že se Andělovi budeme muset postavit, ale teď jsem se tím nehodlal zabývat. On přijde až za rok a do té doby vymyslím, jak Bellu ochránit. Teď bylo důležité, že se jí nic nestalo a že můžeme být spolu. Políbil jsem ji vášnivěji a dal do polibku všechno štěstí a naději. Věřil jsem, že všechno bude zase dobré.

 

 


 

Klarusha



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Anděl smrti - Klarusha:

 1
12.12.2011 [20:10]

klarushaDěkuju za komentáře. Jak za ty pozitivní informace, tak za ty kritické. Aspoň vidím, co bych měla příště zlepšit.
A k tomu Paranormal activity... Původně jsem plánovala, že bude hrát větší roli, ale vzhledem k tomu, že jsem ho neviděla (popravdě jsem neviděla ještě žádný horor), v podstatě jsem nevěděla o čem je, takže jsem ho nemohla použít.
Ve sféře hororů se nacházím poprvé i mezi knižními veremi a proto jsem byla při psaní trochu nesvá a nakonec mi to moc nevyšlo. Příště už to snad bude lepší. Emoticon Emoticon

12.12.2011 [14:14]

TerezaRosalieCullenParanormal activity je velice dobrý horor a, když sem viděla, že ho zmiňuješ myslela sem, že tam bude hrát větší roli a očekávala jsem co z toho vyleze. Bohužel jsem se nedočkala a Paranormal activity si tam zmínil/a pouze jako horor který byl právě v kině takže mě to nezaujalo, ale to je pouze můj názor každý máme na věc jiný pohled.. Emoticon

2. Moon
05.12.2011 [17:55]

MoonSenza nápad! Emoticon Emoticon Má to, ale větší nedostatky: plynulost, vysvětlení některých věcí a Edwardovi myšlenky jsou podle mě trochu jiné. Emoticon Emoticon. Jinak dobrý Emoticon

04.12.2011 [21:34]

YrissDobrý horor . Nie dokonalý , ale dobrý . Taký bežný dníček , Edward chystá Belle prekvapko a odrazu začnú záhadné úmrtia . Detektívny nádych , strach a potom sa nám zjavuje anjel . Tam to už trochu stratilo pôvodný náboj a vzrušujúca atmosféra sa podela niekam do Mexika . Bolo to fajn , koniec veľmi pekný ale už tam nebola tá napínavosť a plynulosť ako v prvej časti . Taktiež mi chýbalo vysvezlenie prečo potrebuje energiu práve z Bells . Ale inak super . Senzačná nýpad a boli tam aj naozaj dobré miesta . Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!