Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vánoční přízrak

02.01.2011 (17:00) • Arii • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2626×

Scenérie hustě zarostlého lesa připomínala spíše obrázek nějakého velmi kreativního umělce než skutečnost. I přes množství sněhových vloček, líně se povalujících na zmrzlé zemi, běžela světlovlasá dívka menšího vzrůstu s naprostým přehledem a bez jakéhokoliv problému. Na severské podnebí nebyla příliš zvyklá, přednost dávala spíše tropickým dnům, které byly tak typické pro Itálii, odkud před několika týdny uprchla. Přes to vše byla stále rozhodnutá alespoň částečně odplatit minimálně zlomeček svých činů. Smrt milované bytosti pomstila na výbornou a teď už s tou bandou komediantů nechtěla nic mít. Nesnášela je za to, až moc dobře věděla, že to udělali jen z principu; tři vládcové si nějak museli uchovat respekt gardy.

Tři urození pánové přišli k závěru, že jakmile do gardy dostali mocného Helwiga, Santiago je nepotřebný. Chamtivý, sobecký a nemilosrdný Helwig, poměrně mladý upír posedlý pouze pomstou. Podle jeho povídaček ho neustále pronásledovaly dva stíny, pohybující se rychleji než upíři a zároveň s vůní člověka, které mu údajně měly svést manželku. Jestliže bude sám, nikdy je nedostane a to bohužel moc dobře věděl. Proto naklusal do Volterrského paláce a všemocný Aro mu až s přílišným nadšením otevřel dveře. Možná jeho víra mlela něco o dlouhodobé práci tohoto nováčka.

Při vzpomínce na ty bídníky jí neušlo tiché zavrčení. Svou ženu by popravit nenechal, to zastával názor o zbytečném mrhání životy, tak proč se tou nesmyslnou větou neřídil i při posledním činu? Jasně, o něj nešlo. Jemu ublíženo přece nikdy nebude a pověst si takto také nepoškodí. Většina podřízených upírů, připomínající zkrocené psy v kotcích, kteří si po svém pánovi nedovolí ani štěknout, budou poslouchat na slovo a kdyby se náhodou jeden šprajcl, zbytek tlupy mu dá co proto. Roztrhají ho a potom sežerou jako hyeny. Jejich majitel bude pouze z výšky svého trůnu přihlížet, jak skvěle si ta smečka zvířat vede.

Instinkt jí změnil směr a ladným obloukem zatočila ostře doleva. Stromy začaly pomalu řídnout a skrze ně prosvítalo stále více světla z bělostného sněhu. Fakt, že doteď všemu okolo dominovala pouze tma, byl tatam a mladá upírka se přes šedou mlhu dostávala do jasnější části. Sama nedokázala říct, odkud se najednou bere tolik záře. Udělala pár posledních kroků, proběhla křovím jako smyslů zbavená a zarazila se.

Stála v dokonale symetrické louce popisující kruh. Nadýchané sněhové polštářky skvěle ladily s okolními stromy, které byly zachumlané do třpytivé bílé peřiny. Takovou krásu v celém svém životě neviděla, s přehledem už mohla určit nejúžasnější místo světa. Bylo zde ale také něco, co sem nepatřilo. Přesně uprostřed vycházel z nebe jediný paprsek světla, tvořící na zemi světelný ovál, jako vytvářejí reflektory na diskotékách. Neustále se zvětšoval a po pár vteřinách se tam začala tvořit silueta postavy. Dívka, jež byla všemu svědkem, pouze přihlížela. Několikrát ji napadlo utéct, ale nohy ji odmítly poslechnout. Stala se ta poslední věc, kterou by čekala, promluvilo to.

„Jane,“ zašeptal tiše přízrak hnědovlasé slečny. „Přicházím se vzkazem od Sontiaga. I přesto, že ti to nikdy neřekl přímo do očí, miluje tě. Jenom ty jsi mu dokázala rozehřát zmrzlé srdce, pouze pod tvým úsměvem byl ochotný se skácet k zemi a složit ti poklonu. A proto tě prosí, nedělej nic unáhleného. Najdi si druha, se kterým budeš šťastná a žijte šťastně,“ usmála se. Bylo to tak... přirozené. Jakoby se jednalo o čistě rutinní záležitost, jakoby si nepřipouštěla, že tady stojí, v odněkud vycházející záři tisíckrát jasnější než samo slunce, před udivenou upírkou, která v duchu pochybuje o svém zdravém rozumu.

„Kdo... Kdo jsi?“ zamumlala koktavě. Ať se snažila sebevíc, v tu chvíli si nevybavila, odkud dívku s dlouhými vlasy mahagonového odlesku zná.

„Bella Swanová,“ odpověděla prostě. Jakmile spatřila její nechápavý výraz, rozhodla se pokračovat. „Člověk, který věděl příliš mnoho. Byla jsi u toho, tehdy na forkské louce s bandou novorozených. Přišli jste pozdě, ale mě jste přece našli. Aro dal podmínku, která nebyla splněna.“

Pomalu jí začalo svítat. Do paměti se jí vracely stále živější obrazy vyděšené dívky a její rodiny, odhodlané ji uchránit za každou cenu. I když při tomto činu vypadala velice přesvědčivě, přála si, aby se to nikdy nestalo nebo přinejmenším, aby mohla zapomenout. Všechno snažení nacpat a uzamknout zážitek v nejzadnějším a nejmenším šuplíčku její hlavy teď přišel v niveč, všechno se jí opět vybavovalo.

„Proč tady ale jsi? Neměla jsi být...“ To slovo nedořekla, svědomí jí to nepovolilo. Až moc se styděla za svůj čin. Zničila lásku, stejně tak jako její pán; byla stejná zrůda jako obyvatelé italského města.

„Asi jsem byla v lidském životě hodná,“ zasmála se líbezným hlasem, jenž zněl snad tisíckrát melodičtěji než soprán nejpůvabnější upírky. „Každé Vánoce můžu na den navštívit staré přátele na Zemi. Smůla je, že mě uvidí jenom jeden tvor, kterého si předem vyberu,“ pokrčila rameny a na okamžik si její smutek získal obličej. Velmi rychle se ale ovládla a ústa se jí zkroutila do milého a uvolněného úsměvu.

Cullen, bliklo jí. Jistěže by raději byla s ním, tak proč tady se mnou ztrácí čas? „Proč nejsi v tom případě s Edwardem?“ nechápala. „Nebo u tebe nemá vyšší prioritu láska před můrou, která tě zabila?“ Sama se divila, co to tu vykládá, ale nemohla si pomoct; věděla, že je to pravda a musela to ze sebe dostat ven. I když to vykládala přízraku, který možná vůbec neexistoval. Blouzní, vyplulo jí na povrch mysli.

„On ví, že mě má vždy čekat a neudělá žádnou pitomost. To bohužel nejde říct o tobě – neber si to osobně. Santiago tě denně pozoruje a bojí se o tebe a víceméně je vždy o krok na před, dokáže vycítit tvoje myšlenkové pochody.“

„Jak to? Co se to k čertu děje? Já si myslela, že psychické nemoci jsou pouze v lidském světě! Však už tady fantazíruju,“ zařvala. Její hlas byl pronikavý a plný bolesti. Už si nevěděla rady, byla tak moc zoufalá.

„Pokud neuvěříš, že je to pravda, je to všechno na nic,“ zašeptala hnědovláska. „Musím říct, že je to i u nás zvláštní, dokáže celkem spolehlivě říct, co uděláš, a ví, že chceš jít za ním. Miluje tě z celého srdce a přeje si, abys byla šťastná. Nesmíš zahodit život mezi lidmi, na to je až moc drahý. To ale člověk pozná, až jej ztratí.“

Pomalu se jí zmocňovala hysterie. Bez ohledu na všechny události, co se staly, po ní chce, aby žila šťastně tady na této prokleté planetě? Na kusu nějaké hmoty, jejíž obyvatelé neumí nic jiného než si vzájemně ubližovat? Jak to má dokázat? „Jak si může myslet, že bez něho dokážu být šťastná? Pitomec naivní!“

„Jane.“ Bellin hlas byl tichý a chlácholivý. Moc dobře věděla, jak na tom dívka teď je; ostatně, sama si to prožila. Pouze s tím rozdílem, že jí se milovaná bytost vrátila. Světlovláska svého milého zpět na zem nikdy nepřivede. Škoda, že ne každý příběh končí šťastně, kdyby alespoň o Vánocích.

„Nemůžu. Jsem bez něj sotva pár týdnů a už jsem psychicky na dně. Nedokážu si představit takovéto další dny. A co víc, myšlenka na jiného partnera - jak si vymyslel - mě přímo děsí.“ Postoupila o pár kroků do strany, protřepala obličejem a znova vzhlédla k místu, kde se smutně usmíval přízrak, který jí přinesl poselství od jediné bytosti, kterou kdy milovala. Třeba zmizí a později si vnutí nějaký sen. Nebo se místo ní zjeví Sontiago. Jak moc by si přála s ním znovu promluvit. Vyvrátit mu jeho směšné přesvědčení o šťastném životě. Bez něj. „Neříkám, že se podle toho budu řídit, ale co bys udělala ty?“ kývla směrem k ní.

„Na mně tady momentálně nezáleží. Nemám ponětí, jak bych se chovala, jsem v hodně odlišné situaci; já ho můžu vidět alespoň jedenkrát ročně, alespoň do...“ Zasekla se. Právě nakousla téma, které chtěla navždy nechat zamčené v nějaké dobře ukryté skrýši. „A to asi navždy,“ dodala rychle.

„Alespoň do kdy?“ Nechápala, jak mohla doufat, že si malého přeřeknutí nevšimne. Upíří bystré smysly nezklamaly – bohužel.

„Je sobecké se o to zmiňovat.“ Ale zároveň viděla i naději. Jestli rozhodnutí vzít si život ještě nezměnila, možná by to mohlo mít přínos pro obě.

„Já byla v životě taky sobecká, tak to řekni. Nikdo ti za to přece ruce neutrhne, ne?“

Byla jenom sobec a egoista k tomu. Jestli kdy dokázala mlčet, teď rozhodně ne. „Tyto návštěvy mám proto, abych se mohla pokusit zachránit. Najdi za sebe náhradu a budeš moct žít jako předtím. Nic jiného mi na vysvětlenou neřekli, tak jsem si náplň výletů trochu poupravila. Ani po smrti nemám srdce na to, abych někoho žádala o smrt a sama tak mohla žít.“ Zaškaredila se. I když si byla jistá, že by to pro ni její nejbližší udělali, nikdy by nic takového neřekla.

„Nezdá se mi to sobecké, snad každý by chtěl žít, pokud má pro co. A přijde mi to divné... místo toho, abys plánovala mou smrt se mě snažíš udržet při životě. Je to komické.“

„Nikdy bych nikoho o nic takového nepožádala,“ téměř zopakovala svou poslední větu.

„O to tě nikdo neprosí. Stojím tu před tebou a nabízím ti záchranu.“ Nechtěla zbytečně vysvětlovat své problémy, ale mělo jí dojít, že je až moc dobrosrdečná na to, aby souhlasila. Jakmile se Bella začala nadechovat k odpovědi, raději pokračovala. „Jsem ti velice vděčná za vzkaz, který jsi mi dodala, ale bez Sontiaga žít nedokážu. Půjdu za ním tak jako tak, nezabráníš mi v tom ani ty, ani on, ať se snažíte, jak chcete. A pokud budeme chytré, můžeme si pomoci navzájem. Tehdy jsem nevěděla, co dělám a je mi líto, že zrovna kvůli mně muselo tolik lidí trpět. Alespoň u tebe to můžu dát do pořádku.“

„Je to velmi šlechetné, ale nemohu to přijmout.“ Pouhá myšlenka na Edwarda ji málem donutila přehodnotit myšlenkové pochody. Ne, okřikla se. Nebylo by to správné. Ta dívka mohla mít celý život před sebou.

Pochopila, že nebude tak snadné ji přesvědčit, že tohle je opravdu to, co si přeje. „Pochopím, když se na mě vykašleš, ale usnadnila bys mi to. A mysli na Edwarda, byl by to pro něj krásný dar k Vánocům, mít tě zase u sebe.“ Teď už stěží mluvila, ale musela to dotáhnout do konce. Cítila to a zároveň věděla, že to vyjde. Už za pár sekund jí prozradí, jak provést onu výměnu. „Chci ti pomoct, prosím. Jenom mi řekni jak,“ zaskuhrala znovu.

Bella nebyla schopná pohybu. Všechno jí našeptávalo, aby vytáhla z kapsy od jeansů kousek otrhaného papíru s několika verši a přidělila potřebné instrukce. Tomuto činu se bránil už pouze malinký zlomeček jejího tvrdohlavého já.

Najednou jí před očima zablikal obraz. Znovu a tisíckrát živější. Nevěděla odkud, ale zase měla před očima chvíle, kdy její milý odjel spolu s rodinou neznámo kam. Znova se viděla bez života. Opět se jí vybavilo těch pár měsíců, kdy nebyla schopna s nikým plynule diskutovat a její tehdejší přátelé ji často zaměňovali s chodící mumií. Byla svědkem doby, kdy se ocitla na dně; sama tehdy chtěla odejít. Dál už to nevydržela a z úst jí unikl přidušený křik. V tu dobu bylo rozhodnuto, teď když věděla, jak Jane trpí, jí nic nebránilo předat štafetu – ve které běžela jako první – dál.

Rukou zajela do kapsy svých kalhot a vytáhla starou a ušpiněnou obálku. Beze slova se natáhla ke světlovlásce a ta po ní netrpělivě chňapla. Co kdyby si to náhodou rozmyslela? „Stačí odříkat ta slova,“ dodala prostě.

Jane už nehodlala zmeškat ani minutu; kus zašedlého papíru roztrhla a z nyní už značně poničené obálky vytáhla čtvrtku snad ještě v horším stavu. Urychleně ji přeletěla očima a nadechovala se k prvním slovům, ale ona ji zarazila. „Děkuju, Jane. A buďte šťastní, oba dva.“ Po tváři se jí začaly kutálet slzy. „A ještě něco. Také budeš mít možnost cestovat a budeš sebou moct brát i toho, koho miluješ. Jestli tě neomrzí život tam nahoře a nebudeš chtít náhradu, zastavte se někdy, moc ráda vás uvidím.“ Naposledy se na ni usmála.

Několika sekundové palčivé ticho přerušil jistý a odhodlaný hlas dívky, která byla odhodlána jít za svou láskou kamkoliv.

Pokud úmysly nekalé neskrýváš,
Pokud jen o zlém nesníváš,
Pokud mrtvé uctíváš,
Pak tedy slyš…

Stojí před tebou ten,
Jehož život byl ukraden.
Nabídku jsi přijal jeho,
On se vrátí do světa svého,
Ty odejdeš do mrtvého.

Tento čin se nedá vrátit,
Pokud chceš to doopravdy,
Už se nesmíš odvrátit.

Nyní už jen zavři víčka,
Zafouká vítr a zhasne svíčka,
Svíčka, která patří tobě.

Osude, nyní na nás hleď,
Obě bytosti zaměň teď…

Několik okamžiků nic a poté silný záblesk, který pohltil všechen okolní svět. Bella byla oslepená, a ačkoliv měla oči doširoka otevřené, viděla kolem sebe pouze nepropustnou tmu. Jediná změna, kterou pocítila, bylo zjištění, že stojí na pevné zemi, místo aby se jí nohy houpaly ve vzduchu. Do krve se jí vlila značná dávka adrenalinu a srdce se hlasitě rozbušilo; trhla sebou, žila dlouhou dobu v tichosti a na ten zvuk si odvykla. Automaticky si promnula zavřené oči a poté je otevřela; s překvapením zjistila, že to pomáhá a chvilkové oslnění pomalu ustupuje. Matné a rozostřené předměty sice ještě nebyla schopná rozpoznat, ale zato zafungoval další smysl. Do jejích uší nyní proudila melodie klavíru. Věděla, co je to za skladbu, ale zároveň jí byla tak neznámá; jednotlivé tóniny se vlekly pomalu a člověk by si mohl lehce její starou a veselou ukolébavku splést s písní určenou na pohřeb.

„Edwarde,“ zašeptala. Věděla, že to hraje on. Náhle se jí svět rozjasnil – před sebou uviděla krásné a strhané stvoření; zdálo se, jakoby mu smutek párkrát přejel tupým nožem po kamenném obličeji a na to se nemohla dívat. „Jsem tady a už nikam neodejdu,“ usmála se, když viděla překvapený výraz v jeho tváři. Udělala nejistý krok k němu a objala ho. „Budeme navždy spolu, už nikdy nás nic nerozdělí, to ti slibuju.“

Byla šťastná, že ho opět vidí svýma lidskýma očima. Ta myšlenka naplnila její mysl tak, že neměla prostor, ani čas zaobírat se vzpomínkami na zachránkyni. Mladou upírku, která teď stála někde na jiném světě a sledovala dění na planetě Zemi. S překvapením si uvědomila, že se jí po tváři svezlo pár slz štěstí, byla tak ráda, že jsou šťastní. To už je ale nechala, nařídila čelem vzad a vydala se na svoji vlastní pouť.

Jakmile zvedla oči ze země, přimrzla. Stál tam a s jeho rty si pohrával jemný a milý úsměv. Několik vteřin trvalo, než přemluvila své nohy k reakci, ale jakmile se jí to povedlo, najednou mu visela kolem krku. „Ach, Sontiago...“

„Jane,“ pozdravil ji. „Omlouvám se ti.“

„Ne, ty nemáš za co,“ oponovala. Nelíbilo se jí, že bere věci na sebe.

„Ale ano. Že jsem to tak zkomplikoval. Věděl jsem, že půjdeš za mnou, a že tomu nemůžu zabránit, ale musel jsem dostat Bellu zpět. Nedokážeš si představit, jak tady trpěla. Tak jsem zahrál hru se vzkazem a doufal, že to vyjde.“

„Je krásné ji vidět opět šťastnou,“ zamumlala a přitiskla se k němu ještě víc, jakoby se bála, že jí uteče. Teď má všechno, po čem toužila; radostnému úsměvu by se neubránila, ani kdyby chtěla.

„Je krásné vidět šťastnou tebe,“ dodal. „Miluju tě.“

Můj velký dík patří Patt, kamarádce, tomu úžasnému člověku a také talentované skladatelce básní. Bez ní by to leželo jenom ve složce a nikdy bych to nezveřejnila. Děkuju.

Autor: Arii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vánoční přízrak: