Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Splnila se...

13.04.2011 (16:00) • SiReeN • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 3345×

Splnila se...

Věčnost je příliš dlouhá na to, abys nic nedělal…

Seděla jsem v tlumeně osvětlené místnosti a čekala, až přijde další zákazník. Bylo to pořád to samé. Zákazník přišel, chvíli jsme si povídali, abych ho lépe poznala a mohla o něm mít vidění. Poté jsem zamíchala karty, položila je před zákazníka a vyzvala ho, ať je rozdělí na hromádky, na tři, pokud je svobodný, na čtyři, pokud je ve svazku manželském. Poté jsem začala z karet vykládat zákazníkovu budoucnost. Mé vize mi v tom velmi pomáhaly, tím, že mé předpovědi se ukázaly být pravdivé, jsem si zajistila dobré jméno a nové a nové zákazníky. V dnešní době lidé považovali věštění za zbytečné vyhazování peněz a já se jim ani nedivila. Většina dnešních takzvaných věštců své věštby pořád opakují, jsou to takové ty obecné věci, peníze, láska, děti, zdraví a štěstí. Člověk se z toho téměř nic nedozví, a když mu poté soused řekne, že mu vyšlo to samé, lituje peněz, které do toho dal, a přestane ve věštby věřit. Zpočátku jsem měla díky těmhle vydřiduchům problémy, neměla jsem klientelu, ale to se po pár zákaznících zlepšilo. Když se jim mé předpovědi vyplnily, doporučili mě známým, ti zase svým známým a teď vlastním jednu z nejnavštěvovanějších věštíren ve Státech.

Tichým pokojem se rozlehlo zaklepání a po chvíli se otevřely dveře. Mladá dívka nerozhodně přešlapovala na prahu a váhala, jestli má odejít, nebo vstoupit. Po chvíli s odhodlaným výrazem zavřela dveře a rozhlédla se po místnosti. Přes celou délku pokoje jsem se jí zadívala do očí. A vtom okamžiku jsem měla vidění.

Dívka procházející se parkem. Dívka padající na zem. Chrabrý zachránce, který ji zachytí. Vymění si úsměv. Zachránce ji zvedne ze země. Procházejí se spolu parkem.

Sedí spolu v restauraci a smějí se na sebe. Drží se za ruce. Znovu se spolu procházejí. Zastaví se, obejmou se. První polibek. Zamilovanost z nich jen čiší.

Jdou spolu městem, zaklesnuti do sebe. Muž se oddělí a běží do zlatnictví. Dívka stojí na místě a čeká. Pak však uvidí malé dítě, které spadlo uprostřed silnice. Vidí i přijíždějící auto. Rozběhne se, zvedne dítě a odstrčí ho ze silnice. Zvedá se. S výkřikem padá zpět na zem. Chytá se za kotník. A auto jede dál…

Strnule jsem vstřebávala to, co jsem viděla. Když jsem se vzpamatovala, pokynula jsem dívce, aby si sedla naproti mně. Posadila se do křesla, položila si ruce na stolek, který stál mezi námi, a prsty začala nervózně vyťukávat jakousi melodii. Konejšivě jsem se na ni usmála.

„Ahoj, já jsem Alice. Ty jsi…?“

„Bella. Tedy, Isabella. Ne, Bella,“ vyhrkla ze sebe.

„Sakra! Promiň. Jmenuji se Isabella, ale budu ráda, když mi budeš říkat Bello,“ řekla a utřela si krůpěje potu, které jí vystoupily na čele.

„Dobře, Bello. Ty jsi tu nová, viď?“ Kývla.

„Bydlím teď u táty. Ve Forks. Taková malá, deštivá díra.“ Když viděla záblesk v mých očích, zeptala se: „Ty to tam znáš?“

„Naše rodina se tam sotva před rokem nastěhovala. Není to tam až tak špatné. To spolu nejspíš budeme chodit do školy,“ zaradovala jsem se. Alespoň na ni budu moct dát pozor.

Povídaly jsme si ještě asi půl hodiny, pak jsem zamíchala karty.

„Jsi svobodná, předpokládám,“ otázala jsem se jí s úsměvem, a když kývla, řekla jsem: „Udělej z karet tři hromádky.“ Provedla, oč jsem ji požádala, a já si přitáhla prostřední hromádku karet k sobě. Rozložila jsem je před Bellu a nechala ji, ať si z nich vybere pět karet.

Věž. Poustevník. Císařovna. Měsíc. Velekněžka.

Chtělo se mi křičet. To ne! To se nesmí stát! Ale ono se to stane. Osud je osud, nedá se mu vzdorovat. Ale možná… Možná je ještě alespoň malá naděje…

Zadívala jsem se na první kartu.

„Ty jsi asi hodně nešikovná, co? Dávej si pozor, obzvláště na letící míče. Jsou tvým velkým nepřítelem,“ zasmála jsme se, ale do smíchu mi zrovna nebylo. Nechci ji však vyděsit. Sama ji ohlídám…

„Tak, co tu máme dále. Poustevník…“ Zamyslela jsem se, a než jsem jí stihla říci, co to znamená, ozvala se.

„To… to znamená samotu? Po celý život?“ ptala se s vytřeštěnýma očima.

„Ne, ne, kdepak. Ten název klame. Právě naopak. Zanedlouho někoho potkáš. Bude to láska na první pohled. Budeš s ním opravdu šťastná. Ale pozor. Císařovna značí soka. Někdo ti bude chtít tvého milého odloučit. Nenech si ho ukrást. Bojuj za to, co je tvé.“ Přikývla a zadívala se na zbývající karty.

„Měsíc ukazuje to, co bude. Nic nebude tak, jak se to bude jevit. Díky něčemu nic nepůjde tak, jak by mělo. Budeš muset být silná. Ale zvládneš to.“

„A velekněžka? Působí tak vznešeně…“

„Velekněžka,“ povzdychla jsem si, „ti svým způsobem změní život. S ní přijdou velké změny, příjemné i nepříjemné. Musíš se mít na pozoru. Prověřuj lidi, nikomu nevěř jen proto, že se tváří jako přítel. Vymstilo by se ti to. Taky nebuď tak dobrosrdečná, nevyplácí se to.“ Znovu jsem se podívala na karty.

„Takže, shrnu to. Moc nesportuj, je to pro tebe nebezpečné. Čekej na velkou lásku, přijde co nevidět. Pozor na toho, kdo ti ji nebude přát. Bij se o ni. Nespoléhej na nic a na nikoho, dokud si to řádně neprověříš. Buď silná a odolná vůči změnám. Ony přijdou.“ Přijdou, odejdou - a ty s nimi…

Když jsem viděla, že sahá do kabelky pro peněženku, zastavila jsem ji.

„Moc příjemně se mi s tebou povídalo. Myslím, že budeme přítelkyně. Urazila bys mě, kdybys mi chtěla zaplatit. Jen… Sejmula bys ještě jednu kartu? Nedívej se na ni, sejmi ji a polož na stůl.“ Podala jsem jí karty, ona je promíchala a vrchní kartu položila na stůl. Vzala jsem si od ní zbytek karet a poněkud křečovitě se na ni usmála. Zvedla jsem se a šla ji doprovodit ke dveřím.

„Ahoj ve škole,“ rozloučila jsem se s ní. Zamávala mi a vyšla ze dveří. Dívala jsem se za ní, dokud nezahnula za roh ulice. Poté jsem se přesunula zpátky ke stolu. Karty, které jsem při loučení s ní drtila v ruce, jsem položila na stůl a natáhla se po té, která ležela vedle hromádky. Po té, kterou Bella sejmula před svým odchodem. Vzala ji do ruky, zadívala se na ni a odhodila ji na stůl, jako kdyby mě popálila. Karta sama o sobě výmluvná. Smrt…

O dva roky později

A jak jsem předpověděla, tak se stalo. Bella si hned při prvním tělocviku zlomila nohu, to když jejich třída hrála florbal a ona se hnala za míčkem. Bohužel však nebyla jediná a Mike Newton jí podrazil florbalovou hokejkou nohy. Nevadilo jí to, když měla sádru, nemusela cvičit.

I další předpověď se splnila. Zamilovala se až po uši do mého mladšího bratra, do Edwarda. Jessica Stanleyová jim to pochopitelně nepřála a snažila se je rozdělit. Potázala se s neúspěchem.

Bellu si oblíbila celá naše rodina. Jako kdyby byla jejím dalším členem. O věštbě jsem nikomu neřekla a pečlivě jsem tu vzpomínku před Edwardem střežila. Na Bellu jsem po celý ten čas dávala pozor. Když po nás šel James, jela jsem s ní do Phoenixu. Když jsme odešli z Forks, jen a pouze kvůli Edwardovým zcela mylným představám a výmyslům, bylo těžké ji hlídat. Ale i tak jsem byla pořád někde poblíž a střežila ji. Pak nás pronásledovala Victorie a Bellin život málem skončil. Ale i to zvládla. Už jsou to dva roky, co přišla do mého, dnes již neexistujícího, podniku a chtěla po mně, abych jí řekla, co ji čeká v novém městě. A už jen pár dní a z nás budou švagrové.

Edward a Bella dnes jeli kupovat snubní prstýnky. Nabádala jsem Edwarda, aby na ni dal pozor, že ví, jaká je nemotorná. Ujišťoval mě, že ji bude hlídat jako oko v hlavě, a já se trochu uvolnila. Nemohla jsem jet s nimi, musela jsem jít na lov, protože hlídání Belly bylo prací na plný úvazek a já málokdy stihla jít na „večeři“. Rozloučila jsem se s naší zamilovanou dvojicí a rozběhla se po boku svého manžela do lesa. Zrovna jsem odhodila na zem vysátou srnku, když jsem měla vizi.

Edward je v zlatnictví a vybírá prstýnky. Sám, protože chce Bellu překvapit. Už má vybráno, nechá prstýnky zabalit a platí. Vtom se zvenku ozve výkřik. Úsměv mu ztuhne na rtech. To je hlas jeho milované! Běží ven. A vidí auto, které naráží do jeho milované. Rozběhne se k ní. Ale je pozdě…

Padla jsem na kolena a zařvala jako poraněné zvíře. Začala jsem proklínat den, kdy jsem zjistila, že když se opravdu soustředím, vidím celou budoucnost, ne jen rozhodnutí. Začala jsem proklínat den, kdy jsem se rozhodla začít s věštěním, den, kdy jsem Bellu poprvé uviděla. A hlavně… Začala jsem proklínat Velekněžku, která zničila štěstí celé mojí rodiny.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Ne, to nemůže být pravda! Ona nesmí být mrtvá! Ale je. Byl to její osud. Ta věštba… Splnila se…

Věnováno Twilightkacert, velké milovnici romantiky. :D

A věnováno taky těm, kteří mají ve zvyku zabrat ve vlaku celou čtyřsedačku jen pro sebe (na jednom sedadle sedí oni, na druhém jejich batoh, na třetím jejich bunda a na čtvrtém si hoví jejich nohy).

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Splnila se...: