Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Slib mi, že nebudeš křičet

30.01.2010 (13:25) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3416×

Telefon se rozkřičel po celém pokoji. Trvalo mi jen pár okamžiků, než jsem jej zvedla a přiložila k uchu.

Věděla jsem, kdo volá, protože Alice asi před minutou radostně tleskala a vyskakovala do vzduchu, jako smyslů zbavená. Přitom vykřikovala na střídačku, Ness, Jacob, telefon, teď, hurá!

Z jejich odjezdu byli všichni nervózní. Poslední svatební cesta byla moje a Edwardova. U té první jsme odjeli dva a vrátili se tři.

Musela jsem se ušklíbnout při vzpomínce na vyplašeného Edwarda…

„Trochu se bojím o Edwarda… Mohou upíři upadnout do šoku?“

„Byl zraněn?“ Carlisleův hlas byl najednou naléhavý.

„Ne, ne,“ ujistila jsem ho.

„Jenom… překvapený.“

„Nerozumím ti, Bello.“

„Myslím si… no, myslím si že…možná…možná bych mohla být…“ Zhluboka jsem se nadechla. „Těhotná.“ Vydechla jsem…

Edward tenkrát dobré tři minuty zíral do prázdna s vytřeštěným pohledem. Když se vzpamatoval, začal plánovat cestu domů…

„Odstraníme z tebe tu věc, než ti bude moct ublížit. Neboj se. Nedovolím, aby ti to ublížilo.“

„Tu věc?“ zalapala jsem po dechu…

Trvalo mu pěknou řádku týdnů, než se s tou myšlenkou dokázal smířit, ba dokonce se na miminko začal těšit…

„Řekni ještě něco,“ zašeptal.

„Jako co? Edwarde, co se děje?“

Výraz jeho tváře se opět změnil a následně udělal něco, z čeho mi spadla čelist. Edward velice lehce položil Belle ruce na obrovské, kulaté břicho.

„Ten p-“ polknul.

„To… dítě má rádo zvuk tvého hlasu.“

„Hmm.“

„Co?“

„Má rád i můj hlas.“

„Samozřejmě že má.“  Do mého hlasu se vkradla škodolibá radost.

„Máš ten nekrásnější hlas ve vesmíru. Kdo by ho nemiloval?“

„Máš záložní plán?“ zeptala se Rosalie, naklánějící se přes pohovku se stejně obdivným, škodolibě radostným výrazem, jaký jsem měla já.

„Co když on je ona?“  Hřbetem ruky jsem si utřela mokré oči.

„Probírala jsem se několika nápady. Pohrávala si s Renée a Esme. Přemýšlela jsem o… Ruh-nez-may.“

„Ruhnezmay?“

„R-e-n-e-s-m-e-e. Příliš ujetý?“ Panikařila jsem…

Všichni byli nedočkaví, jakmile se ozvaly její myšlenky. Jen Jacob v té době zůstával skeptický a nepřístupný. Ohromně se mi ulevilo, když se konečně Edward uvolnil. Samozřejmě do doby onoho děsivého porodu. Jenže i tam byl neskutečně sladký a rozhodný. Za každou cenu se snažil udržet mě naživu. I za cenu mé duše – díky bohu.

Těch pár vzpomínek se mi v hlavě mísilo jen v pár okamžicích, takže když jsem do telefonu promluvila, měla jsem na tváři blažený výraz.

„Ano?“ Usmála jsem se. V telefonu se mi ozval hlas Jacoba.

„Ahoj, Bells.“ Zahulákal Jacob a začal se smát.

„Jak je ve Forks? Už se vám stýská?“ Dobíral si mě. Moc dobře věděl, že odpověď bude ano.

„Ani ne, zatím jsme vaší nepřítomnost nepostřehli. A vám?“ Rýpla jsem si. Jacob se opět hlasitě rozesmál.

„Dobře teda. No, my se máme skvěle.“ Zamračila jsem se. Tak stručně?

„Líbí se Vám ostrov? Co pobřeží?“ Pokoušela jsem se z něj dostat trošku podrobností.

„Jo, fajn. No víš, my tam vlastně ještě ani pořádně nebyli.“ Jeho smích byl spíš stydlivý, což mi k tomu obrovi moc nesedělo.

„Jste tam už přes čtrnáct dní. Co děláte celou – aha.“ Došlo mi to. Jacob se chápavě zasmál a zamručel cosi jako souhlas. V hlavě mi šrotovalo, jak z tohoto tématu ven.

„No, měli byste si to tam prohlédnout.“ Vyhrkla jsem dřív, než mi došlo, že na ostrově nejsou sami. Moje malé tajemství, o kterém věděla jen Alice s Edwardem.

Pár členů naší volterské gardy. Jen pár upírů, kteří střeží jejich bezpečí.

„Jo, prolezeme to tu, až bude trošku času navíc.“ Nejspíš jsem si to jen namlouvala, ale v každé jeho větě jsem slyšela sexuální podtext. Líbánky. Co jiného dělat při líbánkách? S Edwardem jsme kromě prvních pár okamžiků také postel neopouštěli moc často. Sice jsme vyměnili dvě ložnice, ale to mělo svůj důvod. První totiž byla samé peří…

„Takže proč přesně ses rozhodl zničit Esme polštáře?“ zeptala jsem se, posadila jsem se setřepávajíc peří z vlasů. Už měl oblečené volné khaki kalhoty a stál u dveří, potřásajíc vlasy, shazující z nich trochu peří.

„Nevím, jestli jsem se minulou noc rozhodl cokoli udělat,“ zamumlal.

„Měli jsme štěstí, že to byli polštáře a ne ty.“ Zhluboka se nadechl a zatřepal hlavou, když k němu přicházely temné myšlenky.

A pak další milování - jiná ložnice. Sice menší újma na mě, zato více zničených věcí…

„Vypadá to, že všechny polštáře přežily.“

„Naneštěstí nemůžu říct to stejné o tvé, ehm, noční košili.“ Kývl k patě postele, kde bylo po hedvábném povlečení rozházeno několik kusů černé látky.

„Taková škoda,“ řekla jsem.

„Tahle se mi líbila.“

„Mě taky.“

„Jaké jsou další oběti?“ zeptala jsem se bojácně.

„Budu muset Esme koupit novou postel.“

Nešlo to zastavit. Musela jsem se smát.

„Ehm, Bells, jsi v pořádku?“ Panikařil Jacob na druhém konci telefonu.

„V absolutním, neboj. Tak se pochlub. Kolik postelí jste zničili?“ zadrhla jsem se. Ptát se zetě na jeho vášnivost s mou dcerou bylo divné, nevhodné, emmetovské.

„Jsi si jistá, že to chceš vědět?“ Zapochyboval jacob a mě se ulevilo.

„Asi ne.“ Vzdychla jsem.

„Křeslo, židli a jednu postel, ale jen trochu.“ Přiznal a já jen zaúpěla.

„Neřekla jsem, že jsem si to rozmyslela?“ Hořekovala jsem.

„Myslím, že jo.“ Smál se škodolibě Jacob.

„Bells, já za to nemůžu. To teď šatník od Alice.“ Povytáhla jsem obočí. Nessie určitě zuřila, že tam má jen samé jemné krajkové prádlo a šaty. Proto křeslo a židle.

„Zuří hodně?“ Krčila jsem se před jeho odpovědí.

„Vůbec ne. Proč?“ Zmatkoval a jeho hlas zněl překvapeně. Narovnala jsem se v zádech. Něco mi uniklo?

„Co tedy ta křesla a židle? Myslela jsem, že se zlobí a proto je rozbila. Nedivila bych se tomu.“ Muvila jsem tiše a spíš pro sebe, než k Jacobovi.

„Ne, to ne. Jen ten šatník je moc – no prostě nelze Nessie odolat, chápeš?“ Trhla jsem sebou. Byl to pocit, jako kdybych sáhla do zásuvky.

„Dobře, tohle asi není dobré téma na rozhovor, pokud nechceš, abych tam osobně přijela.“ Hystericky jsem se zasmála. Jen krátce, protože se ve dveřích mihl Edward. Ten jen přimhouřil podezíravě oči a zastavil se.

„Nessie?“ Špitl zvědavě a já jen zavrtěla hlavou.

„Jacob.“ Opravila jsem Edwarda, který kývl a protočil panenky. Očividně ani náš nový příbuzenský vztah nezměnil jejich vzájemnou averzi, jelikož Jacob zareagoval na své jméno.

„Co já?“

„Nic. Jen Edward si myslel, že volám s Nessie, víš? Tak jsem mu to vysvětlila.“ Brebentila jsem a usmívala se na Edwarda, který se posadil na gauč a stáhl si mě do náruče.

„Taky musí vědět všechno, co?“ zachechtal se s nevolí a odfrkl. Povytáhla jsem obočí a Edward, který ho slyšel, se nepatrně usmál.

„A co bude s tím vzkazem? Víte něco?“ Změnil téma Jake. Polkla jsem, i když to nebylo nutné, jenže jsem měla pocit knedlíku v krku. Nepříjemné sevření hltanu. Neustále jsem měla před očima tu holubici, která se snažila zachránit a místo toho jí zabilo sklo. Odporný vtip kohosi, kdo pojmenoval Nessie na svatebním přání jejím druhým jménem. Nejhorší bylo, že jen jeden, možná dva lidé, říkali Nessie druhým jménem. Connor a jeho sestra Mia. Otřásla jsem se.

„Nemusíte se ničeho bát, Jacobe. Jste v naprostém bezpečí, ostrov je hlídaný a my se tu taky nespouštíme z očí, neboj se. Vážně není důvod. Užijte si...“ Jacob mě přerušil s šokovaným výrazem. I „Cože?“ Vyhrkl. Edward se chytil za čelo. Nechápala jsem ani jednoho. Co se stalo? Mluvila jsem snad v hebrejštině? Proč má můj manžel hlavu v dlaních a vrtí s ní?

„No, říkám, ať se nebojíte. Vše je v pořádku.“ Zopakovala jsem nejistě.

„To nemyslím. Co si to říkala o tom ostrově?“ Cvak, vytřeštila jsem oči.

Dej mi facku, prosím.

Pomyslela jsem si směrem k Edwardovi a stáhla přitom štít. Ten se však jen pobaveně usmál, zavrtěl hlavou a políbil mě na spánek.

Skousla jsem horní ret. Musím se vylhat, ale jak? Co mi to tenkrát Edward říkal? Jak to bylo…

„Ano, ale ty jsi tak špatná lhářka, že se to ani nepočítá. Nikdo ti nevěří.“

„Jsi tak špatná lhářka, že uvěříš každému, kdo to jen trošku umí.“

Polohlasně jsem zasténala, když jsem si vzpomněla, jak často se ta slova objevovala ve stejné větě s mým jménem. Nemám naději, že se z toho vykroutím.

„Ehm, Jacobe. Edward si s tebou chce popovídat. Musím jít, víš, Esme mě volá. Potřebuje poradit s barvou do ložnice, promiň, pozdravuj Ness a – ehm, ahoj.“ Vyblekotala jsem a hodila telefon Edwardovi. Ten se jen rozesmál. Podíval se na displej a znechuceně se ušklíbl.

„To po mě vážně nechtěj.“ Konstatoval a rozhlédl se po pokoji. Sledovala jsem jeho pohled, který se najednou rozzářil a narazila na Emmeta.

„Hej, Emme. Máš telefon.“ Křikl na něj Edward a švihl po něm mobilem. Emm povytáhl překvapeně obočí.

„Jacob.“ Odpověděl mu na nevyřčenou otázku Edward.

„Nazdárek ženichu.“ Zazubil se Emmet s telefonem u ucha. Jeho tvář ve vteřině změnila výraz.

„Jaký ostrov? Hele, oni vás hlídají? To je jak ve vězení ne? Koukají vám do oken?“ Vyzvídal Emmet. Praštila jsem se do čela.

„Tak to si ten mobil dal tomu pravému.“ Sykla jsem na Edwarda. Ten měl však neskutečnou radost. Bavil se tím. Což jsem nemohla říct i o sobě.

„Bella?“ Emmet po mě střelil pohledem. Zavrtěla jsem splašeně hlavou.

„No, prý tu není.“ Edward se dusil smíchem.

„Bez toho prý, Emmete!“ Zdůraznila jsem a toužila svému bratříčkovi zakroutit krkem. Pěkně pomalu a dokola.

„Prý - bez prý.“ Zaúpěla jsem a neodolala alespoň malému závdavku v podobě hozené skleněné mísy.

„Au, za co, Bello?“ Hladil si poraněnou hlavu a mračil se.

„Co? Bella? No mrskla po mě misku. Teda prý ne ona, ale někdo jiný, no to je fuk.“ Opravil se ihned, když viděl, jak do ruky beru stolek. Odtáhl telefon od ucha na vzdálenost ruky a v očích mu bylo vidět, že by nejraději měl ruce, jako opičák. Vytahané až ke kotníkům. Edward se stále smál. Věřila jsem tomu, že kdyby měl v těle nějakou vodu, určitě by se mu momentálně valila z očí. Dusil se smíchem a náramně se bavil. V krku se mi usadila bublina a z hrdla se vydral pohoršený zvuk. Edward semkl rty a vykulil oči, jak se snažil přestat smát.

„Ale nic, jen Edward se tu řeže Belle.“ Poslední slova už křičel ode dveří, které byly to jediné, co ho chránilo před nárazem do stolku. Vztekle jsem zvedla telefon ze země. Knedlík v krku nabobtnal do obrovských rozměrů.

„Jacobe slib mi, že nebudeš křičet.“ Zapískala jsem do telefonu a preventivně se přikrčila. I Edward se přestal smát, když viděl mou paniku.

„Děláš si legraci? Jak nemám křičet, když – kolik!“ vyhrkl a vůbec mu nevadilo, že nechal předešlou větu nedokončenou. Zuřil a vůbec to netajil. Mírně se mě to dotklo. Snad si nemyslel, že je nechám po tom všem odjet ve dvou na opuštěný ostrov.

„Jen pár.“ Špitla jsem.

„Kolik.“ Zopakoval a já bych přísahala, že mluví přes zaťaté zuby.

„Ani o nich nevíte. Jsou hluboko v pralese, vážně.“ Vysvětlovala jsem. Nejspíš ho to však vůbec nezajímalo.

„Isabello, kolik!“ Vrčel. Vytřeštila jsem oči a uvnitř mě se místo pokorné a litující dívky probrala ta vzdorná a paličatá Bella.

„Asi tak dvacet, nebo dvacet pět. Možná i třicet. No, maximálně čtyřicet, ale víc než padesát to nebude. A neřvi na mě. Snad sis nemyslel, že vás necháme jet samotné.“ Byla jsem na sebe tak hrdá. Mé sebevědomí stouplo během vteřiny. Narovnala jsem se v ramenou a byla připravena hádat se do krve.

„Jo, myslel. Padesát lidí? Jsi cvok? Jsem zvědavý, jak se na to bude tvářit Nessie.“ Pronesl vítězoslavně a byla jsem psychicky zase tam, kde předtím. No, možná dokonce hlouběji. Dokázala jsem si představit, jak bude Renesmee reagovat. Zatratí mě.

„nemůžeš jí to říct, prosím.“ Škemrala jsem. Edward vedle mě svraštil obočí.

„Ale můžu a řeknu. Slíbila si, že už nebudete lhát. Jak máme být v klidu, když nám sem pošlete bandu upírů? To pak asi není nic v pořádku, ne?“ Vrčel.

„Jacobe, to nemůžeš. Nessie mě zabije.“ Vyhrkla jsem. V telefonu se ozvalo vzdychnutí, nebo spíš pobavený smích?

„nezabije tě, jsi její matka,“ tišil mě a vzápětí dodal „jen tě bude nenávidět do konce existence.“

Vzlykla jsem.

„Zavolej mi jí, řeknu jí to.“ Tahala jsem ze sebe slova. Edward vedle mě ztuhl.

„Lásko, jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“ Ptal se mě Edward a omotal mi paže kolem ramen. Jen jsem kývla.

„Dělám si legraci, Bells. Bude lepší, když se t nedozví.“ Bránil se Jacob. Jestli si dělal legraci, nebylo to vtipné, ale pravdu měl. Bylo by lepší, kdyby to nevěděla. Určitě by si líbánky užila mnohem víc, jenže měl Jacob pravdu i v tom, že jsme to slíbili.

Ve zbabělém okamžiku jsem poslala z Voltery padesátičlennou skupinu upírů na ostrov Esme. Dorazili tam o dva dny dříve než Jacob s Nessie. Měli čas ukrýt se v lesích a vítr měl rozehnat jejich pach. Proto o nich nevěděl ani Jacob. Nevycházeli vůbec ze středu lesa. Alice neustále sledovala stopu Miy a znovunalezeného Connora, který se záhadným způsobem dostal z ohně. Jak já měla vztek. To už se tu nedá ničemu věřit? Ani ohni? Přísahala jsem si, že až ho roztrháme příště, počkám si na poslední doutnající kus jeho těla a odnesu ho pryč. Už se nesloží ani kdyby měl náhradní díly.

„Zavolej mi jí.“ Zavrčela jsem v oparu vzpomínek moc zbrkle, ale účinek to mělo. Teď jen přežít rozhovor s ní. Prosebně jsem se otočila na Edwarda.

Usmál se svým pokřiveným úsměvem a políbil mě. Hlava se mi zatočila a svět kolem přestal existovat. Jen já a on. Do chvíle, než se z telefonu ozvalo,

„Mami? Prý se mnou chceš mluvit.“ Zaúpěla jsem, odtáhla své rty od Edwarda a několikrát se zbytečně nadechla.

„To ano, ale slib mi, že nebudeš křičet.“ Zopakovala jsem stejná slova, jako s Jacobem.

další moje povídky

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Slib mi, že nebudeš křičet: