Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Skrze čas...

18.09.2010 (16:00) • ThereSSa • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2751×

Nad hřbitovem se stahovaly mraky. A všude kolem byla mlha. Mlha plná smutku. Spadané listí se kolem nás pohybovalo ve větru, až tvořilo mírný vír. V tomto počasí by se každý rád vyhnul hřbitovu.

Ovšem já i Renesmé jsme tu stály. Stály a vzpomínaly. Vzpomínaly na toho, kdo se pro mou milovanou Renesmé obětoval. Už tomu byl rok a my stále vzpomínaly a děkovaly.

Netrpělivě jsme čekali v obývacím pokoji. Jacob z toho čekání zuřil, ale i přesto se snažil zachovat chladnou hlavu. Kvůli ní. Kvůli Renesmé.

Zatímco jsme tu tak čekali a modlili se v zázrak, Carlisle byl vedle a spolu s Alice a Esmé se snažili zachránit ji. Renesmé.

Vyjela si do města, aby svému nejlepšímu příteli Jacobovi koupila dárek k jeho blížícím se narozeninám. Ale stala se nehoda. Když se Renesmé vracela z obchodu, tak do ní narazil obří náklaďák. Bylo to zlé. Náklaďák maličké auto úplně rozmačkal.

Dostali jsme se na místo včas a řidiči náklaďáku zavolali záchranku, zatímco jsme Renesmé přenesli domů, kde se Carlisle ve vedlejším pokoji za pomoci ostatních ihned pustil do práce. Do práce zachránit jí život.

„Ty! Ty! Je to vše jen tvá vina! Jela tam kvůli tobě!“ křičel Edward na Jacoba.

„Edwarde, podívej se na mě,“ zašeptala jsem a vzala jeho tvář do dlaní. „Nemůže za to, ano?“ uklidňovala jsem tím zároveň i sebe. Políbil mě do vlasů a pevně objal.

„Co to máš v ruce?“ zeptala jsem se ho, když jsem si všimla, jak drtí předmět v jeho dlani.

„Dárek pro Jacoba,“ řekl rozzuřeně a hodil mu ho. Ten ho automaticky chytil.

Přistoupila jsem k němu a pozorovala, jak bojuje s rozmačkanou krabičkou. Pak z ní pomalu vytáhl medailonek. Tiše zasténal a otevřel ho. Bylo v něm napsáno: Pro mou lásku Jacoba. Nos mě všude s sebou.

„Konečně se do mě zamilovala,“ usmál se Jacob, ale ihned přestal, když si uvědomil, co se děje. Vrátila jsem se k Edwardovi a v jeho objetí vyčkávala.

Po dvou hodinách vyšli z vedlejší místnosti Esmé s Alice a za nimi se smutným výrazem Carlisle.

Zatajila jsem dech a pomalu vyslovila otázku. „Jak je na tom?“

„Ona… ona… už není. Je mi to tak líto. Dělal jsem vše, co bylo možné,“ oznámil nám.

Edward mě okamžitě ještě pevněji objal. Všichni mlčeli a dívali se na nás. Ale já se podívala se smutnýma očima na Jacoba. Už tam byl ve vlčí podobě. Zavyl tak žalostně, že by lidem pukla srdce tou bolestí, co v tom byla. Potom utekl.

„Jak je to možné?“ zeptala se Rose a dívala se do země.

„Její kosti byly úplně rozlámané a ztratila mnoho krve. Tohle by nikdo nezvládl,“ odpověděl rezignovaně Carlisle.

„Ona není nikdo! Je poloupír!“ křičela jsem.

„Byla poloupír,“ opravil mě Edward, aby mě upozornil na to, že naše dcera je mrtvá.

„Ne! Ne,“ křičela jsem hystericky a rozeběhla se do pokoje, kde bylo její tělo a zabouchla za sebou dveře. Nikdo mě nezadržel, nikdo nepřišel. Dívala jsem se do její bledé mrtvé tváře. Zemřela s úsměvem na rtech.

„Prosím, jestli je něco, cokoliv, čím bych jí mohla zachránit, udělám to. Za jakoukoliv cenu. Prosím, prosím,“ prosila jsem do prázdna o zázrak.

„Bello!“ slyšela jsem žalostný výkřik Edwarda z dálky.

Najednou se kolem mě začalo všechno točit. Poslední, co jsem viděla, byla Renesméina tvář. V tom jsem stála na okraji silnice. Bylo to na místě, kde se stala ta nehoda. V úzké zatáčce. Přede mnou se táhla dlouhá silnice a já na jejím konci viděla vyjíždějící žluté auto. Alicino auto. Auto, které řídila Renesmé.

„Ne!“ vykřikla jsem a chtěla se rozeběhnout k autu, ale mé nohy se nepohnuly.

V tom se něco změnilo. Najednou jsem stála na vyprahlé louce. Na louce, která neměla začátek ani konec. Všude okolo byly zapálené vatry. Přede mnou bylo týpí. Týpí, ve kterých dříve bydleli domorodci. Týpí, která měla jako oporu dva nebo tři kousky dřeva a byla přehozená nějakou kůží.

Váhavě jsem se na to dívala a přemítala o tom, kde to jsem. Ale pak jsem si vzpomněla na Renesmé a s nadhledem vkročila dovnitř.

Místnost byla o mnoho prostornější než se zvenčí zdálo. Všude byly zapálené svíčky a na zemi byl černý koberec. Uprostřed místnosti na tom koberci seděla žena. Žena s černými vlasy a černými oči. Na sobě měla dlouhý černý šat. Jakmile uslyšela, jak jsem odhrnula kůži, podívala se na mě.

„Vítej, Isabello,“ oslovila mě hlasem, který byl plný jedovatosti.

„Odkud mě znáš? Kdo jsi? Jak se jmenuješ? Kde to jsem? A co se stalo?“ chrlila jsem ze sebe otázky.

„Já znám všechny, Isabello. I tebe. A velmi dobře. Co se týče tvých otázek. Ptáš se až moc. Ale přesto ti na ně odpovím. Mé jméno není důležité. Vlastně ani nemám jméno,“ mluvila a vstala. „Prosím, posaď se,“ vyzvala mě a ukázala na koberec.

„Nepřišla jsem si sem posedět,“ odporoval jsem.

Ucukla, nejdříve se na mě chladně podívala, pak se usmála a řekla mi: „Pokud chceš zachránit dceru, tak se posadíš.“

Okamžitě jsem se posadila a ona mě následovala. „Tak kdo jsi?“ nedala jsem se.

„Jsem ta, co odebírá život. Každý jste na seznamu smrti. Záleží ovšem na tom, jaké máte pořadí. Někteří mi říkají smrtka. Ovšem do té podoby mám daleko, nemyslíš?“ usmála se jedovatě.

„Jak jsem se sem dostala? A co jsem to předtím viděla?“ chtěla jsem odpovědi na všechny otázky.

„Dostala jsem tě sem já. A co jsi to viděla? To byla nehoda, která se stala. Teda stane. Vrátila jsem tě v čase, abys mohla zachránit svou milovanou Renesmé,“ řekla mi s odporem.

„Tak proč jsem tady?“ nechápala jsem.

„Pošlu tě tam zpět, abys mohla její auto zastavit a včas ji odvléct. Všichni si to budete pamatovat a budete žít šťastně až do smrti. Vlastně po celou věčnost,“ opravila se.

„Tak proč jsem tady?“ zopakovala jsem otázku.

„Víš, tohle často nedělám. Ale když jsi tak prosila a říkala, že uděláš cokoliv. Řekla jsem si, proč ne. Chceš svou dceru stále zachránit za každou cenu?“ stále se usmívala.

„Samozřejmě,“ ihned jsem odpověděla.

„Dobrá,“ řekla a postavila se. „Má to ale háček. Nemůžu ti ji jen tak vrátit. Musí někdo zaujmout její místo. Její místo jako mrtvé,“ usmála se nad svým vítězstvím.

„Cože?“ vyjekla jsem a chtěla se zvednout na nohy, ale opět jsem se nemohla hnout.

„Rozhodni se, Isabello. Buď někoho obětuješ místo své dcery nebo zemřou všichni, které tak miluješ,“ řekla mi.

Cože? Ona po mně chce, abych byla zodpovědná za něčí smrt? Když to ale neudělám, budu zodpovědná za mnohem víc životů a Renesmé bude doopravdy mrtvá. Musím to udělat. Pro ni.

„Dobrá,“ vydechla jsem.

„Dobrá co?“ zvedla své černé obočí.

„Obětuji někoho,“ řekla jsem skrze pevně zatnuté zuby.

„Výborně,“ zatleskala si. „Tak koho obětuješ?“ zeptala se.

„Nevím. Nedávno jsem četla o nějakém vrahovi, který byl odsouzen na doživotí. Vezmi si jeho,“ říkala jsem to s odporem, ale musela jsem to říct.

„Isabello,“ uchichtla se. „Zřejmě si to nepochopila. Obětuj někoho, kdo je ti stejně blízký jako Renesmé.“

Nebyla jsem schopná slova. Mám zachránit milovaného člověka, abych ztratila jiného milovaného. Měla to v plánu celou dobu. Nevěděla jsem, co na to říct.

„Tak kdo to bude?“ ptala se.

Najednou přede mnou jen tak ve vzduchu vytvořila obraz. Byl na něm můj otec, jak se společně se Sue něčemu smějí a prohazují si mezi sebou zamilované pohledy. Měl tak bezstarostný a šťastný život. „Bude to tvůj milovaný otec?“

Pak se obraz změnil. Viděla jsem matku, jak je mezi davem na stadionu a fandí. „Nebo tvá drahá matka, díky níž jsi se přestěhovala do Forks?“

Zase se změnil. Na obrazu byla Alice se smutným výrazem a dívala se na Renesméino tělo. „Nebo tvá švagrová a nejlepší přítelkyně?“

Obraz se posunul a ukázal na Edwarda, jak se sklání nad mým nehýbajícím se tělem. „Nebo muž tvého života? Tvůj Edward?“

Pak se obraz dostal k útesu, na kterém klečel v pláči Jacob. „Nebo tvůj nejlepší přítel? Muž, kterému jsi zlomila srdce. Jacob?“

V tom se stalo něco divného. Jacob se otočil, jakoby její hlas slyšel. Neslyšela jsem, co říká, ale něco mumlal směrem k ženě v černém. Pak se obraz rozplynul.

V tom Jacob vešel do týpí a podíval se nejdříve na mě a pak na ni. „Udělám to. Obětuji se,“ oznámil.

„Jacobe, jak… ?“ nechápala jsem.

„Na tom nezáleží, Bells. Bez ni bych nemohl žít. A nedopustím, aby místo ni zemřel nikdo jiný než právě já,“ usmál se na mě.

„Jacobe!“ vykřikla jsem, vzepřela se a vrhla se mu kolem ramen.

„Oh, jak dojemné,“ prohlásila jedovatě žena. „Je rozhodnuto. Jacob nahradí Renesmé. S tím už nic neuděláš,“ oznámila mi.

„Moment!“ vykřikla jsem a udělala krok k ní. „To je mé rozhodnutí! Já mám vybrat,“ řekla jsem rozzuřeně.

„Změna plánu, Isabello,“ usmála se zase tím jedovatým úsměvem.

„Ale… ,“ chtěla jsem odporovat.

„Dostala jsi šanci zachránit život své dcery!“ vykřikla. „Nepromarni ji,“ usmála se a máchla rukou a přede mnou byl obraz té silnice.  Podívala jsem se na Jacoba a on na mě kývl. A já natočila svůj pohled na tu ženu.

„Jednou se zase setkáme,“ usmála se a máchla rukou.

Dostala jsem se do obrazu a stála jsem na silnici. Ani jsem nezaváhala a rozeběhla se naproti autu, které řídila Renesmé. Zahlídla mě a prudce zabrzdila. Vrhla jsem se k autu, otevřela dveře, chytla ji za ruku a uhnula s ní ze silnice. Právě včas. Sotva jsme obě uhnuly, do auta naboural náklaďák.

„Mami?“ snažila se nadechnout Renesmé.

„Oh, Renesmé,“ vydechla jsem a objala ji.

Vrátili jsme se domů a v místě, kde předtím ležela Renesmé, leželo tělo Jacoba. Usmíval se. Usmíval se nad svým činem.

Ten, kdo ji zachránil, byl Jacob. Stály jsme nad hrobem a myslely na Jacoba. Na náhrobku stálo:

Jacob Black

Milovaný syn a skvělý přítel

Hrdina

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Skrze čas...: