Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sejde z očí, sejde i z mysli?

01.02.2010 (07:45) • Neyimiss • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2309×

Sejde z očí, sejde i z mysli?

Každý den sedím u okna. Každý den si opakuju ty samé otázky. Vrátí se někdy? Uvidím ho ještě? Nedá mi spát, že na ně neznám odpovědi. Noc co noc se budím, každé ráno radostí málem skáču, že je za mnou ta temná část dne, že mám zase chvíli klid od nočních můr.

Nemůžu spát, nemůžu bdít, můžu jen v myšlenkách o tobě snít...

Nevím, co mám dělat. Nemám žádný kontakt, adresu, telefon, nic. Mám vůbec nějakou naději? Co mám, ksakru, dělat?!

Před ostatními se snažím normálně fungovat, vždyť se nic nestalo, rozchodů mě ještě řádka čeká... Ale jen co se uchýlím k samotě mého pokoje, padne to na mě. Vzpomínky, ty proklaté, avšak šťastné vzpomínky. Ty jediné mě drží nad vodou. Jediné ve mně udržují naději, že ta slova, která snad měla být špatným rozloučením, nebyla myšlena vážně. Doufám...

Už je to pár měsíců. A pořád nic, žádný náznak, připomínka... Jenže co bude, až přestanu doufat? Ztratím i tu poslední naději? Co se mnou bude? Za ten rok, co jsem je znala, mi až moc zalezli pod kůži. A teď, nevidíc je několik měsíců, jsem si teprve uvědomila, že bez nic nemůžu žít, existovat... Jsou nezbytnou součástí, která nelze nahradit, každá náhražka je na ně krátká. Takže - co dál? Mám tu pořád tak sedět a čekat? Nebo něco podniknout? Těžká volba, těžká, ale důležitá. Volba, která rozhodne. A já se rozhodla...

V rychlosti jsem si sedla za stůl a začala jsem smolit dopis, dopis na rozloučenou. Prozatím, možná se někdy vrátím. Možná…

Po pár minutách ležel dopis zalepený v obálce na kuchyňské lince a já si balila pár nejdůležitějších věcí. Bello, pamatuj, bude tam zima, připomínala jsem si v duchu a podle toho to balení vypadalo. Taška byla z poloviny zaplněná svetry, teplými mikinami a prostě vším možným zimním oblečením. Na sebe jsem si natáhla zateplené kalhoty, rolák a svetr byl samozřejmostí, a nakonec teplou bundu. Tak v tomhle rozhodně nezmrznu…

Naposledy jsem zkontrolovala jestli mám vše potřebné, hlavně doklady a své úspory, prošla dům a za chvíli už jela po dálnici směrem letiště.

O hodinu později už jsem si kupovala letenku. Ta mě dostane do Denali. Jednou se mezi řečí zmínili, že tam mají známé, to by mi mohlo pomoci, ne? A kdyby ne, určitě budou mít na ně nějaký kontakt… Já si je najdu. Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. A v tomhle případě jsem já ten vyvýšený kus země. Bohužel.

Pobyt v letadle nepatřil mezi nejpříjemnější okamžiky, ale dalo se to přečkat. Však mě čeká sladká odměna, doufám… Kvůli tomu jsem ochotná obětovat víc než pár hodin sezení v letadle.

Tři, dva, jedna… Už je konec! Hurá! Teď už jenom najít autopůjčovnu a šup do hledání. Jak se říká – s chutí do toho, půl je hotovo… Tak uvidíme, jestli to bude platit i v tomhle případě.

Auto jsem měla vypůjčené raz dva, teď už jenom promyslet, odkud začnu. Zeptat se lidí, nebo jít hledat na vlastní pěst? No, myslím, že se radši zeptám. Pro jistotu.

„Pane?“ zastavila jsem jednoho mile vypadajícího muže ve středních letech.

„Ano, slečno?“ otočil se na mě a usmál se.

„Nevíte náhodou, kde bych našla, ehm… Carmen  Denaliovou?“ optala jsem se nejistě. Jmenovala se jedna z těch upírek Carmen, nebo ne?

„Ale jistě! Bydlí v domě za městem, souhlasí to?“ Přikývla jsem. To by sedělo. Bylo jasné, že nebudou bydlet v centru, takže to musí být oni. Ten hodný pán mi popsal cestu tak, že jsem si mohla být jistá, že nezabloudím.

Projížděla jsem lesní cestou, tou dobou už pekelně nervózní. Co když se něco stane? Co když nebudou nic vědět? Co když… Ne, nemysli na to, Bello! Určitě ti pomůžou! okřikovala jsem se v duchu.

Po chvíli jsem zastavila před domem. No, spíš velkou chatou. Ta stavba byla obložená tmavým dřevem, vypadalo to moc hezky. Najednou se otevřely dveře a v nich stála překrásná osoba, nápadně podobná Rosalii. Ale Rosalie to nebyla, podle vzpomínek to byla Tanya, nebo tak nějak se jmenovala, tuším. Podívala se mým směrem a usmála se, poté se vydala mým směrem. Otevřela jsem dveře a stále v úžasu vystoupila.

„Vítám tě, Bello. Jsem Tanya,“ představila se mi a při té příležitosti mě objala. Divila jsem se, takové vřelé přivítání? A vlastně, jak věděla, že jsem to já?

„Těší mě,“ dostala jsem ze sebe. Nemohla jsem to v sobě držet, musela jsem se zeptat.

„Jak…?“ Ani jsem to nedopověděla a už mi odpovídala.

„Alice.“ Překvapením mi poklesla brada. Alice? Takže to znamená, že jsou v kontaktu? Nebo, v lepším případě, je tady?!

„Přijedou za -“ podívala se na hodinky, „necelou půlhodinu. Nechceš jít dovnitř?“ zeptala se mile. Přikývla jsem a nechala se vtáhnout dovnitř.

„Všichni jsou na lovu, jediná já jsem tu zůstala. Prý tě mám čekat,“ mrkla na mě a nabídla mi kafe. Odmítla jsem, nebyla jsem si jistá, že bych do sebe dokázala něco dostat.

„Neboj, dočkáš se,“ uklidnila mě. To na mě byla nervozita až tak vidět? Nejspíš. Cítila jsem se strašně. Co když mě odmítnou? Nebudou chtít? Co když mě zase opustí? Zvládnu další odmítnutí? Jsem na to dost silná?

Následující minuty byly nejhorší a nejdelší v mém životě. Nevěděla jsem, jak se zachovají, jak se zachovám já, co řeknu, nevěděla jsem nic. Ani to, proč jsem vlastně přijela. Koho to, proboha, napadlo?! Pěkně blbej nápad!

Najednou se z venku ozval šramot a smích. Takže už se vracejí. Ale koho všechno tím ta roztomilá blondýnka myslela? To se za chvíli dozvím…

Otevřely se dveře a v nich stáli čtyři pro mě neznámí upíři a moje druhá rodina… Komplet. Všichni evidentně v šoku, až na toho malého skřítka, který ke mně hned přiběhl a objímal mě.

„Bello! Ani nevíš, jak si mi chyběla! Odpustíš mi to, že ano? Já se opravdu chtěla rozloučit, jenže jsem nemohla!“ Při těch slovech hodila nehezký pohled na mého bronzovlasého anděla. Vypadal nejvíc v šoku, ostatní už se vzpamatovávali, až na něj. Nečekal, že mě ještě někdy uvidí? Chtěl to vůbec? Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, možná ta slova na rozloučenou myslel vážně…. Moje radostná nálada, ovlivněná shledáním po tak dlouhé době, se rázem vytratila. Bože, já jsem blbá! A naivní! Hloupá husička! Co jsem si, probůh, myslela?!

Z hloubání o vlastní sebehlouposti mě vyrušilo Esmeino mateřské objetí, ve kterém mi bylo příjemně, děsně příjemně… Na chvíli jsem si připadala, že opět patřím mezi ně...

„Tak… Já půjdu. Jsem ráda, že jsem vás znovu viděla. Sbohem.“ Poslední slůvko jsem zašeptala. Tak teď už je to definitivní. Tohle je naposled, co je vidím.

„Bello!“ zastavil mě sametový hlas plný emocí. Ne tak chladný, jako když jsem ho slyšela naposledy, spíš nabitý… láskou? Je to možné? Že bych se přece jen nemýlila? Že by mi tehdy lhal?

Zatímco mi otázky zaplňovaly hlavu, otočila jsem se. Stačil mi jediný pohled do toho tekutého zlata a podlehla jsem… Opět. Znovu a znovu. Možná se spálím, ale i okamžik s ním stojí za to. Udělala jsem krůček k němu, víc jsem nestihla, protože mě svíral ve svém kamenném objetí. A nevypadalo to, že by mě chtěl pustit, alespoň ne v nejbližší době.

Po všech těch měsících plných utrpení a smutku jsem byla konečně šťastná. Víc než to. A na otázku, jestli když sejde z očí, sejde i z mysli už znám odpověď. A je záporná.

KONEC

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sejde z očí, sejde i z mysli? :