Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pohřbena pod sutinami polibku


Pohřbena pod sutinami polibkuJak se takový Edward vyrovná se svou existencí? Je spokojený se svým životem? Možná, ale jedno je jasné... Upíry nešetří a nemilosrdně je zabíjí, i když jím sám je. Aro ho pověří úkolem. Jakým? Je život opravdu tak nefér, jak se povídá?
Někteří lidé vstoupí do našeho života a rychle z něj zase odejdou. Někteří v něm nějakou dobu zůstanou a zanechají stopy v našich srdcích. My pak už nikdy nejsme stejní...
Roxana

Pohřbena pod sutinami polibku

 

Neodolatelný proud sladké krve mi po kapičkách stékal po jazyku, až se uhnízdil v hrdle, kde uhasil mou dráždivou žízeň, kterou jsem nebyl schopen potlačit ani silou vůle. Poslední kapka a srnce, která se pode mnou zmítala, přestane bít srdce. Dozní poslední zvuky splašeného srdce a ulehne v nekonečném spánku. Jednou se snad stane a půjdu za ní…

Abych se nasytil a nezhynul hladem, musím zabíjet. Krveprolití je moje radost, ale pořád lepší prolít zvířecí krev – zabíjet zvířata – než snížit populaci lidské rasy. Jak to rádi dělávali moji spolubydlící.

„Omlouvám se, ale Aro si tě žádá ve velkém sále,“ vyrušil mě ponurý hlas plný nechuti. Zbystřil jsem a hned mi došlo, kdo to je. Už jen podle myšlenek. Heidi, blesklo mi hlavou. Neobtěžoval jsem se ani otočit, nadále jsem se věnoval své srnce.

„Žádá si tě hned.“ Nedala se odbýt. Nenechal jsem se jí vyvést z míry. Vypil jsem si zbytek, otřel si koutky úst a svraštil čelo. Jasně zlatýma očima jsem se podíval na její znechucený obličej, který se mi jevil jako hřích přírody. Stejně jako všichni ve Volteře opovrhala mým stylem krmení. Zvířecí krev pro ně byla špinavá, nežádoucí, nezáživná… jedním slovem, krev o ničem.

„Nevím, jak na tom můžeš vydržet,“ podivila se. Měl jsem nutkání jí něco drzého odvětit, ale svůj příkrý jazyk jsem držel za zuby.

„Potlačuješ to?“ zeptala se zvědavě, načež já zaskřípal zuby, až mi strnulo tělo. Ohromně se bavila, byla tak vlezlá. Poslední léta mi leží v žaludku.

„Hleď si svého, Heidi,“ řekl jsem příkře. Postavil jsem se proti ní a najednou jsem se cítil tak důležitý. Tyčil jsem se nad Heidi, její hlava byla o dobrých deset centimetrů níže než ta má, připadala mi tak maličká, ale na pohled se mi znechutila.

„Příště drž jazyk za zuby. Nestačila bys mrknout a mohl bych ti ho vytrhnout. Ani nevíš, jak rád bych to udělal, teď a tady,“ zavrčel jsem. Nevěnoval jsem jí ani pohled a svou přirozenou rychlostí se vydal k našemu sídlu… do Volterry.

 

Podrážky mých bot klapaly o mramorovou dlažbu, chlad se mi vtíral pod šedivou košili a pach lidské krve se linul celou chodbou. Ještě, že jsem byl na lovu, asi bych podlehl, kdybych si nebyl jistý, že moje sebeovládání je silné.

Všechnu sílu jsem vynaložil na otevření masivních dveří, které vedly do přijímacího sálu. Na trůně seděl Marcus s ubrouskem u pusy. Aro se náramně bavil strachem mladého páru, dokud ho to nepřestalo bavit a nezbavil se jejich malicherných životů… vysál je.

„Trvalo ti to,“ zašeptal Caius. Nic jsem neřekl. Byl jsem ticho a čekal jsem, co z nich vypadne, proč si mě vlastně zavolali.

„Pojď blíž, Edwarde,“ pobídl mě Aro. Pár kroků jsem udělal vpřed, ale k trůnu jsem nedošel.

„Proč sis mě zavolal? Jestli sis myslel, že se podvolím, mýlil ses, moje nechuť k našemu druhu je silnější, než abych se poddal,“ řekl jsem dost jasně.

„Nechuť? K našemu druhu?“ Mnul si bradu. „Tak to pro tebe mám úkol, který půjde ruku v ruce s tvou nechutí, milý Edwarde,“ řekl s úsměvem. Trochu jsem si oddychl, ale ne tak, aby to zaznamenal Aro. Kdyby mě nutil podřídit se zákonům, to znamená pít lidskou krev, trpěl bych, ale dokázal bych to. Takhle vykonám jen úkol, který bude stejně o ničem.

„Jaký?“

„Jde o jednu nomádku, která si z našich zákonů dělá holubník. Ukájí svou žízeň na lidech, což není zlé, ale nemaskuje za sebou stopy. Je na čase, aby poznala, že upíří život není zadarmo a je třeba si ho cenit, tvůj úkol je prostý. Zabij ji! Nebude to pro tebe těžké, když náš druh nectíš.“

„Neměl bych být také pokořen smrtí?“ zeptal jsem se a doufal v kladnou odpověď.

„Nemohl bych se zbavit tak skvělého skvostu, jako jsi ty. To jistě chápeš,“ poznamenal. „Už není na co čekat, vydej se do Španělska, měla by se pohybovat řekou Ebro a Pyrenejemi. Hodně štěstí, Edwarde,“ popřál mi a svou pozornost věnoval Jane.

 

*****

Zběsile jsem bloudil mezi lesy, ale nic jsem nenacházel. Proboha, přeci nemůže být někde daleko, ve Španělsku není mnoho lesů, kde by se mohla skrývat.

Chtěl jsem mít to zabíjení co nejrychleji odbyté. Nemám to rád, ale ani mi to nevadí, její život nebude ušetřen, ale mnoho dalších ano.

Posadil jsem se na plochý kámen a třel si spánky. Snažil jsem se zachytit něčí myšlenky, i když v lese, ve kterém vám dělají společnost jen veverky, medvědi a srnky, to šlo opravdu ‚skvěle‘.

„Další beránek na hraní?“ zaskřehotal hlásek jemný jako kašmír a přesto ostrý jako struna. Hbitě jsem se otočil a spočinul pohledem na dívce, jejíž vlasy jí zakrývaly malý obličej; měla je špinavé, neupravené, ale na její kráse to neubralo ale minimum.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se zdvořile. Možná jsem měl být trochu příkřejší, ale můj hlas selhal.

„Ta, která si na tobě pochutná, chlapečku,“ zapředla. Vítr jí odvál prameny z obličeje a já se mohl pokochat její krásou. Byla krásná. Bude jí škoda, až ji budu trhat na kusy, ale měla na to myslet dříve.

„Nejsem tu na hraní, ale na tvou smrt,“ řekl jsem jí na rovinu. Vypadala pobaveně, jako bych si z ní dělal legraci, ale tušila vůbec, oč tu jde?

„Víš, kdo já jsem?“ zeptal jsem se obezřetně. Kývla hlavou.

„Vím, a proto ti nevěřím,“ zaškaredila se.

„Co prosím? Nerozumím ti.“ Přiblížila se ke mně, až jsem její dech cítil na obličeji.

„Nejsi typ upíra, kterého bych vídala na každém kroku. Jsi neobyčejně krásný vegetarián. Abych ti to ulehčila, na smrt čekám, jinak bych nevyváděla takové hlouposti jako zabíjení lidí,“ řekla mi prostě a posadila se na zem. Měla minisukni, takže jsem měl na očích její spodní prádlo.

„Nemohla bys ty nohy dát k sobě?“ zavrčel jsem. Ta věc mi v rozkroku nepříčetně rychle tuhla.

„Vadí?“ Zvedla jedno obočí a koutky jí povylezly. Odvrátil jsem pohled. Nebudu se s ní bavit o spodním prádle, když bych ji měl zabít. Tak to vykonám a bude to.

„Nemíním se o tom s tebou bavit, přišel jsem vykonat tvou smrt, tak to tak i bude, jasné?!“

Zvedla ruce v obranném gestu. Stoupla si přede mě a vycenila na mě své bílé zuby. Jakmile jsem si ji představil jako lidskou dívku, která mohla chodit na střední školu, mohla se učit životu a pobývat se svou rodinou... Byla to snadná představa, když jsem si odmyslel to oblečení, rozházené vlasy a hlavně červené oči.

„Stejně si myslím, že mě nezabiješ, nemáš na to!“ Usmála se. Škádlila mě.

„Jak to můžeš vědět?“ vyjel jsem na ni. Vadilo mi, když si ze mě někdo dělal legraci jen kvůli tomu, že jsem vegetarián.

„Chtěla jsem, abys přišel ty. Znám tě, vím, že nejsi špatný upír, a proto ti chci poděkovat.“ Nerozuměl jsem tomu. Ona mi děkovala za smrt? „Děkuji ti za to, že mohu zemřít ve tvých rukou, smrt je moje vysvobození, při níž se budu moct koukat do tvých zlatých očí.“ Zbavila mě slov.

„Jak se jmenuješ?“ vypálil jsem první věc, která mě napadla.

„Jsem Bella, ale na představování není pravá chvíle, je čas!“ zašeptala. Její slova mě mrazila, ale měla pravdu. Musím ji zabít, ač jsem se v její přítomnosti cítil opět svůj, v rámci možností.

Poklekla přede mě a zvedla hlavu do výše, ve které jsem viděl její oči. Dokonce jsem si vybavil tu chvíli, kdy jsem se tyčil nad Heidi. Ona byla jiná. Hezčí, krásnější, milejší… Na zlomek sekundy mě napadlo, že bychom spolu utekli a nevrátili bychom se, ale rozum zvítězil a zahnal splašené pocity do zákoutí.

Trochu jsem se zamračil a zašeptal jsem: „Máš poslední přání?“

Její oči se rozzářily a opět zhasly.

„Jedno přání bych měla,“ zašeptala směle.

„Sem s ním,“ řekl jsem netrpělivě. Vstala a pootevřela rty.

„Polib mě,“ zaprosila a vztáhla ke mně ruce. Neuhnul jsem, což bylo divné. Nesnesl jsem doteky jiných lidí, nenáviděl jsem je.

„Vyhovíš mi?“ Pořád jsem byl trochu vykolejený z požadavku, který po mně chtěla, nicméně nedokázal jsem jí to odepřít. I já jsem chtěl ochutnat, jak budou chutnat její rty, poprvé… a naposledy.

Sehnul jsem se k ní a něžně se otřel o její rty. Nezapojoval jsem do toho jazyk, nic. Čistě jen rty a impulzy, které mnou procházely od hlavy až k patě. Ruce jsem měl pořád stažené u těla, ale ona jimi bloudila po mém těle. Opět jsem to neutnul.

Její rty chutnaly po krvi, po lidské krvi. Chtěl jsem se jich nabažit více, ale čas vypršel. Odtáhla se a podívala se na mě s prosbou…

„Neprodlužuj to!“ Poklekla. Zavřel jsem oči a vzal její něžný obličej do rukou. Najednou jsem ji viděl v jiném světle. Byla něčím jiným…

Měl jsem na jazyku ještě pár slov, ale trhla sebou a její hlava mi zůstala v ruce. S vyděšením jsem ji upustil a viděl, jak jí na hlavě, která se kutálela po strmé cestičce, tkví úsměv. Jakoby mi tím říkala ‚děkuji‘.

S černým svědomím jsem ji nechal odejít na druhý konec. Poprvé za celý život jsem litoval smrti upíra. Poprvé… Pamatoval jsem si jen jedno; její rty na těch mých…

 


 

Názory ocením všeho typu...

Roxana



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pohřbena pod sutinami polibku:

 1
17.03.2012 [22:25]

anissskaabsolotně úžasné, skvělé a dechberoucí!

Emoticon Emoticon Emoticon

2. Eve
21.07.2011 [20:05]

Nádherná povídka, jako všechny ostatní Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.05.2011 [19:42]

TwinkleČetla jsem tuhle povídku už před velmi dlouhou dobou, ale zjistila jsem, že jsem jí neokomentovala, tak jsem se rozhodla napsat další "román" Emoticon
Začátek byl dokonalý, Edward, arogantní upír, kterému se hnusí celý jeho život, jeho existence a jeho druh. Když mu Aro řekl, že musí zabít upírku, začínala jsem něco tušit. Když Bellu potkal, přestala jsem myslet na to, že jí bude muset zabít, stejně jako on. Smála jsem se, když jsem četla jak Edwarda Bella vzrušuje. A potom ta její žádost. Polib mě. Do poslední chvíle jsem věřila, že jí nezabije. A ona se nechala zabít dobrovolně. Ani jsem si neuvědomila, že pláču. Roxy, už jsem to jednou psala, ale děkuji ti za tvé dechberoucí povídky, protože když je čtu tak nevnímám okolí a poté, co je dočtu setrávám několik hodin v hlubokém zamyšlení. Nakonec jsem nešťastná, že něco tak krásného, jako to, co jsi napsala, musí skončit, protože kdybych mohla, jen bych četla a četla a četla. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!