Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Počkej ještě chvilku - 1. část

16.08.2011 (14:30) • DarkFireflies • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 2375×

„Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí.“ - Dante

Podívala jsem se do jeho obličeje. Ve výrazu se mu nezračil vůbec žádný strach, pouze odhodlanost. Jeho karamelové oči byly přivřené. Jen tam stál a čekal, kdy přijde o první končetinu. Mě mezitím dvě silné paže strkaly ke dveřím. Byla jsem tak bezmocná. Ale proč se nepokusit o nemožné?

„Aro,“ zavolala jsem ode dveří. Jeho oči se na mě okamžitě upřely. „Co kdybych se přece jen nechala proměnit a zůstala ve Volteře? Změnilo by se něco?“ Jeho krvavé oči se rozzářily stejně jako oči malého dítěte, které poprvé vidí sníh.

„Ale jistě, milá Bello. Jsem si jistý, že by v takovém případě tvůj přítel mohl bez úhony opustit zdi tohoto hradu,“ odpověděl mi na můj dotaz a zářivě se usmál. Edwardova reakce už tak pozitivní nebyla. Slyšela jsem jen jeho nespokojené vrčení. Bála jsem se na něj podívat. Nechtěla jsem vidět jeho výraz, ten smutek v jeho očích.

„Tak v tom případě tu zůstanu,“ oznámila jsem mu a pokusila se o chabý úsměv. Aro pohlédl na Edwarda. Pohybem hlavy mu pokynul ke dveřím. Demetri ho chytil za jedno rameno a vedl ho ke dveřím. Věděla jsem, že se jeho oči po celou cestu upírají na mě. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a pohlédla do jeho obličeje. Měl ho zkroucený do zoufalé grimasy, jeho oči byly skelné. Měl v nich odraz opravdového zoufalství.

„Budu na tebe vždycky čekat, Bello,“ zavolal přes rameno dříve, než se za ním zavřely dveře a já věděla, že to myslí upřímně. Ještě chvilinku jsem zírala na zavřené dveře a poté se můj pohled stočil na Ara.

„Takže můžeme začít s přeměnou?“ zeptala jsem se ho hlasem, ze kterého jakoby zmizely všechny emoce. Byl tak chladný, až mě to samotnou překvapilo.

„Samozřejmě, Isabello. Pojď, prosím, za mnou.“ Hlavou mi pokynul k velkým masivním dveřím, ze kterých před chvílí vyšel Edward. Usmíval se od ucha k uchu, jako by snad právě vyhrál ve sportce. Ale já k úsměvu důvod neměla – to já byla ta poražená. Jako bych si vsadila vlastním životem na ty nesprávná čísla.

Loudavým krokem jsem se vydala vstříc svému osudu, své smrti.

O sto let později

Pomalu jsem kráčela chodbou a do rytmu svých kroků si tiše prozpěvovala. Můj falešný zpěv se prolínal chodbou a v podobě ozvěny se vracel zpět ke mně. Došla jsem k těžkým dveřím a bez toho, abych musela vynaložit jakoukoliv sílu, jsem je otevřela. Aro seděl, stejně jako vždy, na vysokém trůně, a když mě zahlédl, obdařil mě jedním ze svých oblíbených úsměvů. V jeho očích jsem ale zahlédla smutek. To bylo neobvyklé, Ara nikdy nic nerozhodilo.

„Milá Bello, jistě víš, že dnes je to přesně sto let od doby, kdy jsi byla přeměněna. A já jsem se rozhodl, že ti dám volnost. Pokud nechceš, již nemusíš sloužit Volteře,“ řekl zlomeným hlasem a úsměv mu s každým slovem mizel z tváře.

Sto let? Ta doba mi připadala mnohem delší. I přesto, že mi někteří obyvatelé hradu přirostli k srdci, vždy jsem věděla, že mi něco, nebo někdo, chybí. Mé srdce nebylo celé, jeho podstatná část se toulala někde úplně jinde, s někým jiným. Jako by se mi ve chvíli, kdy za sebou Edward zavřel dveře, srdce rozpůlilo na dvě nesouměrné části a ta větší odešla s ním. To byla ta část, která stále bila, a to i přes skutečnost, že jsem sto let mrtvá.

Po přeměně mi v hlavě zůstalo neuvěřitelně málo lidských vzpomínek. Když jsem se opravdu snažila, dokázala jsem si vybavit obličeje svých rodičů. Zbytek už byly pouze vzpomínky na něj, na naše společně strávené chvilky, ale také na tu bolest, kterou jsem cítila po jeho odchodu. Dříve jsem přemýšlela, která ze vzpomínek mi působí největší bolest. Teď už to vím. Jsou to vzpomínky na to nejšťastnější období v mém životě, na čas strávený s Edwardem. Říká se, že žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí ve chvílích neštěstí. A já už vím, že je to pravda.

Sto let jsem čekala na chvíli, kdy mě Aro konečně propustí. A teď, když ta chvilka nastala, jsem najednou dostala strach. Bála jsem se, že mě Cullenovi nepřijmou, že už navždy přijdu o svou milovanou rodinu. Ale nejvíce jsem se bála Edwarda, jeho reakce, až mě po tolika letech znovu uvidí. Co když už mě nemiluje tak jako já jeho? Je jediná možnost, jak to zjistit.

Pohlédla jsem na Ara a oplatila mu jeho smutný úsměv. Věděla jsem, že mě pouští jen velmi nerad. Za tu dobu, co jsem ve Volteře strávila, se pro mě stal otcem. Poznala jsem, že pod jeho tvrdou skořápkou se doopravdy skrývá srdce ze zlata, a proto bylo i pro mě těžké odejít. A neopouštěla jsem pouze jeho, ale také Jane, která mi byla bližší, než by mi kdy mohla být vlastní sestra, a Demetriho, přítele, kterému jsem mohla vždy vše říct. Byli pro mě rodinou. Ale já musím jít tam, kam doopravdy patřím, musím následovat své srdce.

Pohledem jsem ještě naposledy přejela po všech členech gardy a tanečním krokem jsem vyšla z místnosti. Během patnácti vteřin jsem si ve svém pokoji zabalila všechny věci a za dalších deset jsem již stála před budovou hradu. Bylo zataženo a lehce mrholilo. Cítila jsem nutkání vyrazit tryskem vpřed, pryč od svého dosavadního domova. Chtěla jsem být co nejrychleji na letišti. Věděla jsem, kam mám letět. Demetri mě po celou dobu průběžně informoval o tom, kde se má rodina nachází. Před několika týdny přišel s tím, že se Cullenovi vrátili do Forks.

Cesta na letiště mi připadala neskutečně dlouhá. Naposledy jsem letěla před sto lety a překvapilo mě, jak velmi se letiště změnilo. Odbavení bylo hotové během dvou minut a čekání na nástup již také nebylo tak zdlouhavé. Pořádný šok mě ale čekal, když jsem uviděla letadlo, kterým jsem měla letět. Bylo obrovské, vevnitř bylo přes tři sta míst. Elektronika se již mohla používat i při vzletu a při přistání. Cesta, která by mi dříve trvala více jak dva dny, byla dnes otázkou čtyř hodin.

Let mi připadal hrozně dlouhý. Celou cestu jsem v dlani svírala zašlou fotografii, která měla potrhané rohy. Byla pořízena na oslavě mých osmnáctých narozenin. Usmíval se na ní mladík s bronzovými vlasy, který měl oči barvy karamelu. Vedle něj plaše postávala hnědovláska s oříškovýma očima. Toho chlapce jsem velmi dobře znala, ale ta dívka mi připadala úplně neznámá. Někdy, když jsem si tu fotku prohlížela, přemýšlela jsem, jestli jsem to opravdu já. Po přeměně jsem se změnila a to nejenom vzhledově, ale také povahově. Z té ušlápnuté myšky, kterou jsem byla, jsem se během tří dní stala někým úplně jiným. S tou Bellou, kterou jsem dříve byla, jsem měla teď společné jen jedno – nehynoucí lásku k Edwardovi.

Když jsem vystoupila z letadla, začaly se ve mně hromadit neidentifikovatelné pocity. Cítila sem radost i strach, jistotu i nejistotu. Jako bych se nedokázala rozhodnout, který z těch pocitů je ten správný.

Vyzvedla jsem si kufry a lidskou rychlostí vyšla z budovy letiště. Sotva jsem se ale dostala do lesa, rozběhla jsem se, až mi stromy kolem mě připadaly jako pouhé šmouhy. Chtěla jsem konečně spatřit toho, který mě udržoval naživu. Když jsem spadla na dno, stačila mi jediná vzpomínka na něj a mohla jsem se znovu odrazit.

Budu na tebe čekat. Poslední věta, kterou jsem od něho slyšela, než nás osud na tak dlouhou dobu rozdělil. Věta, která mi vždy dodávala odvahu a sílu. Jako by se mi v hlavě zaseklo rádio s tou nejkrásnější písní.

Stromy se pomalu začaly rozestupovat. Ještě kousek jsem popoběhla a poté konečně zahlédla dům, který jsem tolik toužila znovu spatřit. Tyčil se vysoko nad stromy a jeho bílá barva kontrastovala s okolní přírodou. Prosklené dveře a okna dodávaly domu na modernosti.

Během dvou vteřin jsem vyběhla schody vedoucí k domu a nakoukla oknem dovnitř. Osm nehybných upírů sedělo na koberci a sedačce. Nikdo z nich můj návrat ještě nezaregistroval. A pak mi to došlo. Osm? Očima jsem přelétla všechny postavy a během okamžiku našla toho neznámého vetřelce. Byla to neskutečně krásná blondýnka. Vlasy jí spadaly až do pasu a její oči měly, stejně jako ty moje, barvu tekutého onyxu. To musí být Tanya. Zvláštní, že s ní nepřijely i její sestry, napadlo mě. Dlouho jsem nad tím nepřemýšlela, můj pohled se totiž stočil k osobě, která seděla vedle ní.

Edward seděl na sedačce a pohled upíral do prázdna před sebou. Byl ještě mnohem krásnější, než jsem si ho pamatovala. Náhle se pohnul. Nejdříve jsem si myslela, že zavětřil můj pach, on se ale nahnul a… Ne, to ne. Nejradši bych se v tu chvíli propadla do země, tak hrozně to bolelo. Takže Tanya tady není na návštěvě, ona je tu doma. To ona se stala Edwardovou náhradou. Ještě chvíli jsem sledovala líbající se pár a poté jsem se otočila. Chtěla jsem být co nejrychleji pryč. Ale dříve, než jsem sešla schody, uslyšela jsem hlas, který jsem tolik let toužila slyšet.

„Bello!“ zavolal na mě Edward. Ten Edward, kterého jsem tolik milovala. Ten, který mé srdce roztrhal na tisíc kousků. Ten, kterého jsem teď nenáviděla. Cítila jsem už jen jedinou touhu. Touhu zbavit se tohohle všeho. Touhu zabít ho.

Doufám, že se začátek alespoň trochu líbil a napíšete komentář.

Vím, že ti, kteří četli drabbly Budu na tebe čekat a Nepočkal jsi na mě, se tady toho moc nového nedozvěděli. Omlovám se, ale bylo to nutné. Potřebovala jsem vtáhnout do děje i ostatní a chtěla jsem co nejvýstižněji popsat Belliny pocity během jejího pobytu ve Volteře. Doufám, že i přesto na povídku nezanevřete.

Věnováno uživatelkám: Veubella a Kika57, bez kterých by zde tato povídka vůbec nebyla. Dále ještě ScarlettCullen, monacullen a kajka007. Děkuji vám.

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Počkej ještě chvilku - 1. část: