Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Odešli jste...

27.03.2011 (16:00) • Roxana • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 4870×

Odešli jste…

Smrt milované osoby je horší, než smrt samotná...

Jako každý jiný den jsem vstala a ponurým výrazem jsem došla do kuchyně. U stolu seděl Jake a pohrával si s vidličkou v jídle. Pohladila jsem ho po vlasech a dala mu letmý polibek na rty. Oplatil mi ho, ale něco mi v něm chybělo. Nebyl to obyčejný polibek jako každý jiný.

Nechala jsem to plavat a dala vařit vodu na kafe. Za okny se zvedal vzdušný opar mlhy a sluníčko se dralo mezi mraky. Že by dnes bylo pěkně?

„Mohli bychom dnes něco podniknout,“ navrhla jsem. Jake na to reagoval jen zamručením. Snažila jsem se ignorovat jeho špatnou náladu a kochala se krásným počasím. Zalila jsem si kafe a sedla si naproti němu. Byl zamyšlený a nesvůj. Nedalo mi to, musela jsem se zeptat.

„Jacobe, co se děje?“ Jeho obličej posmutněl ještě více po oslovení. Vně mě hlodal červíček pochybnosti. Bála jsem se zeptat, co se děje, ale vidět ho zničeného, jak se trápí, to trhalo srdce i mně.

Chytila jsem ho za ruku a jemně ji třela. „Vždy se na mě můžeš obrátit. Řekni mi, co se ti stalo, spolu to překonáme,“ řekla jsem mu přesvědčivě. Podívala jsem se do jeho černých očí, které se leskly. Postupně z nich padala jedna slza za druhou. Jejich třpytivý lesk dopadl na ošemetný stůl a vydala jemný, skoro nepostřehnutelný, zvuk.

Na srdíčku se mi objevil kámen. Bolelo mě vidět, jak jeho drahé, láskyplné slzy padají na stůl a on se otřásá pod jejich náporem.

„Jaku, prosím, řekni mi to,“ zašeptala jsem zlomeně. Podíval se mi do obličeje.

„Renesmé,“ trhla jsem sebou, takhle mi nikdy neříkal, „je to dlouhá doba, co se to stalo, ale každým rokem, kdy tento den nastane, kdy si vzpomenu na ten okamžik, se mi zatmí před očima a musím popustit uzdu mých citů. Tady,“ sáhl si na srdce, „mě to bolí a tíží. A nemám, s kým bych si o tom popovídal.“ Jeho slovům jsem nerozuměla.

„Nechápu. Můžeš si povídat se mnou, jsme přeci svoji, máme si pomáhat v dobrém i zlém.“ Zavrtěl hlavou.

„Nechápeš to, nemůžeš. Ten den si ty nikdy pamatovat nemůžeš. Byla jsi malinká, rostla jsi rychle, ani s normálním časem se to nedalo srovnávat, ale ten okamžik je bolestný i pro mě. Pro všechny…“ Přesunula jsem se k němu na klín a chytila ho za obličej.

„Jaku, lásko, miluji tě, měl bys mi říkat všechno, i kdybych se s tím musela vypořádat jakkoli. Věřím tomu, že to spolu překonáme,“ řekla jsem mu sebejistě. Jeho tělo se třáslo, ale ověsil své paže kolem mého pasu.

„Už je to sto let. Sto let smutku, slz a přetvářek. Byla jsi malinká holčička, jako upír jsi byla sedmiletá holčička, ale jako lidské dítě ti mohlo být kolem jednoho roku. Přišli vládci vašeho druhu a chtěli tě zabít, nelíbilo se jim, že jsi potomkem druhu homo sapiens a ďáblova dítěte. Shromáždili se všichni, jen aby tě zachránili a dokázali, že nejsi čistě upírské dítě.

Celá tvá rodina se za tebe postavila, i ta má. Když přišel ten okamžik, postavili se do bojovných pozic a čekali na naše vysvětlení, nastal zlom, který ve mně zanechal bolestný zážitek.

Otočila se na mě tvá matka. Podala mi tě se slzami v očích. Ty sis vylezla na můj hřbet, s úsměvem ses chytla chlupů na mých zádech a zabořil si do nich obličej. Bella mi podala dětský batůžek, ve kterém byly doklady, peníze, dopis a… fotky. Dodnes si pamatuju její větu: ‚Jacobe, když se rozhodnou jinak, než jsme my doufali, zachraňte se s Renesmé! Nesmí tu zemřít, vše, co teď děláme, je jen pro ni, ona je smyslem toho všeho. Bez tebe by ona nemohla existovat dál. Udělej to pro mě, budu ti za to vděčná.‘, byl jsem si jist, že jsem dost silný a její slzy mě neobměkčí, ale mýlil jsem se.

Plakal jsem jako malé dítě.

Bella měla pravdu. Volturiovi nejsou milosrdní. Bez jakéhokoli vysvětlení se vrhli na naši řadu a začali je trhat hlava nehlava. S velkými obtížemi jsem se vzdal boje, přilnul jsem si tě do náruče a běželi jsme pryč. Pryč od rodiny, od lásky, od příbuzných a od… záhuby.“

Dořekl poslední slovo a mně bylo… ani nevím, jak bych to popsala.

„Jak…jak je mo-žné, že si na ně nepamatuji?“ zakoktala jsem. Sklopil hlavu.

„Nechtěl jsem, aby sis to pamatovala. Když jsem si byl jist, že si pro nás nepřijdou, neboť nás tolik let nenašli, vyhledal jsem učeného média. Nechtěl jsem to udělat, ale musel jsem. Bál jsem se toho, že tě to potom bude pronásledovat po zbytek života. Nechtěl jsem, aby ses trápila. Vymazal ti vzpomínky na tvoje dětství, proto si nic nepamatuješ…“

Soudě podle jeho vyprávění, je to pravda. Nepamatuji si, kdo byl můj otec, kdo moje matka. Vím jen, že jsem žila od malička s Jacobem, ale mé narození… mi je zapovězené. Až do teď. Dokonce jsem si našla spojitost, proč neměl rád oslovení ‚Jacobe‘. Proč mě taktně upozorňoval, když jsem ho tak oslovila.

Po tváři mi kanuly slzy. Slzy smutku, vzpomínek, znovunalezení…

„Tohohle jsem tě chtěl ušetřit,“ šeptl. Promnula jsem si oči, ale přesto jsem na jeho tvář viděla rozmazaně.

„Povíš mi o nich?“ zeptala jsem se škytavě. Svoje rodiče jsem neznala, ani nevím, jak vypadají.

„Bude lepší, když si o nich uděláš obrázek sama. Pojedeme do Forks, kde jsou pohřbeni,“ řekl mi trhavě. Od mala jsem si myslela, že je Jake tvrdý chlap, kterého nic nerozhodí. Jeho tvrdá maska a fyzická síla o něm vypovídaly své, ale byl plný citů. Když o nich měl mluvit, rozklepal se mu dolní ret a nebyl schopen pokračovat, aniž by nebrečel.

Zvedl se ze židle a i se mnou v náruči došel do naší ložnice. Zpod postele vyndal malý batůžek růžové barvy, na kterém byly vyšité iniciály. R. C. C.

Měla jsem nutkání se ho zeptat, co to znamená, ale držela jsem jazyk za zuby. S třesoucíma rukama vyndal nažloutlou obálku a podal mi ji. Zbytek uložil zpět a podíval se mi do očí.

„Je v něm dopis od tvé matky. Nevím, co v něm píše, máš být první, kdo ho otevře.“ Cítila jsem v jeho hlase zlomený tón.

„Nessie, prosím, nezlob se na mě. Nechtěl jsem ti zasahovat do soukromí, ale myslel jsem si, že tvá bolest nebude tak velká, když si na to nebudeš pamatovat. Omlouvám se.“ Nemohla jsem se na něj zlobit. Vždyť bez něho bych nežila. Dělal pro mě první poslední a já mu to oplácím pouhou láskou.

„Jaku, není to tak. Já se na tebe nezlobím, já tě miluju, ale…“ ukápla mi jedna slza, „chtěla bych jejich hrob vidět. Chtěla bych vidět je, jak vypadali, jestli jsem jim podobná. Říkal jsi, že mi Bella přiložila i fotku, kde je?“ Nedokázala jsem vyslovit slovo matka.

„Chtěl jsem jim zachovat důstojnost, i když byli upíři, zasloužili si důstojný pohřeb. Tu fotku, použil jsem ji na náhrobek. Jen oni dva,“ zašeptal. Zkoušela jsem si udělat hrubou představu, ale nešlo mi to. Hrozně moc jsem je chtěla vidět, ale bála jsem se toho momentu, kdy je spatřím. Objeví se ve mně ztracená láska k rodičům?

„Chtěla bych ten hrob vidět.“ Jake přikývl a schoulil si mě do náruče. V ruce jsem držela Belly dopis a tiše plakala. Jeho horká náruč mi dělala dobře. Dokázala jsem se v ní vyplakat a následně vyspat. Když jsem usínala, moje poslední myšlenky patřily jim… Cullenovým.

***

Vyšlapanou cestičkou jsem kráčela po boku Jaka. Ruku v ruce jsme se k sobě tulili. On se mě snažil tišit, já jeho uklidňovat. Oba dva jsme byli nervózní, ale já víc. Doslova jsem se bála toho, co uvidím.

„Neboj se,“ poznamenal tiše a přitiskl si mě blíž k sobě. I přes bavlněnou košili jsem cítila jeho teplo, které mě tak uklidňovalo.

Chybělo jen pár kroků, než bychom se ocitli před zrezivělou bránou místního hřbitova. Jake se na mě podíval. „Opravdu tam chceš jít?“ zeptal se. Hlavou mi proběhlo plno vzpomínek, myšlenek, naposledy jsem se zastavila u včerejšího večera, kdy jsem zaspala s uslzenýma očima.

„Ano,“ šeptla jsem a stiskla jeho ruku silněji. S vrzáním Jake otevřel dveře vrata a vedl mě za ruku. Prohlížela jsem si šedivé náhrobky a hledala ten, který mi má objasnit mou minulost. Všechny byly tak stejné, nedokázala jsem je mezi sebou rozlišit.

Jake se začal třást, když jsme se blížili k černému kameni, na kterém stálo zlatým písmem ‚Cullenovi‘. Ztuhla jsem. Letmo jsem se dotkla dopisu, který zatěžoval mou kapsu. Chtěla jsem se přesvědčit, že tam pořád je.

„Isabella a Edward Cullenovi?“ zeptala jsem se. Jake přikývl a promnul si oči. Uvnitř jeho se to muselo rvát, snažil se nedávat najevo své city. Viděla jsem, že mu nebylo zrovna nejlépe, když jsme sem vešli. Roztřeseným pohybem jsem sáhla po obálce a vyndala ji.

V šedivém závanu působila tak staře. Pomalu jsem ji otevřela, neboť jsem se bála, že by se mi mohla v ruce rozpadnout. Když jsem vytahovala papír, cítila jsem vyryté oblinky písma. Představila jsem si, jak je psala. Jak se přitom cítila, když se se mnou loučila.

„Nechám tě tu samotnou,“ zašeptal Jake. Chtěla jsem ho zastavit, ale neudělala jsem to. Věděla jsem, že je to pro něj těžké. Netrpím jen já, ale i on.

Papír jsem rozložila tak, aby mi na něj svítilo světlo. Všimla jsem si data, které bylo napsané v pravém rohu – 1. července bez roku.

1. července

Milá Renesmé,

je mi mizerně, že Ti píši před dopis. Nejraději bych Tě držela ve své náruči a zlíbala bych Ti celou tvářičku. Viděla bych, jak rosteš, jak se vyvíjíš. Koukala bych na Vaši lásku, která Tebe a Jacoba obalila silnou vrstvou.

V ten moment, když si tento dopis přečteš, Ti dojde, že za nic nemůže Jacob. Neviň ho z ničeho. Za vše můžu já, nechtěla jsem, abys zemřela, když už jsme měli položit svůj života za Tebe, tak ať je to k něčemu.

Pamatuj si, že já a tatínek jsme Tě vždycky měli rádi. Těšili jsme se z Tvého narození a trhalo nám srdce, když jsme Tě museli opustit, ale teď víme, že se máš dobře. Jsi živá a milujete se s Jacobem.

Vzpomínej na nás v dobrém.

S láskou máma a táta

Mrazivý vítr mě upozornil na to, že mi po tvářích tečou mokré cestičky. Dopis jsem držela v úrovni očí, bránil mi v pohledu na jejich veselé tváře, které byly na náhrobku. Ta slova mě bolela. Cítila jsem z nich lásku a zoufalství. Museli to být dobří lidé.

Připravená na to spatřit jejich tváře, jsem pomalým pohybem odložila dopis a pomalu jsem otevírala oči. Než jsem zaostřila obličeje na fotce, chvíli to trvalo.

Měla jsem kalné vidění, ale byla jsem přesvědčená, že jejich krásu vidím dobře. Byli nádherní. Jejich úsměv byl šťastný a zamilovaně na sebe hleděli. Oba měli zlaté, karamelové oči a usmívali se. Stáli tam spolu. Jejich svatební fotka…

Litovala jsem toho, že moje ruka se nemohla dotknout jejich kůže naživo. Nemohla jsem k nim přijít a obejmout je.

‚Zemřeli proto, aby Tě zachránili.‘

Už nemám šanci se jim omluvit. Klekla jsem si vedle náhrobku a pohladila jej. Jejich fotku jsem si nechala jako poslední. Vzdušným polibkem jsem ji políbila a dotkla se jí. Objevily se tam obrysy mých prstů.

„Odešli jste, abyste mě zachránili. Takové rodiče by si přál každý. Mám vás ráda, vždycky budu,“ zašeptala jsem. Na ramenou jsem ucítila teplé objetí a následně jemné pohupování, jak mě Jake nesl do auta. Na tom místě jsem nechala kus svého srdce, vzpomínek a bolesti…

Věnováno Hanulce a Kyky...

Roxana

Autor: Roxana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Odešli jste... :