Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nevyhnutelná bolest - 1. část

28.02.2011 (20:00) • Inoma • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 5453×

Stála jsem u krbu a sledovala mihotání plamenů. I když bylo v salonku docela teplo, mé tělo se třáslo zimou. Poléval mě studený pot a útroby svírala úzkost. Přála jsem si toto setkání odložit na co nejpozdější dobu a zároveň jsem to už chtěla mít za sebou. Nic se mi nemůže stát. J. Jenks by mě neposlal někam, kde by mi hrozilo nebezpečí. Ale já měla strach. Mé svědomí nebylo čisté, protože jsem věděla, že to, co zde udělám, nebude zrovna legální. Bohužel, tohle je má práce. A navíc mu to dlužím. Prohlédla jsem si místnost. Tmavý pokoj osvětloval pouze oheň v krbu. Obrovská okna byla zahalena těžkými smaragdovými závěsy. Velký mahagonový stůl stál uprostřed a na něm se tyčil stříbrný sedmiramenný svícen. Vysoké židle potažené tmavě zeleným sametem lákaly k posezení. Příborníky z ebenového dřeva stály podél zdí, na kterých visely drahé obrazy ve zlatých rámech. Starožitné hodiny odbily desátou hodinu večerní. Za chvíli přijde klient. Už aby měl tu obálku u sebe a já seděla v bezpečí svého auta společně s kufříkem, který čeká na tu nehoráznou sumu peněz. Za dveřmi se ozvaly kroky. Cítila jsem zběsilý tlukot svého srdce. Klika se pohnula a dveře se pomalu otevíraly. Mé oči se snažily rozpoznat příchozího.

„Bello?“ ozval se známý hlas. Já snad sním. Tohle nemůže být pravda.

„Jaspere?“ zeptala jsem se potichu a nevěřila vlastním očím. Zavřel dveře a rozešel se ke mně. Já automaticky couvla. Nebála jsem se jeho, ani jsem neměla strach, že by mi něco udělal. I když naše poslední setkání nedopadlo dobře. Zastavil se a obezřetně mě sledoval. Chvíli jsme si navzájem hleděli do očí. Měl je zlaté, tudíž byl na lovu.

„Co tady děláš?“ Stejná otázka mě pálila na jazyku.

„Mám tu schůzku s klientem.“ Odpověděla jsem po pravdě a snažila se nevěnovat pozornost té bolesti, která se mi drala skrz hrudník ven. Ruce se mi roztřásly. Avšak z mých úst vyšla otázka. „Co tu děláš ty?“

„Mám se setkat s J. Jenksem,“ vysvětlil mi a já až teď pochopila celou situaci. Salonek v restauraci Quarmo objednal můj nadřízený, který se bohužel, nebo bohudík, nemohl jednání zúčastnit sám. Já i klient jsme se měli ptát  na jeho jméno, které sloužilo jako klíč ke vstupu do této místnosti.

„Takže ta obálka je pro tebe,“ řekla jsem nevěřícně a hlavou kývla na bílý papír, který ležel na stole. Jen přikývl a obálku otevřel. Chvíli si v ní něco prohlížel. Pak ze svého saka vytáhl jinou obálku a položil ji na stůl. Věděla jsem, co mám udělat, i když jsem si byla jistá, že Cullenovi by se J. Jenkse nesnažili podvést. Přešla jsem ke stolu a z Jasperovi obálky vytáhla peníze. Přepočítala jsem je. Bylo to přesně padesát tisíc dolarů. Peníze jsem schovala zpátky a přešla ke kufříku, který jsem položila na jeden z těch honosných příborníků. Sumu jsem okamžitě schovala. Otočila jsem se na mého klienta. Stále mě sledoval a zřejmě se snažil vycítit mé emoce. Byla jsem ledově klidná. Možná to způsobilo to, že je obchod uzavřený. Možná to bylo vědomím, že mi Jasper neublíží, i když bolest a žal jsem cítila každý den od té doby co On odešel.

„Asi bych měl jít,“ řekl po chvíli. Rozešel se ke dveřím. Mé oči zaplavily slzy. Dech se mi zadrhával a hrudník pohltila díra, kterou mi způsobil On. Bylo to jako tenkrát, když mě nechal v lese. Ta noční můra byla zpět. Zase mě opouští a já vidím jeho záda a vzdalující se kroky. Zavřela jsem oči a nutila slzy, aby zůstaly tam, kde jsou.

„Bello…?“ promluvil Jasper. Donutila jsem se rozlepit víčka. Stál u dveří a hypnotizoval mě pohledem.

„Ano?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Slzy se mi vydraly z očí a zaplavily mou tvář.

„Já… omlouvám se. Za všechno.“ Obočí se mi svraštilo k sobě až jsem cítila tu vrásku, kterou mi on vždy hladil prstem. Jasperova slova jsem slyšela, ale nepochopila jejich význam. On nenese vinu za to, co se stalo.

„Jazzi, nemůžeš za to, že ke mně necítil to, co já k němu,“ snažila jsem se ho zbavit výčitek, které ho musely sžírat ty dva roky, co jsou pryč. Nevěřícně se na mě podíval, ale jeho provinilý výraz se nezměnil. „Odešel by tak jako tak. Tys za to nemohl,“ řekla jsem pravdu. Přikývl a na tváři se mu mihl úsměv. Pocítila jsem vlnu klidu, která nevycházela z mého nitra. Nicméně pomohla mi zastavit slzy. Děkovně jsem mu úsměv oplatila.

„Jak si se dostala k J. Jenksovi?“ Tuhle otázku jsem čekala. Co mu mám říct? Bude pravda lepší než lež? Kdyby naproti mně stál člověk, zvolila bych lež. Ale jelikož Jazz je upír, tak vím, že by poznal jakýkoliv můj výmysl a to nemluvím o jeho daru. Přešla jsem ke stolu a posadila se na židli. Jasper mě chvíli sledoval a pak udělal to samé.

„Po maturitě jsem se odstěhovala do Seattlu. Ve Forks na mě všechno padalo. Tady jsem si našla práci v jednom bistru. Moc peněz jsem si tam ale nevydělala a proto jsem bydlela na ubytovně v bývalé průmyslové zóně. Jednou večer, když jsem se vracela z práce, jsem uslyšela výstřel. Věděla jsem, že bych tam neměla jít, ale znáš mě.“ Mírně se pousmál. „Došla jsem do staré továrny a viděla skupinku mužů v docela drahém oblečení s luxusními auty. Vlastně jsem nevěděla, co tam dělali. Byla jsem od nich daleko. Neviděli mě a navíc to nevypadalo, že by byl někdo raněný. Tak jsem se rozešla zpátky k ubytovně. Když v tom mě někdo popadl a dovlekl k ostatním. Byl tam J. Jenks se svýma gorilama a pár Japonců. Ti mě chtěli zabít, ale J. Jenks jim to rozmluvil. Slíbil jim, že se mě zbaví, až oni budou pryč. Když Japonci odjeli, tak mě J. J. odvezl k sobě domů. Místo smrti mi naservíroval jídlo a nechal mě u sebe přespat. Nabídl mi, abych pro něho pracovala. Oficiálně jsem jeho asistentka. Neoficiálně dělám kurýra.“

„Proč jsi nešla na vysokou?“ zeptal se po chvíli.

„Protože mi to moc připomínalo Jeho.“ Vzpomněla jsem si na noci v mém pokoji, kdy mi vyprávěl vtipné historky z univerzit. Jak zvláštní, že mě nebolí povídat si o Něm. Cítím se vyrovnaně. Oh, jistě. Jasper a jeho moc.

„Bello, vydírá tě J. Jenks nějak?“ Podíval se mi do očí, ze kterých se dalo lehce vyčíst, že by mu nedělalo problém mě před Jenksem zachránit.

„Ne,“ téměř jsem vykřikla. „On mě nevydírá, ani mi nijak neubližuje. Zachránil mě a dal mi možnost začít od začátku.“ I když je J. J. nebezpečný, tak mně nemůže ublížit. Jediný, kdo mě mohl ranit, to už udělal před dvěma lety.

„Ale přes to všechno tě vystavuje tomuto nebezpečí.“ Tím mířil na nekalé obchody.

„Posílá mě tam, kde ví, že mi nic nehrozí.“ Kdyby jen J. J. věděl, že mě poslal na schůzku s upírem. Oba jsme mlčeli. Jasper se vyznamenal. Takový klid jsem nepocítila už hodně dlouho. Úleva se mi rozlévala po těle a rána v mém srdci se pomalu zacelovala. Údery hodin mě vytrhly z tohoto blaženého stavu. Upír naproti mně si toho všiml. „Musím odvézt peníze.“ Po každém obchodu je musím odvézt do kanceláře a zamknout do trezoru. J. J. mě má sice rád, ale peníze má radši. Jasper přikývl a šel ke dveřím. Já vzala kufřík a následovala ho.

Když jsme vyšli z restaurace, rozešla jsem se ke svému autu. „Nechceš tam odvézt?“ tázavě jsem se na něj podívala. Sedět s ním v jedné místnosti mě nezabilo, ale sedět s ním v jednom autě? V hlavě se mi rozblikala červená kontrolka. Kdybych k němu nastoupila, nikdo by mě před ním neochránil.

„Nemusíš se bát. Byl jsem na lovu. Navíc, mé sebeovládání se mnohem zlepšilo,“ přesvědčoval mě. Možná jsem blázen a možná to bude moje poslední cesta autem, ale odmítám se zbavit toho vnitřního míru a nebolesti, které mi dopřává jeho dar. Rozešla jsem se k němu. Vedl mě k jedinému sporťáku na parkovišti. Ani mě to nepřekvapuje. Všichni Cullenovi milují rychlou jízdu a k tomu takováto auta patří. Nasedli jsme. „Kam to bude?“

„Víš, kde má Jenks advokátní kancelář?“ zeptala jsem se i přesto, že jsem odpověď tušila. Přikývl a rozjel se směrem do centra Seattlu. Jeli jsme mlčky, jediný zvuk vydával motor auta. „Jak se mají ostatní?“ prolomila jsem ticho a chtěla vzít tuto otázku zpět. Přes pocity klidu, jsem věděla, že mě odpověď raní. Neměla bych chtít o nich něco vědět. Tím se vrátím zpátky na dno.

„Nebudu ti lhát, Bello.“ A je to tady. „Po našem odchodu se vše změnilo. Každý jsme jiný. Dokonce i Rosalie. Naše vztahy jsou napjaté a pro mě je těžké zůstávat s ostatními v jedné místnosti. Ale snažíme se to řešit jako rodina. Přestěhovali jsme se a od září nastupujeme na univerzitu. Dokonce i Edward…“ Při vyslovení jeho jména jsem sebou škubla. Muka, která se do teď zdržovala v ústraní, zapůsobila jako studená sprcha. Ruce se mi opět roztřásly a v očích si slzy dobývaly své místo. A pak byl opět klid. Ne ten pokojný, který jsem pociťovala ještě před chvílí. Tohle byl klid ve vzduchoprázdnu. Jako když nic nevnímáte. Jako když jste zbavení všech smyslů.

„Promiň.“ Jasper zastavil a pomohl vystoupit. Zřejmě si všiml mého vylekaného výrazu. Musím odnést peníze, ale nechci se vzdát té duševní rovnováhy, kterou mi dopřává jeho přítomnost. Vycítil to a šel se mnou.

Vyšli jsme z budovy. Jasper mi otevřel dveře. Nasedla jsem. „Kam tě mám odvézt?“ zeptal se potichu. Věděla jsem, že přijde chvíle, kdy se budeme muset rozloučit. Ale teď bych si přála, aby nikam nechodil. Čekal na moji odpověď. V hlavě jsem porovnávala vzdálenost od kanceláře k mému autu a bytu. Druhá možnost vyhrála. Cesta ke mně domů bude trvat déle. Tím si můžu déle vychutnat tu úlevu, kterou za chvíli nahradí strašná bolest.

„Ke mně domů. Víš, kde je Prospect street 32?“ Neodpověděl, ale zapnul GPS navigaci. Zadal do ní název ulice a rozjel se. Celou cestu jsme mlčeli. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do předení motoru. Po chvíli auto zastavilo. Cítila jsme na sobě Japerův pohled a byla mu vděčná, že mě ještě nevyhání. Donutila jsem se otevřít oči. Stáli jsme před mým domem. Otočila jsem se na mého řidiče. „Děkuju… za všechno.“ Usmála jsem se a smířená s nadcházejícím utrpením jsem vystoupila.

„Bello?“ Nahnula jsem se do auta. „Moc rád jsem tě viděl,“ usmál se.

„Já tebe taky.“ Pak mě ještě něco napadlo. „Jazzi?“

„Hm?“

„Mohl by jsi pro mě něco udělat?“ Přikývl. „Chraň si, prosím, myšlenky, až přijedeš domů.“

Překvapeně se na mě podíval. „Proč?“

„Nechci, aby věděl o tom, jak na tom jsem. Navíc jsem mu dala slib,“ vysvětlila jsem.

„Slib?“

„Ano. Slíbila jsem, že neudělám nic neuváženého. J. Jenks je svým způsobem dost neuvážený čin z mé strany.“ Přikývl. Naposledy jsem se na něj usmála a smířená s nevyhnutelnou bolestí jsem zabouchla dveře.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyhnutelná bolest - 1. část: