Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Neprávem obviněna - 1. část

13.12.2010 (15:00) • ThereSSa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2665×

Městečkem, které se ponořilo do tmy již před několika hodinami, se šourala postava. Ta postava byla oblečená do starých roztrhaných kalhot a špinavé džínové bundy s kapucí na hlavě. Přes rameno měla ruksak, na kterém bylo znát, že už zažil leccos. Postava se rozhlížela po zhasnutých domech a hledala obchod, kde by nalezla něco k jídlu. Ta postava byla žena. Teda vlastně dívka. Dívka špinavá od hlavy až k patě.

Ta dívka se jmenovala Isabella Swanová. Ano, ta Swanová! Swanová, jejímž otcem byl guvernér Swan. Ta Swanová, která podle tisku a televize způsobila smrt matky s dítětem. Ta Swanová, která když na ni byla uvalena vina, zmizela. Ta Swanová, která je už měsíc na útěku místo toho, aby přijala zodpovědnost za své činy. Nikdo ovšem netušil, že je vše úplně jinak!

Mezitím, co se městečkem jménem Forks potulovala Isabella, tak se nedaleko v lesích krmil muž jménem Edward, který ucítil na míle daleko její vůni, která se nesla větrem až k němu. Vůni její krve. Edward se krmil tím způsobem, že zvířatům vysával krev. Ano, je to tak! A celá jeho rodina dělala to samé. Byli to upíři. Schopní čehokoliv.

Isabella narazila na malý obchůdek. Jeho název ve tmě nepřečetla, ale prosklené dveře viděla jasně. Přistoupila blíž a loktem rozbila tabulku skla, pak jím protlačila ruku, zatlačila na kliku, čímž se dveře otevřely. Žádný alarm, žádný zvonek, nic. Měla volnou cestu bez překážek. Vešla dovnitř a dveře přivřela. Vypadalo to na malý podnik. Něco jako kavárna či občerstvení. Přiskočila k pultu, ten hbitě přelezla a hledala kasu. Když ji našla, otevřela ji a přebírala se v bankovkách.

„Trochu pozdě na jídlo, ne?“ ozval se krásný mužský hlas u dveří. Isabella okamžitě zvedla hlavu a prohlížela si mladého muže s bronzovými vlasy, který stál jen pár metrů od ní.

„No… já jaksi zapomněla na večeři… a doufala jsem, že tady jim zbyly nějaký zbytky…“ vysvětlovala dívka.

„Jo, to vysvětluje rozbité sklo a taky to, proč se hrabeš v kase,“ zamumlal ironicky muž.

„Vím, jak to vypadá, ale není to tak. Hledám jen nějaké jídlo a peníze potřebuji. Ty poslední jsem dala za odvoz sem. Před lety jsem sem jezdívala za tátou, když byl ještě neznámý, znám majitelku, chtěla jsem jí tady nechat vzkaz,“ řekla popravdě Isabella.

„Chtěla? Takže jí ho tu nenecháš?“ povytáhl dokonalé obočí muž.

„No… nechala bych… ale ty mě teď udáš, ne?“ nechápala muže Isabella.

„Nemám důvod,“ odpověděl muž. „Radši tě vezmu někam do tepla a dám něco k jídlu. Něco lepšího než zbytky,“ navrhl muž.

„Tak hele, aby bylo jasno, nejsem žádná ta laciná holka, jak si asi myslíš, jsem prostě jen holka, která… třeba utekla z domu, jasný?“ dala mu jasně najevo Isabella.

„Jasný. Taky v tom nebyl žádný postranní úmysl,“ pokrčil rameny muž.

„Ok. Jen si vezmu ty peníze a nechám tu vzkaz,“ řekla Isabella a čekala na jeho reakci.

„Nebo prostě můžeš nechat jen vzkaz s omluvou za ty dveře, jít se mnou a já ti dám, kolik budeš potřebovat,“ navrhl muž.

„Proč bys to jako dělal?“ kroutila hlavou Isabella.

„Ber to tak, jako že se zapojuji do charitativních akcí… anebo že mám dost peněz,“ řekl muž.

„Anebo že se mi chceš dostat do kalhotek,“ dodala Isabella.

„To nemám v plánu, buď v klidu. Počkám venku,“ ujistil ji muž a vyšel ven.

Isabella jen nevěřícně zakroutila hlavou a na ubrousek, co našla u pokladny, načmárala omluvu. Pak vyšla ven na mráz za mužem a zavřela dveře od obchodu.

„Vezmu tě k sobě domů, ok?“ řekl Edward.

„Moment, jak k sobě domů?“ odstoupila o krok Isabella.

„Nemusíš se bát. Náš dům je plný… osob, Isabello,“ oslovil ji muž a podíval se jí do očí.

Isabella si sejmula kapuci a měřila si muže od hlavy až k patě. „Ty víš, kdo jsem?“

„Vím toho dost od mé sestry, která tě… jak to říct… viděla. Můžeme ti pomoct, Isabello,“ překvapil ji muž.

„Kdo my?“ chtěla vědět Isabella.

„Uvidíš, když půjdeš se mnou,“ natáhl k ní ruku muž.

Isabella byla zvědavá a fakt, že jí může někdo pomoci, se jí líbil. Po chvíli váhání jeho ruku uchopila. Táhl ji na konec ulice tmou. Když byli na konci ulice, uviděla stát za rohem nějakého domu auto. V té tmě viděla jen obrys, a proto nerozeznala značku. Muž vykročil k autu a otevřel jí dveře spolujezdce a ona okamžitě nastoupila. Pak si sedl na místo řidiče i muž a vyjeli autem pryč.

„Ani nevím, jak se jmenuješ,“ podotkla Isabella, jakmile se rozjeli.

„Edward. Edward Cullen,“ představil se muž.

„Dobře, Edwarde, jen ti chci říct děkuji. Děkuji za naději,“ zašeptala Isabella.

Pak se ponořila do vzpomínek. Vzpomínala na to, jak se celý měsíc ukrývala ve špinavých ulicích Washingtonu D.C. a na to, jak se teprve včera rozhodla „vyrabovat“ město, kam za otcem dříve jezdila. Znala tu různé skrýše a opuštěné domy, mohla tu nějakou dobu pobývat. Tak si včera chytla stop, který ji dovezl až sem. Řidič to měl ale trošku mimo a tak byla Isabella nucena mu zaplatit. A proto jí zbylo jen pár drobných. Plán, ve kterém tady mohla spokojeně pobývat, se rozbořil jako domeček z karet. Rozbořil se díky nebo kvůli tomuto muži. Díky nebo kvůli Edwardovi.

„Věříš na takové ty mýtické postavy?“ ozval se najednou Edward.

„Jako třeba E.T.?“ usmála se Isabella.

„Ne, ne jako E.T., spíše jako… upíři a tak,“ opravil ji Edward.

„Já… no… vlastně asi trochu i jo. Dneska je možný všechno, to jsem si před měsícem uvědomila,“ odpověděla Bella.

Edward se nad tím usmál a zajel na lesní cestu. „Už tam budeme.“

„Žijete na samotce?“ vykulila oči Isabella.

„Brzo asi pochopíš, proč,“ zamumlal Edward.

Pak se ze tmy vynořil osvětlený obrovský dům. Prosklená a honosná vila s velkou garáží. Isabella byla tím pohledem unesena a nezadržela výdech obdivu.

Vystoupili z auta, Edward šel ke dveřím a Isabella tiše za ním. Když vkročila dovnitř, oslepilo ji světlo, ale když se zorientovala, viděla, jak na ni zírá sedm osob včetně s Edwardem.

„Asi vypadám fakt strašně,“ zamumlala Isabella.

„To máš pravdu,“ souhlasila krásná blondýnka.

„Rose!“ okřikl ji tiše urostlý muž vedle ní.

„Posaď se, Isabello,“ řekl Edward a ukázal na pohovku. Isabella uposlechla a posadila se. Ostatní si stoupli okolo ní a nespustili z ní pohled.

„Tady,“ přistoupila k ní mladá žena s hnědými vlasy a laskavým pohledem, „asi máš hlad,“ řekla a podala jí talíř s několika sendviči.

„Ehm, díky, ale jak mám vědět, že vám tohle celé nepřikázal můj otec? Jak mám vědět, že ty sendviče nejsou otrávené? Nic proti,“ dodala rychle Isabella směrem k té ženě.

„Myslíš si, že kdyby nám to přikázal tvůj otec, ještě bychom tu takhle stáli?“ ozval se Edward.

„Fajn. Tak mi teď můžete vysvětlit důvody, proč to děláte a jak mi můžete pomoct a taky kdo jste,“ rozkázala Isabella a pustila se do sendvičů.

„Myslím, že ti to řekneme až potom, co nám ty řekneš, co se tehdy stalo,“ ozvala se drobná brunetka.

„Jak vám ale můžu věřit?“ zamumlala Isabella s plnou pusou.

„Můžeš. Věř nám a my ti pomůžeme,“ řekla brunetka.

„Ok,“ souhlasila nakonec Isabella a odložila sendvič. „Se svým otcem jsem nikdy moc nevycházela. Jako malá jsem to zvládala, jednou za rok jsem na týden přijela sem k němu do Forks a dalo se to vydržet. Ale když jsem vyrostla a on se stal guvernérem, všechno se změnilo. Chodili za mnou novináři a ptali se na vztahy s otcem a tak. I tak jsme spolu ale moc nekomunikovali. Ale před měsícem, když jsem šla ze školy, na mě čekal v autě. Bez ochranky, novinářů, prostě jen on. Můj táta. Jela jsem s ním autem s tím, že mi řekl, že půjdeme na oběd. Řídil on, samozřejmě. Už v autě jsme se hádali. Říkal hrozné věci o mámě a o mně a tak. Nedával pozor a napálil to do toho auta, které se vyřítilo ze zatáčky. Z auta jsme se oba ihned dostali ven, takže nikdo neviděl, kdo řídil. Matka i dítě v autě, do kterého táta narazil, okamžitě zemřely. My s tátou jsme jeli nejdříve k němu, abychom se vzpamatovali a až pak jsme měli podat výpověď,“ vyprávěla Isabella. „On strašně vyváděl, že mu tohle zničí kariéru. Vůbec nemyslel na to, že právě někoho zabil. A pak mi řekl… řekl mi, abych řekla, že jsem řídila já. Abych se udala, ale já to odmítla a on najednou zavolal nějaké své… vrahy nebo nevím, jak to říct… a oni… šli po mně. Stříleli a honili mě. Utekla jsem jim jen tak tak a schovávala se v ulicích. Pak se mi do ruky dostaly noviny, kde se psalo, že dcera guvernéra způsobila nehodu, při níž zemřeli lidé.“

„Hodil to na tebe, když jsi odmítla lhát?“ ujišťoval se Edward.

„Jo, přesně tak. Když mě nezabili, zmizela jsem a to se mu hodilo zrovna tak, jako kdybych byla mrtvá,“ přisvědčila Isabella.

„Páni!“ nezadržel se ten urostlý muž.

„A teď vy! Kdo jste? Proč mi pomáháte?“ zeptala se Bella a zase se pustila do jídla.

„Víš, Isabello… vlastně, Bello, vím, že jsi ráda, když ti někdo řekne Bello,“ promluvila drobná brunetka a přisedla si k ní. „Pravda je taková, že ti pomáháme, protože jsem viděla budoucnost. A v té budoucnosti jsi byla očištěna.“

„Viděla jsi budoucnost?“ kývala hlavou Isabella a pak vyprskla smíchy. „Dobrej vtip.“ Pak si ale všimla, že se nikdo jiný nesměje a dívají se na ni jako na blázna. „Nerozumím,“ řekla a obrátila se zpět na drobnou brunetku.

„Jsme upíři, Isabello. Ale živíme se zvířecí krví, ne lidskou. A někteří upíři mají dary. Například tady Edward má dar. A já mám dar vidět budoucnost a právě tohle jsem viděla zhruba před měsícem, když jsem viděla ten titulek v novinách,“ vysvětlovala brunetka.

„Dokaž to!“ požádala Isabella.

V tom se blondýna před ní opřela o zeď a ta se probořila. Pak se ten urostlý muž mihl před Isabellou a najednou stál na jiném místě.

„Wow!“ vypískla Isabella.

„Upíři jsou i rychlí a silní. Rychlejší a silnější než lidé,“ upřesnil Edward.

„Už věříš?“ zeptala se drobná brunetka.

„Asi ano,“ zamumlala Isabella.

„Teď se běž prospat,“ řekla drobná brunetka a zvedla ji z pohovky. „Druhé dveře napravo v patře,“ popohnala ji.

„A co bude pak?“ zeptala se Isabella.

„Ráno odlétáme do Washingtonu D.C.. Dohodneme ti živé prohlášení, řekneš všem, jak to bylo,“ vysvětlila brunetka.

„Dobře,“ řekla ospalá Isabella, aniž by nad tím uvažovala. „Jak se jmenuješ?“

„Alice,“ usmála se na ni. „Teď už běž.“

Isabella se vyplížila po schodech a udělala, že zavřela dveře a vklouzla do pokoje. To však nebyla pravda, zůstala na chodbě a poslouchala je.

„Myslíš si, že to vyjde? To, že řekne světu, jak to bylo,“ slyšela hlas Edwarda.

„No… v té vizi jsem to tak viděla,“ odpověděla Alice.

„Nevím, jestli byl dobrý nápad, říct jí o tom, kdo jsme,“ zaslechla tu blondýnu Rose.

„Museli jsme. Koneckonců, má to být Edwardova žena,“ namítla Alice.

Isabella rozevřela nevěřícně ústa a pak se došourala potichu do pokoje. V pokoji nebylo nic, kromě velké a honosné postele. Nejdříve vklouzla do koupelny, která byla vedle pokoje, vykoupala se a upravila. Po dlouhé době měla možnost smýt ze sebe ten pach ulice a špínu. Pak se vyčerpáním svalila do postele a okamžitě usnula.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Neprávem obviněna - 1. část: