Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Navždy budeš v mém srdci

18.03.2012 (15:00) • rezule • FanFiction jednodílné • komentováno 35× • zobrazeno 4598×

Už zase? Ne, Bello, vždyť to není možné! Nemůžeš ho vidět doopravdy. Už dávno odešel.

„Mami? Mamí!“ začala se dožadovat odpovědi Jenn. Upřela na mě svá čokoládová očka a přitom poskakovala sem a tam, z jedné nohy na druhou a před očima mi mávala krabicí cereálií. „Vezmem tyhle? Že jo, prosím?!“ Dokončila jsem svůj vnitřní rozhovor zmateným povzdechnutím a pak se zaměřila na ni. Převzala jsem z jejích malých ruček krabici a zadívala jsem se na ni, pořádně přezkoumala, zda bude aspoň trochu výživná a shovívavě přikývla. Jenn nadšeně zatleskala a běžela dopředu. Nejspíš hledat něco nového, co by chtěla, a já jí to mohla schválit.

Jen tak pro jistotu jsem se podívala na to místo, kde jsem ho viděla. Krabice cereálií mi v tom okamžiku vypadla z rukou a k mému štěstí se i potrhala. Já na to ale nedbala. On tam stál. Stál tam! Musel, protože tentokrát se nevypařil, když jsem na něj koukala déle než deset vteřin. Nebo jsem už byla vážně zralá jedině do blázince? Hleděla jsem mu vyjeveně do očí. Těch starých známých topazových očí, co jsem kdysi chtěla vídat každý den. Frustrovaně jsem si znovu povzdechla, když zmizel. Vypařil se – takže nemohl být opravdový.

Měla bych na něj přestat myslet. Pak se určitě přestane objevovat a já se budu moct věnovat jen své rodině. Tak to bude nejlepší. Jenže... Ono to nešlo. Poslední dobou jsem na něj myslela asi víc než obvykle, protože se objevoval. Každý den nějak jinak oblečený, s rozcuchanými vlasy, jak jsem ho znávala, neutrální výraz ve tváři. Nejradši bych se těch překrásných přeludů zbavila, i když pak by mi scházely. Simon si začal všímat, že nejsem úplně v pořádku a Jenn taky. A to jí byly jen čtyři.

Uklidni se.

Zhluboka jsem se nadechla, shrábla ze země krabici, dala ji do vozíku a rozjela se za Jenn, která už nedočkavě vyhlížela u sladkostí, kdy za ní přijedu.

• • • •

„Přidá si někdo?“ optal se s úsměvem na rtech Simon, když se natahoval pro mísu s bramborami, a já záporně zakroutila hlavou. Ochutnávala jsem až přespříliš už u vaření, takže přídavek nepřicházel v úvahu. Jenn nadšeně přikyvovala. No, alespoň že ona má ještě chuť.

„Jak ses měl dnes v práci?“ položila jsem mu otázku jako každý den u večeře.

„V pohodě, lásko. Co vy dvě? Co jste vyváděly?“ otočil se na Jenn a jeho láskyplný úsměv se změnil na šibalský.

„Byly jsme nakupovat. Maminka mi koupila ty dobré cereálie, co jsme viděli v reklamě, tati!“ odpověděla nadšeně naše malá dcerka. Simon se nadšeně zasmál s ní.

„Byla maminka v pořádku?“ zašeptal nahlas k Jenn.

Ta se na chvíli usilovně zamyslela, až se jí čelíčko zkrabatilo a pak odpověděla:

„Docela jo.“

„Já jsem tady!“ upozornila jsem je a Simon mi věnoval provinilý úsměv.

„Promiň, Bell."

„To je dobrý," potichu jsem zamumlala a začala se zdvihat ze židle, v ruce svůj prázdný talíř. Přešla jsem podél jídelního stolu a šla do kuchyně. Talíř jsem položila k hromadě špinavého nádobí do dřezu a napustila do něj vodu. Ruce jsem do ní pomalu namočila a pustila se do práce.

Chvíli jsem myšlenkami odbloudila od nádobí a začala přemýšlet opět o něm. Nevědomky jsem tak odtrhla pohled od dřezu a začala se dívat z okna před sebou.

To není možné.

Stál tam, pod borovicí, za zády měl měsíc, který ho ozařoval, že vypadal jako anděl. Za hlasitého řinčení jsem upustila pánev, kterou jsem ještě před chvílí drhla.

Jsi blázen, Isabello Fritzpatrick.

Jak by to mohl být skutečně on? Proč by to nemohl být on? Je reálný nebo jen tolik živý výplod mé fantazie? Co se to se mnou, ksakru, děje? Kdyby to byl skutečný Edward, nesledoval by mne tak dlouho a střetl by se se mnou, abychom si mohli promluvit.

Tak to zkus. Zkus ho zavolat, třeba přijde. Třeba je opravdový, našeptával mi proradný hlásek v hlavě.

Mám? Nebudu pak zbytečně zklamaná?

Při tom usilovném přemýšlení jsme si stále hleděli do očí a to rozhodlo.

Za pokus nic nedám.

„Edwarde?“ zašeptala jsem tiše – víc přece nebylo potřeba, jako upír by mne musel slyšet. „Edwarde, jsi to ty?“ dodala jsem, když jsme na sebe dál hleděli, já plná naděje.

Přízrak zmateně otevřel pusu... a pak zmizel.

No jasně že nemohl být skutečný, vysmál se jízlivě druhý hlas v mysli.

Jedna horká slza mi skanula z oka a smutně putovala dál. Dlouho nebyla sama, po pár vteřinách ji následovalo plno nových slz, až se spojily v úzké potůčky. Ta stará zející díra v mém srdci se znovu otevřela. Dávala jsem si mnohem větší naděje, že to je opravdu on a teď jsou všechny ty roky poctivého zalepování srdce i jiných orgánů pryč. Všechno bylo k ničemu.

„Bello? Co se děje?“ objevil se u mě najednou Simon, že jsem ani nestihla slzy ukrýt.

„To je dobrý,“ odpověděla jsem, co nejvíc vyrovnaně to šlo, a natiskla se k němu. Bez něj bych nebyla nic.

„Můžu si přisednout?“ ozval se mužský hlas a já vzhlédla. Přede mnou stál pohledný snědý muž s úsměvem na rtech a ukazoval na židli vedle mě. Víc jsem si povšimnout díky tomu oparu alkoholu, co mi skličoval celé tělo, nemohla.

„Pro mě za mě,“ ledabyle jsem odsekla poněkud nevrleji.

„Jsi v pořádku?“ sedl si a zadíval se na mě s povytáhnutým obočím, když uviděl několik prázdných skleniček od whisky a v mé ruce další, zatím plnou.

„A měla bych snad? Odešel ode mě kluk, se kterým jsem chtěla strávit věčnost. Že prý nejsem dost dobrá,“ vyprskla jsem a zamyšleně koukala na nevábně páchnoucí nazlátlou tekutinu, zatímco část jí už se mi nahrnula do mozku a nebylo to tolik příjemné, jak jsem si zprvu myslela.

„V tom případě je úplné pako,“ poradil mi, ale urážení Edwarda nepomáhalo stejně jako alkohol. „Zasloužíš si někoho lepšího,“ dodal s povzbuzujícím úsměvem.

„Třeba tebe?“ opáčila jsem jízlivě.

„Jo, třeba mě,“ odpověděl stále s úsměvem na rtech. Překvapeně jsem k němu vzhlédla. A pak... Viděla jsem ty jiskřičky v překrásných modrých očích a pomalu, ale jistě jsem začala slepnout díky jeho zářivému úsměvu. Třeba se někdo tam nahoře slitoval a posílá mi druhou šanci.

Jemně jsem vytáhla koutky úst nahoru.

„Se mnou je to ale těžké. Nemůžu se z rozchodu s ním vzpamatovat,“ přiznala jsem zahanbeně a ucítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří.

„Kdo si počká, ten se dočká,“ jeho úsměv byl ještě vřelejší.

„Bella,“ prozradila jsem konečně své jméno.

„Simon.“ Podal mi ruku a já ji přijala, lehce tu moji stiskl a já ucítila příjemné teplo, co z ní vzešlo.

Třeba ještě není všechno ztracené.

Objal mě taky a na nic se nevyptával. To byla také jedna z vlastností, co jsem na něm milovala – nevyptával se, když viděl, že o tom mluvit nechci. Vyhledala jsem jeho rty a políbila ho. Potřebovala jsem vědět, že při mně někdo pořád stojí, že je má opora, i když to mi dokázal už dávno a nespočetněkrát. Neodporoval, naše rty se přizpůsobovaly těm druhého.

„Miluju tě,“ zašeptal, když jsme se od sebe odtrhli a starostlivě mi pohlédl do tváře. „Miluju vás,“ dodal s úsměvem a pohladil mé již poměrně velké bříško.

Povytáhla jsem koutky úst co nejvíc vzhůru, aby vykouzlily úsměv typu jsem opravdu v pořádku. Simon si mne ale stále starostlivě měřil. Znal mě moc dobře, než aby tomu chabému pokusu uvěřil.

„Tatí! Už zase? No fůůůj!“ protáhla každé slovo Jenn a svým příchodem nás zase nachytala, jak stojíme v poněkud těsnějším objetí.

„Co je na tom, že mám rád tvou maminku?“ zeptal se se smíchem tatínek. Jenn na něj vyplázla jazyk a já se s chutí zasmála. Můj smích ještě stále nezněl úplně nejupřímněji, ale už to bylo lepší.

„Tak a do vany, Jenn!“ zavelela jsem a nádobí jsem nechala nádobím. Jenny se chvíli ošívala, ale pak přece jen poslechla. Byla ta nejhodnější dcera, jakou jsme si mohli přát. A za chvíli se k ní přidá i syn...

• • • •

„Bello, nechci, abys se mnou odešla.“ Na každé slovo dával patřičný důraz. Pomalu jsem přestala vnímat svět okolo sebe.

„Ty... mě... nechceš?“ Nemohla jsem dýchat. Jako by mé srdce ovál studený vichr a sevřel ho mrazem. Stále jsem čekala, že odněkud vyskočí Emmett a začne si ze mě střílet, jak jsem jen mohla Edwardovi uvěřit. Vždyť tolikrát říkal, že mě miluje!

„Ne,“ odpověděl chladně. Mráz mé srdce sevřel pevněji a pomalu ho odtrhoval od těla. Už bylo skoro venku.

„To... To přece nemůžeš!“ hlesla jsem potichu v odporu.

„Už tě nemiluju,“ odsekl stejně tiše a mne se zatočila hlava.

„Udělám cokoliv budeš chtít. Jen... jen... mě vezmi s sebou,“ prosila jsem, přestože už jsem pochopila, že to nikdy neudělá. Na to nikdy nepřistoupí.

Záporně zakroutil hlavou. „Sbohem,“ zazněl ještě naposled jeho sametový hlas a pak... Byla jsem sama uprostřed lesa.

Zpocená jsem se vzbudila a zjistila, že místo vedle mě je prázdné. Simon už byl v práci. A ta noční můra byla jen minulost. Rozespale jsem se podívala na budík a zjistila, že je teprve sedm.

Jenny ještě určitě spí, ale to já už nedokážu.

Rozhodla jsem se zatím jít přichystat snídani. Když jsem si však rozsvítila lampičku na nočním stolku, protože venku – i v celé místnosti – byla tma, něco pode mnou zašustilo.

Zmateně jsem vytáhla pomačkaný papírek a myslela si, že je jen od Simona, aby mi popřál krásný den, což s oblibou často dělával. S úsměvem jsem otevřela ten malý lístek na půlku přeložený, ale úsměv mi zamrzl na rtech.

To nebylo Simonovo písmo – jeho bylo zatraceně dobře poznat, jako každý chlap psal nepřehledně, a když psal mně, nad každým i bylo místo tečky srdíčko na důkaz lásky, jak vždycky říkával. Jeho písmo bych poznala pokaždé a stejně tak i toto. Takhle kdysi psával on. Srdce se mi náhle zběsile rozbušilo a ruce se roztřepaly tak, že mi málem i ten papír vyletěl.

Uklidni se. Přece nemůže být pravda, že by ti znovu napsal.

Zhluboka jsem se nadechla a pustila se do čtení.

Bello,

budeš se mnou ještě vůbec někdy chtít promluvit? Ne, neměl jsem to dělat, neměl jsem odcházet. Nikdy. Ale čas už nemůžu vrátit zpět – Ty máš rodinu a žiješ beze mne tak, jak jsem kdysi chtěl. Můžu se díky tomu cítit špatně? Ne, nemůžu, bylo by to příliš sobecké. Přesto se špatně cítím. Vrátil jsem se, a to jsem neměl dělat. Jenže když jsi mne včera znovu zahlédla a já se nedokázal přimět k tomu, abych co nejdřív zmizel a Ty mne nedokázala zahlédnout, snad díky tvým slzám se ve mně něco zlomilo a já si s Tebou ještě alespoň jednou musím promluvit. Žádám Tě o jedno shledání a pak Ti slibuji, že zmizím z Tvého života navždy a nechám Tě pokojně žít. Včera jsem nemohl přijít – v Tvé blízkosti byli další lidé a já... Potřebuji s Tebou být o samotě. Vím, žádám o moc, avšak přesto doufám, že svolíš a dnes ve dvě se setkáme u konce stodesítky. Ano, chtěl bych Tě naposledy vzít na louku, co kdysi patřila nám. Pokud žádám přespříliš, což by mne ani neudivovalo – jsem ten největší sobec pod slunce –, nejezdi. Pak zmizím okamžitě a nikdy Ti to vyčítat nebudu. Ublížil jsem Ti v Tvém krátkém životě tolikrát, že to pochopím.

Žádný podpis tu nebyl, ale teď to bylo definitivní. Edward je tu. Celou dobu je tu, já ho vídám každý den a teprve teď mám možnost ho vidět. Díra se znovu rozrostla a já na chvíli přestala dýchat. Chci? Pro Simona, Jenn, našeho malého nenarozeného potomka bych měla říct odhodlané ne. To ale nedokážu. Nikdy jsem to Edwardovi nedokázala říct a do své smrti ani nedokážu.

„Mami?“ Otevřely se potichu dveře a v nich stála Jenn. „Já už nemůžu spát,“ smutně konstatovala.

„Tak pojď za mnou, kuřátko,“ usmála jsem se na ni a poklepala na místo v posteli vedle sebe. Lístek se vzkazem od něj jsem schovala pod polštář. Kupodivu jsem dokázala hrát, že jsem v pohodě. Hlavou mi samozřejmě vrtal, ale... Na to všechno budu moct myslet ve dvě. Protože, i přestože to bylo vůči mým blízkým nefér, musela jsem tam jet. Kdybych té šance nevyužila, nedokázala bych dál žít s miliony otázek. Co by odpověděl na to a co by řekl na tamto...? Ne, to bych nedokázala.

• • • •

Celý den byl pro mě utrpením. Čas neúprosně pomalu utíkal a já se nemohla dočkat odpoledne. Byla jsem sebevrah – to jsem si moc jasně uvědomovala, protože jsem tušila, že jakmile ho spatřím znovu a tentokrát s ním budu mít možnost i mluvit, vrátím se domů jako největší troska, přesto jsem si to připustit nechtěla. Chtěla jsem tam přijet se vztyčenou hlavou a ukázat mu, že jsem nijak netrpěla. Že se mám dobře a jsem spokojená i bez něj. Chtěla jsem mu lhát do očí, i když jsem nevěřila tomu, že by mi moc uvěřil.

„Buď tu hodná, ano?“ políbila jsem Jenn do medových sametových vlásků a starostlivě si přeměřovala Charlieho. Mohla jsem jen upřímně doufat, že se jí v době, kdy ji bude hlídat můj otec, nic nestane. Raději jsem tedy nad tím moc nepřemýšlela, protože jinak bych mi svědomí nedovolilo ji nechat tady, ale musela bych ji vzít s sebou. S povzdechem jsem nasedla do auta a s hraným úsměvem jsem jim zamávala. Stáli vedle sebe s úsměvy od ucha k uchu a mávali mi taky. Charlieho úsměv byl více než vřelý i s několika hlubokými vráskami rýsujícími se u očí. A Jenn byla prostě a jednoduše Jenn. Rozpustile se usmívala a mně pohled na ni vždycky roztavil srdce.

Přestože jsem tudy nejela už dlouho, cesta se nedala zapomenout. Vryla se mi do paměti a jen tak smazat nešla. Zahnula jsem na lesní cestu a napjatě pozorovala terén před sebou. Vyhlížela jsem jakékoliv známky toho, že by tu před malou chvílí projelo auto přede mnou. Marně jsem se rozhlížela, ale žádný poznatek jsem nenašla. Začala jsem se bát.

Co když si ze mě jen někdo vystřelil?

Dřív než jsem mohla všechno patřičně promyslet, spatřila jsem před sebou zaparkované auto. Nepoznala jsem ho sice, ale byla jsem si najednou jistá, že dodržel slovo – stál totiž ledabyle opřený o kapotu. Jakmile jsem se střetla s jeho pohledem, vhrkly mi slzy do očí. Mé srdce se sevřelo překvapením a úzkostí – byl stále tak krásný, snad i krásnější, než jsem si ho uchovala v paměti. Z očí už se mi znovu draly proradné kapky bezmoci a smutku. Nebylo na něm jediné chybičky, tak jak jsem si kdy mohla myslet, že by se mnou zůstal, že by se mnou chtěl strávit věčnost a proto by mě i proměnil? Jak jsem mohla být tolik naivní? Bylo jasné, že on je něco víc. Byl ztělesněním dokonalosti a já? Já jsem byla pouhý stárnoucí člověk.

Strnule tam stál a já stále seděla v autě. Nemohla jsem vystoupit – necítila jsem ani prsty na rukou, natož pak nohy. Celá jsem byla jako z rosolu, když jsem náhle věděla, že přede mnou stojí. Ze rtů mi vyšel podivný vzlyk. Nechtěla jsem věřit, že tohle je realita. Jak by se mohl vrátit?

Po minutě hledění do očí jsem chtěla víc. Chtěla jsem být u něj co nejblíže, abych znovu mohla ucítit podmanivou vůni jeho dechu i pokožky. Ani nevím jak, ale na nohy jsem se zvládla postavit. Jako by mne dopředu hnala nějaká nadpřirozená síla. Najednou jsem stála metr před ním, ale už jsem jen stála. Teď jsem už nemohla jít dál, protože jsem věděla, že by stačil jen malý krůček vpřed a neudržela bych se. Horlivě bych ho objala... ale on přece odešel, protože už mě nemiloval...

Při té vzpomínce jsem se otřásla. Bylo to teď, když jsem ho měla před sebou, o tolik živější a jasnější, že jsem měla chuť se rozplakat naplno. V duchu jsem si to ale zakázala – měla bych si vážit každé sekundy, co tu stojí přede mnou a já mám možnost si ho prohlížet. Musela jsem ji každou patřičně využít, abych si oživila v paměti jeho obraz a abych ho už nikdy nezapomněla.

„Bello?“ ozval se potichu Edwardův hlas. Jestli mi doteď bylo úzko kvůli tomu, jak stále vypadá dokonale, teď mi bylo ještě hůř. Slyšela jsem ten nejkrásnější hlas na světě a mým uším zněl jako rajská hudba i největší peklo na zemi naráz. Přikrčila jsem se ještě víc. „Jsi v pořádku?“ naléhal sametově. Němě jsem přikývla, protože kdybych promluvila nahlas, nejspíš by mě hlasivky samou nervozitou zradily. Možná se mi to jen zdálo – byl to rychlý pohyb a stejně jako vystřelil, tak brzo ruku zpátky stáhl, ale vypadalo to, že by se nejradši ke mně rozešel.

„Ty... mě... nechceš?“ Nemohla jsem dýchat. Jako by mé srdce ovál studený vichr a sevřel ho mrazem. Stále jsem čekala, že odněkud vyskočí Emmett a začne si ze mě střílet, jak jsem jen mohla Edwardovi uvěřit. Vždyť tolikrát říkal, že mě miluje!

„Ne,“ odpověděl chladně. Mráz mé srdce sevřel pevněji a pomalu ho odtrhoval od těla. Už bylo skoro venku.

Ne, to se mi jen určitě zdálo.

„Potřebuji si promluvit,“ řekl omluvně a já znovu opatrně přikývla. To už jsem věděla – vždyť se o tom zmínil v tom dopise. Jenže co mohl chtít? Co bylo tolik důležitého, že se najednou zjevil, přestože sliboval, že už ho nikdy neuvidím?

„Mohu?“ pronesl tázavě a přitom ukázal na svá záda. Okamžitě jsem pochopila – ptal se, zda mě může svést. Tušila jsem, že to bude stát další ostré bodnutí vzpomínek u srdce, ale souhlasila jsem. Byla jsem ochotna vydržet všechnu tu bolest, protože mi to stálo za to. Opatrně ke mně přišel blíž a já cítila, jak se mi ještě zběsileji rozbušilo srdce.

Uchopil něžně do své dlaně tu mou a objal jí svůj krk, pak to udělal i s tou druhou a já jsem ho konečně ucítila. Můj rozum instinktivně radil, abych odvrátila hlavu a zaměřila tak svůj nos na vůni lesa. Jenže srdce to nechtělo dovolit a také nad rozumem značně vyhrávalo. Chtěla jsem cítit jeho osobitou vůni. Omámeně jsem ji vdechovala a točila se mi z ní hlava.

Vyrazili jsme. Krev mi bušila ve spáncích, když mé tělo zaregistrovalo ten starý, dobře známý adrenalin. Bylo to vzrušující, i když mi z toho znovu vyhrkly slzy do očí, které jen před malou chvíli stihly uschnout. Teď z nich kanuly znovu malé kapičky. Edward se náhle za běhu otočil a ustaraně mi pohlédl do očí. Přestala jsem nadobro dýchat – naše obličeje byly u sebe tak blízko... Když jsem se zahleděla na ty vykrojené rty a topazové, starostlivé oči, bylo mi smutno ještě víc. Prosila jsem boha, aby šel vrátit čas a já s ním mohla zase trávit bezstarostnou střední školu. Chyběl mi ještě víc, než jsem tušila, což mě nemile překvapilo. Rychlým pohybem mi setřel z tváře tenké potůčky slz a zase hlavu odvrátil.

Snažila jsem se přestat myslet na to, co se teď děje. Snažila jsem se uvolnit, a pokud možno si i co nejvíc to půjde vychutnat tuto chvíli – další šanci strávit s ním chvíli určitě nedostanu. Malinko to pomohlo a já se konečně mohla volně nadechnout a absorbovat tak jeho vůni, aniž bych se z toho hroutila, i když to šlo těžce.

Zaměřila jsem pohled dopředu před nás a poznávala jsem okolí okolo nás. Všechen porost byl vyšší a cesta byla tak více nedostupná, ale pro jeho upíří podstatu to nebylo nic hrozného – byl mrštný a správně rychlý, aby se zvládl dostat kamkoliv. Přibližovali jsme se ke světlu a do minuty už jsme byli na louce. Čekal mě další šok – louka byla úplně jiná. Možná se změnila proto, že bývala naše a naše láska už byla neodvratně pryč – tedy z jeho strany, přesto to však znamenalo, že dohromady už pár netvoříme.

Všechno se tu změnilo. Místo to stále bylo více než kouzelné, ale nebylo to ono. Mýtina nebyla tolik kruhově tvarovaná, časem ji zarostlo pár stromů a nyní už nebyla tolik uspořádaná. Příroda si s ní pohrála a několik stromů tu bylo i popadaných tak, že vypadaly nebezpečně a taky značně udusaly květiny, které byly jediné takové, jaké jsem si je pamatovala – krásné a vznešeně vyhlížející. Byla jsem zmatená celou tou změnou, a jak se zdálo i Edward. Na čele se mu prohloubila lehká vráska a zadumaně hleděl na tu trosku, co zbyla z kdysi tolik krásného místa. Stál ode mne už chvíli a upíral svůj zlatavý pohled střídavě na mě a na louku.

„Co se to stalo?“ celá udivená jsem zašeptala.

„Omlouvám se, ani ve snu by mě nenapadlo, že se to tu takhle změnilo, Bello.“ Zase jsem sebou trhla – tentokrát po oslovení. Jeho hebký hlas hladil mou podrážděnou duši.

Ukázal na kousek, kde žádný spadlý strom nebyl a byl tam lehký polostín. „Sedneme si támhle?“

„Dobře,“ souhlasila jsem roztřepaným hlasem a vydala jsem se za ním. Po cestě jsem si musela dát pozor, protože kořeny stromů se mi motaly pod nohy a já každou chvilku málem upadla. Když jsem byla teprve v půlce cesty, protože travnatý kousek plochy, kde jsme se chtěli usadit, byl úplně na druhé straně, Edward se s úsměvem obrátil a nestihla jsem se ani nadát a už jsme oba dva seděli. Rychlostí jsme se přemístili a ošálili jsme tak i mé srdce – nestihlo zareagovat.

Náhle jsme seděli a jen na sebe upřeně hleděli. Nevěděla jsem co říct, přestože na jazyku jsem měla otázek nespočet. Zadrhl se mi v krku a já jen dokázala zírat celá ohromená jeho krásou. V jeho očích se najednou zračila něha, ale já jsem tomu nemohla uvěřit. Ne, něha to určitě nebyla – vždyť mě nemiluje.

Konečně promluvil. „Vím, že je to nezdvořilé znovu se tu objevit, Bello a...“

„Ne, mlč, Edwarde. Já... jsem ráda, že tě znovu vidím,“ zadržela jsem ho a nemohla jsem pochopit, kde se ve mně najednou vzala ta kuráž zase mluvit.

„Vážně?“ optal se překvapeně.

A už je to tady – není rád, že ho pořád miluju. Musel to poznat a z té věty to taky jasně vyznělo...

Zahanbeně jsem sklonila hlavu, nechala jsem si ji zakrýt vlnou vlasů, aby nešlo vidět, jak moc jsem se začervenala, přestože jsem až moc dobře věděla, že on to dokáže i vycítit. To mu zjevně jako odpověď stačilo.

„Musím ti nejprve položit jednu otázku – tedy smím-li,“ počkal, než zase přikývnu. Souhlasila jsem. „Všiml jsem si, že jsi podivně ostražitá a kdykoliv se jen trochu pohnu, okamžitě uhýbáš.“ Jeho utrápený hlas se odmlčel a já začala lapat po dechu, jako už dnes poněkolikáté. Chtěl tím snad naznačit, že je mu to líto? Že ho to mrzí? Vzkřísil ve mně malou jiskřičku naděje. „Bello, prosím, odpověz: Už nestojíš o mou společnost? Nenávidíš mě?“

Jeho otázky ve mně vyvolaly vztek. Jak na něco takového mohl jen chvíli pomyslet? „Jak o tomhle můžeš vůbec uvažovat?!“ vyhrkla jsem popuzeně. „Miluju tě víc, než bych měla, a proto jsem tady. Můžu se snažit všelijak se od tebe odtahovat, abys mému srdci způsobil co nejmenší bolest, ale přitom abych si zapamatovala každý tvůj rys ještě lépe než dřív. Miluju tě, Edwarde, i přesto, že bych neměla. Lepší by bylo, kdybych tě z celého svého bytí dokázala nenávidět. Ale to nejde – má láska je upřímná a nejde zvrátit, i když se ti to kdysi nelíbilo a doteď jistě nelíbí,“ vydechla jsem jedním dechem a přitom zahanbeně vzlykla. Teď jsem mu všechno přiznala a věděla jsem, že jsem mu tak ukázala svou slabou vůli, a tak mě může kdykoliv nepěkně bodnout ostrým odmítnutím.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ přiznal překvapeně a mě ohromil. „Nedokázal jsem ani doufat, že bys ke mně chovala ještě nějaký kladný cit. Vím moc dobře, jak jsem ti ublížil, a moc mě to mrzí.“

„Co tě mrzí? Nemusíš mě litovat,“ zašeptala jsem smířená s tím, že on mou lásku opětovat nikdy nebude.

„Mrzí mě, že jsem to udělal. Opustil jsem lásku své existence.“ Nevěřícně jsem vzhlédla do jeho očí. „Nevěříš mi,“ vyčetl mi z tváře a frustrovaně si povzdechl.

„Jak bych mohla? Opustil jsi mě,“ připomněla jsem mu ublíženě.

„Jak ti můžu dokázat, že jsem to udělal jen pro tvé dobro?“ zavrčel naštvaně a já jsem se polekala. Co když se teď neudrží a zabije mě? Udělal by to? Všiml si mého vyděšeného pohledu a okamžitě se zase uklidnil.

„Já tě miluju, Bello! Miloval jsem tě, miluju a vždycky milovat budu. Byl jsem ten největší hlupák, když jsem si myslel, že tě ochráním tím, že z tvého života zmizím. A tak jsem zpátky – přestože je to nehorázně a neomluvitelně sobecké –, abych tě mohl vidět alespoň ještě jednou. Protože bez tebe nemůžu žít, a jakmile odjedu... Pojedu do Volttery.“

Nemohla jsem uvěřit jeho slovům. Do Volterry? Chtěl zemřít? Kvůli mně?! To pravda být nemohla, prostě ne.

„Jak můžeš tolik lhát? Proč mi tohle děláš? Ty mě přece nemiluješ, už jsem tě dávno omrzela!“ vykřikla jsem se slzami v očích.

„Ty,“ zdůraznil, „mě neomrzíš nikdy – to ti můžu dokázat,“ zašeptal a blížil se svým obličejem k tomu mému. Srdce se vydalo na zběsilý běh. Jeho rty byly neskutečně blízko a jeho oči propalovaly ty mé...

„Ne!“ vyhrkla jsem a rukama jsem zatlačila do jeho hrudi, aby se, co nejdál to půjde, vzdálil. „To nemůžeš! Musíš být jen příliš živý sen,“ začala jsem uvažovat nahlas.

„Sen?“ odfrkl si s neveselým úsměvem. „Žádný sen.“ Znovu se přiblížil, tentokrát však svou nadpřirozenou rychlostí a natiskl svá ústa na ta má. Bylo to jako ohňostroj úžasných pocitů. Jako bych byla po celou tu dobu jeho nepřítomnosti slepá a teď jsem konečně směla otevřít oči a pohlédnout na krásný svět a dokonalého Edwarda. Jako by se najednou okolo nás všechno rozsvítilo a rozehřálo úžasnou atmosférou. Po kraťoučké chvilce se odtrhl a já žalostně zakňučela. Copak si to rozmyslel?

„Co tvá rodina?“ zahleděl se na mé zakulacené bříško a já strnula. Jak jsem na ně mohla zapomenout? Jak jsem se mohla nechat políbit? V hlavě jsem měla zmatek. Mohla jsem opustit Simona? A i kdybych ho opustila, co by se mnou a Edwardem bylo? Proměnil by mě? Rozvzlykala jsem se znovu. Co si teď počnu?

„Co teď?“ vzlykla jsem vyděšeně. Obavy se na mě snesly jako kupa černočerných mraků.

„Já nevím,“ zašeptal Edward a objal mě.

• • • •

„Brzy se uvidíme,“ slíbila jsem mu a naposled s nerozhodným úsměvem zamávala. Odjel v ujištěním, že nás nikdo spolu neviděl a já se rozešla ke domovu. Dveře nebyly zamknuté, což bylo známkou toho, že Simon splnil moji prosbu a Jenn od Charlieho vyzvedl. Nešťastně jsem se pousmála. Proč jsem si jako náhradu za lásku svého života vybrala právě jeho? Nezasloužil si mě, byl až příliš skvělý.

„Bell?“ ozval se okamžitě jeho hlas, když jsem za sebou zabouchla a začala jsem si vyzouvat boty.

„Ano?“ hlesla jsem.

„Všechno v pohodě? Co v Seattlu – vyřídila sis všechny ty papíry?“ optal se se zájmem a vynořil se z kuchyně. Obdařil mě tak láskyplným úsměvem, že jsem se pod jeho tíhou musela přikrčit.

„Jo,“ přitakal jsem opatrně, nerada jsem mu lhala.

„Tak to jsem rád,“ přišel ke mně a daroval mým ústům horký polibek.

V tu chvíli, když mě líbal, jsem si to uvědomila. Přestože mu tím zlomím srdce, jednoho dne ho opustím. Jednoho dne se seberu, naposledy políbím naše děti na čelíčko a oni, ačkoliv to nebudou vědět, mě uvidí naposledy. Budu pak možná chodívat za nimi, i když oni to nebudou vědět. Budu ten náhlý šelest větru, který se odkudsi objevil, přestože nikde není otevřené okno. Budu je potají pozorovat a budu vzlykat, aniž bych uronila jedinou slzičku smutku, že s nimi už nemůžu strávit ani minutu, kdyby o mé přítomnosti věděly. Budu smutnit nad tím, že si budou myslet, že jsem se jednoho dne jen tak sebrala a nechala jsem je napospas osudu. A já zatím budu žít věčný život s láskou mého života, jak mi Edward slíbil. 

Kdo se dostal až sem, tak mu upřímně gratuluji - je to teprve moje asi třetí jednorázovka. Přestože je lepší než ty dvě předchozí, stále je dost hrozná - takže pokud napíšete jakoukoliv kritiku, přijmu ji s otevřenou náručí. Děkuju. :)

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy budeš v mém srdci: