Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Náš zákazník, náš pán?

01.03.2011 (18:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 3575×

Esmé se samým očekáváním málem třásla. Poprvé měla jednat s někým tak důležitým. Snad po sté zkontrolovala, že má opravdu všechno, co je zapotřebí. Doporučení, fotky minulých domů, první návrhy, které připravila… Ten dům byl jako splněný sen. Mohla si ho zatím projít jen jednou, ale už se upřímně těšila, jak z toho zanedbaného místa udělá zářící skvost.

Ucítila ruce, hladící ji od loktů přes ramena až na krk v uklidňujícím gestu, usmála se a opřela se o jejich majitele. Ten toho rychle využil, objal ji a otočil ji k sobě. Políbil ji, a když spokojeně vzdychla, zadíval se jí do očí.

„Budeš úžasná, Esmé. Jiná ani být neumíš. Bude tak okouzlený, že si tě nejspíš budeme muset přijet vyzvednout v tanku, aby tě vůbec od sebe pustil.“

Esmé se rozesmála. Jak moc toho muže milovala. Carlisle vždycky věděl co říct, aby jí zlepšil náladu a zmenšil její nejistotu. Znovu se mu to povedlo.

Přikývla a narovnala se. Má pravdu. Ona je přece už dávno dospělá. Zažila toho tolik, že se o tom tomu nabobovi ani nesnilo. Je ve svém oboru dobrá, má talent… a vůbec. Jestli by se někdo měl třást, měl by to být spíš zákazník. On přece může skončit velmi jednoduše jako svačina – a ani by si to nestihl uvědomit.

Carlisle ji vyprovodil až k autu. Galantně jí otevřel dveře a sám uložil její aktovku na místo spolujezdce.

S trhnutím se probrala ze zasnění, když za sebou uslyšela kroky. Otočila se a spatřila pěkného pětačtyřicátníka. Od pohledu drahý a dobře padnoucí oblek, vyleštěné boty, stodolarový zástřih krátkých tmavých vlasů a obezřetný výraz v hladce oholené tváři. Dokázala si představit, že se ty tmavé oči umí dívat pěkně chladně a pichlavě. Na ni teď ale shlížely spíš překvapeně.

Usmála se na něj a natáhla k němu ruku. „Dobrý den, pane Devline. Jsem vaše restaurátorka Esmé Cullenová. Koupil jste nádherný dům.“

Jeho stisk byl pevný a to se jí líbilo. Přímý muž, který ví, co chce. Neušlo jí, že ji sjel oceňujícím pohledem. Pak však přenesl svou pozornost zpátky na dům. Nakrčil nos a trochu pochybovačně trhl rameny. „Myslíte? Pojďte dovnitř. Snad najdeme místo, kde byste mi mohla ukázat své plány,“ kývl na desky, které ukrývaly její náčrtky a poznámky.

Cestou do bývalé kuchyně prohodil: „Každopádně obdivuji vaše nadšení.“

Sledoval, jak si rozkládá věci na kuchyňském ostrůvku a neodolal poznámce. „Jste mladší, než bych čekal.“

Esmé k němu s úsměvem zvedla hlavu od nákresů. „Je v tom problém?“

Zavrtěl hlavou a vzal do ruky jednu z fotografií zrekonstruovaného domu ve Forks: „Ne. Poté, co jsem viděl vaši práci, nevidím problém v ničem.“

Porovnával fotografii s druhou, kde byl dům před renovací. „To je úžasné. Člověk by neřekl, že je to tentýž dům.“

Esmé se potěšeně usmála: „Jsem ráda, že se vám líbí. Dovolíte, abych vám teď ukázala, co mám v plánu s tímhle? Samozřejmě to upravíme podle vašich požadavků…“

Paul Devlin se sklonil nad náčrtky a strávil s krásnou designérkou příjemnou hodinku nad prací.

Když mu zapípaly hodinky, zkontroloval čas a omluvil se: „To už je tolik? Tedy, s vámi ten čas letí. Omlouvám se, ale mám další povinnosti. Velmi rád bych si ale vyslechl zbytek vašich plánů. Myslíte, že bychom se mohli sejít u večeře? Pověřím právníka, aby zatím sepsal smlouvu a rovnou bychom ji tam mohli podepsat.“

V Esmé soupeřily dvě strany. Ta jedna – profesionální – skákala radostí, že se její plány panu Devlinovi líbí a byla ochotná večeřet třeba hned. Ta druhá litovala, že jim večeře ukrojí z hodin, které mají s Carlislem pro sebe, a navíc bude muset jíst. Ještě, že dnešní ženy většinou drží dietu, a tak nebude její „nechutenství“ tak nápadné.

Její rozhodování trvalo jen pár vteřin. Samozřejmě zvítězila Esmé – profesionálka. S milým úsměvem přijala Devlinovo pozvání a obratem odmítla nabídku, že se pro ni staví. Na okamžik vypadal trochu zklamaně, ale vzápětí se ovládl a navrhl, aby se tedy sešli v nejluxusnější restauraci v Olympii. Za dalších pět minut už si oba odváželi příjemný pocit z velmi přínosné schůzky.

* * * * *

„Dejte ty ruce pryč, pane Devline!“

„Ale no tak, drahoušku, přece nebudeš taková.“

Esmé se svému klientovi vyškubla. Bohatství z něj čišelo stejně jako teď alkohol. Společná večeře měla být nejspíš předehrou, po které chtěl vyzkoušet i jiné kvality své designérky a zjevně nebyl zvyklý na odmítnutí.

Kdo by se ale divil, že to zkusil? Vypadala mladě, byla krásná… a on bohatý. Měl i jiné přednosti, ale teď hrál právě na to, co čekal, že bude chtít. Mohl rozdávat plnými hrstmi, aniž by to nějak pocítil… a lidé v jeho okolí to využívali. Už dávno zjistil, že celý život je obchodování. Záleží pouze, jak výhodný obchod zvládnete uzavřít… a on se chystal na jeden hodně příjemný. Tedy ještě před okamžikem.

Momentálně byl trochu zaskočený silou, s jakou se mu dokázala vyškubnout. Stála proti němu a zlostně blýskala očima. Že by za to mohla ta whisky? Bylo přece vyloučené, aby se mu tahle křehká žena ubránila. Chtěl prsty zkoumat její pokožku, přivonět si a cítit nejen její parfém, ale i tu osobitou vůni její kůže. Chtěl ji líbat… a chtěl jí dokázat, jak moc z tohohle večera (a možná nejen z něj) může profitovat. Jak ale pokračovat? Byla jen jediná cesta.

Usmál se a rychle sestavil neodolatelnou nabídku: „Esmé, jsem velmi bohatý muž a ty zase krásná a bezpochyby chytrá žena. Vezmu tě na místa, o kterých se ti ani nesnilo. Dám ti, co jen budeš chtít…“

Vztáhl ruku, aby ji pohladil po tváři. Esmé o krok poodstoupila a už už se nadechovala k odpovědi, když se místo jejího hlasu ze tmy za ní najednou ozval kultivovaný muž. „Pane, měl byste jít domů. Moje žena vám dala jasně najevo, že o takovou nabídku nestojí.“

Devlin chvíli mhouřil oči, než si zvykl na příšeří. Majitel toho hlasu zatím přistoupil k Esmé a objal ji kolem pasu. Usmála se a automaticky se natočila tak, aby ji mohl políbit.

Muselo mu být přibližně stejně jako jí. Nevypadal nijak svalnatě – spíš atleticky štíhle… a jako kdyby vystoupil ze stránky módního časopisu.

Devlin se ušklíbl. Jeho oblečení nevypadalo právě na zlatou mládež, což dávalo bohatému pětačtyřicátníkovi do rukou trumfy. „Když mi ji na jednu noc půjčíš, můžeme z toho mít prospěch všichni…“ uculil se a použil vemlouvavý tón.

Uvědomil si, že toho zřejmě vypil víc, než myslel. Nebyl zvyklý smlouvat a už vůbec ne loudit. Aby trochu napravil dojem, dodal: „Žena jako ona si zaslouží jen to nejlepší. Já ti nabízím příležitost, jak jí to dopřát.“

Hlas blond mladíka ho švihl jak ledový bič. „To nejlepší už má, díky za nabídku. Měl byste se sebrat a odejít, než přijdete k úhoně.“

On mu tu vážně vyhrožuje? Devlin se rozesmál z plna hrdla. Chvíli mu trvalo, než se dokázal uklidnit natolik, aby se podíval na dvojici před sebou. Při pohledu na Esmé a jejího muže, kteří si ho měřili výhružnými pohledy, mu zaskočilo.

Znejistěle prohodil: „Jsme na docela rušné ulici. Nedovolíte si…“

Carlisle temně zavrčel: „Mávněte na taxíka a jeďte se vyspat, nebo odsud nevyváznete živý.“

Devlin prudce zamrkal, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Opravdu právě slyšel výhružku, že ho ten mladíček zabije?

Esmé tichým, ale pevným hlasem přisvědčila: „Jeďte. Uvidíme se, až bude dům zrenovovaný. Díky za obchod.“

Jelikož Devlin pořád ještě nebyl schopen jasné myšlenky, mávl Carlisle na projíždějící taxík a otevřel Devlinovi dveře. Taxík se rozjel a Devlin měl pocit, že právě unikl smrtelnému nebezpečí. Bude si muset pamatovat, že paní Cullenovou není radno rozzlobit – bez ohledu na to, jak vypadá.

Když taxík zmizel za rohem, Carlisle prudce vydechl a zabořil tvář do Esméiných vlasů. Zašeptal: „Kdyby se tě jen dotkl, zpřerážel bych mu ruce… a měl bych z jeho bolesti radost. Poprvé v životě jsem pocítil své upíří já. Vážně bych to dokázal,“ dodal, když viděl Esméin pohled.

Usmála se a vášnivě ho políbila. „Já vím a o to víc si toho cením. Ty, který jsi vždy proti násilí a naopak napravuješ jeho následky… Poradila bych si sama, ale jsem ráda, že jsi přišel, můj rytíři na bílém koni.“

Carlisle se usmál a polibek jí oplatil. „Hmmm… pojďme domů. Tvůj klient už nás zdržoval dost dlouho.“

Esmé se rozesmála a ruku v ruce se rozběhli do tmy. Noční vánek nesl její smích. „Chceš mě přesvědčit, že mám opravdu to nejlepší?“

„O tom nepochybuj!“

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Náš zákazník, náš pán?: