Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Na vlásku

04.05.2012 (19:00) • CatherineCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 23× • zobrazeno 4801×

Pohled vypravěče:

Zhruba před sto lety žil jeden muž se svou ženou a čekal s ní dítě. Žili šťastně a spokojeně v malém domě u Atlantiku v Americe. Byl v tom ale malinký háček. On byl upír a ona člověk. To, co se mělo narodit, nikdo neví, jestli to bude upír, nebo člověk.

Jednoho dne jeho žena velmi těžce onemocněla. Vyléčit ji mohlo jen kouzlo zlaté květiny stvořené ze slunečního paprsku, který dopadl na zem. Tak svou ženu schoval ke svému příteli a vydal se hledat kouzelnou květinu. Prošel celý kontinent od severu k jihu, ale bez úspěchu.

Na samém jihu kontinentu našel divný keř, který svítil jako slunce. Člověk by to neviděl. Dotkl se toho keře a on se převrátil a spadl do moře. Místo keře tu byla zakořeněná zlatá květina.

Neváhal, vytrhl ji i s kořeny a utíkal domů za svou láskou. Doma utrhl květ a dal ho do horké vody. Květ se rozpustil. Tuto tekutinu dal vypít své ženě. Kouzlo zlaté květiny jeho ženu vyléčilo a narodila se krásná holčička se zlatými vlasy.

Napovím vám, byla to Isabella. Její rodiče měli velikou radost. Její matka porod přežila jako člověk ve zdraví a několik let žili spokojeně jako rodina.

Jedné temné noci přišla tajně do domu jedna žena. Vlezla do Isabellina pokoje a naklonila se nad její postýlkou. Jmenovala se Sulphicie a využívala zlatou květinu k věčnému mládí. Stačilo, aby zazpívala takovou zvláštní písničku:

Kvítku, hvězdo má,

sílu probouzej,

zpět nech běžet čas,

co bylo mé, mi dej.

Rány zahoj hned,

osud převracej.

Ztracené zas vrať,

co bylo mé, mi dej,

nazpět mi dej.

Chápete, ne? Zazpívá a omládne. Trochu děsivé, ale to je teď vedlejší.

Když zpívala, začaly vlasy pětileté Isabelly zářit jako samo slunce a právě tato záře Sulphicii udržuje věčně mladou. Vzala pramínek jejích vlasů a ustřihla ho. Ale k jejímu překvapení pramínek, který ustřihla, zhnědl a zase zestárla.

Nechtěla zestárnout a umřít, a tak vzala malou Isabellu a unesla ji z domu jejích rodičů. Utíkala jako o život do přístavu. Tam nasedla na loď a odplula do Evropy, daleko od její rodiny, od pravdy. Schovala se i s Isabellou do vysoké věže ukryté v hlubokém lese za temnou jeskyní. Tam vychovávala Isabellu jako svou vlastní, ale jen proto, aby byla věčně mladá.

Jméno jí zkrátila na Is a nakukala jí spoustu nesmyslů. Například že je její matka, že se jmenuje Is, že když opustí tuto věž, tak zemře, a tak dále.

Pohled Is:

Tak dlouho už jsem tady zavřená. Ve věži uprostřed temného lesa v jeskyni. Žiji tady se svou matkou Sulphicií a mým nejlepším kamarádem Pascalem. Pascal je chameleon. Hraji si s ním každý den, když je matka pryč.

Matka mě schovává před zraky i slechy lidí tam venku z velmi jednoduchého důvodu. Mám kouzelné vlasy, které září, když zpívám a ona se bojí, že by o mě přišla, nebo že by mi je ostříhali.

Jejich záře uzdravuje, omlazuje a oživuje mrtvé, ale i něco víc. Jsou to všemocné vlasy. Chrání mě a jsou nejlepší a nejúčinnější zbraň. Je to trochu těžké, protože měří něco okolo 80 metrů. V bitvě je ovládám pomocí mysli a pohybů rukou. V té chvíli se chovají jako jedovatí hadi.

Brzy mi bude 100 let. Divíte se proč? Jsem nesmrtelná hned ze dvou důvodů. První, mé vlasy umožňují věčné mládí, a druhý, jsem poloupír. Z části jsem upír a z části člověk. Matka o tom neví, nikdy jsem jí to neřekla, protože něco, nebo spíš někdo, mi říká, že jí nesmím důvěřovat a nic jí nesmím říct. Ten hlas jsem poslechla, a tak to neví.

Jednou do týdne si vlasy stáhnu kouzelnou sponou, která udrží mé vlasy nekonečně dlouho, a jdu na lov. Vždycky, když je matka pryč, aby to nezjistila. Lidi jsou moc daleko, tak lovím jen zvířata a vyhovuje mi to.

Pascal si už zvykl a nebojí se mě. I jeho omlazuji, aby byl pořád se mnou, dělal mi společnost a pomáhal mi v domácích pracích.

Umím všechny domácí práce. Zametat, uklízet, čistit, leštit, mýt nádobí, prát, příst, tkát, šít a tak dále. Také umím malovat. Matka mi jednou řekla, že zpívám a tančím jako víla.

To by bylo o mně asi vše.

Mám velmi divný pocit ohledně matky. Mám podezření, že mi něco tají. Za chvíli přijde domů, tak se to možná dozvím. Uběhlo několik minut a už se zvenku ozval její hlas.

„Is, spusť své vlásky!“ Tohle říká vždycky, když přijde. Věž je vysoká několik metrů a je tu jenom okno a tajné dveře, které používám, když jdu na lov. To matka taky neví.

„Is! Nerada bych tu strávila mládí!“ křikla znova. Rychle jsem schovala Pascala a utíkala k oknu.

„Už jdu, matko!“ křikla jsem a vyhodila pár pramenů svých vlasů oknem. Matka si udělala smyčku a zavěsila se do nich. Já ji pomalu vytáhla. Během chvilky už byla se mnou ve věži.

„Ahoj, vítej doma, matko,“ řekla jsem jí, když stála v okně.

„Ach, Is, jak je možné, že mě dokážeš každý den takhle vytáhnout a neztrhat se? Vypadá to hrozně únavně,“ zeptala se mě.

„Oh, to nic není,“ odpověděla jsem a pokrčila rameny.

„Tak pak nevím, proč ti to trvá tak dlouho,“ řekla a já se zarazila.

„Hahaha. Jen žertuji, květinko.“ Takhle mi říká skoro pořád. Ona žertuje pořád, nebo to aspoň říká. Is mi říká, jenom když je na mě naštvaná, nebo když po mně něco chce.

„Matko, chtěla bych se tě na něco zeptat. Mohu?“ zeptala jsem se váhavě.

„Ovšem, drahá. Ptej se, na co chceš,“ odpověděla a mně to dodalo odvahy.

„Poslední dobou mám pocit, že mi něco tajíš, je to pravda, nebo přede mnou nic neskrýváš?“ zeptala jsem se na rovinu, nerada chodím kolem horké kaše.

„Květinko, jak tě to jenom napadlo? Nikdy bych před tebou nic neskrývala. Jsi moje dcera, říkám ti všechno,“ odpověděla a bez dalšího slova odešla. O tom teda dost pochybuji, pomyslela jsem si.

Jsme si tolik cizí. Mám pocit, že to ani není moje matka, ale můj věznitel. Nechala jsem to být a šla do svého pokoje. Pascal mě začal uklidňovat, že mi to jen tak přijde, že si jsme cizí.

Brzy ráno zase odešla bez rozloučení. Už jsem si zvykla, ale vždycky mě to hrozně bolí, když se mi vlastní matka vyhýbá. Nejdříve jsem uklidila dům, jako každý den a pak jsem jen malovala a při tom si zpívala.

Blížil se západ slunce, tak by matka měla brzy dorazit. Uklidila jsem malovací potřeby, otočila se a leknutím nadskočila. Stála za mnou matka.

„Matko, vylekala jsi mě. Jsem ráda, že už jsi doma,“ řekla jsem a objala ji. Stála klidně jako sloup, nehýbala se a ani nedýchala.

„Stalo se něco, matko?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Ano!“ zařvala na mě. Vyděsila mě.

„Nejsem tvoje matka, Is! Jako malou jsem tě odnesla od tvé rodiny a schovala tě zde, abych využívala tvoje vlasy k věčnému mládí! Ale teď už budu věčně mladá! Už tě nepotřebuji! Nikdy se k této věži už nepřiblížím a ty tady klidně chcípni! Nikdy jsem tě neměla ráda, jen jsem tě využívala. Jsi nicka!“ zařvala a vypařila se mi z dohledu.

Ona je upír! Proto jsem tu a byla tak odtažitá. Nezáleželo jí na mně, jen mě využívala, aby byla věčně mladá. A já si myslela, že mě má ráda. Bylo to jen divadlo. V bolesti jsem se svezla na zem a začala plakat. Přiběhl ke mně Pascal a začal mě uklidňovat.

„Nech toho, Pascale, prosím! Chci, aby ze mě vyplavala všechna ta bolest, kterou mi způsobila!“ zařvala jsem na něj, ale nemyslela jsem to nijak zle. Pochopil, a tak u mě jenom stál.

Trvalo celou noc, než jsem se uklidnila. Cože to řekla? Že mě ukradla mé pravé rodině? Ano! Musím najít svou pravou rodinu! Ale co když jsou už po smrti? Ne, to nemohou, když jsem poloupír, tak oni musejí být upíři, a když mi chutnají zvířata, tak musejí být vegetariáni a těch na světě moc není.

Rozhodnuto! Převlíkla jsem se do cestovních šatů, které jsem si sama ušila z hedvábí, které jsem utkala. Je velmi pevné, hřejivé a příjemné na dotek. Popadla jsem tašku a do ní si dala nějaké lidské jídlo. Obula jsem si boty, vlasy stáhla kouzelnou sponou, popadla Pascala a šla tajnými dveřmi pryč z této věže.

Když jsem prošla jeskyní, uslyšela jsem bolestný výkřik. Rychle jsem běžela za tím hlasem. Patřil nějakému klukovi, pravděpodobně upírovi, kterého trhali na kusy dva další.

Rozpustila jsem si vlasy a začal s nimi bojovat. Tomu klukovi utrhli hlavu a pak si všimli mě. Rychle jsem je svými vlasy roztrhala na kusy, hodila na hromadu a Pascal je zapálil. On totiž jednou snědl jeden můj vlas, a tak je tak trochu taky všemocný. Vlasy jsem si zase stáhla a běžela k tomu upírovi.

Popadla jsem jeho tělo, Pascal jeho hlavu a běželi jsme zpátky do věže. Musím ho zachránit! Jeho tělo jsem položila na postel a hlavu k němu přiložila. Rozpustila jsem si vlasy a hlavu jimi k tělu přivázala. Začal jsem zpívat.

„Kvítku, hvězdo má,

sílu probouzej,

zpět nech běžet čas,

co bylo mé, mi dej.

Rány zahoj hned,

osud převracej.

Ztracené zas vrať,

co mé bylo, mi dej,

nazpět mi dej.“

Jeho hlava se spojila s tělem. Brzy se probere. Vlasy jsem si zase stáhla a konečně se mu podívala do tváře. Proměnila jsem se v solný sloup.

Byl tak krásný. Bronzové vlasy v jemném rozcuchu, bledá pleť, jemná tvář, plné rudé rty, tělo svalnaté. Vypadal jako anděl. Jaké má asi oči? Jasně že karmínové. Vydržela bych se na něj koukat celé hodiny a nikdy by mě to neomrzelo.

Bože! Já se do něj zamilovala! Co kdyby byl už ženatý? Co kdyby měl rodinu? Co kdyby… Dost! Okřikla jsem se. Pokud mě bude chtít a bude svobodný, nikdo mě od něj nedostane, pokud to sám nebude chtít.

Došla jsem do kuchyně a otevřela ledničku. Ještě tu mám čtyři litry krve z pumy. Moje oblíbená. Vzala jsem jednu láhev se skleničkou a vrátila se k němu. Nalila jsem trochu do skleničky, zaklonila mu hlavu a krev mu nalila do pusy. Polkl a začala se mu vracet síla.

Najednou otevřel oči a jeho pohled se spojil s mým. Usmál se. On má zlaté oči! Takže je vegetarián! To se mi ulevilo.

„Kdo jsi? Můj anděl?“ zeptal se mě tak krásným hlasem. Zněl jako zvonkohra. Na to jsem se usmála zase já.

„Ne. Jmenuji se Is a jsem člověk. Našla jsem tě v lese roztrhaného na kusy, tak jsem tě vzala sem a pomohla ti. Chceš ještě trochu krve?“ řekla jsem. Vytřeštil oči. Asi mi nevěřil. Nalila jsem další skleničku a dala mu ji pod nos.

„Jak víš, že jsem…?“ zarazil se.

„Upír?“ dopověděla jsem za něj. Přikývl.

„Moje matka je teď upír, a tak mě opustila. Poznala jsem tě podle bledosti, studené pokožky, srdce ti netluče a podle očí jsi vegetarián,“ řekla jsem jedním dechem a obsah skleničky mu nalila do pusy, ale nepolkl.

„Je to zvířecí krev. Z pumy,“ řekla jsem a hned polkl. Chtěl ještě. Vzala jsem celou láhev a pomalu mu ji lila do pusy. Hned vypadal lépe.

„Omlouvám se, jsem nezdvořilý. Já jsem Edward. Edward Cullen.“ Napřáhl ke mně ruku. Stiskla jsem ji. Zdá se mi to, nebo se do mě taky zamiloval? Asi se mi to jenom zdá. Všimla jsem si, že Pascal strčil svůj jazyk Edwardovi do ucha. Edward leknutím nadskočil a Pascal vyletěl do vzduchu. Spadl mi rovnou do rukou.

„Tohle se nedělá, Pascale. Edwarde, tohle je Pascal, můj nejlepší kamarád,“ představila jsem mu ho.

„Rád tě poznávám, Pascale,“ řekl zdvořile Edward. Pascal pokýval hlavou, že ho taky rád poznává. Najednou jsem si vzpomněla, co jsem chtěla udělat.

„Omlouvám se, Edwarde, ale musím odejít. Zůstaň tady, jak dlouho chceš. Dostaneš se odtud buď oknem, nebo dírou v zemi ve vedlejší místnosti. Pascale, jdeme.“ Pascal mi vyskočil na rameno a šla jsem do obýváku, kde jsou tajné dveře. Přede mnou se objevil Edward. Vylekal mě.

„Kam jdeš, Is? Můžu jít s tebou?“ zeptal se mě smutně. Takže se do mě zamiloval.

„Nevím, Edwarde. Nikam na světě nepatřím, tak budu bloudit. A jenom bych tě zdržovala.“ Obešla jsem ho a šla do tajných dveří. Venku na mě zase čekal.

„Pojď se mnou domů, za mou rodinou.“ Ve mně hrklo. Takže je ženatý. Hned jsem posmutněla.

„Můj otec s matkou tě přijmou do rodiny a mí sourozenci rovněž. Mám dva bratry a dvě sestry,“ řekl a já se zaradovala. Takže není ženatý.

„To nejde, Edwarde. Nemůžu se mezi vás vnutit. Je to tvá rodina,“ řekla jsem a obešla ho. Zase se objevil přede mnou.

„Odteď do ní patříš i ty. Miluji tě, Is,“ řekl a já byla tou nejšťastnější osobou na světě.

„Taky tě miluji, Edwarde,“ řekla jsem a vrhla se mu na rty. Zapojil se ihned. Líbali jsme se vášnivě. Když jsme se od sebe odtrhli, šli jsme ruku v ruce pryč z jeskyně. Cestou jsme si povídali a já se dozvěděla víc o jeho rodině i o něm.

Má talent, čtení myšlenek, ale mé číst nemůže. Výhoda. Má rád hraní na klavír, poslouchání muziky a čtení. Jeho sourozenci se jmenují Alice, Jasper, Emmett a Rosalie a rodiče Carlisle a Esmé.

Pořád se vyptával na mě, ale vždycky jsem se rozplakala, když jsem si vzpomněla na matku. Měla jsem ji ráda a ona mi udělá tohle. Mé slzy Edwarda ničily, a tak se mě přestal vyptávat. 

Během dvou dnů jsme dorazili do města u moře. Edward se někam vypařil a během chvíle se vrátil se zprávou, že poletíme do Ameriky. Zaplatil malé soukromé letadlo, kterým poletíme jen my dva.

***

Probudilo mě lehké šimrání na tváři. Byl to Edward. Když jsem otevřela oči, řekl mi, že přistáváme. To uběhlo rychle.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se ho, když jsem se protáhla.

„Celou noc a polovinu dne. Za chvíli bude poledne.“ Vytřeštila oči. Tak to byla dlouhá doba. Usmál se na mě a byla jsem blízko k mdlobám. To ho rozesmálo.

„Co? Já nemůžu za to, že mě omamuješ!“ křikla jsem na něj, otočila se k němu zády a dělala uraženou. To ho zarazilo a snažil se, abych mu odpustila.

„Is, promiň.“ Chytil mě za rameno a chtěl mě čelem otočit k sobě. Ale vytrhla jsem se mu, zvedla se ze sedadla a šla na druhý konec letadla, kde je pokoj. Zavřela jsem za sebou dveře a zamkla. Hned jsem ho slyšela bouchat na dveře. Vzala jsem polštář a dusila jím smích. Naštěstí to neslyšel.

„Lásko, prosím, otevři. Omlouvám se, už to nikdy neudělám. Jen otevři dveře,“ opakoval pořád dokola. Rozhlédla jsem se po pokoji a všimla si velmi zvláštního obrazu. Vypadal jako nějaký erb. Veprostřed byl lev. Když jsem ho spatřila, něco se ve mně probudilo. Nemohla jsem se hnout, oči jsem upírala do neznáma, ani jsem nedýchala a srdce neslyšela. Byla jsem jako v transu.

Viděla jsem malou holčičku se zlatými vlasy po ramena. Ležela v posteli a četla si knihu. Najednou na ni někdo zavolal.

„Isabello! Pojď dolů!“ zavolal na ni ženský hlas odněkud ze zdola.

„Už jdu, mami,“ zavolala jsem zpátky, vstala z postele a vyběhla ze dveří.

Zamrazilo mě v zádech. Ta holčička jsem byla já. Isabella? To je mé skutečné jméno! Vzpomněla jsem si. Zatím to Edwardovi nebudu říkat. Až poznám jeho rodinu, řeknu mu to.

„Is! Jsi tam? Nestalo se ti nic? Neslyším tvé srdce ani dech! Prosím, otevři, lásko. Prosím.“ Už byl zoufalý. Už ho nebudu trápit. Přešla jsem ke dveřím a odemkla. Hned mě Edward drtil v náruči a odmítal mě pustit. Začala jsem se dusit.

„Edwarde, přestaň. Dusíš mě,“ řekla jsem hodně přiškrceným hlasem. Malinko povolil, ale nepustil mě. Vzal mě do náruče a sedl si se mnou na postel, která tam byla.

„Tohle už mi nikdy nedělej. Ani nevíš, jak sem se bál, když jsem neslyšel tvé srdce. Kdyby se ti něco stalo, nikdy bych si to neodpustil,“ řekl tak zničeným hlasem, že jsem jen přikývla. Seděli jsme takhle dlouho, a ještě déle, kdyby nám pilot neoznámil, že přistáváme.

Letadlo v klidu přistálo a my vystoupili. Prošli jsme halou a vyšli na parkoviště. Edward hned přistoupil k autu Aston Martin a otevřel dveře na straně spolujezdce. Já vytřeštila oči, spustila pusu ke kotníkům a zírala. Stejně tak i Pascal.

„To je tvoje?“ zeptala jsem se ho.

„Ano. Ještě mám jedno auto. Volvo. Táta pracuje jako doktor, a tak má dost peněz. Každý z mé rodiny má auto. Budeš mít i ty. Později si ho sama vybereš. A už nasedni, moje rodina se už nemůže dočkat.“ Popohnal mě a já poslechla. Když jsem seděla v autě, otočila jsem se na Pascala.

„Co myslíš, Pascale? Bude se nám u nich líbit?“ zeptala jsem se ho. Známe se už tak dlouho, že mu rozumím.

„Určitě. Můžu mít pokoj s tebou a Edwardem?“ zeptal se mě Pascal. Edward na nás koukal jako na blázny.

„Samozřejmě.“ Pascal mi vyběhl na rameno a Edward nastartoval. Jeli jsme asi dvě hodiny. Jeli jsme po silnici, ale najednou zajel do lesa a jeli jsme po lesní pěšině. Zastavil před obrovským domem, ne, to byl hotový palác! To si žijí jako králové.

„Tady bydlíš?“ zeptala jsem se ho a z domu zaslechla tichý smích.

„Ano. Navrhovala ho Esmé. Žijeme tu už druhým rokem. Pojď, představím ti svou rodinu.“ Chytil mě za ruku a táhl dovnitř. Hned, jak jsem vstoupila, ke mně přiskočil, podle vzhledu, Emmett.

„Vítej, Is,“ řekl a objal mě.

„Říkejte mi Isabella. Mé pravé jméno je Isabella,“ řekla jsem. Emmett mě pustil a vystřídal ho Edward.

„Vzpomněla sis?“ zeptal se mě. Přikývla jsem a chtěla ještě něco říct, ale někdo další se mě zeptal.

„Ty se jmenuješ Isabella?“ zeptala se mě nejspíš Esmé. Nechápala jsem.

„A-ano,“ vykoktala jsem.

„Já… měla jsem dceru Isabellu,“ řekla a mou nechápavost vystřídalo překvapení. Je to možné? Je to moje matka? Najednou jsem si vzpomněla na jednu ukolébavku, kterou jsem zpívala vždycky, když jsem byla unavená. A Sulphicie mě ji nenaučila. Takže…?

„Slunce spí a my jsme s láskou spolu,“ začala jsem váhavě zpívat. Esmé se otevřela pusa překvapením.

„Nocí zní ozvěna kroků tvých,“ zpívala jsem dál. Usmála se.

„Zůstaň tu a dej všem snům mým sílu, když zazní tvůj smích, tvůj smích.“ Pomalu přišla ke mně, chytla mě za ruce a objala mě. Já jí objetí oplácela.

„Denní tvář, ztrácí zář,“ pokračovala, když mě pustila z objetí a držela mě za ruce.

„Hvězdy kralují,“ pokračovala jsem.

„Noci vzdech, vánku dech, k spánku lákají.“ Zpívaly jsme obě, znělo to tak krásně.

„Jak krásné, když tvoji ruku cítím,

v očích tvých já sama sebe zřím.

Největší štěstí, které já znám…“ zpívala jsem další sloku a Esmé do toho zpívala druhý hlas.

„Láska, je vždycky s tebou,

všude kam se dáš.

Krásné je vždycky…“

„… s tebou tady být a snít,“ zazpívaly jsme společně a já ji zase padla kolem krku. Když dozněly naše poslední tóny, došlo mi, co to znamená.

„Maminko,“ řekla jsem jí a začala plakat štěstím v jejím náručí. Za ní stál Carlisle, můj otec.

„Tatínku,“ oslovila jsem a natáhla k němu ruku. Chytil ji a obě nás s maminkou objal. Štěstím se mi podlomila kolena a svezla jsem se na podlahu. Maminka s tatínkem udělali totéž a klečeli jsme v objetí na zemi. Nevím, jak dlouho jsem tak byli, ale vytrhlo nás zakašlání, které patřilo Emmettovi.

„Vysvětlí nám tady někdo, co to má znamenat?“ zeptal netrpělivě.

„Jistě,“ řekl otec a pomohl mi s maminkou na nohy.

„Chtěl bych vám představit svou dceru Isabellu,“ řekl směrem k ostatním a mým novým sourozencům spadla brada ke kotníkům.

„To jako fakt?“ zeptal se Emmett.

„Ano. Má biologická dcera. Narodila se před sto lety, když ještě jsem žil s Esmé sám a Edward nebyl upír. Jednoho dne, když jí bylo pět let, zmizela beze stopy. Když jsme to zjistili, chtěla Esmé spáchat sebevraždu, ale přeměnil jsem ji. Dva roky na to jsem přeměnil i Edwarda. A teď nám ji přivedl zpátky.“ Podíval se na Edwarda s děkovným pohledem, přistoupil za mě a objal mě i mamku. Přejela jsem pohledy všech přítomných a všimla jsem si, že Alice má nepřítomný výraz. To znamená jediné. Vize. Vymanila jsem se z otcova objetí a přistoupila k Alici.

„Alice, co vidíš?“ zeptala jsem se jí a pohledy se stočily na ni. Během chvíle se vzpamatovala a vypadala šokovaně.

„Budeme mít návštěvu. Přijdou sem Volturiovi,“ řekla a všichni se zděsili. I já je znala, ale moc jsem se jich nebála.

„Proč přijdou a kolik jich přijde?“ zeptala jsem se. Pohledy se stočily na mě.

„Nevím. Přijdou vládci se svými manželkami, Jane, Alec, Felix, Demetri a Renata.“ To jsem zvědavá.

„Bello, až přijdou, zůstaneš s Rose v domě,“ řekl mi táta. Tak to ani náhodou.

„Nikdy. Jestli přišli, aby vás zabili, a kvůli mně, budu za vás bojovat,“ řekla jsem a zaslechla na louce za domem kroky.

„Jsou tady,“ řekl Edward, který slyšel jejich myšlenky. První šel táta s mámou a za nimi my ostatní. Já šla jako poslední. Zůstala jsem stát na schodech a zbytek rodiny se rozprostřel pod nimi. Začala jsem si prohlížet naše hosty, ale zarazil mě jeden z nich. Byla to Sulphicie! Tak ona mě opustila kvůli Arovi a upírství?! Za to ji zde před všemi přítomnými zabiju!

„Carlisle, rád tě zase vidím. Dovolte, abych vám představil svou manželku Sulphicii,“ řekl Aro a přišli blíž. Všichni se s ní pozdravili. Sešla jsem schody a mezerou mezi otcem a matkou jsem před ně vystoupila.

„My dvě se známe!“ křikla jsem naštvaně. Všichni se na mě podívali a Sulphicie mě probodávala pohledem.

„Co tady děláš, Is?“ zeptala se mě. Začala jsem vidět rudě.

„Lhala jsi mi! Celé ty roky, co jsi mě věznila, jsi mi lhala! A Is mi už nikdy neříkej! A co bych tady dělala?! Našla jsem svou pravou rodinu! A hádám, že jste přišli jen proto, abyste je zabili, že?“ štěkla jsem.

„Jak to víš?“ křikla na mě.

„Když jsem tě uviděla, dala jsem si dvě a dvě dohromady. Myslela sis, že jsem stále v té věži a chtěla jsi odstranit mou skutečnou rodinu. Ale to se ti nikdy nepovede! Nejdřív budeš muset zabít mě! Ale dřív já zabiju tebe!“ křikla jsem. Nikdo nic nechápal.

„O čem to mluví, drahá?“ zeptal se jí Aro.

„Plácá hlouposti,“ snažila se to zamluvit.

„Aro, řekni, co ti o Cullenových nakukala? Že jsou zlí, snaží se vás sesadit a podobný blbosti, že?“ zeptala jsem se ho. Přikývl. Já to tušila!

„Všechno to jsou lži! Jenom chtěla, abych nikdy nenašla svou rodinu, a pak se dobrovolně přidala k vám!“ křikla jsem na něj. Aro se zarazil a otočil se na tu zrádkyni. Opatrně se jí dotknul a zjistil pravdu. Sulphicie se naštvala a zaútočila na mě. Ale já mám zkušenosti. Uskočila jsem, rozpustila si vlasy a chytla jimi všechny její končetiny a hlavu. Nemohla se hnout.

„Jak to, že nevím, že tvé vlasy slouží jako vraždící stroj?“ zeptala se mě.

„Celou tu dobu mi neznámý hlas říkal, ať ti nic neříkám. Pochopila jsem to, až když jsi mě opustila. Už vím, komu ten hlas patřil. Mé pravé mamince. Esmé.“ Podívala se na maminku. Usmála se na mě. Trhla jsem a ze Sulphicie byla skládačka. Pascal ji zapálil a byla pryč. Já to stále rozdýchávala. Aro zatleskal.

„Fascinující. Nechceš se přidat k nám?“ zeptal se mě. Má rodina zavrčela, jen máma se na mě ublíženě a překvapeně dívala. Nemohla jsem.

„Nikdy. Ta zrůda, kterou jsi nazval svou manželkou, mě opustila kvůli tobě a upírství. Prosím, odejděte a už se nikdy nevracejte,“ řekla jsem. Aro s ostatními se otočil a byli pryč. Konečně jsem se otočila na svou rodinu. Koukali jako sůva z nudlí.

„Co to…?“ začal táta.

„Vysvětlím. Vevnitř to bude asi pohodlnější,“ řekla jsem a všichni mně poslechli. Sedli jsme se na pohovku. Seděla jsem mezi Jasperem a Edwardem. Edwardovi jsem se schovala do náruče.

„Tati, pamatuješ si na zlatou květinu?“ zeptala jsem se ho. Přikývl.

„Tu květinu používala Sulphicie, aby zůstala mladá už desetiletí před tím, než jsi ji našel. Když jsem se narodila, moc té květiny přešla do mých vlasů. Jednu noc se proplížila do mého pokoje a unesla mě až do Evropy. Ukryla mě do vysoké věže v hlubokém lese a zatarasila dveře do ní, aby měla jistotu, že neuteču. Vychovávala mě, učila mě. Myslela jsem si, že je moje matka, ale pořád byla tak odtažitá a nic mi neříkala. Velmi často jsem slýchala hlas, který mi říkal, že jí nemám důvěřovat a nemám jí říkat žádné tajemství. Poslechla jsem. Před pár dny, aniž bych ji dostala do věže, se v ní objevila. Měla rudé oči, byla bledá, rychlá a studená. Zakřičela na mě, že není moje matka a využívala mě, jen aby byla věčně mladá. Tehdy jsem se zhroutila a trvalo celý den a noc, než jsem se uklidnila. Sbalila jsem si všechny věci a odešla z té věže. V lese jsem zaslechla křik. Běžela jsem za ním a viděla jsem, jak dva upíři trhají Edwarda na kusy. Zabila jsem je. S Edwardovým tělem jsem se vrátila do věže a vyléčila ho. Když se probral, dala jsem mu krev, aby měl sílu. Chtěla jsem odejít, ale nepustil mě. Říkal, že můžu jít s ním k jeho rodině. Nechtěla jsem se vnucovat a tak jsem odmítla. Ale nedal se odbýt a řekl, že mě miluje. A tak jsme doletěli sem, kde jsem našla své skutečné rodiče.“ Všichni zaujatě poslouchali.

„Jak je možné, že jsi ještě naživu?“ zeptal se táta.

„Mám dva důvody. První, mé vlasy umožňují věčné mládí, a druhý, jsem poloupír,“ odpověděla jsem a všichni vytřeštili oči.

„Polo- co?“ zeptal se mě Emm, překvapivě.

„Poloupír. Z části jsem člověk, z části upír. Vlastně jsem člověk, jenom mám lepší smysly, jsem rychlejší a silnější než člověk, studenější než člověk, ale teplejší než upír, jsem zranitelná, nesmrtelná a žiji jak z lidské potravy, tak z krve.“ Vytřeštili oči ještě víc.

„Klid. Piji jenom zvířecí. Lidská mi nic neříká.“ Vydechli úlevou.

„A tvé vlasy?“ zeptala se mě Alice. Usmála jsem se.

„Jsou velmi mocné. Udržují lidi mladé, uzdravují zraněné, nemocné, dokonce i mrtvé. A sami jste viděli, jak jsou užitečné ve válce,“ řekla jsem.

„Ráda vám ukážu, jak fungují. Jaspere?“ Otočila jsem se na jmenovaného. Zpozorněl.

„Edward mi říkal, že máš na rukách upíří kousance z bitev. Ukážeš mi je?“ zeptala jsem se. Přikývl a vyhrnul si rukávy. Ošklivý pohled.

 „Pascale?“ zavolala jsem. Hned byl u mě a podával mi konec mých vlasů. Vzala jsem Pascala do ruky a představila ho rodině. Přeběhl k Alici a posadil se jí na rameno. Moje vlasy byly rozmístěné po celém obýváku. Své vlasy jsem obmotala Jasperovi kolem ruky od zápěstí po loket. Vypadal, jako by měl divná pouta.

„Hlavně nemluvte a nevyšilujte. Dobře?“ zeptala jsem se a všichni přikývli. Zavřela jsem oči a začala pomalu zpívat.

„Kvítku, hvězdo má,

sílu probouzej,

zpět nech běžet čas,

co bylo mé, mi dej.

Rány zahoj hned,

osud převracej.

Ztracené zas vrať,

co bylo mé, mi dej,

nazpět mi dej.“

Cítila jsem, jak vlasy začaly zářit a všichni okolo mě zírat. Sledovali pohledem záři, která se šířila po mých vlasech. Musela jsem zpívat pomalu, jinak by ta záře nedošla ani do poloviny. Přesně jsem cítila, kdy záře dorazila ke konečkům.

Otevřela jsem oči a záře z mých vlasů zmizela. Vlasy jsem zase odmotala a stáhla si je sponkou. Po jizvách nebylo ani památky. Nic. Všichni z toho byli na větvi. Musela jsem jim všechno dopodrobna vysvětlit. Více jak ochotně jsem to udělala. Byl to velice dlouhý rozhovor, sama jsem se divila, kolik toho o svých vlasech vím a kolik ne.

A tak jsem se dostala domů.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Na vlásku: