Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Mrtvá Volturiová, novorozená Cullenová

26.05.2012 (20:45) • CatherineCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 36× • zobrazeno 7752×

Dnes je překrásný den. Je 13. září 1927. Slunce svítí, vítr nefouká a já a můj bratr máme sedmnácté narozeniny.

Od svého bratra jsem dostala prsten. Nasadil mi ho na prsteníček pravé ruku se slovy: „Budu vždycky s tebou.“

Usmála jsem se na něj a odpověděla mu. „Nikdy ho nesundám.“ Políbila jsem ho na tvář. Na to se zase usmál on.

Otec mi dal diamantové náušnice a matka mi darovala stříbrný náramek, na kterém visela destička s nápisem „Navždy spolu“. Poděkovat jsem už nestihla, protože nám oznámil soused, že k nám jdou Volturiovi.

Otec mě a mého bratra vzal za ruku a odvedl nás do sklepa. Tam odvalil jeden sud a před námi se otevřela chodba. Strčil nás do ní, dal každému do ruky pochodeň a vstup zavalil sudem. Rozeběhli jsme se chodbou, až jsme dorazili na rozcestí.

„Jdi vpravo, já půjdu vlevo,“ řekl můj bratr a chtěl se rozeběhnout, ale chytila jsem ho za ruku se slovy:

„Počkej.“

Náramek a s ním i destičku od matky jsem rozlomila na dvě poloviny a jednu dala bratrovi se slovy: „Dokud se znovu nespojí, nenajdou duše našich blízkých klid.“ A každý jsme se rozeběhli jiným směrem. Přála jsem si, aby mého bratra nenašli. Vyběhla jsem z chodby a přede mnou se otevřel les.

Utíkala jsem, co mi nohy stačily, ale štěstí mi nepřálo. Zakopla jsem a spadla na břicho. Lehla jsem si na záda a nad sebou uviděla čtyři tváře s rudýma očima. Jeden se ke mně sklonil a vypadal, jako by mě chtěl políbit. Ale najednou jsem viděla jenom tmu a cítila ostrou bolest.

***

Tma se protrhla a já otevřela oči. Nade mnou stál nějaký černovlasý muž s rudýma očima. Usmál se na mě. Já se polekala toho, jak vidím ostře. Hloupé, že? Vyskočila jsem na nohy a přikrčila jsem se v rohu místnosti. Pomalu přistupoval ke mně a přitom mě utěšoval.

„Kde to jsem? Kdo jste vy? Proč je všechno tak jasné? Proč jsem tak rychlá? Proč cítím v krku oheň?“ A kde je můj bratr? dodala jsem v duchu a chytla se za krk.

„Jsi v Itálii, ve městě Volterra. Všechno vnímáš zostřeně, protože jsi upír. A máš žízeň, proto cítíš oheň v krku. Mé jméno je Marcus a jsem jeden ze tří vládců upířího světa.“ Koukala jsem na něj jako z jara. Věděla jsem, že upíři existují, párkrát jsem je už viděla. Ale že bych já byla upír?

„Co se stalo v lese? A kdo byli ti, kteří mě pronásledovali a napadli náš dům?“ zeptala jsem se znovu, už klidněji.

„Alec, Jane, Demetri a Felix. Hrozilo ti nebezpečí, tak tě šli zachránit. Tys jim ale utíkala, tak tě sledovali. Upadla jsi a začala krvácet. A Felix tě zachránil. Kousnul tě. Začala ses přeměňovat a přinesli tě sem, do volterrského hradu. Jsi zde už dva týdny.“ Vykulila jsem oči.

„Dva týdny jsem byla v bezvědomí? Proč to trvalo tak dlouho?“ zeptala jsem se už úplně klidná.

„To nikdo neví. Nějaké legendy tvrdí, že když něčí přeměna v upíra trvá více jak týden, tak bude výjimečný a velmi mocný.“

„A mí rodiče?“ zeptala jsem se smutně, ale s nadějí v hlase.

„Ti jsou též zde.“ Usmála jsem se jako sluníčko.

„Smím je vidět?“

„Jistě. Následuj mě, Isabello.“ Stále s úsměvem jsem ho následovala. Došli jsme do… vězení? Spíš to vypadalo jako vězení. U stěny v řetězech seděli mí rodiče.

„Matko, otče!“ vykřikla jsem a vrhla se k nim. Zvedli hlavu a oči se jim rozzářily, když mě uviděli.

„Isabello? Jsi to ty?“ zeptala se mě matka. Objali mě a začali plakat.

„Ano, jsem to já. Jenže trochu jiná. Jsem upír,“ řekla jsem v klidu. Vytřeštili oči.

„A vy budete její svačinka,“ řekl Marcus za mými zády. Otočila jsem se k němu a koukala, jako by se nechumelilo.

„Já své rodiče nezabiji! Radši zemřu sama, než aby mí rodiče zemřeli mojí rukou.“ Stoupla jsem si na nohy čelem k němu.

„Čekal jsem jinou reakci. Jako novorozená bys měla šílet žízní, vypít každého člověka, kterého potkáš, a místo toho slyším tohle?“ Přikývla jsem.

„Nebudu pít lidskou krev. Radši vyhladovím než zabíjet lidi.“ Pohled jsem stočila k rodičům.

„A mé rodiče pusťte na svobodu. Když měli posloužit jako moje svačinka, jsou tím pádem nepotřební. Tak je pusťte. Hned!“ vykřikla jsem.

„Tady ty nerozhoduješ. Když je nevypiješ ty, udělá to někdo za tebe. Felixi!“ zavolal na celý hrad. Dveře se otevřely a dovnitř vešel Felix, upír, co mě proměnil.

„Máš tady svačinku.“ A ukázal na mé rodiče. Vrhl se k nim.

„Ne!“ vykřikla jsem, postavila jsem se před rodiče a dala ruce před sebe v obranném gestu. Najednou Felix proletěl několika dveřmi a válel se na druhém konci vězení. Vyděšeně jsem se koukla na své ruce a Marcus i rodiče se podívali na mě.

„Jak jsi to…?“ začala moje matka, ale nedokončila myšlenku.

„Já … nevím,“ odpověděla jsem popravdě.

„Eleazare!“ zavolal zase Marcus na celý hrad. Už otevřenými dveřmi vešel blonďatý, pohledný mladý muž, taky s rudýma očima.

„Přejete si, pane?“ řekl krásným hlasem a uklonil se.

„Jaký má Isabella dar? Před chvílí se Felix proletěl až na druhý konec vězení,“ řekl a rukou ukázal směrem ke mně. Eleazar si mě začal prohlížet. Po chvilce zatajil dech a vytřeštil oči.

„Má velmi silný dar. Štít. Jak fyzický, tak psychický. Proto se Felix proletěl.“ Zaostřil na mou maličkost „To ale není všechno. Když je někdo s darem v její blízkosti, může ho kdykoli použít. A bude velmi silná bojovnice. Když na někoho promluví, okamžitě všechny jeho znalosti přejdou na ni.“ Já jsem snad Santa Claus. Tolik darů.
Vlastně jenom jeden, ale velmi rozvinutý. Ale něco mi říká, že jich je víc než jenom jeden. Marcus zvedl ruku a Eleazar odešel.

„Legendy nelhaly. Až se naučíš štít ovládat, budeš velmi mocná. Teď se ale musíš nakrmit, jinak brzy zemřeš,“ řekl Marcus naléhavě.

„Jestli po mně chcete, abych vypila vlastní rodiče a krmila se lidmi, tak radši zemřu,“ prskla jsem, otočila jsem se na rodiče a sklonila k nim hlavu.

„Máte tady oheň?“ zeptala jsem se.

„Ne!“ zakřičel Marcus, chytil mě za ruku a odtrhl mě z blízkosti rodičů.

„Ty nesmíš zemřít!“ stále řval. Asi mu nedošlo, že mám teď citlivější sluch. Chytla jsem se za uši a zhroutila se na kolena na podlahu vězení.

„Marcusi, jestli budeš stále řvát, tak budu první upír, který ohluchne.“ Stále jsem klečela na zemi, držela se za uši a koukala do země. Marcus ke mně pomalu šel. Pár kroků ode mě do něčeho narazil. Nic tam vidět nebylo, ale došlo mi, že to je můj štít. Najednou byl u mě a pomáhal mi na nohy.

„Odpusť, Isabello. Zapomněl jsem, že jsi novorozená. Což je neodpustitelné, protože upíři nezapomínají. Teď se ale musíš nakrmit,“ stále naléhal.

„Naposledy říkám, že nebudu pít lidskou krev. A jestli se ještě někdo dotkne mých rodičů, rozcupuju ho a jeho ostatky dám do krabičky. A navíc mi ani nevoněj. Lidská krev mě odpuzuje.“ To už jsem řvala na plné čáře a prskala jako kočka se vzteklinou.

„Demetri! Alecu! Felixi!“ zavolal a ve dveřích se objevili tři muži.

„Vezměte Isabellu do lesa. Odmítá pít lidskou krev, tak musí pít zvířecí. Hlídejte ji jako oko v hlavě a ať se vrátí nasycená. A ještě jedna věc. Nikomu neříkejte, že bude pít zvířecí krev,“ řekl Marcus a ti tři kývli. Demetri přišel ke mně a pokynul mi, abych šla. Vyšla jsem ze dveří a Alec mi dal přes ramena temně černý plášť prošitý zlatem. Až teď jsem si všimla, že mám jiné oblečení. Pod pláštěm se skrývaly krásné černé korzetové šaty z hedvábí.

Odvedli mě k nějaké bráně. Otevřeli ji a přede mnou se otevřela louka a za ní les. Vyběhla jsem jako střela rovnou do lesa. Asi sto metrů od začátku lesa jsem se zastavila. Zhluboka jsem se nadechla a zavětřila pumu a medvěda. Zajímavé, jak rychle dokážu rozpoznat vůni zvířat.

Vydala jsem se za pumou. Po tři sta metrech jsem ji spatřila. Nadechla jsem se znova a ovládla mě žízeň. Skočila jsem na ni a zakousla se jí do krční tepny. Do mých úst se začala hrnout lahodná tekutina. Neměla by mi chutnat, ale je výborná. Pila jsem a pila a pila a pila. Najednou tam nebyla ani kapička. Tělo pumy spadlo na zem. Sklonila jsem se nad ní. Když jsem ji viděla takhle bez života, bylo mi jí líto. Přála jsem si, aby žila dál.

Najednou se jí rána zacelila, otevřela rudé oči a vyskočila na nohy. Srazila mě k zemi a začala na mě vrčet. Vrčela jsem taky. Svalila jsem ji pod sebe a zase se jí zakousla do krku. Ale nic mi do pusy neproudilo. Mé zuby opustily její krk a stoupla jsem si na nohy. Zvedla jsem hlavu a podívala se do nechápavých tváří Demetriho, Felixe a Aleca.

„Co to bylo?“ zeptal se mě Demetri.

„Já nevím. Nejdřív jsem ji vypila, ale pak se jí rána zacelila, otevřela oči a zaútočila na mě. Ale když jsem ji kousla podruhé, žádná krev v ní nebyla. Jako by byla duch,“ odpověděla jsem mu a zavětřila medvěda.

Rozeběhla jsem se za ním. Skočila jsem na něj a vypila ho do poslední kapičky. Tentokrát žádné divadlo jako s pumou nebylo. Demetri se mě zeptal, jestli mi to stačilo. Přikývla jsem a vydali jsme se do hradu. Teď už vlastně domů.

Hned, jak jsme vstoupili zadními dveřmi, se před námi objevil Marcus a ptal se, zda jsem sytá. Na to jsem mu jen spokojeně kývla. Marcus se dal do chůze a pokynul nám, abychom šli za ním. Šli jsme dlouhou chodbou a na jejím konci byly obrovské, ale krásné dveře.

Otevřel je a objevili jsme se v prostorné hale se stropem do půlkruhu. Felix, Demetri a Alec si stoupli nalevo od dveří. Marcus šel rovně a posadil se na jeden ze tří trůnů. Jiný muž se zvedl z prostředního trůnu s velmi veselým úsměvem.

Přistoupil pomalu ke mně. „Isabello, jmenuji se Aro a jménem všech přítomných tě vítám ve Volteře. Mého bratra Marca už znáš,“ ukázal na Marca, „a toto je náš bratr Caius.“ Ukázal na muže po jeho levici.

„Jsme vládci upířího světa. Chceme ti nabídnout útočiště. Budeme ti všichni rodinou. Přijímáš?“ zeptal se mě Aro.

„Útočiště přijímám. A co bude s mými rodiči?“ zeptala jsem se ho.

„Poslouží jako svačinka,“ řekl. Najednou jsem viděla rudě.

„Tak to tedy ne! Mé rodiče nikdo zabíjet nebude. Eleazar říkal, že budu velmi silná, a Felix měl tu čest jako první okusit mou schopnost.“ Při posledních slovech jsem natáhla ruce před sebe a Aro, Marcus i Caius odletěli několik metrů dozadu i s trůny. Všichni na mě koukali jako vyorané myši. Aro se rychle zvedl a zatleskal jako malé dítě.

„Neuvěřitelné. Jsi upírem teprve den a už jsi velmi mocná. Dobrá tedy. Když nechceš, nikdo tvé rodiče jíst nebude. A ještě jedna věc.“ Natáhl ke mně ruku. „Já mám dar přečíst všechny myšlenky jediným dotekem. Prokážeš mi tu čest?“ Pomalu jsem k němu přišla a vložila ruku do jeho. Zpříma se mi podíval do očí.

Zajímavé. Netušil jsem, že bude tak mocná. Nevidím vůbec nic, slyšela jsem a leknutím jsem odskočila od něj a přitiskla se na stěnu. Všichni nic nechápali.

„Co se děje, Isabell?“ zeptal se mě starostlivě Aro.

„Při tom doteku jsem slyšela vaše myšlenky, ale vy jste mé neslyšel.“ Vytřeštil oči ještě víc.

„Fascinující! Jsi štít. Co takhle… Zkusíme, jestli jsi odolná vůči všem našim silám. Co říkáš, Jane?“ řekl malé blonďaté upírce po levé straně. Podívala jsem se na ni a ona na mě. Mohlo jí být tak patnáct, když byla přeměněna. Začala na mě zírat. Ale nic se nedělo. Po chvilce se sama začala na zemi svíjet v křečích. Všechny to překvapilo. Aro řekl dost a Jane opět stála na nohou.

„Zajímavé. Tvůj štít působí jako zrcadlo. Alecu?“ Otočil se na muže vedle Jane, který jí byl velice podobný. Asi jsou dvojčata. Ten udělal to samé. Ale zase nic. Po několika vteřinách padl na zem v bezvědomí. Skutečně zajímavé. Takhle to pokračovalo ještě několik hodin. Během hodiny se Alec probral.

Aro řekl, že to stačí. Felixovi, Demetrimu a Jane řekl, aby mě zavedli do mého pokoje. Prošli jsme snad celý hrad, než jsme došli k mému pokoji.

Felix otevřel dveře a objevili jsme se ve velkém pokoji. Napravo byly dvoje dveře, nalevo okna, nejspíš na zahradu, a přesně naproti mně veliká dvojlůžková postel s nebesy. Celý pokoj byl laděný do červené barvy. Barva krve. Nechali mě o samotě. Pomalu jsem si prohlédla celý svůj pokoj. Byl překrásný. Všude po stěnách visely různé obrazy malované olejem.

Ťuk, ťuk, ťuk! vytrhlo mě z kouzla obrazů. Dotyčnému jsem řekla: „Dále.“ Dveře se otevřely a v nich se objevil Eleazar. Pokynula jsem mu, aby si sednul do křesla. Poslechl a já si sedla do druhého naproti němu.

„Co potřebuješ, Eleazare?“ zeptala jsem se ho.

„Přišel jsem se představit. Vím, že jsme se viděli už ve vězení, ale chtěl jsem tě poznat osobně. Jsem Eleazar Volturi.“ A natáhl ke mně ruku. Vložila jsem svou do jeho a políbil mi ji na hřbet.

„Isabella, ale jsem radši, když mně lidé… upíři oslovují Bello. Vlastně teď už Isabella Volturiová. Těší mě, Eleazare,“ řekla jsem mu s úsměvem.

Úsměv mi opětoval. „Potěšení na mé straně, Bello.“ Byl tak milý. Najednou jsem si na něco vzpomněla.

„Eleazare, co jsi říkal ve vězení o mém daru? Co všechno umím?“ zeptala jsem se ho.

Podíval se mi do očí a spustil. „Když jsem se objevil ve tvé blízkosti, pocítil jsem z tebe obrovskou energii, která je chráněná. Máš štít a je velmi silný. Jak fyzický, tak psychický, a když chráníš někoho s darem, můžeš ho použít. V boji tě bude učit Felix. Je nejlepší učitel boje na světě. Budu ti pomáhat se štítem. Ale to není všechno. Máš ještě dar maskování. Až se ho naučíš ovládat, budeš si moct změnit podobu dle libosti. A taky se budeš moct změnit v člověka, ale stále budeš nesmrtelná.“ Já na něj jen zírala. Já věděla, že mám víc než jeden dar.

Najednou se mu zorničky rozšířily. „Máš ještě několik darů. Budeš umět cestovat skrz zrcadla, teleportovat se i bez zrcadel, levitovat a… Budeš umět všechno, co si budeš přát. Když budeš chtít být neviditelná, tak budeš. A jelikož teď se mnou mluvíš, máš všechny mé zkušenosti a znalosti. Takže máš znalosti Marca, Ara, Renée, Charlieho, Felixe, Demetriho, Jane, Aleca a teď i mé. Za chvíli budeš mít hlavu jako vzducholoď.“

To jsem už na něj zírala jako na blázna s pusou dokořán. „Jak to, že jich mám tolik? Jak se je naučím ovládat?“

„Neboj, se vším ti pomůžu,“ řekl klidným hlasem a chytl mě za ruce.

„Proč jsi neřekl Marcovi, že mám těch darů víc? Proč jsi mu řekl, že mám jen štít?“ zeptala jsem se.

„Kdybych řekl vládcům všechno, hlídali by tě na každém kroku a nepustili by tě samotnou ani na krok z hradu a já vím, že tě to tady jednou omrzí a budeš se chtít podívat někam do světa. Takhle to víme jen my dva. Bude to naše tajemství. A pokud jde o Ara, nezjistí to, protože když se věci týkají tebe, nikdy je v ničích myšlenkách neuvidí.“

„Kdy začneme s trénováním?“ zeptala jsem se ho.

„Kdy budeš chtít začít?“ řekl a já se usmála.

„Hned,“ řekla jsem, vyskočila na nohy a Eleazar mě napodobil.

„Jdeme do tělocvičny,“ řekl, vzal si plášť a otevřel mi dveře. Džentlmen. Já si též vzala plášť a vyšla jsem ze dveří. Eleazar za mnou zavřel a šel po mém boku. Jelikož nevím, kudy se jde do tělocvičny, tak jsem se musela nechat vést. Šli jsme téměř přes celý hrad, než jsme dorazili do tělocvičny.

Byla obrovská. Eleazar mi začal vysvětlovat, jak mám štít ovládat. Mám si ho představit jako bublinu okolo svého těla. To se mi podařilo. Viděla jsem okolo sebe namodralou bublinu. Zajímavé. A ještě ho mám zkusit roztáhnout. To bylo trochu těžší. Ale podařilo se mi ho roztáhnout do vzdálenosti pěti metrů okolo sebe. Eleazar na mě jen zíral. Byl velmi překvapený, jak mi to jde na den starou upírku.

Když se štít zase scvrkl na míru mého těla, vešel do místnosti Felix.

„Ahoj, Felixi. Co potřebuješ?“ zeptala jsem se ho zdvořile.

Usmál se na mě a řekl. „Chci se tě zeptat, jestli bys nechtěla první lekci boje.“

Já se usmála jako sluníčko a odpověděla. „Ráda, Felixi. Nebo raději pane učiteli?“

„Raději Felixi. Tak, jdeme na to.“ Vypadal šťastně. Já byla koneckonců taky. Postavil se naproti mně a chvíli se nic nedělo. Začal přecházet sem a tam a při tom mi říkal to nejdůležitější.

„Nesmíš se nechat od upíra obejmout rukama, bleskově tě rozdrtí. Nechoď do výhodné akce. Přesně na to každý nepřítel čeká a ty prohraješ. Nikdy se nerozptyluj a nenech se rozptýlit. Nikdy se k nepříteli neotáčej zády a nenech se nalákat tím, že leží na zemi a dělá mrtvého. Tyto věci si pamatuj.“ Hned, jak to dořekl, měla jsem jeho slova vrytá v paměti a navždy mi tam i zůstanou.

„Připravena?“ zeptal se mě a postavil se do bojové pozice. Přikývla jsem a napodobila ho. Hned po mně vystartoval. Jen tak tak jsem stihla uhnout. Asi deset minut jsem se jen vyhýbala a pak jsem teprve zaútočila. To jsem ale neměla dělat, protože jsem to schytala do hrudníku a břicha.

Hned jsem mu to taky vrátila takovou silou, až padl na kolena. No, jsem holt novorozená.

***

Dnes to jsou přesně tři roky, co jsem ve Volteře. Aro si mě tak oblíbil, že mě prohlásil za svou dceru, a tím i princeznu Volterry. Ara sice moc v lásce nemám, ale hlavně to před ním nedávám najevo. Samozřejmě, že denně navštěvuju své rodiče ve vězení, sděluju jim novinky a nosím jim jídlo.

Štít už ovládat umím, v bojování jsem skoro lepší než Felix a v maskování jsem mistr. Jednou jsem se před Eleazarem změnila na jednu upírku jménem Carmen, která je taky vegetariánka jako já. Hned, jak spatřil její tvář, se do ní zamiloval. Kvůli upírce, kterou ani nezná, se dal na vegetariánství. Pomocí maskování jsem mu dala stálou rudou barvu duhovek, aby ho Aro nezabil.

Já mám stále rudou barvu očí, ale Aro ví, že jsem vegetariánka. Řekla jsem mu to hned po slavnosti, na které mě prohlásil za svou dceru, před třiceti měsíci. Nejdříve ho to rozzuřilo, ale smířil se s tím, protože jinak by o mě přišel. Jsem jeden z jeho nejcennějších klenotů. Divil se, jak to, že mám rudé oči, když jsem vegetariánka, tak jsem mu nakukala, že nosím čočky. Naštěstí mi to uvěřil.

Teď sedím ve svém pokoji. Už od prvního dne, co jsem upírkou, si denně píšu deník. Ani dnes tomu není jinak. Píšu každou událost, která se udála, abych na ni nezapomněla. Zní divně, když říkám, abych nezapomněla. Neznám upíra, co by zapomněl, pokud se nepočítá, když upír zapomene na své lidství. Já si své lidství pamatuji, díky svým rodičům.

Ale hrozně mi chybí Emmett, můj bratr. Vím, že je otravný, ale je to můj bratr, mé dvojče, má krev.

Deník jsem položila a vstala z postele. Stoupla jsem si před zrcadlo a přála jsem si v něm vidět Emmetta. Najednou se v zrcadle objevil vír a ukázal mi Emmetta v lese. V té chvíli mě zahřálo u srdce a měla jsem pocit, jako by mi zase začalo bít. On žije! Chtěla jsem vykřičet do světa, že můj bratr žije. Ale nemohla jsem. Aro neví, že mám bratra, a nechci myslet na to, co by se stalo, kdyby to věděl.

Emmett se vůbec nezměnil. Měl v rukou pušku a u pasu přivázanou dýku. Najednou se za ním objevil medvěd, povalil ho na zem, kousl ho a Emmett na něj vystřelil. To ne! Emmett nesmí zemřít.

Z ničeho nic se za ním objevila krásná blonďatá žena. Skočila na medvěda, zakousla se mu do krku a vypila ho až do dna. Upírka! Zabije Emmetta? Ale když vypila medvěda, tak je… Ona je vegetariánka!

Uf! To mi spadl kámen ze srdce.

Když byl medvěd mrtvý, sklonila se nad Emmettem. Když uviděla jeho tvář, její výraz se změnil. Zamilovala se do něj. Vzala ho do náruče a rozeběhla se lesem. Stále jsem ji sledovala skrz zrcadlo.

Doběhla k nějakému domu a něco zavolala. Ve vteřině byly před domem další tři postavy. Dva muži a žena. Blonďák, zrzek a brunetka. Tvář blonďatého muže jsem znala. Je na jednom obrazu v knihovně. Doktor Carlisle Cullen, první vegetarián.

Carlisle vzal Emmetta do domu, položil ho na nějakou postel a kousl ho. Nejdříve mě to vyděsilo, ale teď jsem ráda, že to udělal. Jednou se dostanu z tohoto hradu a přidám se ke Carlisleovi a jeho rodině, abych žila v blízkosti mého, teď už mladšího, bratra. Pokud jde o upíří léta, tak jsem starší o tři roky než on.

Zatímco se Emmett přeměňoval, prohlížela jsem si členy jeho budoucí rodiny. Zatajil se mi dech, když jsem spatřila tvář toho kluka se zrzavými, až bronzovými vlasy. V tu chvíli jsem cítila v břiše tisíce malých motýlků. Velmi dobře vím, co to znamená. Zamilovala jsem se. To samé se stalo Eleazarovi, když spatřil tvář Carmen.

Láska na první pohled.

Držela jsem v ruce prázdný pergamen a přála si, aby se na něm objevily informace o Carlisleovi a jeho rodině. Hned se tak stalo. Pergamen byl přeplněný jejich životopisy. Sedla jsem si do křesla a začala číst. Po chvíli jsem už věděla všechno o svém vyvoleném.

Jmenuje se Edward Anthony Masen Cullen, narozený 20. června 1901 v Chicagu, přeměněný v sedmnácti letech, miluje hraní na klavír, malování, čtení a poslouchání muziky, talent čtení myšlenek, který považuje za prokletí, a tak dál a tak dál.

Z přemýšlení mě vytrhlo ťukání na dveře. Pergamen i Cullenovi v zrcadle zmizeli.

Řekla jsem: „Dále.“ A dveře se otevřely. Dovnitř nakoukl Felix.

„Princezno, Aro si žádá vaši přítomnost v hlavním sále,“ řekl s úctou k Arovi. Když jsme sami, tak mi smí říkat Bello, ale když mě oslovuje Princezno, tak tu je ještě někdo schovaný za dveřmi.

„Okamžik, prosím,“ řekla jsem zdvořile, Felix zavřel dveře a čekal, až vyjdu. Převlékla jsem se do krásných šatů červené barvy, červených střevíčků a do vlasů si zapletla červenou stuhu. Otevřela jsem dveře a následovala Felixe a Demetriho do hlavního sálu.

Felix otevřel dveře a vstoupili jsme. Můj doprovod si stoupl do pozadí a já šla k Arovi, svému „otci“.

Uklonila jsem se před ním, sklopila zrak a zeptala se: „Jsem zde, otče. Děje se něco?“

„Víš, co je dnes za den, Isabell?“ Takhle mi říká jenom on a jinak mi ani neřekne.

„13. září,“ odpověděla jsem poslušně.

„Správně. A víš, co to znamená, má drahá?“ zeptal se mě. Já na něj koukala jako z jara. Poslušně jsem zavrtěla hlavou ve stylu nevím.

„Máš dvacáté narozeniny, dcerko. A třetí upírské narozeniny,“ řekl a vstal z trůnu.

„Všechno nejlepší!“ vykřikli sborově všichni přítomní, vlastně celý Volterrský hrad. Kdybych byla člověk, zčervenala bych až na zadku. Díky Bohu, že jsem upír.

„Já zapomněla. Díky, otče.“ Objala jsem ho a dala mu polibek na tvář. „A děkuji vám všem,“ křikla jsem do prostoru. Aro zatleskal a všechno okamžitě ztichlo.

„Isabell,“ začal a já na něj stočila zrak „v pokoji máš ode mě narozeninový dárek. Bude se ti líbit,“ řekl Aro a mně tím vykouzlil na tváři úsměv. Jako člověk jsem dárky a oslavy nesnášela, ale od doby, co jsem upír, je miluju.

„Smím se vzdálit, otče?“ zeptala jsem se Ara. Kývl na souhlas. Uklonila jsem se ve stylu „děkuji“ a odešla ze sálu. Hned, jak se zavřely dveře, upíří rychlostí jsem běžela do svého pokoje. Miluju překvapení.

Najednou jsem slyšela ženský výkřik. Ten hlas bych poznala mezi všemi. Matka! Vběhla jsem jako střela rovnou do vězení. Když jsem otevřela dveře vězení, naskytl se mi před očima děsivý pohled. Nějaký upír se skláněj nad mou matkou a pil její krev. Její srdce udeřilo naposledy. Vrhl se na mého otce.

„Ne!“ vykřikla jsem a vrhla se na něj. Odtrhla jsem ho od otce a hodila na druhou stranu vězení. Okolo sebe jsem dala neprůstřelný a zvukotěsný štít. Otec ještě dýchal, ale odtikávaly mu poslední chvíle života.

„Otče, nesmíš zemřít. Emmett je živý. Viděla jsem ho skrz zrcadlo. Přeměňuje se na upíra. Přeměním tě a budeme žít zase jako rodina,“ řekla jsem a natahovala se k jeho krku.

„Ne, Bello. Volím smrt místo věčného života. Bez tvé matky by pro mě neměl smysl. Slib mi, že najdeš Emmetta a budeš na něj dávat pozor,“ řekl.

„Slibuji, otče,“ slíbila jsem.

„Tohle,“ jednu ruku strčil do kapsy svého kabátu, „mu předej. Chtěli jsme mu to dát k narozeninám, ale nestihli jsme to. A řekni mu, že ho s maminkou stále milujeme. Vás oba. Sbohem, má dcero,“ řekl a jeho srdce bouchlo naposledy. Zemřel. Oba mí rodiče jsou mrtví! A kdo za to může? Otočila jsem se směrem ke dveřím.

V nich stáli Demetri s Felixem a drželi vraha mých rodičů. Začala jsem vidět rudě.

„Nechte mi ho!“ řekla jsem s takovou nenávistí v hlase. Stoupla jsem si před toho vraha.

„Jak se jmenuješ?“

„Thomas,“ vyštěkl. Felix měl chuť ho bouchnout do hrudi za to, jak se ke mně chová.

„Klid, Felixi. Odkud pocházíš a proč jsi zde, ve Volteře?“ vyptávala jsem se dál.

„To je moje věc, mrcho!“ Poslední slovo vyštěkl s nechutí. Je to vůbec upír? Protože se chová jako nevychovaná gorila.

„Jak to mluvíš s princeznou?“ vykřikl na něj Felix. Thomasovi se v očích objevil zmatek.

„S kým že?“ zeptal se, jako by neslyšel. Měla jsem chuť mu říct: Trochu si poskoč, protože na upíra si hodně sedíš na vedení, ale neudělala jsem to.

„Jsem Arova dcera, princezna Volterry a všech upírů. Tak se ke mně chovej tak, jak mi přísluší,“ odpověděla jsem místo Felixe. Pohled stočil z Felixe na mě a v očích měl úctu smíchanou s ponížením.

„Omlouvám se, Vaše Výsosti. Kdybych věděl, nikdy bych se neodvážil,“ řekl a klekl si na kolena.

„Omluva se přijímá. Vstaň,“ poručila jsem mu. Okamžitě mě poslechl.

„Pusťte ho,“ rozkázala jsem Felixovi a Demetrimu.

„Ale, princezno …“ začal Felix, ale přerušila jsem ho.

„Řekla jsem, pusťte ho. Hned! Pokud se nepokusíš o útěk, nic ti nehrozí.“ Tu poslední větu jsem řekla směrem k Thomasovi. Felix a Demetri ho pustili, ale pořád byli nablízku.

„Thomasi, odkud jsi sem přišel a co děláš zde?“ zeptala jsem se ho klidně. Nevím, co se se mnou stalo, ale všechna zloba ze mě vyprchala.

„Poslal mě Východní upíří klan jako zvěda. Chtějí zaútočit na Volterru a podrobit si vládu nad upířím světem,“ řekl. Trochu jsem se zděsila a mí ochránci taky.

„Demetri.“ Jmenovaný se uklonil a čekal, co řeknu. „Běž okamžitě za otcem a řekni mu, ať za půl hodiny svolá celý hrad do hlavního sálu na poradu, ale důvod mu zatím neříkej. Hned!“ křikla jsem a vypařil se mi před očima. Hodila jsem na Felixe pohled, který říkal „běž taky“. Pochopil a taky zmizel. Otočila jsem se zpět na Thomase.

„Následuj mě. A nepokoušej se utéct, jinak tě potká horší osud než smrt,“ řekla jsem mu a dala se na cestu do svého pokoje. Poslechl a šel za mnou. Po cestě jsem si přála, aby na mé posteli bylo oblečení jeho velikosti a plášť. Když jsme dorazili do mého pokoje, oblečení tam bylo. Přešla jsem k posteli, vzala oblečení do rukou a podala ho Thomasovi.

„Převlékni se. Nesmíš být cítit cizími upíry. Támhle je koupelna, kdyby ses chtěl vysprchovat.“ Ukázala jsem směrem ke koupelně a hned tam byl. Je rychlý. Ale ne tak jako já. Během několika minut byl zpátky v novém oblečení. Je v něm sexy a sluší mu, ale mé, teď už mrtvé, srdce patří jinému. Vy víte, koho myslím. Edwarda Cullena. Pokynula jsem mu, aby přišel ke mně. Poslechl.

Vzala jsem z postele volterrský plášť a uvázala mu ho kolem krku. Poodstoupila jsem od něj a prohlédla si ho jako člena gardy.

„Vypadáš v tom úžasně. Musíme jít. Za dvě minuty je porada v sále. Následuj mě. Poběžím upíří rychlostí, tak doufám, že mi budeš stačit.“ Vyšla jsem ze dveří a rozeběhla se. Byl několik metrů za mnou. Přesně na čas jsme dorazili.

„Počkej tady, dokud pro tebe nepřijdu,“ řekla jsem mu a otevřela dveře. Byli tam všichni. Stoupla jsem si doprostřed sálu, uklonila se a čekala, až mě Aro vyzve.

„Co se děje, má dcero, že jsi svolala poradu? Poslouchám,“ řekl. Narovnala jsem se a začala vyprávět a chodila jsem po místnosti v kruhu.

„Byla jsem na cestě ke svému pokoji. Najednou jsem slyšela výkřik. Běžela jsem do vězení a tam narazila na nějakého cizího upíra, jak se krmí mými zajatci. Víš, co tím myslím. Felix s Demetrim ho chytli za ruce a čekali, co udělám. Začala jsem se ho vyptávat, kdo je, odkud sem přišel a co dělá zde, ve Volteře. Začal mě urážet. Felix mu chtěl dát ránu do břicha za jeho drzost, ale zastavila jsem ho. Felix se ho zeptal, jak mluví s upíří princeznou. Vetřelec se ho zeptal, s kým že. Odpověděla jsem já, kdo jsem a jak se se mnou sluší mluvit. Omluvil se mi. Zeptala jsem se ho znovu na již zmíněné otázky. Jmenuje se Thomas a posílá ho Východní upíří klan jako zvěda, protože chtějí na Volterru zaútočit a podrobit si vládu nad upířím světem.“ Jak jsem to dořekla, tak se všichni udiveně nadechli. Aro se napnul a zkameněl. Po chvíli zase obživl.

„Přiveď ho, Isabell,“ řekl Aro. Uklonila jsem se a šla za dveře, kde stál. Pokynula jsem mu, aby vstoupil. Poslechl. Stoupl si doprostřed místnosti a čekal, co se bude dít dál. Stoupla jsem si kousek od něj a také vyčkávala. Padl na kolena před Arem.

„Povstaň, Thomasi.“ Poslechl.

„Co tě Východní upíří klan poslal zjistit?“ zeptal se Thomase Aro.

„Poslali mě sem, abych prozkoumal hrad a zjistil, zda tu jsou tajné chodby, kterými by sem vtrhli a překvapili vás,“ odpověděl. Potají jsem se otočila na Eleazara a přála si, abych s ním mohla mluvit v myšlenkách.

Eleazare, to jsem já, Bella. Nikomu neříkej, že s tebou mluvím skrz myšlenky. Co má Thomas za dar? zeptala jsem se ho. Koukl na mě trochu překvapeně, ale nic neřekl.

Má dar neviditelnosti a umí být velmi přesvědčivý. Pozor na něj. Cítím, že nás chce zradit, odpověděl mi stejným způsobem.

Děkuji, příteli, řekla jsem, usmála se na něj a otočila se zpět na Ara.

„Proč poslali zrovna tebe? Máš nějaký výjimečný dar?“ zeptal se zvědavě Thomase Aro.

„Mám dar učinit se neviditelným,“ řekl pyšně. Takže to umím taky. Super, o dar víc. Aro vypadal velice překvapeně. Aha, nový talent. Další klenot, který by chtěl do své sbírky.

„Zajímavé. Můžeš nám to předvést?“ požádal Aro. Pro případ nouze jsem dala okolo Thomase štít, který mu zabrání se hnout z místa. Thomas přikývl a zmizel všem před očima. Aro zatleskal.

„Neuvěřitelné.“ Thomas se zase zviditelnil. „Nechceš se k nám přidat? Tvůj dar bych zde uvítal,“ zeptal se ho. Thomas dělal, že přemýšlí. Mě to nedalo a přála si slyšet jeho myšlenky.

Když naoko vstoupím do gardy, ukážou mi celý hrad a i jeho tajné chodby. Tím získám to, pro co mě sem poslali, a pak bych se mohl klidně vytratit a vrátit se k Východnímu upířímu klanu. Ale to bych nemohl udělat. Kdybych to přece jen udělal, zabili by všechny, i Isabellu. To bych nemohl dopustit. Přeji si být jí po boku po zbytek věčnosti, trávit s ní vášnivé noci, moci se dotýkat jejího těla. Je rozhodnuto.

„Přijímám, můj pane.“ A klekl před ním na kolena. Jeho myšlenky jsou teda nechutné. Musím uznat, že je hezkej, ale jak už jsem řekla, miluju Edwarda. A na tom se nic nezmění.

„Vítám tě tedy ve Volteře, Thomasi. Mou dceru, Isabellu, už znáš. Isabell.“ Otočil se na mě, já se uklonila a čekala, co řekne. „Ukaž Thomasovi jeho nový domov. A až budeš hotová s prohlídkou, zavedeš ho do komnaty naproti té tvé. Tam bude bydlet,“ řekl klidně Aro. Thomasovi se rozzářily oči. Mně naopak pohasly, ale nadala jsem nic znát.

„Ano, otče. Následuj mě, Thomasi.“ Vstala jsem a vyšla ze dveří. Šel za mnou jako ocásek. Postupně jsem mu ukázala celý hrad, ale tajné chodby jsem radši vynechala. Kdyby - chyby. Už jen zbývá zavést ho do jeho komnaty.

Jestli mě bude po nocích obtěžovat, tak ho sama osobně zabiju. Je mi jedno, jestli mě za to ot… Aro bude nenávidět. Ale řekla bych, že pro něj znamenám víc než nějaký upír, který nás může kdykoli zradit.

„Jsme tady. Tohle bude tvůj pokoj,“ řekla jsem a otevřela dveře. Postavila jsem se ke dveřím a nechala ho, ať si ho prohlédne.

„Je hezký,“ řekl a otočil se na mě.

„Nechám tě, aby ses zabydlel. Kdybys něco potřeboval, mám pokoj hned naproti. A vždycky klepej. Když tě můj otec vzal do gardy, neznamená to, že se ke mně a výše postaveným nebudeš chovat slušně. A ještě jsem ti neodpustila, že jsi zabil mé zajatce, a nikdy ti to neodpustím,“ řekla jsem a zabouchla dveře.

Potřebuju na lov, ale nechci jít sama. Dala jsem se na cestu do pokoje Eleazara. Zaťukala jsem a čekala, až mě vyzve dál. Nečekala jsem dlouho. Hned se ozvalo hlasité „dále.“ Otevřela jsem dveře a nahlídla dovnitř. Eleazar seděl v křesle a četl si nějakou knihu.

„Ahoj, Bello. Co potřebuješ?“ zeptal se a přitom odložil knihu a vstal z křesla. Zná mě dobře.

„Ahoj, Eleazare. Potřebuju na lov.“ Ukázala jsem na své černé oči. „A tak se jdu zeptat, jestli bys šel se mnou?“

„Půjdu rád. I já už potřebuju,“ odpověděl a měl pravdu. Zašla jsem ještě za otcem mu oznámit, že jdu na lov a Eleazar jde se mnou, aby na mě dohlížel. Já se snad nepoučím, zase jsem řekla otec místo Aro. Už to tak asi zůstane.

Šli jsme tajnými chodbami, které jsem Thomasovi neukázala, a vyšli jsme u lesa. Hned jsem zavětřila dva medvědy a Eleazar několik srnek. Měl radši býložravce, zato já mám radši masožravce, ale ani býložravci mi nevadí. Jak jsem dopila dva medvědy, byla jsem přepitá. Pomalu jsme se vraceli do hradu, nechtělo se mi vracet k tomu slizounovi jménem Thomas. Jestli na mě jenom sáhne, tak mu utrhnu ruku a donutím ho ji sníst.

Když jsem dorazila ke dveřím svého pokoje, hádejte, kdo se o ně opíral? Thomas. Usmál se na mě tak slizce, až se mi zvedl žaludek.

„Ahoj, krásko. Kde jsi byla? Chyběla jsi mi.“ A chtěl mě obejmout. Já ale roztáhla štít do vzdálenosti dvou metrů okolo svého těla a tím jsem ho zastavila. Když narazil do mého štítu, zarazil se a podíval se na mě ublíženě.

„Nedotýkej se mě. A jestli si myslíš, že si mě získáš nějakými lichotkami, tak se pleteš. Už jsem ti jednou řekla, že když jsi členem gardy, neznamená to, že se budeš chovat nevychovaně. A nepokoušej se mě svádět. Jsi mi odporný. A jestli se pokusíš utéct a vrátit se k Východnímu klanu, tak se osobně postarám, abys trpěl víc než při přeměně,“ řekla jsem mu nasupeným hlasem a zaplula do pokoje. Přála jsem si, abych měla nějaký šperk, který by mi říkal, co chce udělat a co dělá. A hned se stalo. Na krku se mi houpal amulet ve tvaru volterrského znaku, který mi řekne, kdyby se o něco pokoušel.

***

Ten čas tak rychle utíká. Věřili byste, že to brzo bude osmdesát tři let, co jsem ve Volteře? Já ne, ale je to pravda. A řeknu vám, už mě to ve Volteře vůbec nebaví.

Hlavně před třiceti lety odešel můj nejlepší přítel. Ano, Eleazar. Před třiceti lety jsem dokončila svůj trénink všech darů i boje. Na oplátku, že mi Eleazar pomohl se všemi mými dary, jsem mu zjistila, kde je Carmen. Samozřejmě na nic nečekal, šel za Arem a poprosil ho, aby mohl odejít z gardy.

Aro mu řekl, že pokud je to jeho přání, ať si jde, a pokud se bude chtít vrátit, má dveře vždy otevřené.

Hned si sbalil, rozloučil se s celým hradem a odešel. Nejdéle se loučil se mnou. Kdybych byla člověk, rozbrečím se jako malé dítě. Ale nemohla jsem se před celým hradem proměnit v člověka.

Ještě teď vidím před sebou ten okamžik, když jsme se loučili.

Stojí přede mnou a tváří se jako boží mučedník a zároveň nejšťastnější upír na světě. 

„Bude se mi stýskat, příteli. Děkuji za všechno. Za trpělivost při ovládání štítu.“ A všech ostatních darů, dodala jsem v myšlenkách a objala ho kolem krku.

„Já děkuji tobě, Bello, za všechno.“ Nebýt tebe, nikdy bych nenašel pravou lásku. „Budeš mi chybět. Nikdy na tebe nezapomenu a budu tě navštěvovat.“ Nebo bys mohla navštěvovat ty mě skrze zrcadla. Nad tím jsem se jen usmála.

„Sbohem, můj nejlepší příteli,“ řekla jsem a dala mu polibek na tvář.

„Sbohem, má nejlepší přítelkyně.“ A udělal totéž.

Až budeš dostatečně daleko od Volterry a gardistů, vrátí se ti pravá barva očí vegetariána.

Děkuji. Zachránila jsi mi život, odpověděl mi stejným způsobem a odešel.

Od té doby se pořád kolem mě točí Thomas. No, točil se okolo mě od doby, co je zde. Je tak nechutnej! Raději bych políbila ropuchu než jeho. Představte si, že je tak drzý, že mě jednou týdně žádá o ruku. Já vždycky odmítnu.

Každý den pozoruju skrz zrcadlo Emmetta. Jeho rodina se rozrostla o další dva členy. Alice a Jaspera. Alice vidí budoucnost a Jasper cítí a ovlivňuje emoce a má problémy s ovládáním, když je mezi lidmi. A Alice je nakupovací maniak.

Já koneckonců taky. Na nákupy jezdím s Jane. Jsou z nás velmi dobré kamarádky. Od doby, co odešel Eleazar, jsem se sblížila s celým hradem, kromě Thomase. Za tři měsíce mám sté narozeniny. Už si přeji z tohoto hradu vypadnout, ale Aro mě nepustí.

Seděla jsem na své posteli a psala deník. Vedle sebe jsem měla prázdný papír. Odložila jsem deník a vzala ten papír do ruky. Přeji si, aby se na něm objevily data a informace, týkající se mého útěku z Volterry. Během dvou vteřin už jsem četla.

Dnes večer v 18:00. Aro dá Thomasovi úkol, aby našel a zabil nějaké vlkodlaky. Já se dobrovolně přihlásím, abych šla s ním, a řeknu Arovi, že si to přeji jako svatební dar jít se svým budoucím manželem na akci proti vlkodlakům.

Fuj! Tak já s ním budu zasnoubená. Nechala jsem to zatím být a četla dál.

Až budeme pronásledovat vlkodlaky, vytvořím iluzi, že na něj zezadu útočí jeden vlk a tím získám náskok. Vytvořím další iluzi, jak mě několik vlků trhá na kusy, mé kusy spálí a zůstane tam jen hromádka popela a zásnubní prsten. Mezitím budu cestovat jádrem planety někam do neznáma a pak pojedu za Emmettem, který v té době bude ve Forks.

To se mi líbí. Koukla jsem se na hodiny. Je 10:14. Vstala jsem z postele a našla ve skříni malou kabelku. Přeji si, aby se vytvořily kopie všech mých věcí a aby se originály naskládaly do té kabelky. Překvapilo mě, že se tam vešlo úplně všechno. I auto. Bez něj bych nikam nejela. K devadesátým narozeninám jsem dostala od Ara vlastní auto.

Jelikož mi zbývalo ještě dost času, tak jsem se rozhodla jít na nákupy. Popadla jsem svůj telefon a vytočila číslo Jane. Zvedla to po prvním zazvonění.

„Ahoj, Jee. Tady Bee.“ To jsou naše přezdívky. Takhle si říkáme jenom my dvě.

„Ahoj, Bee. Co potřebuješ?“ zeptala se.

„Nudím se, a tak se tě chci zeptat, jestli bys se mnou teď jela na nákupy?“ zeptala jsem se jí.

„Ráda. Za deset minut v garáži. Jede se tvým.“ A zavěsila. Je stejný blázen do nákupů jako já.

Vystřelila jsem do šatny a začala ji prohrabávat. Nakonec jsem si vybrala červené šaty, které víc odkrývají, než zakrývají, červené boty na jehlách a kabelku. Do kabelky jsem hodila peněženku, mobil a klíče od auta.

S jizvami jsem si nedělala starosti. Vytvořila jsem si takový čip, a když ho budu mít po ruce, jizvy nebudou vidět.

Vběhla jsem do koupelny a rychle se nalíčila. Řasy jsem obtáhla řasenkou, oči zvýraznila červenými stíny a rty obtáhla bezbarvým leskem.

Vyběhla jsem z pokoje a do někoho narazila. Podívala jsem a… uviděla jsem Thomase.

„Vypadáš kouzelně. Kam jdeš?“ zeptal se zvědavě a při tom si oblízl rty. Ble!

„Jdu s Jane nakupovat. A chlapy neberem. Možná příště,“ řekla jsem a vypařila se mu z dohledu. Běžela jsem upíří rychlostí do garáže. Jane už na mě čekala.

„No to je dost! Ale musím říct, že se vyplatilo počkat. Sluší ti to,“ řekla s úsměvem. Oblékla se taky celá do červena. A oči jsme neřešily, protože nám to ladilo a kdykoli můžu říct, že to jsou čočky.

Nasedly jsme do mého auta a vyrazily směr Řím. Je tam největší nákupní centrum v celé Itálii. Cesta mi netrvala ani půl hodiny. Což je nový rekord. Zaparkovala jsem na parkovišti, vystoupily jsme a všechny mužské pohledy se stočily na nás. A všichni doslova slintali.

Vešly jsme do centra a zapluly jsme do prvního obchodu, který jsme viděly. Proběhly jsme všechny obchody a v každém si něco koupily. Asi desetkrát jsme musely si jít dát tašky do auta.

V 16:30 mi zazvonil telefon. Volal mi Aro, že se máme okamžitě vrátit. Tak jsme šly do auta a v 17:00 jsme byly ve Volteře. Zavolala jsem skoro celou gardu, aby nám pomohli s taškami. Během třiceti minut jsem měla všechny nové věci v kabelce a kopie ve skříni.

Během několika minut přišel Demetri a oznámil mi, že v 18:00 mám být v hlavním sále. Přikývla jsem a propustila ho. Oblékla jsem si nové společenské šaty, nové střevíčky, na krk náhrdelník z korálků a přes to černý Volterrský plášť. Vlasy jsem si učesala do složitého účesu, dala jsem si do nich růži a dozdobila korunkou.

Vyšla jsem ze dveří a narazila na Thomase.

Prohlédl si mě od hlavy až k patě a řekl: „Jsi překrásná.“

Prohlédla jsem si ho taky a musím říct, že byl taky krásný. Měl na sobě černý oblek a červenou košili, u krku rozepnutou.

Nabídl mi rámě. Já ho schválně přijala se slovy: „Ty taky.“  A do kapsy saka u jeho srdce jsem mu zastrčila stejnou růži, jakou jsem měla ve vlasech. Koukal na mě jako vyoraná myš, ale nic neříkal.

Došli jsme do sálu, kde jsem se od něj odpojila, a šla si stoupnout za otcův trůn. Přesně v šest se na trůnech objevili Aro, Marcus i Caius.

„Thomasi,“ řekl Aro. Jmenovaný si stoupl před trůny pod schody a klekl.

„Mám pro tebe úkol. Zítra po ránu půjdeš na sever a najdeš několik vlků. Zabiješ je a vrátíš se zpět,“ řekl. Thomas přikývl a stále klečel.

„Otče,“ řekla jsem, obešla jeho trůn a stoupla si vedle Thomase. „Dovol mi jít s ním.“

„Proč, dcero má? Bojím se, že bych o tebe přišel,“ řekl napůl zvědavě, napůl starostlivě.

„Přeji si jít na akci se svým budoucím manželem.“ Všem se zatajil dech. „Přeji si to jako svatební dar.“

Thomas vstal a pohlédl na mě nechápavě. „Ty si mě vezmeš?“ zeptal se mě. Fůj! vykřikla jsem vnitřně, ale navenek jsem nedala nic znát.

„Ano,“ řekla jsem a všude se ozval potlesk a jásot. Thomas se tvářil jako nejšťastnější upír na světě a navlékl mi na prsteníček levé ruky zásnubní prsten. Otočil se na Ara.

„Dáte mi svou dceru za manželku?“ zeptal se. Aro se pousmál a vstal z trůnu. Přešel ke mně a Thomasovi.

„Buďte šťastné, mé děti.“ A dal mi polibek na čelo a totéž Thomasovi.

„Svatba bude až po naší společné akci,“ řekla jsem a dala Thomasovi jemný polibek na rty. Cítila jsem, jak mu tělem proběhl elektrický proud.

Přitáhl si mou hlavu blíž a začal mě vášnivě líbat. Jeho rty chutnaly jako bláto. Ani jsem si nevšimla, že jsme se vypařili ze sálu. Popadl mě do náruče a běžel se mnou do mého pokoje. Před dveřmi jsem se mu z náruče vykroutila a dopadla na zem.

„Až po svatbě. Kdo si počká, ten se dočká.“ A zaplula jsem do svého pokoje. Čekala jsem, až taky zapluje do pokoje. Během minuty zavřel dveře.

Vzala jsem si blok prázdných papírů A4, obyčejnou tužku a pastelky, lehla si na postel a začala jsem kreslit různé oblečení.

Během celé noci jsem namalovala přes sto návrhů. V 7:00 jsem se zvedla z postele a zaplula do koupelny. Dala jsem si dlouhou sprchu. Vylezla jsem ze sprchy a omotala si kolem svého těla osušku.

Přešla jsem do šatny. Vybrala jsem si černé rifle, červené tílko a červené boty na podpatku. Vrátila jsem se do koupelny. Vlasy jsem si stáhla do culíku a lehce se nalíčila. Přehodila jsem přes sebe plášť a dala se na cestu do sálu.

Hned po mně přišel Thomas. Usmál se na mě, přišel ke mně, objal mě a políbil mě na čelo. Přišel Aro. Sedl si na trůn a spustil.

„Půjdete na sever, dokud se neobjevíte v lesích okolo Milána. V jeho okolí se skrývají vlci. Dávejte pozor, někteří jsou velice silní. Thomasi, hlídej Isabell jako oko v hlavě,“ řekl směrem k Thomasovi.

„Dávejte na sebe pozor a ve zdraví se vraťte. Ať vás provází síla.“ Uklonili jsme se a odešli ze sálu. Otočila jsem se na Thomase.

„Pojedeme autem, nebo půjdeme po svých?“ zeptala jsem se ho.

„Po svých. Jsme tam za několik minut,“ řekl s úsměvem.

„Závod? Start je u bran hradu,“ řekla jsem a zmizela z jeho objetí, když jsem se rozeběhla. Byl metr za mnou. Zastavili jsme se u severní brány.

„Tři! Dva! Jedna! Teď!“ vykřikla jsem a vyběhla jako střela. Byl přesně sedm metrů za mnou. Běželi jsme několik minut, když jsem poznala, že jsme blízko vlkům. Cítila jsem jejich pach. Ještě jsem zrychlila. Viděla jsem jednoho vlka. V myšlenkách jsem mu vnukla, aby zaútočil na Thomase.

Skočil na něj a kousl ho do ramene. Na to jsem se jen usmála. Přála jsem si, aby se vedle mě objevila má dvojnice. Když se objevila, dala jsem okolo svého těla štít, abych nebyla cítit, vidět ani slyšet a přála jsem si létat.

Vznesla jsem se. Kousek před mou dvojnicí jsem si všimla pěti vlků. Vnukla jsem jim, aby na ni zaútočili a nešetřili ji. Tak se stalo.

Všichni se na ni vrhli a začali ji trhat na kusy. Kusy házeli na jednu hromadu. Bolestně při tom křičela. Všimla jsem si, že sem běží Thomas.

Přála jsem si, aby ta hromada vzplanula. Před „táborák“ jsem položila ruku dvojnice, na kterou jsem nasadila zásnubní prsten, aby na mě měli památku, a použila teleportaci.

Teleportovala jsem se rovnou na letiště a koupila si nejbližší let do Seattlu. V letadle jsem přemýšlela, jaké to asi bude u Cullenů. Poslala jsem Alici vizi, že k nim dorazí Volturiová a přichází za Emmettem. Abych měla jistotu, že ji dostala, vyndala jsem si z kabelky zrcátko a přála si vidět Cullenovi.

Pohled Alice:

Ležela jsem na posteli s mým manželem Jasperem v milostném objetí. Rose s Emmettem byli u sebe v pokoji a dělali tam bůhví co. Edward byl dole v obýváku a hrál na klavír. Carlisle a Esmé jsou asi dole s ním a poslouchají ho. Najednou se ke mně dostavila vize. Posadila jsem se na posteli a sledovala ji.

Zítra k nám přijede nějaká dívka. Přijede za Emmettem. Bude mít na sobě černý plášť a svou podobu bude skrývat pod kapucí.

Zatajil se mi dech, když jsem poznala znak na jejím plášti. Volturiová! vykřikla jsem vnitřně. Edward přestal hrát, musel tu vizi vidět taky. Popadla jsem Jaspera za ruku a běžela do obýváku. Cestou jsem zaťukala na Rose a Emmetta a řekla jim, ať přijdou dolů. Sedla jsem si na pohovku vedle Carlislea s Esmé, Jaspera jsem strhla vedle sebe a čekali jsme na ty dva. Když přišli, spustila jsem.

„Před chvílí jsem měla vizi. Zítra za Emmettem přijede dívka, která bude skrývat svou podobu,“ řekla jsem. Emmett hvízdnul překvapením a začal vykládat, že je asi oblíbený.

„Emmette! Ta dívka je Volturiová,“ řekla jsem a hned zmlkl. Všichni se vystrašili.

„Proč přijede? Neporušili jsme žádný zákon,“ zeptal se mě Carlisle.

„Nevím. Viděla jsem jenom, že přijede za Emmettem. Ale proč, to se dozvíme zítra.“ Všichni se rozešli do svých pokojů. Všichni se bojí naší zítřejší návštěvy.

***

Za pár minut tu bude dívka z Volterry. Všichni byli nervózní a hlavně Jasper. Emmett byl s Rose v jejich pokoji a my ostatní v obýváku. Najednou jsem zaslechla přijíždět auto, které zastavilo před naším domem.

Je tady!

Pohled Belly:

Blížilo se svítání. Přála jsem si, aby se na parkovišti letiště objevilo mé auto. Doufám, že tam je. Na letišti jsem šla na parkoviště, kde na mě přece jen čekalo mé rudé Lamborghini. Sedla jsem si na místo řidiče a vyjela směr Forks. Při cestě jsem si vrátila svou upíří podobu a z kabelky vyndala Volterrský plášť, který jsem si oblékla. Během třiceti minut jsem parkovala před jejich domem. Nandala jsem si kapuci na hlavu a vystoupila. Pomalu jsem šla ke dveřím. Zaťukala jsem a dveře mi otevřel Carlisle.

„Přeji dobrý den, Carlisle. Jistě víte, za kým přicházím. Smím dál?“ zeptala jsem se ho zdvořile.

„Jistě, slečno Volturiová,“ řekl a odstoupil ode dveří. Vešla jsem dovnitř.

„Kde je Emmett?“ zeptala jsem se. Esmé zavolala do prostoru a Emmett s Rose se objevili na pohovce.

„Přistup ke mně blíž, Emmette,“ řekla jsem. Poslechl, ale stál asi tři metry ode mě. Dala jsem přes něj štít, aby mu Edward nemohl číst myšlenky.

„Mám pár otázek. Pamatuješ si tenhle prsten a osobu, které jsi ho dal?“ zeptala jsem se ho a natáhla k němu pravou ruku, na které stále nosím prsten, který mi dal k sedmnáctinám. Vykulil oči. Ve vteřině byl u mě, mou ruku držel ve svých a hypnotizoval prsten.

„Ten jsem dal …“ své sestře k sedmnáctým narozeninám, dodal v duchu.

„Vzpomněl sis. Ano, dal jsi ho mně,“ řekla jsem. Pustil mou ruku a odstoupil ode mě. Sklopila jsem zrak a pomalu jsem si sundala kapuci. Pohlédla jsem mu do očí. Zíral na mě jako na osmý div světa.

„Bello!“ vykřikl a začal mě drtit v náručí.

„Chyběla jsi mi!“ Taky jsem ho začala objímat. Zvedl mě ze země a začal se se mnou točit dokola.

„Ty mně taky, Emmette,“ řekla jsem a dala mu polibek na tvář. Všimla jsem si nechápaných výrazů ostatních a napůl vraždícího, napůl žárlivého Rosaliného.

„Už mě pusť, nebo tu budeš mít místo mě prášek.“ Pomalu povoloval.

„A měl bys mě představit své rodině, jinak Rose pukne žárlivostí a k tomu mě zabije,“ řekla jsem. Už mě úplně pustil.

Ona je jeho snoubenka? myslela si Rosalie.

„Ne, Rosalie. Nejsem Emmettova snoubenka. Jsem něco mnohem víc,“ řekla jsem a usmála se na ni. Všichni ostatní vytřeštili oči.

„Rodino, dovolte, abych vám představil svou sestru Isabellu McCartney,“ řekl pyšně Emmett a ukázal na mě. Všem spadla brada až ke kotníkům.

„To má být fór?“ zeptal se Jasper.

„Ne, Jaspere. Jsem Emmettova biologická sestra. Jsme dvojčata,“ odpověděla jsem místo Emma. Všichni zírali ještě víc.

„Jestli chcete jenom zírat, tak vám tu nechám svoji fotku a vrátím se do Volterry,“ odsekla jsem jim podrážděně. Všichni se hned probrali.

„Jak to, že jsi živá?“ zeptal se mě Emmett.

„Jsem nesmrtelná, stejně jako ty. Volturiovi mě proměnili hned v den, kdy napadli náš dům,“ řekla jsem.

„Měli bychom se radši posadit. Povím vám celý svůj příběh od posledního dne mého lidského života, který zná částečně i Emmett. A prosím, bez přerušování,“ řekla jsem. Všichni mě poslechli.

„Všechno začalo v den našich sedmnáctých narozenin v našem domě na hranicích dnešní Francie a Itálie. Byl krásný den, slunce svítilo, vítr nefoukal. Dostala jsem tenhle prsten od Emmetta, náušnice od otce a náramek od matky. Když jsem je dostala, oznámil nám soused, že k nám jdou Volturiovi. Otec nás zavedl do sklepa, kde odvalil sud a odhalil tajnou chodbu, do které nás strčil s pochodněmi v ruce. Dali jsme se tou chodbou a narazili na rozcestí. Emmett šel vlevo, já vpravo. Ještě před tím jsem vzala náramek od matky a rozlomila ho na dvě poloviny. Jednu jsem dala Emmettovi a každý jsme se rozběhli jiným směrem. Vyběhla jsem někde v lese a utíkala na sever. Ale zakopla jsem a spadla na břicho. Když jsem se převrátila na záda, uviděla jsem nad sebou čtyři tváře s rudýma očima. Jeden z nich se ke mně sklonil a kousl mě do krku. V tom okamžiku jsem cítila ostrou bolest a viděla jenom tmu. Když jsem otevřela oči, viděla jsem nad sebou muže s černými vlasy a rudýma očima. Usmál se na mě. Já se polekala ostrosti svého zraku a krčila jsem se v koutě. Po chvíli jsem zjistila, že ten muž je Marcus a že jsem upír. Začala jsem se vyptávat, kde to jsem, co tu dělám a podobně. Odpověděl mi, že jsem ve Volteře a že mi hrozilo nebezpečí, tak mě šli Felix, Demetri, Alec a Jane zachránit. Zeptala jsem se na rodiče. Řekl, že jsou též ve Volteře. Chtěla jsem je vidět. Zavedl mě do vězení, kde byli přikovaní řetězy. Začala jsem je objímat. Marcus mi řekl, že poslouží jako moje svačinka. Začala jsem na něj řvát, že je nezabiju, ať je nechají jít. Byl tím překvapený. Zavolal Felixe, že tu má svačinku. Když se po nich rozběhl, proletěl se na druhou stranu vězení. Odrazila jsem ho svým darem. Od toho dne jsem žila ve Volteře. Učila jsem se bojovat, ovládat dary a všechno ostatní. Po šesti měsících mě Aro prohlásil za svou dceru, protože si mě oblíbil jako nikoho z gardy. V den mých dvacátých narozenin, jsem slyšela výkřik, který bych poznala, i kdybych byla hluchá. Patřil matce. Běžela jsem do vězení, kde se mi naskytl děsivý obraz. Cizí upír pil z mé matky. Když dopil, vrhl se na otce. Od něj jsem ho odtrhla jen tak tak, ale otci odtikávaly poslední chvíle života. Řekla jsem mu, že jsi, Emmette, živý, že se proměňuješ na upíra a že ho přeměním taky, abychom žili jako rodina. Ale volil smrt. Řekl, že by věčný život pro něj neměl žádný smysl bez matky, a zemřel. Upír, který je zabil, se jmenuje Thomas a do Volterry ho poslal Ruský upíří klan jako zvěda, protože chtěli zaútočit a podrobit si vládu nad světem. Thomase přijal Aro do gardy. Od toho dne se stále kolem mě motal a pokoušel se mě svést, ale nikdy se mu to nepovedlo. Dnes jsem se za něj měla vdávat,“ dokončila jsem částečně své vyprávění.

„Ty ses měla vdát za vraha našich rodičů?“ zeptal se mě Emmett.

„Aro ho chtěl připoutat k Volteře. Slyšela jsem to skrz jeho myšlenky, ale nikdy to neřekl nahlas a hlavně chce, abych byla šťastná. Thomas má dar učinit se neviditelným a byl má jediná šance k útěku,“ řekla jsem.

„Ty jsi z Volterry utekla?“ zeptal se mě zase Emm.

„Ano. Byla jsem tam vězněná jako ve zlaté kleci. Kdybys tam byl osmdesát tři let jako kanárek v kleci, co bys udělal?“ zeptala jsem se ho.

„No, utekl bych,“ odpověděl.

„Hlavně se do Volterry už nemůžu a nechci vrátit. Pro celou Volterru jsem roztrhaná vlky na kusy a spálená na popel,“ řekla jsem.

„Ty jsi předstírala smrt?“ zeptal se mě Carlisle. Přikývla jsem.

„Bello,“ začala váhavě Esmé „ty se živíš lidmi?“ zeptala se mě. Aha, mé oči.

„To je kvůli mým očím?“ zeptala jsem se. Přikývla. Zavřela jsem oči, odstranila maskování a zase otevřela teď už zlaté oči. Všichni na mě zírali.

„Nikdy jsem ji neochutnala. Když po mně chtěl Marcus, abych vypila své rodiče, křičela jsem na něj a hádala se s ním, že nebudu pít lidskou krev a radši zemřu. Nakonec jsem ho přesvědčila a dovolil mi pít zvířecí. Ale nikdo o tom, kromě mě, Marca, Ara, Felixe, Demetriho a Aleca, nevěděl. Kdyby všichni věděli, že jsem vegetariánka, nedožila bych se roku,“ vysvětlila jsem.

„Jak to, že jsi měla rudé oči, a teď je máš zlaté?“ zeptala se mě Alice.

„Mám víc darů. Jedním z nich je maskování. Ráda předvedu,“ řekla jsem a nasadila si kapuci. Když jsem ji zase dala dolů, měla jsem obličej Alice. Vykulili oči. Zopakovala jsem to a byla jsem Aro. Zase, ale už jsem si vrátila svou podobu.

„A můžu měnit podobu i někoho jinému,“ řekla jsem a zbarvila Emmettovy vlasy na růžovo a prodloužila mu je. Vypadal jako cukrová vata. Všichni se rozesmáli a Emm nevěděl čemu.

„Podívej se do zrcadla,“ řekla Rose mezi chichotem. Emmett vystřelil jako blesk nahoru do patra. Během několika vteřin byl zpátky.

„Vrať mi mé vlasy!“ vykřikl na mě. Luskla jsem prsty a měl zase své vlasy.

„Jaké máš ještě dary?“ zeptal se mě Edward.

„Štít. Proto mi nevidíš do hlavy, ale já do tvojí vidím. Vidím veliký zmatek, ale nedivím se ani jednomu z vás,“ řekla jsem. Najednou jsem si vzpomněla na otce a krabičku, kterou mi dal pro Emmetta.

„Málem bych zapomněla,“ řekla jsem, otevřela kabelku a začala v ní hrabat. Po chvíli jsem vyndala tu krabičku.

„Emmette, tohle mi dal otec těsně před tím, než zemřel. Chtěli ti to dát k narozeninám, ale nestihli to. Mám ti vyřídit, že i když jsi upír, stále tě milují, nás oba. Otcovy poslední myšlenky patřily tobě,“ řekla jsem a podala mu krabičku.

Se smutným obličejem si ji ode mě vzal a otevřel ji. Vyndal otcův prsten. V očích jsem pocítila slzy. Nasadil si ho se stejným výrazem.

„Splnila jsem slib daný otci. Mohu odejít,“ řekla jsem, vstala z pohovky a šla ke dveřím. Zarazila mě ruka na mém lokti.

„Neodcházej, Bello. Tak dlouho jsem tě neviděl,“ řekl Emmett smutně.

„Já tě sledovala každý den,“ řekla jsem. Podíval se na mě nechápavě.

„Jakto?“ zeptal se nechápavě.

„Můj další dar,“ řekla jsem a vytrhla se mu. Tentokrát mě chytil za oba lokty.

„Emmette, nech mě jít. Já sem nepatřím,“ řekla jsem a vypařila se mu z náručí a objevila se kousek od něj. Už po mně nechmatal.

„Prosím, zůstaň.“ Tohle přišlo od Esmé. To mě překvapilo.

„Ano, zůstaň tu s námi. Buď členem naší rodiny,“ přidal se k ní Carlisle. Všichni kývli na souhlas a usmívali se od ucha k uchu. Zaváhala jsem.

„Pokud vám to nebude vadit a přijmete mě do rodiny, ráda s vámi zůstanu,“ řekla jsem odhodlaně a hned jsem šla z náruče do náruče.

„Měla bych se podívat, jak vzali mou smrt ve Volteře,“ řekla jsem a přešla k oknu, ve kterém jsem uviděla svůj odraz. Během chvíle jsem místo svého odrazu viděla hlavní sál ve Volteře.

„Jak jsi mohl dopustit, aby se Isabelle něco stalo?“ řval na Thomase Aro.

„Zaútočil na mě zezadu vlk a Bella běžela dál. Dal jsem se s tím vlkem do boje, ale po chvilce jsem uslyšel bolestný křik. Když jsem doběhl ke zdroji křiku, uviděl jsem, jak vlci trhají její tělo a kusy hází na hromadu, která vzplanula. Před ohněm jsem uviděl její ruku s prstenem, který jsem jí dal,“ řekl Thomas a podal Arovi ruku mé dvojnice. Aro ji uchopil do své a začal vzlykat bez slz a naříkat.

To mi stačí. Volterra se vytratila z okna.

„Čekala jsem, že to Aro vezme hůř,“ řekla jsem a otočila se na rodinu, která sledovala totéž co já.

„Proto jsi řekla, že jsi mě sledovala. Viděla jsi mě skrz svůj odraz,“ řekl překvapeně Emmett. Přikývla jsem. Přitančila ke mně Alice.

„Pojď se mnou. Ukážu ti tvůj nový pokoj,“ řekla, chytla mě za ruku a táhla mě nahoru do patra. Zastavila se u dveří, které jsou vedle dveří do Edwardova pokoje. Otevřela je a objevily jsme se ve velikém a útulném pokoji.

„Ten jsi navrhovala ty, Esmé?“ zavolala jsem do prostoru. V okamžiku stála za mnou.

„Ano. Líbí se ti?“ zeptala se mě.

„Hrozně moc. Je ještě hezčí než můj pokoj ve Volteře,“ řekla jsem a objala ji. Objetí mi oplácela. Vešla jsem do pokoje.

„Necháme tě, aby ses zabydlela, Bello,“ řekla Esmé a zavřela dveře. Otevřela jsem kabelku a přála si, aby se všechno mé oblečení a doplňky objevily v šatně. Šla jsem se do ní podívat. Bylo tam všechno, dokonce i oblečení, které jsem namalovala.

Vybrala jsem si jedny žluté šaty, které jsem nakreslila během letu, a oblékla si je. K nim jsem zvolila boty, které jsem též navrhla.

Vrátila jsem se do pokoje. Všimla jsem si volných poliček, které zakrývaly celou jednu stěnu. Do ní jsem umístila všechny knihy, mezi ně dala i svůj deník a CD. Stěna vedle dveří byla prázdná. Tam jsem umístila vitrínu s Měsíčními artefakty.

Šla jsem se podívat do koupelny. Vypadala úplně stejně jako ta moje ve Volteře, jenom chyběly šampóny, mýdla, oleje, ručníky, a tak dále. Všechno potřebné jsem obstarala. Tak, teď jsem tady jako doma.

Vyšla jsem z pokoje a scházela schody do obýváku. V půlce schodiště se na mě stočily všechny pohledy. Hned, jak jsem stála pod schody, přiřítila se ke mně Alice.

„Máš krásné šaty. Kde jsi je koupila? V žádném krámě jsem je neviděla,“ zeptala se mě a hypnotizovala mé šaty.

„A ani neuvidíš. Sama jsem je navrhla a boty taky,“ řekla jsem a zatočila se před ní dokola. Vykulila oči.

„Navrhneš mi taky nějaké?“ zeptala se nastejno s Rose. Všechny tři jsme se rozesmály.

„Klidně, ale teď bych si chtěla dojít na lov. Půjde někdo se mnou?“ zeptala jsem se a všichni vykřikli. Tak jsme šli všichni. Z domu jsem vyběhla jako první. Ostatní běželi asi pět metrů za mnou. Už při běhu jsem zavětřila pumu.

Schválně jsem zaběhla za strom a zneviditelnila jsem se. Ostatním to bylo očividně jedno. Za pumou běžel Edward. Čekala jsem to. Když byl asi tak čtyři metry od ní schovaný ve křoví, zviditelnila jsem se a skočila na ni z jiného směru ve stejnou chvíli jako Edward, ale já byla rychlejší. Když jsem ji vypila, otočila jsem se na rozzlobeného Edwarda.

„Ta byla moje!“ vykřikl. Usmála jsem se na něj šibalsky.

„Neviděla jsem podpis, ale když na tom trváš…“ Nechala jsem větu vyznít a přála si, aby puma ožila. Jako na prvním lovu. Rána se zacelila, otevřela oči a skočila na Edwarda. Edward s ní zápasil, a když se jí zakousl do krku, očividně v ní nic nebylo. Puma stále ještě žila a cukala sebou.

Rozesmála jsem se a běžela pryč na místo srazu. Když jsem tam doběhla, byli tam všichni až na Eda.

„Kde je Edward?“ zeptal se mě Emm.

„Zdrhá před pumou,“ odpověděla jsem mu a ukázala směr, odkud se vyřítil Edward v závěsu s pumou.

„Pomoc! Zbavte mě jí!“ řval pořád dokola. Všichni jsme dostali záchvaty smíchu.

„Až se mi omluvíš za to, že jsi na mě řval, tak tě jí zbavím,“ řekla jsem a dál se lehce pochechtávala.

„Dobře! Omlouvám se!“ křikl. Skočila jsem pumě do cesty. Ona mě povalila na zem a začaly jsme se kutálet. Teleportovala jsem se někam, kde jsem ji odhodila a už zůstala mrtvá. Teleportovala jsem se zpátky, ale byla jsem v bezpečné vzdálenosti.

„Zabil jsi mi sestru!“ křikl Emmett na Edwarda.

„Já? Vždyť na mě poštvala pumu!“ křikl Edward zpátky a Emm po něm skočil.

Já si schválně přála houpací síť, plavky, knihu a sluneční brýle. Síť jsem si pověsila kousek od bitky, plavky a brýle jsem už měla na sobě a nasměrovala jsem na síť slunce. Lehla jsem si do sítě a otevřela si knihu.

„Jste jak malí,“ řekla jsem a pohledy se stočily na mě. Emmett držel Edwarda pod krkem a zíral na mě s otevřenou pusou, stejně tak Ed.

„Jak jsi to udělala?“ zeptal se mě Edward.

„Co myslíš?“ zeptala jsem se a dál si četla.

„Tu pumu a tohle.“ Ukázal na síť.

„Jednoduše. Můj další dar. Uvidíme se doma.“ Zamávala jsem jim a vypařila se i se sítí. Objevila jsem se před domem. Přála jsem si bazén, nafukovací lehátka a skleničky plné krve. Hned se na louce za domem objevil obrovský bazén a na něm osm nafukovacích lehátek s otvory na pití, ve kterých byly skleničky s krví.

Ihned jsem na jedno skočila a začala se opalovat. Slunce svítilo, ale já si dala lidskou kůži, takže jsem se netřpytila. Během několika minut doběhla rodina. Zastavili se na kraji bazénu a zírali na mě.

„Přidáte se?“ zeptala jsem se jich.

„Proč se netřpytíš?“ zeptal se mě Carlisle. Taky stáli na slunci, a tak jsem jim taky dala lidskou kůži.

„Mohla bych se vás zeptat na totéž, nemyslíš, Carlisle?“ odpověděla jsem. Všichni se podívali na sebe a nevěřili vlastním očím.

„Tak přidáte se nebo ne?“ zeptala jsem se znovu. Všichni kývli a šli si pro plavky. Byli zpátky během dvou minut a všichni najednou skočili do bazénu.

Takhle jsme dováděli až do dalšího rána.

***

Je to skoro měsíc, co žiju s Cullenovými. Za dva měsíce se musí do školy. Jdu dokonce i já.

Historka pro lidi zní, že jsem Emmettova sestra a hned po narození nás rozdělili. Emmett přišel ke Cullenovým a já k Volturiovým do Itálie. Ale mí rodiče zemřeli a těsně před jejich smrtí mi řekli, kdo doopravdy jsem a že mám bratra. Přestěhovala jsem se k nim a konec.

Zrovna teď sedím v obýváku na zemi a hraju se sourozenci Člověče, nezlob se. Esmé s Carlislem nás pozorují, jak se hádáme a řveme na sebe jako malí. Mě to přestalo bavit, tak jsem se rozeběhla ven. Potřebuju být sama. Běžela jsem asi třicet minut, než jsem narazila na nějakou louku. Byla krásná. Všude rostlo a vonělo kvítí. Stoupla jsem si doprostřed louky, lehla si do trávy a koukala na hvězdy.

„Co tady děláš?“ zařval na mě známý hlas. Edward.

„Koukám na hvězdy a potřebuju být sama. Jestli na mě začneš řvát, že tohle je tvoje louka, nezájem,“ odbyla jsem ho pořád vleže. Pomalu přišel ke mně a sedl si vedle mě.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ řekl váhavě.

„Já taky,“ řekla jsem mileji. Sedla jsem si taky a podívala se mu do očí.

„Začni,“ vybídl mě.

„Nejprve bych chtěla vědět, co proti mně máš. Od prvního dne, co jsem tady, mě nesnášíš. Je to kvůli té pumě?“ zeptala jsem se ho smutně.

„Nejdříve to bylo kvůli pumě, ale teď…“ zastavil se.

„Už od první chvíle jsem věděl, že k tobě něco cítím, ale nenávist ani zloba to nebyla. Když jsem zjistil, že jsi Emmettova sestra, zaradoval jsem se, že nejsi jeho snoubenka, ale nevěděl jsem proč. Teď to vím. Zamiloval jsem se do tebe, Bello,“ řekl tak odhodlaně. Já byla trochu ráda, protože ho miluju od první chvíle, co jsem ho viděla v zrcadle, ale zároveň naštvaná, ale nevím proč. Zároveň mě zarazil.

„Edwarde, abych řekla pravdu… Já tě miluju už osmdesát let,“ řekla jsem a sklopila zrak. Prstem mi zvedl bradu a donutil mě se mu podívat do očí.

„Jak …?“ Nedokončil.

„Když Rose přinesla Emmetta, uviděla jsem tě poprvé. Sice skrz zrcadlo, ale uviděla. V ten okamžik jsem cítila, že mé srdce začalo bít a v břiše jsem cítila tisíce drobných motýlků. Velmi dobře mi bylo známo, co to znamená. Láska na první pohled a na věčnost. Od té doby mé srdce patří tobě. Proč myslíš, že jsem utekla z Volterry? Nebylo to jenom kvůli tomu, že mě to tam nebavilo, ale hlavně kvůli tobě. Chtěla jsem ti být nablízku, a kdybych se provdala za Thomase, nikdy bych neměla příležitost být s tebou.“ Opět jsem sklopila zrak. Vzal mě do náruče a vysadil si mě na klín. Prstem mi zvedl hlavu a pomalu se ke mně přibližoval. Nakonec se naše rty spojily. Líbal mě tak vášnivě, hladově a vypadal, že mě nikdy nechtěl pustit. Ještě, že jsem upír, jinak bych ten krásný polibek musela přerušit.

„Učinila jsi mě nejšťastnějším upírem na světě. Nikdo není tak šťastný jako já,“ řekl. Usmála jsem se.

„Ale je. Já,“ řekla jsem a políbila ho nazpátek. Na louce jsme byli až do večera a byli bychom tam ještě déle, kdyby nás nevyrušil zvonící mobil. Emmett. Ušklíbla jsem se a přijala hovor.

„Co se děje, bratře?“ zeptala jsem se ho.

„Kde jsi? A kde je Edward? Hledáme vás všude možně! Okamžitě přijď domů!“ řval na mě tak hlasitě, až jsem mobil začala odtahovat od ucha, jinak bych asi ohluchla. Edward se jen pochechtával. Zamyslela jsem se a společně s Edwardem jsme se propadli do země a objevili jsme se v obýváku.

„Jsme v obýváku. Kde jste vy?“ zeptala jsem se Emma.

„V lese, protože vás hledáme! Ani se nehněte!“ zařval a típl hovor. Já se hned rozesmála a Edward se ke mně přidal.

„Čemu se smějete?“ zeptal se nás podrážděně Emmett stojící u dveří, poklepávající si nohou a s rodinou v závěsu. To u nás vyvolalo další záchvat smíchu.

„Tobě,“ řekla jsem, když jsme se uklidnili. Hlavu jsem opřela o Edwardovo rameno a on mě objal. Ostatní vykulili oči a brady spustili ke kotníkům.

„Co to má znamenat?“ zeptal se mě Emmett.

„Coby? Miluju Edwarda a on mě. Jsme spolu. Problém?“ zeptala jsem se ho. Přikývl a otevřel pusu, že něco namítne, ale zastavila jsem ho.

„Jestli chceš něco namítnout, tak navždy s Edwardem odcházím. Zbytek rodiny by tě asi nepochválil,“ řekla jsem a upíří rychlostí vyběhla do svého pokoje. Zavřela jsem dveře a lehla si na postel. Za chvíli jsem uslyšela zaťukání. Podle vůně jsem poznala Edwarda.

„Pojď dál, lásko,“ vyzvala jsem ho. Otevřel dveře, vstoupil a zase je zavřel. Pomalu přišel k mé posteli a lehl si ke mně. Schovala jsem se, do jeho náruče.

„Netrap se tím. On si zvykne,“ řekl a políbil mě do vlasů.

„Proč mu to tak vadilo? Copak jsem já vyváděla, když před osmdesáti lety začal chodit s Rose? Ne. Ani teď mi to nevadí. Mám ho ráda a věřím, že je s Rose šťastný,“ odpověděla jsem a trochu zavzlykala. Edwarda to hodně ničilo.

Najednou, nevím jak, mi před nos přiletěl můj deník. Vymanila jsem se z Edwardova objetí a zmateně se posadila. Napodobil mě a zíral na deník.

„Co je to?“ zeptal se a hypnotizoval deník.

„To je můj deník. Obsahuje celých osmdesát tři let mého upířího života.“ Natáhla jsem k deníku ruku. Přistál mi na ní a otevřel se na úplně poslední stránce. Zírala jsem na ni. Byl na ní vzkaz.

Má nejmilejší Bello,

spoj dvě poloviny náramku, který jsi dostala od své matky. Musíme vás ještě jednou vidět.

Já otevřela pusu a zírala. To je vzkaz od rodičů. Vyběhla jsem s deníkem v ruce do obýváku a při tom křičela Emmettovo jméno.

„Co se děje?“ ozvalo se od schodů, když jsem stála uprostřed.

„Emmette, kde je druhá polovina mého náramku, který jsem dostala od matky? Máme příležitost je naposledy vidět.“ A podala jsem mu deník otevřený na tom vzkazu. Vzal si ho ode mě a četl. Když dočetl, zatajil se mu dech a vykulil oči. Deník mi vrátil a vyběhl do patra. Zbytek rodiny nás jen sledoval, protože nevěděli, o co jde.

Během několika vteřin byl zpátky a v ruce držel druhou polovinu. Podal mi ji a já vytáhla tu svou. Měla jsem každou polovinu na jedné dlani. Najednou začaly svítit a vznesly se do vzduchu. Točily se ve směru hodinových ručiček.

Najednou se spojily a vytvořily tak silnou záři, až jsem si zakryla oči. Zbytek rodiny mě napodobil. Když záře zmizela, koukla jsem a uviděla své rodiče přesně tak, jak si je pamatuji.

„Mami! Tati!“ křikla jsem a skočila jim okolo krku. Emmett mě napodobil.

„Nemáme moc času. Bello, tohle je tvoje,“ řekl otec a nasadil mi ten náramek. Otočil se na Emmetta.

„Jsem rád, že jsi šťastný, můj synu. Ochraňuj Isabellu,“ řekl a usmál se na Emmetta.

„A ty se taky opatruj. Edwarde,“ řekl a můj milovaný zpozorněl, „buď na ni hodný a opovaž se jí někdy ublížit,“ řekl mu. Edward kývl jak cvičená opice.

„Jestli jí ublíží, tak ho osobně zabiju,“ řekl Emmett.

„A já pak zabiju tebe,“ odpověděla jsem mu na to. Edward mě zezadu objal.

„Opatrujte se,“ řekl jednohlasně s mámou a zmizeli. Navždy.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Mrtvá Volturiová, novorozená Cullenová: