Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Motorkář

18.07.2014 (15:00) • KacenQaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 2267×

„Sakra!“ zaklela jsem na mladou slušnou dívku až moc nahlas, ale dneska to ani jinak nešlo. Měla jsem pocit, jako by se mi smůla lepila na paty. Nejenže jsem přijela o půl hodiny na zkoušky pozdě a kantor mě seřval jako malé dítě, že bych se měla naučit hodiny a vycházet s nimi, ale aby toho nebylo málo, zapomněla jsem si doma mobil a deštník.

A právě teď stojím celá promočená, prostydlá a rozmazaná na zastávce a čekám, kdy pojede autobus – který mimo jiné samozřejmě nepojede. „Jo, Bello, máš štěstí, ty jsi prostě dítě štěstěny,“ brblala jsem si pod vousy a snažila se uklidnit.

Nešlo to. Celá jsem se klepala a cítila jsem, jak se mě zmocňuje strach a bolest ve spáncích.

Přešlapovala jsem z místa na místo, když mi došlo, že to vlastně nikam nevede a šla jsem znovu zkontrolovat jízdní řády. Studený vítr se mi vtíral pod kabát a naskakovala mi husí kůže. Byla jsem nevyspalá, po náročném dni a nebylo mi zrovna dvakrát dobře, s jistotou jsem mohla říct, že následující týden budu popíjet čaj s citronem a prosit Charlieho o aspirin s vodou.

Jako bych slyšela Charlieho, jak mi dneska ráno říkal, abych si půjčila jeho auto. Byla jsem tvrdohlavá, ostatně jako vždy, a nevzala si ho. Můj malý veterán je momentálně v indispozici a leží na jednotce intenzivní péče u Jakea, a abych byla upřímná, pochybuji, že se mu podaří rozchodit jej.

Podívala jsem se na věž s hodinami, přejela jsem prstem po zamrzlém skle a nešťastně si povzdychla. Poslední autobus odjel před půlhodinou a další jede až za dvě a půl hodiny. „Ty to vidíš,“ vzhlédla jsem k obloze nade mnou, „nedáš si pokoj a stále mě musíš trestat, viď?“ No, kdyby mě kdokoli viděl, asi by si myslel, že jsem přišla o rozum.

I já jsem si to začínala myslet.

Popošla jsem k lavičce a dřepla si na ni jako hromádka neštěstí. Ať už se mi chtělo nebo ne, nezbývalo mi nic jiného, než abych se tu posadila a čekala na další autobus. Charlie o mě bude mít nejspíš strach, možná po mně dokonce vyhlásí i celostátní pátrání. „A budu to mít s veškerou parádou,“ utrousila jsem ironicky.

Už jsem drkotala zuby a třásla se jako osika. Uběhlo několik málo minut a já měla pocit, jako by mi zadek přimrzl k lavičce. Studený vzduch jsem vykuřovala jen tak tak, plíce jsem měla stáhnuté mrazem a hruď mě bolela, jako bych na ní nesla haldy kamení. V tom momentu jsem sebou trhla a zadívala se doleva. V dálce jsem viděla slabá světla, svitla ve mně maličká naděje, že si nakonec osud rozmyslel a přece jenom mě tu nenechá umřít a rychle se postavila, abych rozpohybovala svoje ztuhlé tělo.

Začala jsem mávat rukou, kdyby mě náhodou řidič neviděl, ale čím více se světlo přibližovalo, tím více jsem měla pocit, že je tu něco špatně. Světla nebyla natolik velká, aby to byl autobus. Pravděpodobně další projíždějící auto za půl hodiny. Moje naděje opět zhasla. Nebylo to dokonce ani auto, byla to motorka. Nevyznala jsem se v nich, nikdy jsem se o ně nezajímala, ale už jen na pohled byla moderní a, jak by kluci nejspíš pronesli, byla nadupaná.

A zpomalovala!

Srdce mi poskočilo a začalo uhánět jako křidýlka kolibříka, když řidič zpomalil a zastavil pár centimetrů od mých nohou. Celé tělo se mi třáslo; těžko říct, jestli zimou, nebo strachem, co neznámý chce.

Možná právě nadešel tvůj čas, Bello, možná právě v dnešní noc zkapeš, říkal mi slabý hlásek v hlavě. A já byla tak vystrašená, že jsem ho poslouchala. Doslova jsem žrala každé jeho slovo.

Byl to muž. Poznala jsem to už jen podle stavby těla a měl neuvěřitelně široká ramena. Pochybovala jsem, že by se pod helmou skrývala tvář ženy.

„C-co ode mě chce-te?“ zakoktala jsem sípavým hlasem, když tam jen tak stál a díval se na mě. Pravděpodobně. Neviděla jsem pod helmu. Nebyl ani tak taktní, aby si ji sundal a já se s ním mohla bavit. Dokonce ani neodpověděl. Naklonil hlavu na pravou stranu, jako by si mě prohlížel, a mně to bylo ksakru nepříjemné.

Právě hodnotí, jestli mu stojíš za to, aby tě někdo znásilnil, zabil a zakopal. Opět ten naivní, vystrašený a nepříjemný hlas. Sakra, Bello, vzchop se!

Buď něco uděláš anebo tady budete oba stát a dívat se na sebe jak dva největší idioti světa. Polkla jsem tlustý knedlík. „Podívejte, nevím, co ode mě chcete a ani co si získáte tím, že tady budete stát a sledovat mě, aniž byste pronesl slovo,“ měla jsem vyprahlo v krku, nemohla jsem pořádně mluvit a doslova jsem sípala a už mě to začínalo vytáčet. „Mohl byste už promluvit?!“ začala jsem řvát a dala si ruce v bok.

Byl slyšet jen slabý smích. Takže zřejmě mluví anglicky a rozumí mi. Neutrousil ale opět ani slovo. Udělala ale něco jiného. Ladným a pomalým pohybem slezl z motorky dolů a postavil se naproti mně. Stál ode mě dobrý dva metry, ale i tak jsem si připadala, jako by na mě sáhl. Ani ta vzdálenost nestačila, aby zastavila elektrizující vlny, která právě projela mým tělem.

Nevím, proč jsem měla pocit, že tuhle vlnu znám. A moc dobře.

„Omlouvám se,“ vyšlo z té černé helmy… tedy z něj. „Jen jsem jel kolem a potřebuju se dostat do Forksu. Nejsem zdejší a chtěl jsem se vás zeptat na cestu.“ Nebylo mu moc dobře rozumět a jeho hlas byl tak hluboký, až mě mrazilo v zádech.

„Je to asi hodinu cesty odtud na sever,“ špitla jsem nejistě, jako bych tu cestu neznala, a přitom jsem tam bydlela.

Přikývl. „Děkuji. A vy…“ Nechal vyznít větu do ztracena. „Čekáte tady na odvoz?“ Zakroutila jsem hlavou.

„Na autobus, nestihla jsem ten minulý a teď tu klepu kosu,“ přiznala jsem pravdu, „vlastně mám smůlu celej den. Když to není zkouška, kterou jsem ani neudělala, tak je to zapomenutý mobil doma a moje rozbitý auto. Mám pocit, že jsem svoje štěstí někde nechala… jestli jsem ho teda vůbec měla.“ Další tiché zachichotání. Nejdříve jsem nechápala, co je tu k smíchu, ale pak mi to došlo… a nechápala jsem, proč se tady zpovídám cizímu muži, který nebyl ani natolik slušný, aby mi podal ruky a představil se – bez helmy. „Ale do toho vám vlastně nic není,“ zakončil jsem svůj zmatený proslov.

Ačkoli jsem mu do tváře neviděla, věděla jsem, že se usmívá. Že se směje tomu, co se tady právě odehrává, a komu by to vlastně nepřipadalo vtipný. „Máte pravdu,“ přitakal, „není mi do toho absolutně nic.“ Udělal krok směrem ke mně. „Ale jsem natolik velkej gentleman, že vám nabídnu odvoz a zavezu vás až domu, pokud o to budete stát.“ Znovu se zasmál a já se najednou necítila ve své kůži. Ten smích mi nedělal dobře. „Samozřejmě v takovém stavu, jako jste teď, ani se vás nedotknu.“ Jako by tušil, co mě napadlo. Přehrávala jsem si ty nejhorší možné scénáře, co by se se mnou mohlo stát, a nejhorší bylo, že bych neměla ani očité svědky, kteří by potvrdili, že to byl právě tento muž, kdo mě zprovodil ze světa.

A pak, že má Bůh rád všechny své děti.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zašeptala jsem. Nechtěla jsem s ním jet, nechtěla jsem s ním ani mluvit, protože jeho přítomnost ve mně vyvolávala nepříjemný pocit euforie. Takové euforie, kterou jsem znala jen s jedním člověkem. A bylo vyloučené, aby právě ten člověk stál přede mnou, jeho hlas bych poznala kdekoli a kdykoli… už jen jeho postoj by mi napověděl, že je to on, a to tenhle muž nebyl. Necítila jsem z něj ani to teplo.

„Přísahám, že se vám nic nestane, kdybych vám chtěl už něco udělat, udělal bych to dávno. Přece jenom jsem muž a mám mnohem víc síly jak vy.“ Oponoval velmi slušně, měl pravdu a já to věděla. Chtěla jsem odtud už zmizet, nechtěla jsem tu zůstávat ani o minutu déle, jinak by mi zmrzly veškeré orgány v těle – možná i kosti. „Tak jak jste se rozhodla, budeme tu stát a mrznout, nebo jsem vás přesvědčil a necháte si pomoci jako dívka v nesnázích?“ Výsměšný tón se nedal přeslechnout.

Beze slova jsem udělala krok k němu a přikývla. „Dobře,“ souhlasila jsem, „právě jsem se asi zbláznila, ale pojedu s vámi. Ovšem,“ zvedla jsem varovně ukazováček, „jenom proto, že opravdu mrznu a bojím se tady zůstat sama, protože se stmívá a tudy jezdí auto opravdu jednou za uherský rok.“

„Beru na vědomí. Pak tedy jedeme,“ pokynul mi k motorce.

„A to se mi ani nepředstavíte? Nesundáte si helmu, abych aspoň věděla, s kým se hodlám zabít?“

Zasmál se. „Není potřeba, ještě byste si to rozmyslela a nejela se mnou nikam, nejsem zrovna idol,“ dělala si ze sebe sám srandu, „ale jsem Tony, Tony Mason. Těší mě.“ Podal mi ruku v kožené rukavici. Stiskla jsem ji a varovně k němu vzhlédla. Neviděla jsem jeho oči, ale věděla jsem, že mě bedlivě sleduje.

„Máte štěstí, že opravdu mrznu, jinak bych vás nenechala, aby bylo vše po vašem. Já jsem Bella, Bella Swanová,“ představila jsem se v krátkosti a opět začala drkotat zuby. Už jsem dlouhou dobu stála na jednom místě. Vyprostil ruku z té mé a v rychlosti si sundal koženou, motorkářskou bundu.

„Vezmi si ji, aby ti po cestě nebyla zima.“ Aniž bych stačila cokoli dalšího namítnout, vyndal pod sedátkem další černou helmu, která byla dvakrát tak větší jak moje hlava, a černé rukavice. Ale není nad ochranu že.

„Nebude ti zima?“

„Jsi docela vtipná, Bello.“ Celkem nezdvořilá odpověď na mou otázku, pomyslela jsem si, ale dál ji už nekomentovala. Navlékla jsem na sebe ohromnou motorkářskou bundu, zapnula ji až ke krku, nasadila si batůžek na záda a v neposlední řadě si nandala helmu. Obávala jsem se jen té chvíle, kdy strčím obličej dovnitř a ucítím smrad… nenáviděla jsem to.

Nakrčila jsem nos a zhluboka se nadechla. Tři, dva, jedna… teď! Ale nic. Žádný smrad ani nepříjemná vůně.

„Můžeme vyrazit?“ Přikývla jsem na souhlas, s roztřesenýma rukama si nandala rukavice a byla najednou ráda, že jsou moje ruce v teple, a čekala, až se posadí na ten vražedný stroj. Seděla jsem na motorce potřetí v životě. Ještě stále jsem si pamatovala ten otřesný pokus, kdy jsem se snažila naučit jezdit. I Jake mi řekl, abych to vzdala, a raději dělala jen škodu v plechovém chudáčkovi.

Tony mi podal ruku a posadil si mě za sebe. „Podsaď pánev a více se ke mně přisuň.“ Nelíbilo se mi, jak mi rozkazoval, ale poslechla jsem, protože mi to bylo příjemnější. „A chyť mě kolem pasu.“

„A to jako proč?“ zvýšila jsem podrážděně hlas.

„Třeba proto, abys nespadla jako hruška,“ pronesl s ledovým klidem a pomohl mi sám. Vzal si moje ruce do svých a dal si je kolem pasu. Vlastně nad pas. Opravdu v tom nebylo víc, než sliboval. „Sedí se ti pohodlně? Držíš se?“

„Jo.“ Houkla jsem trochu víc nahlas, protože jsem se přes tu helmu ani pořádně neslyšela. Tony se s motorkou nahnul a dupl nohou. Motorka zakřičela, doslova žalostně zamručela, aby tomu dodal ještě větší grády, přidal plyn, a tak zařval na celé okolí. „Páni, ta má síla,“ žasla jsem nad tím. Zavibrovala mi celé tělo.

„Umí toho mnohem víc, ale není na to čas, jedem.“ Rozjel se pomalým, ladným pohybem a motorka se mu hned přizpůsobila. Bylo to přesně tak, jak to má být, on je pán a ona se jen musí podřídit. „Hlavně se nepouštěj, drž se mě a buď v klidu. Jakmile budeme v zatáčkách, jen se řiď podle mého těla,“ poručil a tím naše konverzace skončila.

Prvních deset minut jsem trnula strachy, aby se něco nestalo. Dívala jsem se, jak kolem nás míhají světla, jak jede jako vítr a nechává za sebou zpomalená auta. Vlastně jsem si říkala, že jsem se opravdu zbláznila, protože tohle by neudělala žádná slušně vychovaná dívka. Nasedla jsem na motorku s neznámým klukem, který se mi ani neukázal, a veze mě domu. Tedy… pokud mě cestou někde nevyklopí jak pytel brambor.

Před námi byla druhá prudká zatáčka, při té první jsem cítila srdce až někde v krku, měla jsem pocit, že když se nahnu, tak vypadnu, ale Tony mi dodal jistotu. A právě v té chvíli jsem pochopila, proč po mně chtěl, abych se ho držela zuby nehty. Věděl, co dělá. Připravila jsem se na druhou serpentýnu, zpevnila jsem veškeré svaly v těle a následovala to jeho. Šli jsme společně jako jedno tělo a pod dotykem jsem cítila, jak se Tonyho postoj změnil. Jakoby souhlasně zamručel a souhlasil s tím a na to přidal plyn. Zrychlili jsme ještě víc.

Uvědomila jsem si, že právě tohle je ta chvíle, kdy můžu alespoň na maličkou chvíli vypustit, a nechala jsem se unášet adrenalinem, jenž mi koloval v krvi. Byl to bleskový náraz do těla a já si tu dávku užívala. Nikdy jsem se necítila tak volně, nikdy jsem se necítila tak svěže, když mi mravenčilo celé tělo od hlavy až k patě. Za posledních pět let jsem věděla, že jsem šťastná, opravdu jsem byla. Koutky úsměvu se mi doširoka roztáhly. Naposledy jsem tohle cítila s ním… tehdy, pod altánkem, když mě objal kolem pasu, sklonil se ke mně a svými, studenými rty se dotkl mého krku.

Okamžitě na něj přestaň myslet! Přikázala jsem si a vzpurně vystrčila bradu. On je už minulostí, bůh ví, kde je mu konec. A on už tě nezajímá!

Moje rozjímání myšlenenk skončilo ve chvíli, kdy jsem spatřila ceduli Forks. Vzbudila ve mně vlnu pochmurnosti. Vracela jsem se do města, kde mě čeká zase můj nudný, běžný život. Míjeli jsme krámek Newtonových, kde svítilo neonovým nápisem Zavřeno. Čekala jsem, že Tony zastaví, aby se mě zeptal, kde bydlím, ale bez zaváhání zabočil na postranní cestu, kde na konci zastavil před mým domem. A ve mně tím vzbudil pochybnosti.

V předsíni bylo zhasnuto, ale v kuchyni jsem viděla světlo. Zřejmě Charlie seděl u stolu celý bez sebe s telefonem v ruce, jestli by po mně pátrání vyhlásit měl nebo ne. Zastavil a postavil motorku na stojánek. Uvědomila jsem si, že stále sedím na místě jako přikovaná a křečovitě jej svírám kolem pasu. Moje tělo si dělalo absolutně, co chtělo, neposlouchalo mě. Úplně jako tehdy, když…

„Bello? Už jsme tady,“ slyšela jsem Tonyho hlas. Věděla jsem, že bych měla slézt, slušně poděkovat, odejít domu a pořádně se z toho všeho vyspat, ale nemohla jsem. Tady něco nehrálo.

Když se se mnou nic nedělo, pomohl mi slézt a postavil se vedle mě. Držel mě, jako by se bál, že se tady zhroutím, a neměla jsem k tomu daleko. „Jsi v pořádku? Stalo se ti něco?“ Jeho hlas byl jako ozvěnou v mé hlavě. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Opatrným pohybem jsem si sundala helmu z hlavy a nadechla se čerstvého vzduchu. Už mi ani nebyla zima. Cítila jsem spíše horkost po celém těle. A nebylo to tím, že jsem na sobě měla bundu.

 „Proč?“ vypadlo ze mě zlomeně, a ačkoli jsem se tomu bránila, vyšel ze mě zlomený vzlyk. Položila jsem helmu na motorku a sundala si rukavice. Prala jsem se s tím, nervy mnou cloumaly jako o život.

„Bello, já –“ Nechtěla jsem už nic slyšet. Smazala jsem prostor mezi námi a natáhla se po špičkách, abych na něj dosáhla. Bez skrupulí jsem sáhla po jeho helmě a s třesoucíma rukama jsem mu ji sundala. Bála jsem se toho, co spatřím, ale chtěla jsem vědět, jestli mám pravdu ne, jestli jsem se opravdu dostala opět do začarovaného kruhu.

Moje ruce to nezvládly. Upustily helmu na zem a ta hlasitě dopadla na štěrkovou cestu. Přes slzy jsem skoro neviděla, měla jsem rozmazaný pohled na svět, ale i přesto jsem viděla bronzovou, rozcuchanou hřívu, vysoké čelo, černé obočí, hranatou bradu a tak krásné a zranitelné, zlaté oči.

Byl tady!

Polkla jsem vodopád slz. „Řekni mi, že sním, řekni mi, že to není pravda.“ Nepoznávala jsem svůj hlas. Nepoznávala jsem vůbec nic. Sklopil pohled k zemi. Měl připažené ruce k tělu, stál tam jako nehybná socha a neřekl ani slovo. Žádné vysvětlení, žádné… prostě nic!

„Mluv! Mluv se mnou!“ zašeptala jsem slabě, na nějaký hysterický výstup jsem neměla sílu. Než jsem se stačila zorientovat, stáli jsme pod stromem, držel mou bradu ve svých dlaních a bedlivě si mě prohlížel. Jako by se do mě vpíjel svým pohledem a mě to celou pohlcovalo… nevytratilo se to.

Naklonil se ke mně a já cítila jeho vůni, ale jen slabě. Snažil se sám sebe přebýt něčím, co nebyl, přetvařoval se. „Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo,“ srdceryvně si povzdychl, „ale já tě musel vidět. Prostě musel. Je mi to tak líto…“

Neměla jsem mu na to co říct. Vzal mi slova, ostatně jako vždy. Než jsem se stačila vzpamatovat a na cokoli se zeptat, a že otázek jsem měla opravdu hodně, rozsvítilo se v předsíni a v zámku zarachotily klíče.

„Charlie,“ pronesli jsme oba naráz a ve mně v tu chvíli vzplanul žár. Žár, na který bych v životě nezapomněla. Jeho oči mě vyhledaly, uzavřely v sobě.

A pak se stalo to, po čem jsem toužila… políbil mě. Jeho rty se dotkly těch mých a i po takové době jsem cítila tu vášeň, ačkoli to byl dotek motýlích křidélek. Jako by mi tím polibkem říkal, jak se cítil, že beze mě nemohl být, stejně jako já bez něj. Ale skončil až moc brzy.

„Příště na shledanou,“ šeptl a tíha z mého těla zmizela. Mžourala jsem očima kolem sebe, ale neviděla jsem žádné stopy po Edwardovi ani jeho motorce. Byl pryč. Zanechal mě tu zlomenou, bolavou a plnou další naděje… znovu.

Sáhla jsem si na rty, abych se přesvědčila, že jen nesním, a byly teplé, nateklé. Prahly touhou po něm. 

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Motorkář: