Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Moje malá holčičko...

09.08.2010 (16:00) • SiReeN • FanFiction jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 4193×

Moje malá holčičko...

Tenhle park se za celý rok nezměnil. Pořád vypadá stejně, pořád je to tu stejně krásné. Ale já tu krásu nevnímám. Já tu vzpomínám. A sním...

Je to jen pár dnů, co jsme s Edwardem měli první výročí. Nemůžu uvěřit, že už je to rok, co jsem stála v nádherných šatech před oltářem a čekala na svou chvíli, na chvíli, kdy budu moci říct ano té nejbáječnější osobě na světe. Dnes už bych ho neřekla. Dnes už ne…

Sedím na lavičce, zachumlaná do teplého pláště černé barvy, a vzpomínám. Stejně jako každý den si v myšlenkách promítám, jaké to bylo, když jsem ho spatřila poprvé, jaké to bylo, když mě poprvé políbil, poprvé mě vzal na veřejnosti za ruku, to, jak jsme ustáli naši první hádku, útok Jamese, to, jak mě opustil a jaké to bylo, když jsem se zase mohla stulit v jeho objetí. Vybavuji si ty chvíle, kdy mě žádal o ruku a já nakonec souhlasila, to, jak jsme to řekli Charliemu a jeho rodině, vybavuji si radost v Esmeiných očích, nadšení v Aliciných, pochyby v Rosiných a obavu o mé zdraví v očích mého otce.

V mysli mi doslova běží to, jak jsem se se strachem zavěsila do Charlieho a doufala, že nezakopnu při cestě k oltáři, to, jak jsem poprvé spatřila Edwarda na konci uličky a chtěla se rozeběhnout a padnout mu do náručí. V zajetí snění sleduji chvíli, kdy Edward řekl svým krásným, sametovým hlasem ano a pak čekání na to, až přijde řada na můj ‚verdikt‘. I přes počáteční nedůvěru v manželství jsem se těšila, až řeknu ano, nasadíme si prstýnky a sňatek stvrdíme polibek. Líbilo se mi, že už nás nikdy nikdo nerozdělí, že ani smrt nemá proti nám šanci, protože mě Edward po svatební cestě přemění a budeme spolu až do konce věčnosti…

Od chvíle, kdy mě můj manžel poprvé políbil, jsem létala v oblacích. Ale toho pocitu jsem si dlouho neužila. Netrvalo to dlouho a následoval pád…

Ale na to teď myslet nebudu, přikázala jsem si v duchu, ještě víc se zabalila do pláště a upřela svůj pohled v dál.

V myšlenkách jsem se zatoulala k dnešní hádce…

Zrovna jsem si oblékala kabát, když do haly přišel Edward.

„Kam zase jdeš?“ zeptal se hlasem skrývajícím výčitku.

„Do parku,“ odpověděla jsem zcela automaticky, nebylo to poprvé, co se mě na tohle zeptal. Vlastně, tento týden už to bylo  počtvrté.

„Do parku? Už zase? Bello, neblázni, začíná podzim, venku je chladno, nemůžeš se pořád procházet venku, vždyť nastydneš.“ Ten jeho starostlivý tón mě dopálil.

„Nemusíš předstírat starost, já o to nestojím.“

„Proč bych měl předstírat starost? Bello, o čem to mluvíš?“

„Ty víš moc dobře, o čem mluvím! Mluvím o tom, že když ses o mě nestaral tehdy, nemusíš ani teď!“

„Bello, ale já...“

„Nezačínej zase s tím svým ale já! Už toho mám dost! Budu si chodit, kam sama budu chtít, a nikdo mi v tom nezabrání! Ani ty ne!“

„Trávíš v tom parku mnohem víc času než doma!“ obvinil mě Edward. No, když se nad tím zamyslím, měl pravdu. Ale co!

„No a? Komu na tom záleží?“

„Třeba mně.“

„Oh, nepovídej. Tobě záleží na něčem, co souvisí se mnou? Jsi v pořádku, necítíš třeba nějaké známky... stárnutí? Znáš to, řídnutí vlasů, špatná ohebnost kloubů, vrásky... Nemám raději zavolat Carlislea, aby se na tebe pro jistotu podíval?“

„Bello, tak dost!“ Opravdu zvýšil hlas? Opravdu se mi ho povedlo vytočit? Tomu nevěřím! On, vždy ledově klidný...

„Můžeš mi vysvětlit, proč se tak chováš? Proč trávíš všechen volný čas v tom... parku? Proč se mi vyhýbáš? Udělal jsem snad něco špatně?“ řekl a ke konci zněl smutně. Kdysi bych ho litovala, ale dnes... Okolnosti se změnily, nic už není jako dřív.

„Ty se ještě ptáš?! Sám to nevíš? Ale to bys měl! To ty nejlépe víš, co jsi udělal! A teď, když dovolíš,“ oblékla jsem si kabát, „ráda bych šla. Sbohem.“ A s tím jsem zamířila ke dveřím.

„Ale Bells, to bylo pro tvoji -“ mluvil a zastavil ho až zvuk zavírajících se dveří.

„Bezpečnost,“ zašeptal do prázdného pokoje a s hlavou v dlaních klesl na kolena. Ale to jsem už neviděla. Kráčela jsem velmi známou cestou k parku, k jedinému místu, kde mohu naplno ukázat svou bolest, aniž by se mě kdokoliv vyptával. Park. Můj vlastně jediný přítel. S bývalými spolužáky se už nevídám, každý máme svůj život, už nás spolu nic nedrží, a Jake... Definitivně mě opustil poté, co se na vlastní oči přesvědčil, že jsem se vdala. Vdala a navíc za upíra.

Jedině park mě dokáže uklidnit, jedině mu se mohu svěřit se svým trápením, jedině on mě dovede utěšit ve svém zeleném objetí. Jedině on mi pomáhá se z toho dostat, jedině on mi poskytuje útočiště pro snění. Jen on a nikdo jiný...

Když jsem se probrala všemi vzpomínkami, zvedla jsem se a vydala se domů. Ani jsem si nevšimla, kdy se setmělo, tak moc jsem se zahloubala do vzpomínání. Závan chladného větru, který vál od nedalekého moře, mě dokonale probral, zimomřivě jsem si přitáhla kabát blíž k tělu a svižným krokem jsem se vydala domů.

Když jsem vešla do haly, spatřila jsem všechny tváře, tedy až na jednu. Můj manžel chyběl.

„Kde jsi byla tak dlouho, Bello? Měli jsme o tebe strach, to jsi nemohla alespoň zavolat?“ spustila hned Alice a já se podívala na hodinky. Skoro deset. Jak to, že už je tolik? Musela bych si všimnout, že jsem byla tak dlouho venku, nebo snad ne?

Zvedla jsem pohled k Alici a odpověděla: „V parku. A zavolat jsem nemohla, neměla jsem jak. Mobil jsem nechala doma. Stačí ti to, nebo mě podrobíš dalšímu výslechu?“ Vidíc její uražený pohled jsem se vydala do ložnice. Tam jsem narazila na Edwarda, který ležel na posteli a cosi četl.

„A hele, princeznička se uráčila přijít domů. Nenech se rušit obyčejným poddaným, hned odejdu,“ řekl řádně ironickým tónem a než jsem za sebou zavřela koupelnové dveře, spatřila jsem ho vyskočit z okna do temného roucha paní Noci.

Z toho celodenního výletu do parku jsem nastydla a Edward měl zase šanci začít s tím svým: „Já jsem ti to říkal.“ Musela jsem dva týdny ležet v posteli, pít horké, neslazené čaje a odpočívat. To by se dalo snést, kdybych ale mohla alespoň na chvíli navštívit zelené království útěchy. Jenže já nemohla. Ani mé výmluvy, že je v domě moc suchý vzduch a já nemohu pořádně dýchat a že procházka na čerstvém vzduchu je to pravé, co potřebuji, nepomohly. A tak jsem se utápěla v pocitu osamělosti, zoufalosti a nepochopení. V noci jsem se budila z krásných snů, které byly tak surreální, že bych radši měla noční můry, a ve dne jsem se musela různě zaměstnávat, abych se nenudila, protože tehdy to na mě vždy dopadlo a já se z toho bez uklidňující zeleně jen těžko dostávala. Nakonec se i čas slitoval a já se po dvou dlouhých týdnech znovu ocitla parku.

Tam jsem začala znovu, pěkně od začátku, vzpomínat…

První setkání ve třídě biologie, první polibek na naší louce, první hádka kvůli úplné maličkosti, první odloučení kvůli Jamesovi, první zkouška naší lásky v podobě rozchodu a následně návrat, první větší zmínka o společné budoucnosti, první zkouška věrnosti, poražení armády novorozených, zničení Victorie, žádost o ruku, svatba, ostrov Esmé, první milování, druhé, třetí, desáté a pak... Ne, nechci na to myslet! Nechci, nechci, nechci... Jenže má zrádná mysl mi podsouvala obrazy, kterým jsem se tak úzkostně snažila vyhnout.

První náznaky. Pochopení. Zmatenost. Ujištění. Radost. Oznámení té šťastné zprávy Edwardovi. Šok. On to dítě nechce! Cesta domů. Příjezd. A najednou mlha. Poté už jen prázdno. Pochopení. Zuřivost. Pochybnost o Edwardových slovech. Uvědomění. Už mě nemiluje. Znovu pochybnost. Třeba ano, ale proč to udělal? Nepochopení. Bolest. Ale nikdy ne smíření...

Po tváři se mi rozkutálely slzy. Nebe se zželelo a rozplakalo se taky, aby smylo stopy po mé slabosti. Chvíli jsem jen tak seděla, dívala se před sebe a nechala déšť omývat mé tělo a duši. Bylo to podivně uklidňující. Po chvíli, promoklá na kost, jsem se rozeběhla domů. Svým výrazem jsem všechny varovala, ať si nechají své přednášky pro sebe, a vidíc, že to zabralo, vyběhla jsem schody do patra a zapadla do koupelny, kde jsem si napustila vanu plnou horké vody.

Ležíc v horké vodě jsem se neubránila chmurným myšlenkám. Přišla jsem o jediného přítele. Už mi nepomáhá, naopak, působí mi bolest…

Lavička v parku zůstala tři týdny prázdná.

Dnes, po třech týdnech, jsem se konečně odhodlala znovu navštívit park. Nechtěla jsem znovu prožít to, co minule, tak jsem se v myšlenkách nezatoulala tak daleko.

Hádka. A další. Usmíření. Znovu hádka. A pak sladké usmíření na oslavě výročí. Při té vzpomínce jsem se pousmála a přehrála si ji znovu a detailněji.

Byl den našeho prvního výročí. S Edwardem jsme se k sobě chovali odtažitě, chodili jsme kolem sebe po špičkách, abychom se znovu nepohádali. Ten den byl jeden z mála, kdy svítilo slunce.

Ráno mi Edward oznámil, ať  jsem ve čtyři nachystaná v hale, že mě chce vzít na jedno místo. A ať si prý obleču něco slavnostního.

Nakonec mě stejně  oblékala Alice. Donutila mě si vzít večerní šaty, které byly nahoře světle modré a postupně tmavly až do toho nejčernějšího odstínu černé. Vlasy mi vyčesala nahoru a nechala jen dva pramínky, aby se vlnily kolem obličeje. Jemně mě nalíčila a poslala dolů s tím, že Edward už netrpělivě čeká.

Když jsem sešla po schodech, nabídl mi rámě a řekl, že mi to moc sluší. Pokývnutím hlavy jsem to vzala na vědomí, nastoupila do auta a nechala se zavést na mně prozatím neznámé místo.

Když jsem vylezla z auta, požádal mě, abych zavřela oči, a já je poslušně zavřela a nechala se vést.

Když jsem spatřila, kam mě to zavedl, zalapala jsem po dechu. Nebylo to ani tak moc kvůli veliké dece bílé barvy, na které byla prostřena večeře, ani kvůli kytici snad sta rudých růží ve váze vedle deky, ani kvůli bílým a světle růžovým plátkům, kterými se okolí doslova hemžilo. To to místo. Nevím, jestli to udělal schválně, nebo to nevěděl, ale spíše to první. Tohle byl park. Respektive místo u jezírka, kde ve dne plavou kachny a večer plátky růží, jak jsem zpozorovala. Edward si s tím musel dát hodně práce. Přemýšlela jsem. Za těmi keři je moje lavička. Ano, určitě. Několikrát jsem kolem jezírka šla, je to ona. Z přemýšlení mě až vytrhl Edwardův hlas.

„Připijeme si?“ Mlčky jsem si od něj vzala skleničku s temně rudým obsahem. Tu se světlejším a hutnějším jsem milosrdně přenechala Edwardovi. Pohled na krev už mi sice nevadí, ale pít ji opravdu nemusím.

Smočila jsem rty v červeném víně a okusila tak jeho mírně trpkou chuť. Zašklebila jsem se a skleničku odložila na malý stolek, který byl u košíku. Poté jsem si sedla na deku, počkala, až si Edward přisedne, a čekala, co se bude dít. Nakonec Edward vyndal ze saka větší zabalenou krabičku a mlčky mi ji podal. Otevřela jsem ji a strnula údivem. Tolik peněz utratil jen a jen za mě? To mě prostě musí milovat! Druhý hlásek ovšem tvrdil něco jiného. Opravdu? A jeho činy tu lásku dokazují, že? Nechala jsem tedy být tu nevyzpytatelnou otázku, na kterou stejně neznám odpověď, a děkovně Edwarda políbila na tvář. Chtěla jsem ho alespoň líbnout na rty, ale nešlo to. Už jsem si odvykla od všech něžnůstek, projevů lásky a dokonce i polibků. Už jsem neměla takové nároky jako dřív a Edward tomu byl jen rád, nechtěl mi prý ublížit. Pche.

„Bude ti slušet,“ řekl, když zpozoroval můj nevěřícný pohled. Zavřela jsem krabičku a opatrně, jako ten nejcennější poklad, jsem ji položila na stolek. Děkovně jsem se na něj usmála. Ne každý den dostanu safírový náhrdelník. Usmál se na oplátku a rukou mě vybídl, abych začala jíst. S chutí jsem se pustila do skvělé večeře, zatímco Edward jídlo jen rozrýpal a pak od sebe talíř znechuceně odstrčil.

Když jsem dojedla, začali jsme si povídat. A já zjistila, že mi Edwardovo objetí není vůbec nepříjemné, stejně jako jeho občasné doteky.

Když můj pohled padl na krabičku s náhrdelníkem, posmutněla jsem.

„Vezmi si to zpátky, Edwarde,“  pronesla jsem tiše.

„Proč? Tobě se nelíbí? Můžeme ho jít vyměnit.“

„Ne, je krásný, ale já... pro tebe nic nemám, víš? Nevěděla jsem, co bys mohl chtít, když máš všechno.“

„S tím si nedělej starosti, drahá, mně stačí, že mám tebe,“ usmál se hřejivým úsměvem a políbil mě. Ztuhla jsem, ale pak jsem mu polibek oplatila. Když jsme se od sebe po chvíli odtrhli, šťastně jsem se rozesmála. Rozesmál se taky a já se při pohledu na jeho láskou a štěstím jiskřící tvář neubránila touze políbit ho.

Nakonec jsme se tam, na dece plné plátků růží, znovu, téměř po roce, milovali.

Sedím na lavičce a dívám se na nebe. Tam někde je moje děťátko a dívá se na mě. Maminka tě miluje, maminka tě miluje, posílala jsem myšlenky jako modlitby až k nebesům.

Najednou se ve mně něco změnilo. Jako by ze mě někdo sundal těžké břemeno, jako by někdo z mého srdce odebral všechnu bolest. A já věděla, co to je. Je to to, na co jsem tak dlouho čekala. Smíření.

Další den jsem se do parku vydala brzy ráno. Už jsem nemohla spát, ne po tom snu. Sedla jsem si na lavičku a oddala se snění. Snění o mé holčičce.

Tušila jsem, že je něco jinak, ale až dnešní sen mi ukázal, co to je. Budu mít dítě. Krásnou zelenookou holčičku s bronzovými vlásky. Nevědomky jsem si položila ruce na bříško.

Tebe si už vzít nenechám. Tebe ne. Budeš moje malé tajemství, budu to tajit, dokud to půjde. A budu tě chránit. Nikdo mi tě nikdy nevezme, moje malá holčičko...

Věnováno všem, kteří mi zanechali nádherné komentáře u Ne, nebudu brečet, a všem, co to po pár řádcích nevzdali.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá holčičko... :