Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Když kočka není pes - Příběh Chrise

10.11.2010 (21:00) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2186×

Objímal jsem spící tělo své sladké Hannah a jemně proplétal své prsty v jejích vlasech. Usmívala se ze spaní. Moje poloupírka. Sladká jako hřích sám. A že jsem o hříchu už něco věděl. Byl jsem upír.

Druhou rukou jsem držel malou knížku plnou básní. Spousta z nich mi přišla psaná na tělo. Na moje tělo. Výhodou věčnosti bylo, že jste neměli pocit ztraceného času. Mohli jste cokoliv odložit na jindy a nebát se, že už to nestihnete. Ale tenkrát, když jsem ještě dýchal kvůli potřebě na ne zvyku, když jsem během okamžiku dokázal napodobit barvou zralé rajče, když jsem utekl před Hanny a svými city…

To jsem se bál. Bál promarněných chvil a smrti.

Hanny se v mé náruči zavrtěla a ze spaní lehce vzdychla. O tohle jsem se málem připravil, napadlo mě a potlačil jsem nutkání ji vzbudit.

Pamatoval jsem si to, i když všichni říkali, že na svou lidskou část brzy zapomenu.

Na ten den, kdy jsem políbil Hanleyho a zjistil, že vůbec nejsem na kluky. Částečně se mi ulevilo, ale v tu chvíli jsem zuřil. Pak jsem utekl s ocasem staženým mezi nohy. Utekl před ní. Možná i před sebou. Do domu mých rodičů…

„Co tě posedlo?“ vyhrkl táta, když vyběhl do chodby. Třískl jsem dveřmi tolik, až zařinčelo sklo.

„Nic,“ odsekl jsem a chtěl odejít.

„Chrisi!“ okřikl mě. „Zastav se a vysvětli mi to,“ prosil.

„Není co, tati. Jen jsem ze sebe udělal debila.“ Táta povytáhl nechápavě obočí. „Myslel jsem si, že je něco jinak a ono to tak vážně bylo, ale jinak než jsem si myslel,“ blekotal jsem.

„Zadrž a zpomal. Znovu,“ mávl rukou a navedl mě ke gauči v obýváku. „Sedni si,“ vybídl mě.

Praštil jsem sebou do měkké sedačky a zabořil hlavu do dlaní. Pořád jsem viděl její šokovanou tvář, překvapení v očích a cítil svou vlastní hanbu.

„Potkal jsem kluka, táto,“ začal jsem a schválně vynechal Hanleyho pravou identitu. Táta nepohnul ani prstem a čekal. „Jenže když jsem se smířil s tím, že jsem na kluky, tak se z něj vyklubala holka. Nádherná holka. Líbali jsme se a…“ vzdychl jsem.

„Uf,“ oddechl si. „Myslím si, že byste to spolu měli probrat. Určitě to není tak, jak si myslíš, a pokud jo a ona tě tahala za fusekli, tak tomu dej čas,“ navrhl. Dát tomu čas. Super. A pak mě to napadlo.

„Odjedu,“ vyhrkl jsem.

„Dobře. U tety ti bude dobře,“ nasměroval mě k příbuzným.

„Nepojedu jen do vedlejšího města. Chci do Evropy. Hodně daleko.“

To se už táta trochu mračil.

„Potřebuju,“ prosil jsem.

„Fajn. Ale budeš se hlásit. Je ti osmnáct, tak na to máš věk. Taky jsem chtěl jet, ale naši byli proti. Pustím tě a mámu nějak zmáknu. Ale hlavně se vrať!“ nabádal.

Píchlo mě u srdce. Hlavně se vrátit? Copak to teď jde? Nejspíš ano. Už ano. Věřil jsem si. Moje oči neměly rudou barvu a ani modrou, jak jsem se zpočátku bál. Vlastně nebál. Tehdy mi to bylo jedno. Jenže jí ne a já jí za to byl neuvěřitelně vděčný. Tolikrát mi zachránila život, aniž by věděla. Dokonce ani v Evropě jsem před ní neutekl. Moje malá sladká čarodějka. Sledoval jsem její tvář. Najednou se nepatrně zamračila a otevřela oči do nového dne.

„Zase?“ zaúpěla a já se musel začít smát. Schovala svou tvář pod deku a skučela. Se smíchem jsem vzal lem deky do prstů a stáhl ji z ní.

„Neschovávej se mi pořád,“ prosil jsem.

„Chrisi, koukáš na mě každé ráno, když se probudím, tak snad jednou…“ chraptěla.

„Ale to bych byl pak ve skluzu,“ bránil jsem se a odtáhl jí pramen vlasů z tváře. Překážel mi ve výhledu.

„Budeš v jiném pokoji, než se probudím a je to,“ rozhodla se. Tentokrát jsem byl v šoku já. Spadla mi brada. „Copak?“ dobírala si mě.

„Ale to nejde! To bych pak nemohl dělat tohle,“ špitl jsem a přejel jí konečky prstů po krku. Naskočila jí husí kůže. „Nebo tohle,“ pokračoval jsem a přitiskl své rty k jejímu ušnímu lalůčku. Lehce vzdychla a do mě vjel ten správný hřích. Vždyť byla sladká!

„A co teprve tohle? Jak bych to dělal?“ vyzvídal jsem tiše a vsunul svou ruku pod deku. Knihu jsem nechal knihou. Teď už mě nezajímala.

„Počkej,“ prosila mezi vzdechy.

„Ne,“ vymlouval jsem jí. Hanny se mi dlaní zapřela do hrudi a pokusila se o nemožné. Odtáhnout mě. Svraštil jsem dotčeně čelo.

„Dnes už program máš.“ Mé pokleslé obočí tentokrát vystřelilo do nebe.

„Mám?“

„Jo. Před dvěma lety jsi odjel. Je čas se vrátit.“

„Co?“

„Chrisi, musíš se ukázat doma. Dva roky s tátou komunikuješ přes emaily a podle nich jsi už byl snad ve všech státech Evropy. Jestli nechceš odjet do Austrálie nebo do Grónska, musíš se ukázat,“ vysvětlila. Ztuhl jsem. Já bych měl jet domů?

„Pozná, že jsem jiný,“ vyhrkl jsem.

„Byl by blázen, kdyby to nepoznal, ale musíš.“

„Ještě ne, je brzo,“ kroutil jsem se a zkusil ji rozhodit dalším polibkem. Nedala se.

„Chrisi, je pravý čas.“

„Gr,“ zavrčel jsem.

„A nevrč na mě!“ zasmála se. Vydrápala se z postele a mé náruče, aby zmizela v koupelně. Slyšel jsem jak pouští vodu. Od jisté doby jsem ten zvuk nějak nemusel. Byl jsem s ním pár dní v jednom kuse. Niagara. Fuj!

Začalo mi být úzko. Tak já se mám sejít… Ne, to nejde! Takhle je to lepší. Co mu poslat parte? Umřel jsem! Jo, to by šlo! Ale vzápětí mi to přišlo líto. Pomohl mi a podpořil mě. Nebránil mi v cestě a já bych mu teď poslal parte, aby měl proč litovat svého rozhodnutí?

„Tak jak?“ vyhrkla, když vyšla ze sprchy. Obrátil jsem k ní svou umučenou tvář. „To se vážně tak moc bojíš?“ ptala se opatrně a vzala mě kolem ramen. Jen jsem se ušklíbl.

„Nejde o strach. Jde o to, že nevím, co mu říct. Jak mu říct, že nejsem už… Živý?“ spekuloval jsem.

„Mám jít s tebou?“ navrhla.

„Vážně bys šla?“ Hanny kývla a přejela mi rty po hraně brady. WOW! Tak to chvíli počká. Sevřel jsem ji v náruči a položil na záda. Zalehl jsem ji svou vahou a vtiskl dlouhý vášnivý polibek.

„Chrisi,“ pokoušela se vymlouvat.

„Potom,“ utnul jsem ji a Hanny se mezi jednotlivými polibky zasmála. Její smích byl pro mě koktejl z čokolády, ústřic a šampusu – tedy v době, kdy jsem byl člověkem. Nyní spíš krev vzrušené pumy. Horká, sladká a neodolatelně vzrušivá!

Miloval jsem ji a neměl dost, ani když mi po hodině utekla z náruče. Zpocená, udýchaná a s malými plamínky v očích. Byla roztomile rozcuchaná. Její oblečení leželo v cárech na zemi.

„No podívej,“ úpěla, když si to uvědomila a prchla znovu do sprchy.

„Chceš pomoct?“ navrhl jsem.

„Ani se nepřibližuj!“ křikla ze sprchy. Tiše jsem se zasmál a natáhl si kalhoty s košilí. Moje oblečení vydrželo. Naštěstí.

„Tak jdeme,“ rozhodla, když se objevila ve dveřích.

„Pojď ke mně,“ kuňkl jsem.

„Ne! Jdeme!“ bránila se.

„Hanny, lásko, jen pusu,“ úpěl jsem. Poslala mi takovou tu vzdušnou a vyšla z pokoje, potvůrka. Vstal jsem, ale absolutně se mi nechtělo. Upír a přesto posera, napadlo mě, když jsme vjížděli před můj… Před tátův dům. Hanny zastavila u dveří a vyklonila se z okýnka. Sledovala naši vilu. Cítil jsem, jak mi tuhne tělo. Záclona v přízemí se zavlnila.

„Počkej tady,“ vybídla mě a vylezla. Dveře se otevřely. Jak kdyby do mě někdo pustil elektrický proud. Trhl jsem sebou. Děkoval jsem za černá kouřová skla, chránící upíry před sluncem. Neviděl mě. Slyšel jsem jejich rozhovor.

„Dobrý den, pane Eve. Jsem…“

„Já vím. Blacková, že? Jste sestra nejlepšího přítele mého syna. Pamatuju si vás. Děje se něco?“ šel rovnou k věci. Hanny se pomalu otočila k autu. Táta vytřeštil oči a kmital pohledem z vozu na ni.

„Chris,“ vydechl v poznání.

„Víte, jde o to, že je tu jedna věc. Určitě vám to sám vysvětlí, jen když budete chtít.“ Hanny byla stratég. Mluvila velice pomalu, klidně a tiše. Táta jen zuřivě přikývl a otevřel dveře víc dokořán. Otočila se ke mně. Stála na nejvyšším schodu a usmívala se. Ten její úsměv… Skály bych pro něj lámal a udělal první i poslední, jen abych ho mohl znovu vidět. Otevřel jsem dveře a vystoupil. Z Hanny jsem se odvrátil k tátovi. Opíral se o dveře a nevěřil vlastním očím. Rukou si zakrýval ústa. Nejspíš už poznal, že je něco jinak.

„Christmasi,“ vydechl nevěřícně. Hanny mě vzala za ruku.

„Tak pojď,“ zašeptala tiše a vkročila do domu.

Stál jsem proti němu. Nehýbal se. A ostatně já taky ne. Byl jsem ochromený strachy.

„Ahoj, táto,“ vydechl jsem a jeho oči se ještě víc vytřeštily.

„Já…“ začal jsem, ale on jen zavrtěl hlavou.

„Ne. Raději ne,“ utnul mě. „Jsi tady, jsi živý a jsi očividně šťastný. Asi nechci vědět tu jednu věc, kvůli které tu jste. Tohle mi stačí,“ vydechl.

„Určitě?“ vyhrkl jsem překvapeně.

„Pojď mi jen říct, co bylo ty dva roky. Ale tu jednu věc ne. Prosím. Asi bych to neunesl, když tak koukám,“ přiznal se.

„Měl byste to vědět. Počítat s tím.“

„S čím?“ vyhrkl táta.

„S tím, že se dnes vidíme naposledy, táto,“ vzdychl jsem a zbaběle zabodl oči do země.

„Napo…“ nedořekl. „Proč?“

„Kvůli té jedné věci.“

„Tak mi ji vyklop. Teď to chci vědět, protože mi to bere syna.“

„Jsem upír,“ vyhrkl jsem dřív, než jsem si to mohl rozmyslet. Táta ztuhl.

„Cože?“ zasmál se.

„Odjel jsem do Evropy, pak se vrátil, vysvětlil jsem si to s Hannah a oženil se. Vnoučata nečekej, protože jsem upír. Piju zvířecí krev, proto žluté oči. Neublížím ti, ale nestárnu, takže budu muset odjet.“

„Jste v pořádku?“ Vytrhla mě Hannah z monologu, a já se konečně podíval na tátu. Byl bledší než já.

„Tati?“ vyhrkl jsem.

„Jsem v pohodě, ale zapomeň na to, že je tohle poslední setkání. Jsi můj a i když up… Tamto, tak jiný nebudeš, než můj,“ blekotal a slovo upír mu nešlo přes rty.

„Budu ti psát,“ slíbil jsem.

„Chci tě i vídat, prostě chci!“ vymlouval mi to. Kdybych mohl, asi bych se rozbrečel stejně jako Hanny.

„Co máma?“ vyhrkl jsem.

„Nedělej si starosti, něco už vymyslím.“ Jeho oči se stočily k Hanny. „Takže ne Blacková, ale Eveová?“ usmál se.

„Přesně tak,“ oplatila mu.

„Vítám tě do rodiny. Chris si vybral skvěle.“

„Nebýt Hanny, asi bych tu nebyl,“ dodal jsem. Táta jen smutně přikývl.

„Asi je zbytečné nabízet vám něco, že?“ zvažoval. „Ty jsi taky tamto?“ vyzvídal na Hanny.

„Jen napůl. Jím, piju i spím,“ usmála se mile.

„Takže si něco dáte?“

„Čaj si dám, prosím,“ souhlasila.

„Já objetí, táto,“ vyhrkl jsem a čekal. Změřil si mě překvapeným pohledem, ale nakonec se mi vrhl kolem krku a sevřel mě v pevné náruči. Cítil jsem, jak mi na rameno kanou jeho slzy. „Děkuju,“ vzdychl jsem a zavřel oči. Vychutnával jsem si setkání. Když jsem je opět otevřel, viděl jsem Hanny. Usmívala se a plakala stejně jako táta. Jenže ona brečela i za mě. I přes to všechno jsem nemohl být šťastnější. Byl jsem doma a vše bylo v pořádku. S ní bylo vše v pořádku.

Mé shrnutí

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - Příběh Chrise: