Tahle jednorázovka mě napadla, no napadla, psala jsem a improvizovala a vzniklo z toho tohle. Chtěla jsem zkusit zase něco trochu jinýho, ale upozorňuju Vás, že špatným koncům moc neholduju, jen podle nálady, takže i tahle jednorázovka snad dopadla dobře. Povídka se samozřejmě odehrává, jak jinak, po odchodu Edwarda, ale je tu jedna otázka. Opravdu odešel a nechal Bellu na pospas svých nočních můr a smutku? Odpověď se dozvíte právě tu. Kam se Bella vydala, co uviděla, jak se s tím vyrovnala, co jí hrozilo... ? Budu ráda, když napíšete jakýkoliv komentář, nebo se víc vyjádříte k mému dílku.
27.08.2010 (15:00) • Baruu • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3054×
Každou noc jsem měla před očima stíny. Tmavé, zlostné, nenávistné... Drtily mé tělo zevnitř, vysávaly z něj život a já se utápěla v bolestech, křečích a utrpení. Přízraky, které se na mě zubily, kterým z úst vytékala rudá studená krev, kteří mě chytaly svými ohavnými končetinami, kteří mě házely do propasti. Nenávidím noční můry! Jsou jako prokletí, kterých se už nezbavím, ne do doby, než se shledám s ním. Jenže můj nevyhnutelný osud to vidí jinak. Vidí mě samotnou, v bolestech s uplakanýma, zničenýma očima a se zlomeným srdcem. Věděla jsem, že to tak zůstane. Jak jsem řekla, můj osud byl a je nevyhnutelný. Utěk, jedině tak začnu jinak, jinde, s někým jiným a hlavně... znovu.
Svůj nudný život jsem si od jeho odchodu nijak nespestřila. Snad jen svou vlastní nešikovností, která na mě číhá pomalu na každém kroku. Lidem v okolí se snažím vyhnout. Pohled do známých tváří ve mně vyvolává divný pocit, kterým se mi všechno vrací. A to už nechci, už nikdy nechci zažít to, co prožívám právě tady, v zapadlém, deštivém a prokletém městě Forks.
Edward odešel spolu s věcmi, které jsem měla schované na památku. Teď nemám nic, co by mi ho připomnělo, snad jen vzpomínky. Jenže těch také není mnoho, né tolik, abych mohla do konce života volně dýchat. Pořád mě dusí, že tu není. Sny, které mívám každou noc, tomu nijak nepomáhají. Propast v mém srdci akorát prohlubují a já si připadám stále níž.
Rozhodla jsem se, že to zkoncuju. Tolikrát jsem to chtěla udělat, zbalit si pár věcí, naházet do auta pár kufrů a zmizet, co nejdál to půjde. Tak moc jsem chtěla, ale má odvaha mi to nedovolovala. Teprve po pár měsících našeho odloučení jsem si řekla: Dost! Moc jsem se s nikým nerozlučovala, snad jen s Charliem a pár lidmi ze školy, nač to protahovat, proč to dělat těžším, když to jde tak lehce. Dokonce jsem se neozvala ani Cullenům, proč taky? Oni mě tu nechali, oni se na mě vykašlali a odjeli pryč, daleko ode mě. Nechtěla jsem se tím obtěžovat, udělala jsem toho už víc, než dost. Byla řada na nich, i když já věděla, že svou možnost nikdy nevyužijí.
Vyrazila jsem vstříc osudu. Má cesta neměla směr, neměla ani cíl. Nezastavila jsem se dobrých deset hodin od odjezdu z Forks. Ani jediná zastávka, pořád jsem si připadala tak blízko, tak strašně blízko. Jako kdybych odjela pár ulic za město, nebo jako bych pořád v tom městě byla. Dělily mě stovky kilometrů, ale mně to přišlo jako pár bloků. Jela jsem dál a dál až jsem konečně zastavila. Ani nevím, jak dlouho jsem uháněla dálnicemi a zapadlými uličkami, ale všimla jsem si velké cedule u silnice. Až tehdy jsem viděla, kde jsem. New York. Nasedla jsem zpátky do svého auta a uháněla dál. Dorazila jsem k prvnímu hotelu, který se objevil podél dlouhé silnice. Neváhala jsem ani minutu a vystoupila z auta. Nikde nikdo, až mi to připadalo divné. Dokonce to ticho mi přišlo vlezlé a otravné. Rychlým krokem jsem se blížila k hotelu, otevřela jsem hlavní vchodové dveře a ocitla se na tmavé chodbě. Světla svítila pouze přítmě, na stěnách jsem viděla obrysy obrazů, ale co bylo na nich, to vidět nešlo. Došla jsem až na konec hotelu, kde jsem si všimla vyšší postavy. Jednalo se o bělocha. Opíral se o pultík a znuděně se díval do novin, tedy myslím, do očí jsem mu neviděla. Na hlavě měl nevšední čepici, také jsem si všimla bílé košile a nahnědlé vesty. Mé přítomnosti si ani nevšiml, né že bych na sebe chtěla upozorňovat, ale pozdravit by byla slušnost.
„Dobrý večer,“ začala jsem a chtěla navázat nezávazný rozhovor. Nic se neozvalo.
„Halo, slyšíte mě?“ snažila jsem se, ale pořád jsem neslyšela jedinou odezvu od pultu. Přišla jsem blíž, ale v té blízkosti jsem cítila strach. Nevnímala jsem ho, tak jsem pult obešla, abych si ho lépe prohlédla.
Vykřikla jsem. Pohled, který se mi naskytl, jsem nedokázala popsat. Tedy v prvním momentu šoku ne. Mladík byl probodnutý ostrým stříbrným bodcem, který se zapíchl do zdi. Proto stál a nesesunul se na zem. Málem jsem omdlela, ale udržela jsem se. Chtěla jsem volat o pomoc, ale co když se mi stane něco podobného, co když ti vrazy, nebo vrah, se tu pořád potuluje? Řekla jsem si, že zachovám klid. Podívám se na chlapce, zjistím, jestli není náhodou ještě naživu, pokud možno mu pomůžu, a pak zmizím někam daleko. Nejlíp vylezu z auta až se rozední. Doufala jsem, že se přemůžu, a dotknu se jeho krku, nahmatám tepnu a uleví se mi. Jenže já nevěděla, jak tu prokletou odvahu sebrat a ruku k němu natáhnout. Rozpačitě a se strachem jsem těkala očima všude možně, a snažila se vyhnout tomu pohledu na něho. Vypadal tak nevinně, dokonce i v tom šeru. Bello, co když žije?! Křičela jsem v duchu na sebe. Ano, co když umírá a já svou pohotovou pomocí mu ještě dokážu pomoct? Odhodlala jsem se a natáhla svou ruku k jeho krku. Povedlo se a já se ho dotkla. V mžiku jsem se snažila nahmatat tepnu, ale nic jsem necítila. Vlastně cítila, chlad. Bylo pozdě. Už mu nedokážu pomoct, už to není v mé moci, bohužel.
Málem jsem vykřikla, když jsem se lekla. V patře nademnou jsem slyšela kroky a vrzání nejspíš dřevěných dveří. Bála jsem se, ale nějakým způsobem jsem se od toho mrtvého chlapce nemohla sebrat a utéct. Chtěla jsem mu alespoň vidět do očí, chtěla jsem vědět, s kým jsem měla tu čest a komu jsem mohla možná pomoct, kdybych přijela dřív. Zvuky se začaly zrychlovat a hlavně nebezpečně přibližovat. Teď nebo nikdy. Chytla jsem jeho kšilt a opatrně ho sundala, a vzápětí kšiltovku odhodila. Na místě jsem se sesunula na zem s rukama na svých mokrých očí. Jak se to mohlo... Co to má znamenat? Křičela jsem na celý hotel, křičela jsem jeho jméno a topila se ve vlastních slzách. Edwarde, né!
„Bello, lásko, vstávej. No tak, to bude v pořádku,“ zaslechla jsem v dálce hlas, který mě k sobě volal.
„Vzbuď se, Bello,“ naléhal ten sametový hlas.
To ještě pořád žiju? To jsem neumřela žalem, při pohledu na svého probodnutého Edwarda? Co je to za úděl?! Chci za ním!
Když hlas neutichl a pořád naléhal, nutil mě otevřít mé vlhké oči plné smutku a odloučení, věčného odloučení. Nedal si říct, tak jsem otevřela oči a svůj zrak sklopila na svou dlaň, kterou někdo držel ve své ruce a já jsem se kolébala v něčí náruči. Vzhlédla jsem k té tváři a vybavil se mi hotel, chlapec, bodec... Byl tu, se mnou.
„Edwarde,“ vydechla jsem. „Jsi tady.“
„Jsem, ochráním tě, navždy.“
Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek Jsi tady!:
HMMMMMM 
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!