Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jsem Cullen, Edward Cullen I.

19.04.2015 (15:00) • Sabienna • FanFiction jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 2795×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Stála jsem u recepce a vyhlížela osobu, kterou jsem s jistou dychtivostí očekávala. Sice asi tak už dobrou půl hodinu, ale naštěstí mi matička příroda naložila do vínku nebetyčnou trpělivost, takže jsem byla relativně v klidu. Kdybych neoplývala dostatkem trpělivosti a schopnosti si zachovat chladnou hlavu, nemohla bych vykonávat práci, které jsem byla zcela oddána již pěknou řádku let. Plus pro mě. V následujících dnech mě čekaly daleko horší věci než čekat na někoho, který mi byl v podstatě beztak k ničemu. Zvládla bych to hravě sama. Jsem dobrá v tom, co dělám. Ne jen dobrá, nejlepší, protože jinak by mě neposlali sem, na Mallorcu, abych z cesty zločinu odstranila jedno dost velký zvíře. Tak jo, jsem Isabella Swanová, agentka FBI pracující proti obchodu s bílým masem, proti drogám a prostituci, a v tuhle chvíli v utajení. Museli mě ale přiradit k dalšímu týmu, který na tom pracuje delší dobu než my. Proto tohle podivný spojení s tím dotyčným opozdilcem, který zřejmě nemá vůbec žádný smysl pro dochvilnost. Jestli jsou v jeho partě všichni takoví, tak to potěš pánbůh.

Dívala jsem se ke vstupním dveřím a přemýšlela jsem nad všemožnými referencemi, kterými mě mí kolegové obdařili, aby mi nějak nastínili mého budoucího parťáka, když v tom se roztočily dveře a do luxusního atria věhlasného hotelu vešel snad ten nejvíc sexy chlap, jakého jsem kdy viděla. Nakračoval jistým a rázným krokem, který ovšem působil velmi sofistikovaně. Jeho poněkud světlá kůže se vyjímala v oblečení, které neměl očividně nijak promyšlené, ale i tak vypadal neskutečně dobře. Na tváři se mu vyjímal sebevědomý úsměv a jeho pronikavé oči bloudily všude možně po rozsáhlé hale hotelu. A pak se zastavil, vrazil si ruce suverénně do kapes a dál nechal oči klouzat po místnosti. Najednou ale spočinuly na mně. Chvíli zkoumavě hleděl na mou osobu a poté se chvatně rozešel ke mně. Takže vážně civěl na mě. Hledal mě. Poznal mě podle toho, co jsem měla na sobě, protože jsme na tom byli předem domluvení. Bílý slamák a červené boty na klínu. Barvy, které mi moc neseděly, ale v Mallorce to byla zřejmě móda. Takže…Tohle je můj budoucí parťák?!  

Čím mi byl blíž, tím jsem se cítila nervózněji a dokonce se mi potily ruce. Nechápala jsem se, protože tohle se mi nikdy nestávalo. Nikdy jsem nebyla z nějakého chlapa takhle šíleně vedle. A rychle bušící srdce vše jenom dovršilo. Nervózně jsem přešlápla na místě a ještě na sucho polkla, abych svým ústům dodala potřebnou vláhu, než po nich budu chtít, aby tvořila nějaká slova. Příšerná chvíle! Jenomže to už ten kořen stál u mě a ještě aby mě dodělal, projel si rukou svoje rozcuchané měděné vlasy, které jeho kouzlo silně podtrhovaly. Ještě že jsem měla na očích obrovské sluneční brýle, které mi zakrývaly půlku obličeje, který musel teďka vypadat ohromně uslintaně, protože jsem se nad ním nestydatě rozplývala.

„Swanová?” zašeptal svým sametovým hlasem, který mi na chvíli způsobil zástavu srdce. Křečovitě jsem se na něj usmála a sundala si brýle dolů, když už jsem si to mohla dovolit. Ovládla jsem svoje rysy v tváři, natáhla jsem sliny zpátky do pusy a přestala valit oči. Spíš jsem si dala záležet na tom, abych vypadala příkře a mírně vyčítavě. Přišel pozdě, ne?! Chtěla jsem na něj zapůsobit, aby věděl s kým má tu čest a že mě svým zřetelným sex-apelem neoblbnul. Podíval se mi ihned velmi intenzivně do právě odhalených očí a já jsem najednou naprosto netušila, čí že to vlastně jsem. Zasekla jsem se na jeho andělské tváři, která se mi se zájmem věnovala, a s potěšením jsem se topila v duhovkách barvy azurového moře. Když jeho obočí vyjelo zaraženě vysoko nahoru, napadlo mě, že by nebylo od věci odpovědět. Můj plán prvního dojmu absolutně selhal. Nemohl si nevšimnout, že jsem z něj celá paf. Trošku trapas... 

„Jo,” zahuhlala jsem a vnutila si myšlenku, abych se konečně vzpamatovala. Automaticky jsem se narovnala, srovnala jsem si zvadlá ramena a zaklapla jsem povolenou čelist k té druhé. Zapíchla jsem do něj svoje pátravé oči, trochu jsem stála obočí a mínila jsem se tvářit nanejvýš nepřístupně. Sjela jsem ještě jednou jeho božský obličej, a pak si všimla jedné nepatrné věci, která mi vysvětlila to jeho neslušné zpoždění. Rozmazaná rtěnka na krku, kousek pod jeho výraznou čelistí.

„Kvůli mně jste se nemusel obtěžovat. Zvládnu to snadno i bez vás. Klidně jste si mohl užívat dál,” promluvila jsem se na něj s neskrývanou jízlivostí a i zdravou sebedůvěrou. Zmateně se na mě podíval, přičemž se mu na zamračeném čele mezi obočím vytvořilo pár hlubokých vrásek.

„Rtěnka,” vysvětlila jsem obratem a vztáhla jsem opovážlivě ruku vzhůru, abych mu ji mohla z toho jeho silného krku smáznout. Ani se nehnul, jeho výraz se nezměnil, akorát hlasitě polkl. Ušklíbla jsem se, protože se mi líbilo být v téhle pozici. Na rozdíl od té před chvílí. Rozpačitě se na mě pousmál a zase si vjel prsty do vlasů, ve kterých se nějakou dobu přehraboval.

„Takže?” otázala jsem se s neutrálním tónem a do něj jako by přitom uhodilo. Přestal se tvářit tak upejpavě a nasadil si jakýsi skoro až vyzývavý výraz.

„Byla dobrá,” konstatoval provokativně a jeho svůdné rty se roztáhly do širokého úsměvu. Očima se vracel zpátky a mě tím nemile namíchnul. No jasně! To Amanda mi říkala, že tenhle chlápek je nenapravitelnej sukničkář s nechutně vysokým sebevědomím. Rád provokuje, je středem pozornosti a libuje si v rychlých, drahých autech. Jak jsem na to mohla jenom zapomenout? Příště budu svým kolegům víc naslouchat. Veškeré moje pozitivní dojmy nenávratně zmizely. Otráveně jsem nad jeho poznámkou protočila panenky a opovržlivě jsem vyrazila vstřebaný vzduch z nosních dírek.

„To jako vážně? Vy tohle řeknete při našem seznámení?” divila jsem se a hlas mi vyskočil o něco výš. Nechtělo se mi uvěřit tomu, že takhle přitažlivý chlap může být takovýhle ukázkový idiot. Dál se na mě spokojeně usmíval a nezapomněl pokrčit rameny, což mě asi mělo ještě víc podráždit. A taky že jo...

„Pochybuju, žes o mě nic ještě neslyšela,” usoudil nabubřele a samolibě se na mě zašklebil. A proč mi jako tyká? Se znechucením jsem se od něj odvrátila směrem k recepčnímu.

„Gillenová, prosím,” požádala jsem o kartu pokoje pod svým pracovním jménem. Bezpečnost nade vše. Tohle nemá cenu. Nebudu se s ním bavit, když nemusím. Práce, nic víc. On je tak... tak... otravný! A protivný! A nepříjemný! Jestli jsem si myslela, že si dokážu zachovat vždy ve všech případech chladnou hlavu, tak u něj to je zřejmě nějaká hodně slabá výjimka. 

„Rezervace je hlášena na jméno Gillenová a Grant,” upozornil mě mladý recepční, který se tvářil přinejmenším apaticky. Očividně ho moc nebralo, co tady dělal.

„Cože?” vyjekla jsem zděšeně a valila jsem na něj překvapeně oči. S tím to ale beztak ani nehnulo.

„Podívejte se, prosím vás, ještě jednou,” požádala jsem ho zády naléhavě a v duchu jsem se modlila, jak nejlíp jsem to uměla. Jestli to není omyl, tak mě raději rovnou zabte! Já s tím nafoukancem v jednom pokoji teda určitě nebudu. Slyšela jsem ho, jak se za mnou pochechtává a navíc mě po celou tu dlouhou dobu bedlivě sledoval. Dost jasně jsem cítila jeho pálivý pohled ve svých zádech. No, ještě aby se mu to nelíbilo být na pokoji se mnou, když se otočí úplně za každou. Nejsem sice žádná modelka, ale s trochou šminek a oblečením, které mi přesně sedí, se cítím dobře a nemám problém to dát najevo. Navíc o mužskou pozornost jsem taky nikdy výrazně nouzi neměla.

„Na jména Gillenová a Grant je tu rezervováno romantické apartmá s terasou a přístupem k pláži. Jeden z nejlepších pokojů, co tu máme,” sdělil mi to samé co předtím, akorát to rozvinul, což mi vehnalo tak akorát horkost do tváří. To snad nemyslí vážně?! Oni nám objednali společnej pokoj? Jednu postel?! Já je zabiju! Všechny, kdo v tom mají prsty. Najdu si je a zabiju je tím nejhorším a nejbolestivějším způsobem smrti, který znám! A že jich znám víc než dost!  

„To snad ne,” zavyla jsem nešťastně a zhroutila jsem se na dřevěnou desku, kde jsem si zakryla obličej dlaněmi. Ten blbeček za mnou nic neříkal. Pro něj jedině dobře.

„Tys o tom fakt nevěděla?” vysmíval se mi za mými zády. Prudce jsem se zvedla, abych mu něco vpálila do obličeje, ale on stál zničehonic velice blízko mě a navíc mě umlčel tou svou omamnou vůni, která se ke mně s jeho příchodem neúprosně linula, takže jsem otevřenou pusu zase urychleně zavřela a odepřela jsem si privilegium dýchat. Přimhouřila jsem výhružně oči a dostala jsem jediný spásný nápad.

„A nemáte nějakej další pokoj? Je mi jedno jakej a za kolik bude.” Nedokázala jsem v hlase skrýt tu bezbřehou naději, na kterou jsem se právě tolik zběsile upínala.

„Je mi líto, ale ne. V tomhle období je tu vždycky plno,” odpověděl mi monotónně a snad jako by ho to dokonce i obtěžovalo. Pomyslela jsem si svoje, ale pořád jsem se nějak nedokázala smířit s tím faktem, že bych měla být na pokoji s tímhle individuem. Proč já? A hlavně za co?  

„Mimochodem, jsem Edward,” představil se mi doposud ten nepojmenovaný. Odbyla jsem ho krátkým pohledem bez špetky zájmu a nadále jsem si zoufala nad svojí bezvýchodnou situací.

„To jsem nemusela vědět,” okomentovala jsem to polohlasně, ale takovým způsobem, aby to slyšel. Pouze se potěšeně usmál a vrtěl nade mnou pobaveně hlavou.

„Buď v klidu, nejseš můj typ,” vyvedl mě z mého unáhleného omylu, jenomže místo toho, aby se mi ulevilo, mě to ještě víc rozpálilo vzteky, takže jsem ho pro jistotu ignorovala. Ten fakt ví, co má říct. Udivoval mě čím dál víc tím, co vycházelo z jeho úst, čímž mě čím dál víc iritoval. 

„Postel je moje!” varovala jsem ho výhružně, uchopila jsem svoje zavazadla a čekala, až se něčeho ujme. Ale Edward stál na místě jak socha a tupě na mě zíral. Povzdychla jsem si bezradně, abych tím okatě poukázala na jeho absolutní neschopnost. A s ním mám jako chytat největšího bosse, který ovládá celé podsvětí mallorské mafie? Bezvaaa… 

„Musím uznat, že jsi opravdu sladká, když jsi rozzlobená,” dobíral si mě a ještě na mě dráždivě mrkl.

„Vemte tu kartu od pokoje, prosim vás!” zavrčela jsem vynervována jeho neskonalou blbostí a pohazovala jsem vztekle hlavou k recepčnímu, který nepřítomně civěl do monitoru a vůbec nevnímal naši prapodivnou scénu. I já jsem musela uznat, že jsem se chovala velice neobvykle, ale každopádně to byla jeho vina.

„Jistě,” zacukroval na mě a opřel se o stůl s pravou dlaní otočenou nahoru. Za chvíli jsme už stáhli ve výtahu v napjatém tichu a mířili do našeho přeslazeného apartmá. Fakt se mi tam chce, s ním a do prostředí, kde na mě bude navíc všechno padat, protože můj bývalý přítel nedávno usoudil, že náš vztah po čtyřech letech pozbyl akčnosti. Takže jsem zhrzená, zraněná a každej chlap je ubohej parchant! A co potom Edward, který je schopný využít a zneužití všeho, jen aby holku dostal do postele. No, to proto asi na Edwarda reaguju takhle přemrštěně. 

***

Ležela jsem v obrovské posteli s krémovými nebesy a saténovým povlečením s hlavou zabořenou mezi tuctem polštářů a poslouchala jsem Edwardovo mlaskání a zatím přijatelné pochrupování, ale stejně mě to neuvěřitelně iritovalo, že jsem popadla nějaký polštář od hlavy napravo a hodila jsem ho pár metrů ode sebe, kde spal na pohodlném sofa právě on. Nejprve zachrochtal, pak se prapodivně zacukal a nakonec zabručel jak nějaký líný medvěd.

„Co je?” Do toho bručení dokázal zakomponovat dokonce i slova.

„Chrápeš a já to nehodlám poslouchat! A jestli jo, tak ti příště ten polštář nějakou chvíli podržím na ksichtě!” prskala jsem naštvaně a vrtala se v posteli do nějaké příjemné polohy. Navíc mi bylo takové hrozné teplo a neměla jsem dostatečnou odvahu, abych se odkopala, protože jsem na sobě měla jen doopravdy skromné oblečení, jelikož jsem vůbec nečekala, že budu na pokoji ještě s někým. A už vůbec ne zrovna s ním. To je přinejmenším na pás cudnosti. 

„Swanová, co tě žere?” zeptal se zamyšleně a taky se všelijak převaloval podle toho šustění přikrývky. Teprve v tenhle moment mi docvaklo, že jsem mu potykala na místo profesionálního vykání, kterým jsme naši spolupráci zahájili. 

„To, jak chrápeš,” zavrčela jsem značně nevrle, přičemž jsem kroutila hlavou nad jeho zabedněností. Jako bych mu to před chvílí neříkala. Zjevně má po probuzení pomalejší chápání. 

„Myslim jako obecně,” vysvětlil mi a zněl otravně přemoudřele, protože využil té možnosti mě v něčem nějak opravit a tím mě umlčet. 

„Fakt to chceš vědět?” ujistila jsem se zákeřně, než jsem se do něj směla pustit. Nic neříkal.

„Štveš mě hlavně ty a taky to, že na tom případu musím dělat s tebou a tvým týmem. Zbytek je nepodstatnej,” vyjmenovala jsem mu to nejpodstatnější a s notnou dávkou hořkosti bez jakýchkoliv okolků. Absolutně natvrdo. Škoda, že teďka nemůžu vidět ten jeho ksicht! Ale můžu si ho aspoň představovat. Heh...

„A co jsem ti udělal?” pokládal mi otázky dál, ale touhle tou mě teda naprosto dostal, takže v místnosti nastalo neuvěřitelně trapné a především palčivé ticho.

„Cože?” vyrazila jsem nakonec ze sebe neochotně, protože to znamenalo, že budu na chvíli za tu pomalejší já. Stejně pak řekne zas nějakou blbost, takže žádný stres.

„Já jen že vážně netuším, proč seš vůči mně tolik zaujatá?” přiblížil mi charakter svého dotazu, což mě na dobro zavřelo pusu. Vlastně jsem k tomu neměla žádný pádný důvod, pouze špatný první dojem a ten se dát nikdy nedá. Ačkoliv jsou tací jedinci, ale ti jsou nebývale omezení. Nicméně za ty jeho řeči si to alespoň z nějakého, i třeba že sebemenšího důvodu, zasloužil.

„Akorát si dávám pozor, nic víc,” vysvětlila jsem mu stroze a v hlavě mi to dál usilovně šrotovalo.

„Kdybych měl nějaký zvláštní úmysly, už bys to určitě poznala, lásko.” Hlubším hlasem ke mně promluvil a mně to přišlo úplně nebezpečně přitažlivé, až mi z toho dokonce naskočila husina. Tohle je teda situace!

„Chceš říct, že pro tebe nejsem dost dobrá?” vyhrkla jsem naprosto nekontrolovatelně a hnedka po vyslovení jsem si spontánně přirazila dlaň na rty. Tichou místností se rozneslo třaskavé plesknutí, které za žádnou cenu nemohl přeslechnout. Vzápětí mě polilo horko kvůli tomu, co jsem vyslovila a jak jsem na to reagovala. Já si na tu pusu budu muset začít dávat doopravdy fakticky veliký pozor nebo to jednou skončí špatně. Edward se tomu pouze srdečně zasmál, což mě poněkud rozladilo zas o trochu víc. 

„Když řekneš něco takovýho, zkazíš si tím ten dobrý první dojem, který vzbuzuješ. Jako by sis sebe samotné vůbec nevážila. Zní to dost zoufale. A ty seš přitom silná, soběstačná a velmi charismatická autoritativní mladá žena.” složil mi víceméně poklonu, která mi zcela vyrazila dech a zároveň mě zahřála u mého rozbitého a pošlapaného srdce. Ale byla od něj, takže to se nepočítá!  

„Sorry Cullene, ale já vážně o tyhle psychologický kecy nestojím, a ani o další podobný rozbory,” protlačila jsem skrze zatnuté zuby a vypuzovala jeho proslov z mysli, kde mi ještě pořád otravně vířil.

„Pravda je nepříjemná,” uzavřel nakonec mírně konsternovaně, ale já k tomu stále měla co říct.

„To ty taky a zvládám to,” nezahálela jsem v uštěpačné poznámce.

„Jo?” zpochybňoval můj úsudek, o kterém jsem byla pevně přesvědčená. 

„Sklapni laskavě,” odsekla jsem a hodlala náš rozhovor ukončit. Položila jsem si na hlavu polštář a pokoušela jsem se zabrat.

„Dobrou, Swanová,” ujal se posledního slova on a protože jsem chtěla být za tu rozumnější a vyspělejší, neodpověděla jsem mu a cítila jsem se díky tomu, sakra, že dobře.

***

Otevřela jsem trošku slepené oči od toho, jak jsem si je večer tak častokrát mnula, abych konečně zabrala, ale i tak jsem stačila rozeznat postavu svého spolubydlícího, když si mě pozorně prohlížel. Ani to s ním nehnulo, že jsem se probouzela a věděla jsem přitom o něm, a dál se na mě díval. Prsty jsem odlepila víčka od sebe, pomalu jsem se přemístila do polosedu a celou dobu jsem podezřívavě sledovala Edwarda, ale s ním to pořád nic nedělalo. A to má bejt jako co?

„Víš, že když spíš, vypadáš tak nevinně a bezbranně?” navázal nenuceně konverzaci a díval se na mě s takovým zvláštně sentimentálním výrazem, že jsem z toho byla nějakou dobu na rozpacích.

„A víš, že je vcelku neslušný sledovat lidi, když spí? A taky dost úchylný,” nasadila jsem pitvořivý tón a navíc jsem se do toho protivně tvářila. V duchu jsem si gratulovala, že dokážu reagovat takhle rychle i přestože mě něco značně rozruší. No jo, kdyby ne, tak asi nejsem u FBI.

„No, nevadí,” prohodil jenom tak, zvedl se z křesla a přešel na druhou stranu našeho apartmá. Ani na vteřinu jsem z něj nespustila svůj zrak. Nemohla jsem si pomoct, ale on mě tím pohledem ohromně lákal. Kdyby mu někdo vyměnil mozek, beru ho všemi deseti.

„Mimochodem, dostal jsem zprávu z ústředí o zítřejší akci,” informoval mě akorát lehkým nastíněním sledující akci a určitě kvůli tomu, abych byla nucena se jej dodatečně dotázat. Znala jsem takový typy moc dobře, proto jsem mu na to nijak neodpovídala, což jej alespoň drobně zmátlo. Vyhrabala jsem se z postele, postavila jsem se, abych se protáhla, ale když se na mě záhy otočil, aby zjistil, proč se neozývám, kvapem jsem zaplula opět do mohutných přikrývek postele. Nestojím o to, aby mě viděl. Večer jsem to udělala jednoduše, zhaslo se a já prošla kolem něj, ale teďka venku svítilo oslňující sluníčko a pokoj byl tak úžasně prosvětlený, že na mně byly viditelné i ty nejmenší nedokonalosti. A já navíc nehodlám poslouchat nějaké narážky na mou osobu, kterých by se dozajista dočkala. Když jsem absolvovala výcvik, chodila jsem na kurzy psychologie a analyzování lidského smýšlení. Ohromně užitečná věc, i když u něj stejně ve všech případech nemůžu předpokládat, co bude následovat. On je tak trošku nevyzpytatelný a proměnlivý.

„Nestresuj se, viděl jsem už ledacos,” zchladil můj ostýchavý zápal, na což jsem já samozřejmě nikterak nedbala. Tváří se jako že nic, ale pak by mě očima nejraději sežral zaživa. Postřehla jsem, jak se nade mnou blahosklonně usmál, protože se na slunci skoro až blýskly ty jeho bělostné zuby. Určitě chodí na bělení anebo má rovnou umělý, protože už mu je zaručeně někdo musel vyzinkat. 

„Ale mě neuvidíš!” štěkla jsem popuzeně a přemýšlela, jak se přemístím do koupelny. Nato se ode mě odvrátil, aby mi tím dokázal, že je ochotný můj stud maskovaný hrdostí akceptovat. Musela jsem uznat, že tohle na něj bylo vskutku hezké gesto, ale zbavit se dojmu, že to nebude zadarmo, to pro mě bylo těžké. Přejela jsem dlaní po jemné pokrývce a hnedka mi to docvaklo. Omotala jsem si ji kolem těla a už jsem cupitala do koupelny, kde jsem se s bouchnutím zavřela. No, dobře. Chovám se sice trochu ujetě, ale když on je takový…takový… Nemám pro to správný výraz. Štve mě, ale přitom jsem si před ním příšerně nejistá, stydím se a připadám si trapně. A potom to, jak se na něm vždycky zaseknu. Proč musí být takový…takový!

Čistila jsem si svoje vlastní zuby, seděla jsem přitom na hraně obrovské vany a zároveň vířivky, když dovnitř vtrhl Edward v těsnějším bílém tílku a béžových kraťasech, čímž mi okázale ukazoval svoje vypracované, ocelově tvrdé svaly. Začala jsem se dusit pastou, jak mě jeho vpadnutí vyděsilo, anebo spíš to jeho skvostné tělo, tudíž jsem okamžitě vylítla na nohy a už jsem plivala bílou pěnu do pozlaceného umyvadla. Edward zatuhnul na místě a jenom mě zaraženě sledoval, co to jako že vyvádím.

„Seš idiot nebo...?” nadávala jsem mu a mezitím jsem si horečně umývala zapatlanou pusu. Nějak jsem nestačila vnímat, že mě právě viděl tak, jak jsem vůbec nechtěla.

„Ty nechceš vědět, co se bude zítra dít?” ignoroval můj komentář a vypadal hrozně nechápavě.

„Co kdybych se tady koupala nebo… já nevim co! Nemůžeš někomu prostě vtrhnout do koupelny, jako by se nechumelilo! Existují určitá pravidla, který očividně absolutně ignoruješ!” pokračovala jsem v tom svém káravém proslovu. Rozhodila jsem bezděčně ruce, abych mu naznačila, proč tady ještě pořád tupě stojí a zírá na mě s pomaličku se roztahujícím, sebevědomým, pokřiveným úsměvem. 

„Kdyby něco, tak by ses zamkla,” vysvětlil mi, proč tady  dál stojí a vůbec ho to netrápí, zatímco já mám nervy na skřipci. 

„Tak mě nech vykonat v klidu ranní hygienu a já si tě pak vyslechnu,” slíbila jsem mu smířlivě, ale se zřetelným otrávením, že mě tím svým chováním totálně vyčerpává. 

„A nemusíš bejt pořád taková napružená. Užívej si. Jsi na Mallorce, u moře, v jednom z nejlepších hotelů a nejlepší na tom je, že se mnou, jenomže ty si zjevně suchar, co se neumí bavit," popichoval mě rozpustile a zřejmě ho to velmi bavilo, když mě deptal až k hranicím příčetnosti. Jenom si zahrávej, však já ti to v ten správný okamžik vrátím! 

„Seš fakticky divnej, víš o tom?” shrnula jsem jeho zvláštní chování a ještě zvláštnější myšlenky, které se bez okolků odvažoval vyslovit nahlas. To mu na tváři vyvolalo široký úsměv, ze kterého jsem šla stejně skoro do kolen. No, ne skoro. Zavrávorala jsem na místě, jak mi nohy najednou zeslábly, ale naštěstí jsem se pohotově zachytila o to umyvadlo. Tak to je trapas!!

„Takový tě ale přitahujou, že?” navázal pohotově a oči mu vyloženě jiskřily, čímž mě opět úspěšně nazdvihnul mandle. Zavrtěla jsem odmítavě hlavou, přistoupila jsem k němu a zabouchla jsem mu dveře přímo před nosem. Tím mi chtěl sdělit jako co? Že mě přitahuje on?! To teda… jo, kruci! Budu muset něco vymyslet, jak se tomuhle všemu nadále nějak vyvarovat. Takovéhle situace už nesmí nastávat. Hm... Hmm... Mám to! 

Po dvou letech jsem se konečně dokopala uveřejnit tuhle povídku, která je tedy ovšem o poznání starší, než pouze ony dva roky a řekla bych, že je to na ní znát. :D Respektive můj věk, se kterým jsem ji psala, ale nevadí. :D Na druhou stranu jsem si řekla, že už ji mám na shrnutí zmíněnou dávno, tak bych ji měla vydat. A třeba se to bude někomu líbit. :D Je rozdělena do tří částí a snad vyjde tři dny po sobě, což by bylo nejlepší. Uvidíme. :) Dohromady se dočtete skoro 19 500 slov, takže tímto všem, kteří se dostanou až na konec, nesmírně gratuluji! :) :33

A děkuji všem za jakoukoliv reakci, ať pozitivní či negativní. Pro mě to stále hodně znamená. :) ;)

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem Cullen, Edward Cullen I. :