Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » I feel empty

janelecsprej


I feel emptyŽivot se v jednu chvíli zdá tak ztracený a zbytečný. Stačí jediný okamžik a opět je důvod, pro který se dá žít dál. Děj je zasazen do doby po New Moon, ale s tím rozdílem, že se nekonal žádný skok z útesu ani odjezd do Itálie. Lareth

Podívala jsem se na své zašpiněné ruce, které se nezadržitelně chvěly, stejně jako celé mé tělo a dokonce bych dala obě ruce do ohně za to, že by se mi jistě chvěl i hlas, kdybych promluvila. Po tvářích se mi hrnuly slzy, jež byly známkou toho největšího smutku, jaký jen může být. Truchlila jsem za ztrátu milované osoby. Srdce mi krvácelo za život i duši mého nejlepšího přítele, který mě opustil. Přitiskla jsem tvář k ledovým dlaždicím, na nichž se všude třpytily kapky krve.

Až na zvuk mého mělkého dechu, byl dům utopený v tichu. Už jsem nemohla dál plakat. Měla jsem pocit, že by jediný pohyb zapříčinil zástavu srdce i dýchání. Mé tělo mohlo dělat jen některé důležité úkony, k nimž pohyb ani pláč nepatřil.

Do života se vetká silné přátelství, jež může jednoduše odfouknout slabý vánek. Ztratí se stejně lehce jako zrnko písku v oceánu. Zůstane nechráněné a zranitelné, dokud se neztratí úplně. Přátelství je jako květina, o kterou je třeba se starat, zalévat ji, jinak už není návratu zpět. Mně přítele odvlekla smrt, aniž by byla šance vykoupení. On ale nebyl jen obyčejný kamarád.

Po nekonečně dlouhé době jsem pootočila hlavou, abych ho zahlédla. Slza přeskočila hranici dolního víčka a rychle sklouzla po mé tváři. Bylo takové ticho, že jsem slyšela její smutné zacinkání o studenou podlahu. Chytla jsem Jacobovu ledovou ruku.

Na chvíli jsem zavřela oči. Po pár minutách jsem nahmatala studený kovový předmět a lehce jsem šeptala: „Drahá dýko, zde je tvé místo, tady zrezavěj (Romeo a Julie, 5. Jednání, 3. Scéna)!“ Chtěla jsem zemřít. Dýka už byla jen několik milimetrů od mého břicha. Zavřela jsem oči, abych si mohla vybavit tvář toho, koho jsem milovala. Viděla jsem ho do největších detailů. Vybavila jsem si jeho usmívající se rty, hluboké hnědé oči, které se na mě vždycky dívaly nádherně přívětivě, každou minutu mi říkaly, jak mě miluje.

Po odchodu Edwarda tu byl pro mě, dalo se čekat, že se do něj zamiluji. Avšak já se do něj zamilovala tak hluboce, že život bez něj by byl prokletí, byl by prosycen prázdnotou, která by se nedala za žádnou cenu vyplnit. Jen ta představa mě tříštila na malé střepiny, jež se do mě znovu a znovu zabodávaly. Uvnitř jsem byla úplně rozervaná.

Usmála jsem se. Za chvíli se opět sejdeme,“ pomyslela jsem si. Stiskla jsem dýku ještě pevněji a znovu se rozpřáhla.

„Bello!“ křikl hluboký hlas protknutý šokem a bolestí. Otec mi vytrhnul dýku z rukou a s cinknutím ji zahodil co nejdál ode mě. Pevně mě k sobě přitiskl. Cítila jsem, jak se jeho tělo nezadržitelně třáslo jako předtím to moje. Chtěla jsem na něj ječet, proč mě nenechá odejít, ale nevzmohla jsem se na křik. Bolestně jsem zakňourala.

„Já chci umřít, Charlie,“ zašeptala jsem vyčítavě. „Nech mě odejít…“

„Ne.“ To bylo jediné slovo. Přimkl mě k sobě ještě pevněji, až jsem nemohla téměř dýchat. Po nějaké době, která mi připadala nekonečně dlouhá, se se mnou vyhoupl do stoje, stále mě nepouštíc. Vyťukal nějaké číslo na telefonu. Nevnímala jsem, co říká. Byla to změť rychlých slov.

Ozvala se dvojí houkačka. Cvakly dveře. Několik dutých kroků. Vzaly mě ledové ruce. V panice jsem se začala v náručí doktora vzpírat a ticho proťal hrozivý výkřik. Patřil mně. Upadla jsem přímo na záda. Divoce jsem lapala po dechu, který se vytratil s ránou. Snažila jsem se mé tělo uvězněné v křeči, dostat co nejdál od těch lidí.

„Morfium,“ zakřičel muž. Už jsem cítila jen tupé píchnutí v ohbí lokte. Najednou zavládlo ticho a tma. Snažila jsem se vzpírat, abych konečně mohla navždy zmizet. Jenomže tma mě obklopovala ze všech stran, bušila jsem do temných stěn. Ječela jsem, plakala, ale nic se dlouhou dobu nedělo.

Zdáli se ke mně nesla změť utlumených zvuků, které se s každým úderem srdce zesilovaly. Tma začala být světlejší a světlejší. Zšeřelý svět se zběsile točil.

„Probouzí se,“ zašeptal mužský hlas. Ucítila jsem tlak na zápěstí, chtěla jsem ucuknout, ale nemohla jsem pohnout paží. Obě jsem je měla uvězněné.

„Bello?“ pozdravil mě táta ochraptělým a unaveným hlasem. Hlasitě jsem polkla a párkrát zkusmo zamrkala, abych přivykla očím na ostré světlo. Znovu jsem polkla.

Cítila jsem přicházející nevolnost.

„Může ti být špatně od žaludku. To dělá morfium,“ řekl omluvně postarší hlas doktora, který se ani v nejmenším nepodobal tomu, za koho jsem ho předtím považovala. Okolo očí měl drobné vrásky od úsměvu. Ještě chvíli mě obezřetně pozoroval a poté odešel z místnosti.

Otočila jsem hlavu směrem od táty.

„Mrzí mě ta pouta, ale neměli na výběr,“ řekl, a když se nedočkal odpovědi, pokračoval dál: „Vím, jak tě to bolí, Bello. Musíš to ale překonat, nemůžeš umřít. To nejde. Navíc… Je tu jedna věc, kterou nevíš…“ Jeho hlas se vytratil. Čekal, dokud se na něj nepodívám.

„Nemusím a ani nemůžu, tati,“ špitla jsem.

„Musíš tu zůstat,“ usmál se. Nechápavě jsem se na něj zamračila. „Musíš tu být pro své dítě.“ Zalapala jsem po dechu a přístroj na měření srdečních ozev se splašil.

„Cože?!“ vypískla jsem.

„V podstatě bych se měl zlobit, ale…“ znovu se usmál. Najednou jsem měla pro co žít. Nemohla jsem zabít své dítě.

„Bello, jsi v pohodě?“ zpanikařil, když zahlédl mé slzy.

„Já budu máma…“ To jediné ze mě vypadlo. „Oh, Bože…“

„Neměl bych zavolat doktora?“ řekl rychle. Já ho ale zarazila rukou.

„Budu… Budeme v pořádku?“ zašeptala jsem. Přikývl a usmál se, i když jeho oči zůstávaly smutné. „Co… Co Jacob?“ zeptala jsem se. Stále mi v hrudi zela velká díra, ale teď už byla trošku zacelená.

„Co chceš vědět?“

„Nevím…“

„Nemyslím si, že bys teď potřebovala slyšet detaily. Musíš se nejdřív uzdravit, abych vás mohl dovést domů,“ řekl. Přikývla jsem. „Teď na chvíli odejdu, abych si mohl promluvit s doktorem.

V místnosti jsem zůstala sama. Vlastně ne úplně. Někdo tu pro mě zůstává i nadále. Život se v jednu chvíli zdá tak ztracený a zbytečný. Stačí jediný okamžik a opět je důvod, pro který se dá žít dál.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek I feel empty:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!