Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Edwardova proměna

07.03.2018 (12:00) • VAlice • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 2017×

Edit: Článek neprošel korekcí

Edwardova proměna

Moje jméno je Edward Anthony Masen. Narodil jsem se v roce 1901. Žil jsme šťastný a poklidný život se svými rodiči Edwardem a Elisabeth Masenovými. Otec byl dobře placený právník a s matkou mě podporovali ve všech mých zájmech. Chodil jsem na hodiny hudby a měl jsem možnost studovat na soukromé škole. Ale ačkoliv nás otec finančně zajišťoval, kvůli práci byl často na cestách. Nezajímaly mě děvčata, vynikal jsem ve studiích a stal se uznávaným pianistou. V době mého dospívání zuřila ve světě 1. světová válka. Čím jsem byl starší, tím více jsem snil o tom, že se stanu vojákem, že i já budu jedním z těch, co brání naši zemi. Moje matka se bála, že mě ve válce ztratí. Přála si, ať válka skončí dříve, než mi bude osmnáct a oni mě budou moct naverbovat.

Roku 1918 devět měsíců před mými osmnáctými narozeninami na Chicago udeřila španělská chřipka. Celá má rodina se nakazila. Všichni vážně nemocní včetně nás byli hospitalizováni do nemocnice.

Můj otec podlehl chřipce první. A já a matka jsme byli už na pokraji sil.

Nemocnice byla plná nemocných lidí, kteří jeden po druhém umírali. Byla malá naděje na vyléčení. Strávili jsme v ní mnoho dní. Leželi jsme na bílých nemocničních lůžkách oddělených od sebe jen modrými závěsy v místnosti přeplněné lidmi. Doktorů bylo málo a ti co zbyli, měli co dělat, aby vše, stíhali. Museli pracovat od rána dlouho do noci, protože pacienti pořád přibývali. Přes den na nich šla znát únava a vyčerpání.

Jen jeden doktor nejevil známky únavy, přestože někdy pracoval déle než jeho kolegové. Byl neustále veselý a plný energie. Jmenoval se Carlisle Cullen.

Byl velmi mladý, vypadal zhruba na dvacet tři let. Měl krátké plavé vlasy a karamelové oči. Vždy, když jsem se do nich podíval, pocítil jsem klid a důvěru. Sálaly z něho zkušenosti, věřil jsem, že on nám pomůže. Vždy, když nás prohlížel, se na mě zvláštně díval, jako by se k něčemu odhodlával, jako by ode mě něco čekal. Nechápal jsem to, ale nezabýval jsem se tím.

Byl to asi měsíc po naší hospitalizaci. Jednou v noci, když jsem skoro usnul, jsem v polospánku zaslechl tlumený hlas mé matky, jak se s někým baví. Zněla vyčerpaně.

„Prosím, zachraňte ho, zachraňte mého syna,” prosila, „je ještě mladý a má celý život před sebou.”

Odpověděl jí druhý hlas, který jak jsem poznal, patřil doktoru Carlisleu Cullenovi. „ Paní Masenová děláme pro něj, co můžeme.” 

„Vím, že můžete udělat víc. Vím, že právě vy pro něj můžete udělat víc,” přemlouvala ho, „já už pro něj nic udělat nemůžu, ale vy ano, takže mi prosím slibte, že pro mého Edwarda uděláte vše, co bude ve vašich silách. Prosím, slibte mi to.”

„Dobře,” vydechl rezignovaně.

Potom už jsem upadl do bezvědomí.

Probudila mě až neuvěřitelná bolest na krku, která se pomalu rozšiřovala do celého mého těla. Bylo to, jakoby mě upalovali zaživa. Oheň se šířil celým mým tělem a pomalu ho spaloval buňku po buňce. Chtěl jsem křičet, ať ten oheň někdo uhasí, ale když jsem otevřel pusu, vyšly z ní jen bolestné steny a výkřiky.

Matně si uvědomuji, že mezi tím mě někdo zvedl a někam donesl.

Bolest mohla trvat hodiny, dny nebo roky, já jsem čas přestal vnímat. Vnímal jsem jen oheň spalující mé tělo. Přál jsem si zemřít, myslel jsem si, že bolest nikdy neustane, až po nekonečně dlouhé době, začala ustupovat. Ustupovala od kořínků prstů, ale slučovala se v ještě silnějším měřítku ve středu mého těla. U srdce. To jediné ještě odolávalo a zběsile tlouklo. Jeho tlukot se začal stupňovat, až jsem si myslel, že mi vyskočí z hrudi. Pak udeřilo naposledy. Jednou... podruhé... potřetí a konec. Úplné ticho.

Opatrně jsem otevřel oči. 

Musel jsem je přivřít pod náporem ostrého denního světla, které proudilo ze zavřeného okna s roztaženými záclonami. Záclony někdo zatáhl.

Konečně jsem dokořán otevřel oči a rozhlédl se.

Překvapila mě ostrost mého zraku. Viděl jsem i ty nejjemnější částečky prachu, jak si poletují ve vzduchu. Ležel jsem na posteli v malém pokoji s bílými stěnami a se dřevěnou podlahou, na které ležel červený koberec se zlatě vyšívanými vzory.

Nade mnou se skláněl ustaraný Carlisle Cullen.

Chtěl jsem se posadit, ale jakmile jsem na to pomyslel, už jsem seděl. Lekl jsem se rychlosti svého pohybu.

„Co se to se mnou děje?” zeptal jsem se přiškrceně. Ale hned jsem si připlácl ruku na pusu. Můj hlas zněl jako zvonkohra.

„To je v pořádku, na to si zvykneš,” uklidňoval mě.

Překvapila mě jasnost jeho hlasu, jakoby předtím mluvil přes roušku.

Snažil jsem se vybavit naše předešlé rozhovory, ale nemohl jsem si pořádně vzpomenout, jako bych se díval přes hustou mlhu. Viděl jsem jen útržky. Vzpomínám si, že jsem byl na nemocničním lehátku, a vedle mě ležela povědomá osoba. Byla to... moje matka.

„Moje matka!” řekl jsem vyděšeně.

Podíval se na mě a v jeho očích se zračila upřímná lítost a soucit.

„Kde je moje matka?!“ vykřikl jsem hystericky.

„Je mi to líto…“

„Ne!“ to není možné, ona je v pořádku. Určitě je tohle jenom zlý sen a jak se probudím, ona bude ležet na vedlejším lůžku a bude se na mě usmívat svým milujícím úsměvem.

Věděl jsem, že si to vše jen nalhávám, protože se nechci smířit s krutou realitou. Věděl jsem, že to jednou přijde, že jednou oba podlehneme nemoci, ale když je to tady, je těžké se s tím smířit.

Oči mě začaly pálit od slz, ale překvapivě zůstávaly suché.

„Kdy?“ dostal jsem ze sebe.

Doktor si povzdychl „Před třemi dny. Měl jsem zrovna směnu, když jsem kolem ní procházel. Zastavila mě zesláblým hlasem. Poprosila mě, abych tě zachránil, věděla, že každou chvíli podlehne. Splnil jsem její poslední přání a zachránil tě.“

„Jak jste mě zachránil?“

„Nejdřív mi dovol, abych se ti představil, jsem Carlisle Cullen,“ natáhl ke mně ruku.

„Edward Masen,“ stiskl jsem mu ruku, „pamatuji si vás z nemocnice. Tak jak jsi mě zachránil?“

„Víš, já nejsem jen tak obyčejný člověk a ze začátku ti chci říct, že se nesmíš vylekat.“

Doufám, že mi uvěří.

„Co vám mám uvěřit?“

Zarazil se a pozorně si mě prohlížel.

Mohl bys mít dar.

„Jaký dar?“ nechápal jsem, o čem to mluví a ani proč si mě tak zamyšleně prohlíží.

Myslím, že jsi čtenář myšlenek, Edwarde.

Nevěřícně jsem na něj hleděl. „Lidé přece nedokážou číst myšlenky,“ řekl jsem, ale zarazil jsem se. Slyšel jsem ho mluvit, ale on neotvíral pusu. Že by to byla pravda? Ne, to je přece hloupost. Ten člověk se z toho všeho asi pomátl.

„Lidé ne, ale upír by to mohl dokázat.“

U…upír?“ nevěřícně jsem na něj hleděl. Tak teď je to už jasné, určitě se zbláznil. Namlouval jsem si, ale podvědomě jsem tušil, že mluví pravdu. Jeho oči byly klidné a upřímné.

„Ano, upíři skutečně existují a někteří mohou mít dar, nějakou zvláštní schopnost.

Pomalu jsem mu začínal věřit a začalo mi docházet, jak mě Carlisle zachránil.

„Takže, abyste mě zachránil, musel jste ze mě udělat…,“ slova se mi zadrhla v krku.

Přikývl „Ano, musel jsem tě proměnit v upíra.“

Takže já jsem upír.

Dosud jsem si myslel, že něco jako upíři existuje jen ve fantasy knihách a strašidelných příbězích, které se vypráví neposlušným dětem. A teď, tady sedím, neschopný slova a snažím se vstřebat všechny ty informace.

Carlisle si sedl vedle mě na postel. „Jistě máš mnoho otázek, klidně se ptej.“

„Je to, co se o upírech povídá pravda? Česnek, kolík do srdce…“ Zeptal jsem se zvědavě.

„Ne, to jsou jen mýty. Jediné, co nám může ublížit, je jiný upír, musí nás roztrhat na kusy a aby nás zničil úplně, ještě spálit.

„A slunce?“

„Taky mýtus, i když je pravda, že se lidem na slunci ukázat nemůžeme, poznali by, že jsme jiní.“

„Jaká je charakteristika upírů?“

„Upíři jsou velmi silní a mohou běžet rychlostí několika kilometrů za minutu. Jsme taky velmi krásní a bledí, nepotřebujeme dýchat, je to jen pozůstatek našich lidských vlastností, ale díky tomu rozeznáváme pachy v okolí a rychleji tak zaregistrujeme přítomnost jiných upírů. Máme také zlepšený zrak a sluch, vidíme mnohem ostřeji než lidé, vidíme i ty nejmenší detaily, dokážeme slyšet na dálku i několika bloků. Většina upírů jsou samotáři, nebo žijí po dvou se svou druhou polovičkou, máme také zvýšené emoce, takže když se upír jednou zamiluje, už není cesty zpět. Lidské jídlo nám přijde nechutné, dokážeme ho pozřít, ale naše tělo ho nedokáže strávit, takže nám leží v žaludku, dokud ho nevyvrhneme.“

„A čím se tedy živíme?“ zeptal jsem se nejistě a bál se odpovědi.

„Krví. Pokud se živíme lidskou krví, naše oči mají karmínovou barvu, čím tmavší jsou, tím je to déle od posledního krmení upíra.“

Začal jsem trochu panikařit. Tohle nechci! Nechci být bezcitná bestie, co prahne jen po krvi a zabíjí nevinné lidi.

Carlisle si všimnul paniky v mých očích. „Ale, je i jiná cesta.“

„Jaká? Prosím řekni mi to, nechci zabíjet nevinné lidi,“ zeptal jsem se zoufale.

„Můžeš lovit zvířata,“ odpověděl.

„Ano, hlavně když nebudu muset zabíjet lidi,“ vděčně jsem se mu podíval do zlatých očí. Zarazil jsem se. Neříkal, že upíři mají karmínové oči? Nejspíš je má zlaté, protože se živý zvířecí krví. „Ty se také živíš zvířaty, proto máš zlaté oči?“

Přikývl a usmál se.

Carlisle mi ještě vysvětlil pravidla upířího života a řekl mi o Volturiových, vládnoucí rodině upírů.

„Edwarde?“ oslovil mě nejistě Carlisle

„Ano?“

„Necítíš pálení v krku? Tedy, nemáš… žízeň?“ zeptal se zdráhavě.

Jakmile to dořekl, v krku se mi rozhořel plamen. Dal jsem si na něj ruku, jako bych mohl bolest utišit. „Teď už ano, když jsi to zmínil.“

„Půjdeme na lov,“ řekl.

Vystrašeně jsem na něj vykulil oči. „Ale, já nevím jak.“

„Pouze se řiď svými instinkty,“ odpověděl s úsměvem.

Vyšli jsme před malý dřevěný domek a před námi se rozprostřel les. Zhluboka jsem se nadechnul a ucítil jsem pumu. Okamžitě mně ovládli mé instinkty. Vystřelil jsem z místa jako blesk a nevšímal si Carlisleových varovných myšlenek.

Přišlo mi, jako bych běžel světelnou rychlostí, ale i přes to jsem při běhu viděl každý detail. Mé nohy mě automaticky vedly k mé kořisti. Byl to přirozený instinkt. Doběhl jsem až k pumě, odpočívala na skalce. Schoval jsem se do křoví a pomalu se k ní přibližoval. Když jsem od ní byl pouhé tři metry, zvedla hlavu a zavětřila, vycítila nebezpečí a chtěla rychle utéct. Na nic jsem nečekal a skočil na ni. Zakousl jsem se jí do krku. Mé zuby projely její kůží až k tepně lehce jako nůž máslem. Do úst mi začala proudit ta blahodárná tekutina a tišila plameny v mém krku. Za pár minut jsem ji vysál do poslední kapičky a odhodil tělo.

Chvíli jsem si vyschlé tělo pumy prohlížel. Jsem upír, teď už to vím na 100%. Jsem ten největší predátor na světě, kterého právě nejvíc zajímá krev. Bude to ještě těžký boj.

Autor: VAlice, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Edwardova proměna: