Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dopis na rozloučenou

01.08.2010 (16:30) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3208×

Opět jsem seděl ve tmě tvojí cely, pro tvé oči neproniknutelné. Poslouchal jsem tlukot tvého srdce a tvůj pravidelný dech. Spíš. To je dobře.

Musel jsem se rozhodnout. Nemohl jsem to už déle odkládat. Včera tu totiž byl a já si z jeho pohledu uvědomil, že jeho příští obětí máš být ty. Mohl jsem to čekat. Tvoje vůně  je omamná a já nebyl jediný, kdo si toho všiml. Nevím, kdy přijde, ani kolik času mi zbývá, ale moc ho nebude. Jestli se to má stát, musí to být dnes.

Jak dlouho už tě znám? Jak je to dlouho, co jsem se do tebe zamiloval? A kdy jsem si to konečně přiznal? Na všechny tyhle otázky můžu odpovědět jen – už jsou to léta.

Je to strašné, ale už jsou to léta, co jsi tu zavřená. Byla jsi malá holčička, když tě přivedli. Od té doby tě nikdy nikdo nenavštívil. Pokoušel jsem se zjistit o tobě něco víc, ale tvoji rodiče nic neuvedli. Pohřbili tě v den, kdy tě sem poslali. Do nejhoršího z míst. Do blázince.

Vězení na doživotí. Bez soudu. A co jsi udělala? Jen málo. Měla jsi vize. Žádné dětské fantazie, ale takové, které se skutečně plní. A to se neodpouští. Pravda, kdyby ses narodila o pár set let dřív, shořela bys nejspíš na hranici, ale bůhví, jestli by to nebylo menší utrpení.

Zůstalo ti jen čekání a tvoje jméno – Alice Mary Brandon. Co mě k tobě přivedlo? Nebyla to tvá vůně, jak by si mohl někdo myslet. To, že jsem upír neznamená, že se nedokážu ovládat. I když tady v blázinci není problém občas se nakrmit. Jeden mrtvý blázen neznamená pohromu, ale vysvobození. Vysvobození pro jeho trpící duši a uvolnění lůžka pro ředitelství. Nikdo tu nezkoumá příčinu, prostě se jen škrtne jméno na seznamu.

Přivedla mě k tobě zvědavost. Nebyl jsem tu, když tě sem přijali. Když jsem však první noc tvého pobytu tady konal svou noční obchůzku, zaslechl jsem z jedné tmavé cely (té tvé) místo šíleného křiku zvonivý hlásek. Vyprávěla sis, jako by ti vůbec nevadilo, že jsi tady zavřená. A možná ti to nevadí. Tvůj hlas, ani vyprávění se nezměnilo. Žiješ si ve vlastním světě a nejspíš ani nevíš, že tu každou noc sedám. Nikdy jsem s tebou nepromluvil. Nesmím, ale to je jedno. Zamiloval jsem se do tebe. Do tvé vůně, do tvých představ, vizí a hlasu. Miluji tě láskou, kterou jsem za staletí své existence ještě nepoznal.

Ačkoli se to zdá postavené na hlavu, děkoval jsem Bohu, že se tě nepokoušeli léčit a dali tě rovnou sem – hluboko pod zem do černočerné tmy. Jejich metody jsou i teď, na počátku 20. století, silně středověké. A proč se o to ani nepokusili? Protože se tě bojí. Ti věhlasní lékaři jsou totiž ve skutečnosti stejní šarlatáni a mastičkáři jako ve středověku. Neví o lidském myšlení o nic víc. Prý jsi čarodějnice. Pcha! A to si říkají vědci.

Teď jsi pro ně jenom položka, ke které v tabulkách přidávají částky za jídlo a ubytování, aby dokázali, že ještě žiješ. Ulevilo by se jim, kdybys přestala existovat, ale nemají odvahu ti s tím pomoct.

Už dávno nejsi ta malá holčička. Jsi skoro dospělá. Je ti 17. Kdo ví, jestli bych nakonec sebral odvahu a promluvil na tebe, kdyby to nemělo skončit takhle? Možná už by to netrvalo dlouho. Jenže včera v noci zase jednou přišel. Poznal jsem na dálku, že je upír. Vydával se za znalce z oboru psychiatrie. Prý přišel na revizi podmínek, ve kterých tu žijete. Snažil jsem se, seč jsem mohl, ale nedokázal jsem zabránit, aby zašel i sem dolů. A tady ucítil tvou vůni. Viděl jsem jeho pohled a spatřil jsem tam smrt. Je to lovec, o tom není pochyb. A já jsem se právě rozhodl provinit proti jeho vůli tím nejhorším způsobem. Překazím mu lov.

Přešel jsem k tvojí posteli (nebo spíš slamníku s pár přikrývkami) a naposledy si užíval tvou blízkost a vůni. Stále jsi spala. Sklonil jsem se k tobě a dal ti silné sedativum, které zabíjí mozkové buňky, když se užívá častěji, ale dokáže spolehlivě uspat i nejagresivnější blázny na celý den. Znovu jsem se posadil a čekal, až pořádně zabere. Doufal jsem, že ti pomůže zůstat mimo sebe, dokud se přeměna nedokončí. Nechtěl jsem, aby tě něco bolelo, ale je to jediná šance, jak tě udržet naživu. Snad mi jednou odpustíš.

Sedím u svého psacího stolu a snažím se vymyslet, jak tenhle dopis ukončit. Přál bych si, abys na mě nevzpomínala s nenávistí. Jsem někdo, kdo tě miloval víc než svůj život a přesto jsi ho nikdy nepoznala. Teď už tu příležitost mít nebudeš.

Ležíš tu na gauči stále bez pohybu a já doufám, že ti ten dryák, co jsem ti dal, pomůže tak, jak jsem předpokládal. Že necítíš oheň, který spaluje vše lidské, co v tobě ještě zbývá. Přeměna je už téměř dokončena. Tolik bych si přál být u tebe, až se vzbudíš a vysvětlit ti vše, co obnáší být upírem. Dole ale právě bouchly dveře. Jsem si jist, že je to on. Hledá tě. A až tě najde, pomstí se proto, že teď už mu jako svačina neposloužíš. Připravil jsem ho o tvou sladkou krev. Jsem starý a on příliš rychlý. Nemám šanci.

Omlouvám se. Je toho tolik, co nebudu moct udělat. To důležité jsem ale zvládl. Zachránil jsem tě. Teď budeš konečně moct žít tak, jak jsi jako člověk nemohla. Přeji ti štěstí a lásku. Takovou, jakou bych ti býval dal já.

Dveře se rozlétly a on v nich stojí jako bůh zkázy. Jeden pohled mu stačil, aby pochopil, co se stalo a teď se dívá na mě. Nebojím se. Smrt mi nevadí. Má láska bude žít a na tom jediném záleží. Promiň, Alice, navždy tvůj Raul.

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dopis na rozloučenou: