Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dárce

07.11.2009 (07:00) • Maja • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3704×

Hudba

Ruce jsem zaryla hluboko do kapes bundy, ale nepomáhalo to, zima mnou otřásala pořád.

Snažila jsem se přijít na jiné myšlenky a nemyslet na tu otřesnou zimu, která mnou lomcovala.

Začala jsem si všímat okolí. Večer byl krásný, hvězdy na obloze zářily jemným světlem, půlnoční zimní vítr mi šeptal do uší líbeznou melodii a malé, nepatrné vločky se snášely na zem. V dálce se blýskaly světla aut. Všechno okolo mě bylo tiché, město spalo. Obchodní domy byly zavřené stejně tak, jako restaurace. Domy okolo byly osvícene pouze poulučními lampami a vánoční výzdobou, vysící v oknech.

Koutky úst se mi vytáhly do malého úsměvu.

Vánoce pro mě nikdy neznamenaly nic důležitého, ale i přesto pro mne byly určitým způsobem kouzelné. Něco v sobě skrývaly, něco tajuplného, něco co mě ohromovalo. Chtěla jsem znát to kouzlo, které se za tím vším skrývalo. Toužila jsem zjistit, proč jsou lidé najednou tak šťastní, proč už neřeší své problémy, ale hlavně jsem chtěla vědět, proč se dětské oči rozzáří pokaždé, když vidí na ulici Santu.

Ani když jsem byla dítě, jsem Vánoce nijak neprožívala. S rodinou jsme je slavili, ale pro mě to byly pouhé dny. Nevýznamné, stéjné, jako ty předchozí.

Svraštila jsem obočí a snažila se nemyslet na dětství.

Nebylo špatné. Skoro. Jen jsem byla jiná a ostatní mě nepřijali, tak jak bych to chtěla. Pro ně jsem byla holka, co blázní a pořád si maluje. Holka, která má ve vlasech místo gumiček, barevné pastelky, ta která sedí v zadní lavici, zasněně se dívá přes orosená okna ven a sní. Sní o světě, který exituje někde daleko. Daleko až nad rámec našeho vnímání.

Ve škole jsem vždy byla dobrá, známky byly výborné, ale kamarády mi to nezískalo. Vlastně, měla jsem jen imaginární kamarády.

,,Hej!“ Křikl někdo a já udělala takovou chybu, že jsem se otočila.

Spatřila jsem před sebou dva potácející se muže. Oba dva se hlasitě smáli a nadávali. Jeden z nich byl vyšší, měl hubenou postavu a krátké vlasy. Ten druhý byl o poznání menší i jeho postava se lišila od toho vysokého, byl mohutnější, zavalitější.

Nepříjemně jsem se zachvěla a kabelku přitiskla k tělu. V duchu jsem se modlila, aby tramvaj dorazila co nejrychleji.

,,Zlatíčko!“ Volal na mě jeden z mužů. Snažila jsem se je ignorovat a sledovat to, co mám před sebou.

Detailně jsem zkoumala linie kolejí, kam vedou, jak jsou tenké, proč mají na konci spirálku. Z přemýšlení mě vytáhl hrubý mužský hlas.

,,Kotě, no tak. Pojď sem!“ Neotáčela jsem se, ale byla jsem si jistá, že ten hlas patří tomu menšímu. Jeho smích mi naháněl husí kůži.

Uvažovala jsem, jestli nemám utéct, ale můj běh by neměl cenu. Chodníky byly zledovatělé a běžet v podpadcích nebylo ideální. Modlila jsem se, ať mě ti dva minou a nechájí být. Jenže nějaký hlásek uvnitř mě, mě vybízel k panice.

V kapse bundy jsem nahmatala mobil a podívala se na jeho display. Blikal a hlásil, že baterie je téměř vybitá.

,,To ne.“ Šeptla jsem, mobil strčila zpátky do kapsy a pevně semkla rty.

Vzpoměla jsem si, že v kabelce mám pepřový sprej a pomalu jsem si vybavovala obrané manévry.

Pokud příjde útočník ze zadu, ruce sepjaté v pěst se snažit loktem udeřit útočníka do břicha. Dupnout na nohu, otočit se, kopnout do slabin a prsty nejlépe zarýt útočníkovi do očí.

Jestli příjde útočník přímo, chytit za ohryzek nebo kopnout do slabin. Opakovala jsem si, ale panika se stupňovala.

,,Prdelko, snad se nás nebojíš?“ Smáli se oba. ,,My ti neublížíme, jen si chceme promluvit.“ Volal.

Bylo nechutné, jak dokonale jsem slyšela ten zvrácený podton.

Uteč. Pomyslela jsem si, ale vzápětí jsem tuto myšlenku zahnala pryč. Ulice byly temné a nebezpečné. Nic mi nezaručovalo, že když teď uteču, že se nestane něco horšího. Pořád jsem v koutku duše doufala, že jsou příliš opilí na to, aby mi dokázali něco udělat.

Taxi tu bude za chvilku. Uklidňovala jsem samu sebe, ale kroky vedle mně se nepříjemně přibližovaly.

,,Pojď sem.“ Šeptali oba najednou a mně se zkroutil žaludek. Bylo mi na zvracení, když jsem si pomyslela, co se může stát.

Nevědomky jsem vykročila, ale bylo pozdě. Ten vyšší muž stál přede mnou a bránil mi v dalším kroku. Byl nechutný, zanedbaný a alkohol z něj šel cítit, snad na kilometr

Rychle jsem se otočila, ale z druhé strany mi bránil ten menší muž. Srdce se mi rozběhlo neovladatelným tempem a mou mysl pomalu začala zahlcovat panika. Nemohla jsem si vzpomenout na nic.

,,Nechte mě být.“ Řekla jsem vzpurně a rukama jsem odstrčila toho menšího. Zapotácel se a o pár kroků ucouvl.

Rychle jsem ho obešla a šla rovně.

,,Neutíkej.“ Zvolal ten odporný mužský hlas a já ucítila na temeni hlavy bolest. Někdo mě tahal za vlasy.

,,Au!“ Vypískla jsem a snažila se vymanit ze spáru toho odporného chlapa.

Jednou rukou mě držel za vlasy a druhou mi přejířděl po stehně.

,,Nech mě ty prase!“ Zakřičela jsem a doufala, že mě někdo uslyší.

Rukou, kterou mi přejížděl po stehně mi přiložil k ústům a zmáčkl čelist. Bolestně jsem sykla, ale jeho to jen rozsemálo. Snažila jsem se ho odstrčit, ale čím víc jsem se snažila, tím hůř to šlo. Jednou rukou jsem si ho snažila držet od těla a druhou jsem nějakým zázrakem nahmatala v kabelce pepřový sprej.

,,Pusť mě!“ Křičela jsem, ale on se mi jen smál. Jeho oči zářili nedočkavostí. Vyžíval se v mé bolesti a v mém utrpení.

,,Ale copak...“ Zašeptal mi do ucha. Zvedl se mi žaludek a po zádech mi přeběhl mráz.

Rychle jsem prostřepala sprejem a přiložila mu ho ke tváři. Zmáčkla jsem červeně označenou plochu na láhvičce a okamžitě se ozvalo syčení.

,,Ty malá čupko!“ Křičel muž a konečně mě pustil ze sevření. Otočila jsem se, ale za mnou nikdo nestál. Ten vysoký muž byl pryč. Podívala jsem se zpět na toho muže, ale vzápětí jsem ucítila palčivou bolest na tváři.

Nebezpečně rychle jsem se přibližovala k betonu. Cítila jsem, jak se má tvář otírá o povrch betonu a štiplavou bolest, která nastala hned poté. Spánky mi začaly pulsovat a hlava se mi zmítala v bolestech. Pomalu jsem ztrácela vědomí. Cítila jsem několik kopanců na břiše a další bolest na temeni hlavy.

Nedokázala jsem se ani otočit.

,,Ne...“ Vydechla jsem, skoro neslyšně, ale on se mi jen smál. V dálce jsem slyšela kvílení brzd, ale vzápětí se mi zrak zamlžil a já upadla do tmy.

,,Běžte od ní!“ Křičel neznámý hlas. Byl jiný, krásný, ochranitelský.

Moje bdění se zcela vytratilo. Nedokázala jsem vnímat nic okolo sebe. Necítila jsem své tělo, neslyšela jsem žádné zvuky, ani tlukot srdce. Měla jsem jen své myšlenky.

Nebyla jsem si jistá, jestli jsem mrtvá. Neměla jsem ponětí, kde jsem. Pamatovala jsem si celý svůj život i své pravděpodobně poslední zážitky a pak nic. Jen tohle. Ticho. Je tohle smrt? A když ne, tak co teda?

Má mysl se toužila rozpomenout, ale nešlo jí to. Snažila jsem si vzpomět, jak se dýchá, jak se vnímá, jak se pohybuje končetinami, ale nic. Jako bych to nikdy neuměla.

V životě jsem se nevzdala a pokud jsem na prahu smrti, nechci umřít. Ne teď.

Znova jsem si tedy snažila vzpomenout na malé detaily. Na to, jak se nadechnout, jak něco ucítit, jak vnímat.

Nadechla jsem se. Cítila jsem velký tlak na hrudníku, slyšela jsem zběsilý tlukot svého srdce a vnímala palčivou bolest po celém těle. Najednou jsem otevřela oči. Můj zrak se upjal na osobu přede mnou.

Mladý pohledný muž s dioptrickými brýlemi mi přidržoval čelo a tahal mi něco z krku.

,,Snižte hladinu adrenalinu a vypojte ji.“ Řekl rychle.

Jakmile mi dal ruku pryč z tváře, zalapala jsem po dechu.

Tentokrát to bylo lehčí. Pálilo mě v krku, průdušnicích i v plicích.

,,Uklidněte se.“ Šeptal ten muž a já se ho snažila poslechnout.

Moje smysly už byly navráceny takřka zpět. Vnímala jsem zběsilý tlukot mého srdce, který se schodoval se zběsilým pípáním přístrojů.

,,Jste v nemocnici. Vše je v pořádku. Jsem doktor Watson. Nebojte se, už to budé dobré, jen klidně dýchejte.“ Uklidňoval mě.

,,Sestři, sedativa!“

,,Ne.“ Šeptla jsem, ale už bylo pozdě. Koutkem oka jsem si stihla všimnout mladíka, který stál v rohu místnosti. Jeho obličej byl strhaný bolestí, ale i přesto vypadal dokonale.

Byl překvapivě bledý, ale jeho rysy, byly na člověka příliš dokonalé. Až moc se podopal přátelům z mých dětských představ. Jeho oči, měli barvu tekutého karamelu, jenže v nich byla nesmírná bolest.

Už jsem nedokázala držet oči otevřené a tak jsem zaplula do hlubokého spánku.

Probudila mě až sestřička, která mi přinesla snídani v podobě výživové tekutiny. Nevšímala si mého nechápavého pohledu a odešla.

Snažila jsem se zjistit, jak moc špatně, na tom jsem. Zvedla jsem jednu ruka, překvapilo mě, jak těžké to bylo, a přiložila si ji ke tváři. Polštářky prstů jsem přešla po spánku, lícní kosti, rtu a bradě. Z koutku oka mi stekla první slza. Uvědomila jsem si, že moje pravá tvář je celá zjizvená. Což znamenalo...

Dveře nemocničního pokoje se otevřely a dovnitř vstoupil, doktor, kterého jsem viděla minule. ,,Dobrý den.“ Pozdravil, přešel pokoj až k mé posteli a cestou si vzal šedivé desky.

,,Slečno Lecker.“ Zašeptal tiše a já se na něj se zaujetím podívala.

,,Dělala jste nám starosti.“ Pronesl tiše a špičkou ukazováčku si přejel zamyšleně po bradě.

,,Co...“ Řekla jsem sípavě. ,,se stalo?“ Můj hlas zněl hrozně.

,,Víte.“ Šeptl a já čekala, co řekne. ,,Byla jste sem převezena před šesti měsící.“ Ztuhla jsem.Šest měsícu? To je hloupost. Tak dlouho jsem tu nemohla být.

Doktor nesměle pokračoval. ,,Přivezl vás sem pan Cullen, ten hoch, který tu byl včera. Možná jste ho stihla zahlédnout.“ Pokývla jsem hlavou. ,,On, vás zachránil před jistým mužem, který vás napadl.“ Srdce se mi rozbušilo.

,,Ale...“ Řekla jsem nechápavě a snažila se utříbit myšlenky. Doktor mě zarazil gestem ruky a pokračoval.

,,Ten útočník vás těžce zranil, několikrát vas udeřil do hlavy, břicha a nohou. Upadla jste do šoku a nebýt pana Cullena, pravděpodobně... byste zemřela. Po převezení do nemocnice, jsme konstatovali mnohočetné pohmožděniny, zlomeniny několika žeber a levé ruky a nakonec fraktura jednoho obralte. Nemohli jsme vyvrátit ani potrdit, že je vaše mícha poškozená. Po konzultaci s chirurgem jsme vás uvedly do umělého spánku a provedli těžkou operaci páteře. Měla jste velké štěstí i přestože bylo riziko obrovské, se vaše páteř zotavila. Dvakrát jsme se snařili vás probudit, ale nereagovala jste.Ovšem po opakování testů jsme zjistili, že je vaše srdce trvale poškozené. “ povzdechl si ,,Byly tu dvě varianty. První byla, že se už nikdy neprobudíte, naštěstí je tomu jinak. A ta druhá byla, že pokud se probudíte, budeme muset najít vhodného dárce.“

,,Já.“ Nevěděla jsem co říct, tak jsem raději své další myšlenky polkla.

,,Odpočiňte si.“

,,Ale... pokud se dárce nenajde. Umřu?“

,,Je předčasné unáhlovat se.“ Uklidňoval mě.

,,Na to jsem se naptala.“ Argumentovala jsem.

Povzdychl si, šedé desky položil na noční stolek a promnul si kořen nosu.

,,Pokud nenajdeme vhodného dárce, je tu osmdesáti-pěti procentní šance, že vaše srdce nátlak nevydží.“

Mlčela jsem a pohledem těkala po pokoji, nevšímala jsem si jestli něco dalšího říká, jen jsem vnímala, jak mě odpojuje od přebytečných přístrojů.

Pomalu jsem si všimla, že už je pryč, ale ještě pořád mě něco vyrušovalo. Další pípání přístrojů. Konečně jsem se rozhlédla po pokoji a všimla si modrého oddělovacího závěsu.

Pozorně jsem se zaposlouchala a utvrdila se, že tu nejsem sama.

Znovu se ozvalo vrzání a skřípaí dveří. Tentokrát dovnitř vstoupil ten mladý kluk. Nemohlo mu být víc než osmnáct, ale i přesto vpadal líp, než jakýkoliv přední model.

,,Ahoj.“ Šeptl zklesle.

Nic jsem neříkala a pozorovala ho. Byl nádherný, ale to mě tak neuchvacovalo, jako to, že se nesmírně podobal mým dětským přátelům. Přesně takle jsem si představovala své “kamarády“

,,Ahoj.“ Odpověděla jsem po chvilce.

,,Nechtěl jsem tě vzbudit.“ Řekl omluvně a otočil se ke dveřím.

,,Ne.“ pípla jsem ,,Zůstaň, nevzbudil jsi mě.“

Rukama jsem se podepřela a vytáhla se do sedu.

,,Jsem Marry.“ Šeptla jsem a pozorovala, jak se pomalu přibližuje k posteli.

,,Edward.“ Čekala bych, že mi podá ruku, ale on to neudělal.

,,Děkuju.“ Řekla jsem bezmyšlenkovitě.

Na jeho čele se objevila nepatrná vráska, která mě znervoňovala.

,,Není za co.“ Odsekl a já jsem se raději odmlčela.

Sledovala jsem jeho vážnou masku. Pro okolí byla jistě dokonalá, ale pro mě ne. Viděla jsem, jak se uvnitř trápí, jak moc ho zžírá nějaké utrpení.

,,Omlouvám se.“ Zašeptal po chvilce ticha a hlavu si položil do dlaní.

,,Nemusíš.“ Řekla jsem a podívala se z okna. Přes žaluzie jsem si všimla, že venku prší, ale nebyl to tak hlasitý déšť, aby dokázal přebít zvuky přístrojů. Bylo to jen slabé bubnování.

,,Smím se na něco zeptat?“ Pokrčil rameny a dál si držel hlavu v dlaních.

,,Kdo leží vedle mě?“ Zeptala jsem se a podívala směrem k modrému závěsu.

Viděla jsem jeho bolestný výraz a ucukla jsem před ním. Nebyla jsem si jistá, jestli tu otázku neám odvolat.

,,Moje dívka, Bella.“ Odpověděl s citem.

,,Je tu dlouho?“ Zajímala jsem se. ,,Nemusíš mi nic říkat, vlastně se ani neznáme. Omlouvám se.“ Řekla jsem rychle a raději se dívala jinam.

,,Je tu rok a půl.“ Zašeptal.

,,Co se stalo?“

Podíval se na mě nechápavým pohledem.

,,Pohádali jsme se a ona chtěla odjet na letiště, ale nedovolil jsem jí to. Jel jsem za ní." Svěsil hlavu, ale pokračoval.  ,,Měli jsme se sejít v jednom hotelu, ale ona nepřišla. Myslel jsem si, že už nadobro odjela, že mě opustila. Jenže jsem zjistil, že měla těžkou autohavárii. Opilý řidič narazil do jejího auta a smetl ji ze silnice. Od té doby je v kómatu.“ Ta bolest, která z toho čišela, mě zraňovala. Neměla jsem ponětí, proč mi to jen tak řekl, ale byla jsem ráda, že mi důvěřoval.

,,Je mi to líto.“ Zašeptala jsem.

,,Tvoje chyba to nebyla, tvoje ne.“ Řekl smutně a podíval se k modrému závěsu. Vypadalo to, jako by si za všechno dával vinu.

,,Mohla bych ji vidět?“ Zeptala jsem se nesměle.

Přikývl a pomohl mi postavit se na nohy. Přidržovala jsem se jeho ruky a vykročila vpřed. Bylo to těžké, svaly byly ochablé a neposlouchaly.

Udělala jsem pár kroků vpřed a křečovitě sevřela v ruce část modré látky. Odtáhla jsem dělící závěs a spatřila dívku, která ležela na lůžku. Přístroje okolo ní pípaly a hlásily její detailní stav. Měla zavedeno několik hadiček po celém těle. Nebyl to hezký pohled, ale i přsto jsem šla k ní.

Dívka vypadala spokojeně. Nevím proč, ale zdálo se mi, že jenom sní a že se z toho snu nechce probudit.

,,Brzi ji odpojí od přístrojů.“ Zašeptal a díval se na tu dívku.

Zděšeně jsem se podívala do jeho tváře a nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohli ji jen tak odpojit. Přece měla šanci! Mohla se probudit. Když jsem se probudila já.

,,Ale to nejde!“ Řekla jsem poplašně, jako bych tu dívku znala.

Jeho tvář byla strhaná bolestí. Jeho smutné oči už zely prázdnotou.

,,Ona už se nevzbudí.“ Bylo mi ho tak líto. To, co cítil k té dívce, to se nedalo popsat.

,,Ale...“

,,Už není žádné ale, je pozdě, ona už klidně spí.“ Řekl to s láskou a něhou.

,,Miluješ ji.“ Konstatovala jsem.

,,Miluju ji tak, že za ní půjdu kamkoliv.“ Pousmál se a podíval se na mě. ,,Ona ti pomůže.“ Zašeptal, ale já ho nechápala.

,,Ona?“ Zeptala jsem se zmateně.

,,Její srdce je zdravé, bije, na rozdíl od jejich plic.“

,,Ne.“ Zašptala jsem a po tváři mi stékla slza.

Přece jsem nemohla dovolit, aby její srdce, patřilo mě...

,,Ona je vhodným dárcem.“ Řekl smířeně a jeho tvář byla rázem klidná. ,,Takle bude kus jí pořád žít.“ Neudržela jsem se a začala jsem brečet. Možná to bylo nemístné, ale pro mě to znamenalo moc. Pro mě to znamenalo život.

,,Děkuju.“ Zašeptala jsem, protože jsem neměla sílu vzpírat se mu.

Jeho tvář už byla klidná, smířená. Jeho oči byly znova naplněné něhou a láskou.

Odpotácela jsem se zpátky do postele a lehla si na bok. Celou noc jsem sledovala, jak ji vypráví a popisuje všechny věci. Celou dobu ji držel za ruku a párkrát jsem dokonce slyšela i že se zasmál. Loučil se s ní.

K ránu už jsem nemohla a usnula, když jsem se probudila, byla postel vedle mě prázdná a dokonale ustlaná.

,,Slečno Lecker.“ Zašeptal doktor.

,,Kde je?“ Zeptala jsem se hned.

Necítila jsem se dobře a chtěla jsem vědět, co se děje. Všechno mě bolelo a nepříjemný pocit v žaludku neustával.

,,Je mi líto.“ Zašeptal a zakroutil hlavou.

Podal mi bílé desky a na nich několik sepjatých papírů.

,,Podepište to.“ Zaprosil a já semkla rty do jedné linky.

,,Dejte mi chvilku.“ Bez dalšího slova mi podal pero a odešel.

Podívala jsem se na postel vedle sebe, která zela prázdnotou, přitáhla jsem si desky blíž k sobě a uchopila pero do roztřesené ruky. Věděla jsem, že to příjde brzy, ale ne tak brzy.

Pomalu jsem se nadechla a vzpoměla si na jeho spokojenou tvář.

Podepsala jsem.

O 3 týdny později.

Pomalu jsem vystoupila z auta, otřásla mnou zima a nepříjemný pocit strachu. Zachumlala jsem se tedy do černého kabátu a vyšla štěrkovou cestou k malé černé brance. Tohle bylo od operace poprvé, kdy jsem je šla navštívit .

Z hluboka jsem se nadechla, otevřela dvířka branky a došla k dvoum malým náhrobkům. Na každý z nich jsem položila jednu bílou růži a posadila se na kamennou lavičku.

Vnímala jsem ten dokonalý klid a to nádherné prostředí. V dálce jsem zahlédla tu dívku, Bellu i s tím chlapcem, Edward. Usmívali se na mě a já jim úsměv oplatila, i přestože jsem věděla, že jsou pouhým výplodem mé fantazie.

Přiložila jsem si dlaň k srdci a zašeptala. ,,Děkuju.“

Nikdo mi nemusel říkat, že Edward utrpěl údajně vážnou nehodu a že ji nepřežil. Věděla jsem to, už když jsem se probudila z narkozy. Znala jsem pravdu. Věděla jsem, že jemu brzdy neselhaly. Ale také jsem věděla, že už je s ní a šťastný.

Shrnutí povídek

Autor: Maja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dárce: