Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Boj - Soutěž o nejlepší povídku s Happy Endem

affsa

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Povídka, která dostala 2.místo v Soutěži o nejlepší povídku s Happy endem

Autor: Marketik

06.09.2009 (15:00) • nikytka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2067×

Boj

Je zajímavé, jak se lidem postupem času mění žebříček hodnot i to, která noc, který den či který strach pro ně byl kdy nejhorší, protože stále přibývají ty, které jsou něčím ještě horší než ty předešlé. Většině lidem taková proměna trvá několik let, ba i desetiletí. U mě se udála během jedné jediné noci.
Když mi Edward tehdy v nemocnici po útoku Jamese slíbil, že už mě nikdy neopustí, ve skrytu duše jsem cítila, že to není pravda. On si to tehdy možná ještě tolik neuvědomoval, ale stálo toho mezi námi a proti nám tolik, že bylo jen otázkou času, kdy odejde.
Odešel po mých osmnáctých narozeninách a nechal mě čtyři měsíce utápět v zoufalství, strachu a slzách. Volterra bylo jen neskutečné, děsivé zakončení jednoho obrovského nedorozumění, kdy jsem projednou zachraňovala já jeho. Ne před klanem Volturi, ne před jejich hněvem, ale před sebou samým, před jeho vlastním bezbřehým zoufalstvím.
Zvládli jsme spolu všechno. Tak proč teď, po příjezdu z Itálie, vyplouvá na povrch další útěk? Proč je tu další únik ode mě, od lásky? Proč?
Dva dny poté, co jsme přiletěli a já zvládla dospat časový posun, konečně přišel. Těšila jsem se na něj jako snad ještě nikdy, na jeho hlas, oči, vůni, dotek rukou, objetí… Když jsem se vzbudila, byla hluboká noc a překvapivě skoro bezmračným nebem plul měsíc v úplňku, který svým stříbřitým svitem osvětlil jeho už tak bledou tvář. Seděl v křesle naproti mé posteli, lokty opřené o kolena, tvář v dlaních.
"Edwarde…" Podíval se na mě a já se zarazila. To, co bylo v jeho očích… Ztuhla jsem v půli pohybu. To, co nastane, nebude dobré. A já to cítila. "Tohle musí skončit." Zalapala jsem po dechu. "Co… co musí skončit? Edwarde, co se děje?" Poznal počínající paniku v mém hlase, ale raději sklopil oči. "My… tenhle vztah." Přestala jsem dýchat, křečovitě stažená.
"Ohrožuji tě čím dál tím víc. Kvůli mně o tobě vědí už i Volturiovi, Victorie stále ještě běhá bůhví kde a… Takhle to dál nejde. Beru ti tvůj lidský život, ten, na který máš nárok a plné právo. Chceš se ho kvůli mně vzdát a to nesmím dopustit. Máš možnost volby, ale já zkrátka nedovolím, aby ses rozhodla špatně."
Konečně jsem v sobě našla dostatek kyslíku a sil promluvit. "Ale já chci být s tebou! Být jako ty…" Prudce vstal, až jsem se bezděky přikrčila. "A to je právě to špatné rozhodnutí! V Itálii mi došlo, co všechno tenhle vztah znamená. Nechci tě připravit o tvůj život. Ani o tvou duši. Na to je pro mě příliš vzácná. Je mi to líto. Sbohem."
Než jsem stačila cokoliv říct, byl pryč. Po probdělé noci jsem se v očekávání přiřítila do školy, ale i těch několik málo hodin, které jsme měli společných, si tentokrát už dokázal přehodit za jiné, takže první chvíle, kdy jsem ho spatřila, byla až v jídelně. Seděl s ostatními u stolu, tam kde jsem s nimi dříve sedávala i já. Ale moje židle už byla pryč…
Až pak mi došlo, že to myslí skutečně vážně. Angela, má jediná a skutečná kamarádka, za mnou vyběhla ven, když jsem se vyřítila z jídelny. Dohnala mě až u auta, kde jsem se bezmocně v slzách zhroutila na asfalt opřená o náklaďáček.
Nemohla jsem jí to vysvětlit. Ne do hloubky a popravdě. Ona však dokázala vycítit, co se stalo, aniž bych řekla jediné slovo. Pevně mě objala a držela mě dlouho, dlouho, dokud už jsem neměla další slzy, které bych prolila.
"Bello, pamatuješ, co si mi řekla tehdy na pláži před plesem?" Zůstala jsem na ni otupěle civět, naprosto jsem netušila, o čem to mluví. A zrovna teď… Ale ona to nevzdala. "Tehdy jsem stále čekala na to, až mě Eric pozve na ples. A ty jsi mi řekla, ať ho pozvu sama, protože jsem silná a nezávislá žena. A pomohlo to."
Stále jsem na ni zírala a slzy mi mezitím usychaly na tvářích. Shovívavě se pousmála a pohladila mě po vlasech provlhlých mlhou. "Bells, jestli ti dal kopačky, jako že si myslím, že dal, nenech to tak. Jestli ho miluješ, tak bojuj. Nenech se znova vtáhnout do toho stavu, ve kterém tě nechal, když tehdy zmizel. Nenech se pokořit. Láska je někdy boj a každý z nás, když potká tu pravou, si musí svou bitvu, tu největší z největších, vybojovat sám. Nevzdávej to. Já ti věřím." S těmi slovy mi pomohla vstát, ještě jednou mě pohladila a odešla zpět do jídelny.
A měla pravdu. Nenechám se zase srazit na kolena! Po tom všem… Už nejsem žádná chudinka. Kvůli asi tak doživotnímu domácímu vězení jsem věděla, že se s Edwardem jen tak sejít nemůžu. V autě jsem tedy vytrhla ze sešitu papír a napsala mu pravdu. Ne o mé zaslepenosti láskou k němu, ale o tom, co doopravdy cítím.
Jestli si myslíš, že svým dalším útěkem, i když vlastně zůstáváš tady, něco vyřešíš, mýlíš se. Máš pravdu, Volterra byl zlomový okamžik i pro mě, tam jsem naplno pocítila, že kvůli tobě dokážu cokoliv. To je ale v lásce, té skutečné, pravé, hořkosladké lásce to největší, co ti mohu přinést. Sebe samu, aniž bych ztratila vlastní tvář. To je to, co dělá skutečnou lásku láskou - pro druhého v případě potřeby obětovat cokoli, i vlastní život.
Neděsí mě Volturiovi ani Victorie ani nikdo jiný, protože ty jsi mi dal sílu se všem postavit, i když vím, že bych nevyhrála. Zapředl jsi první vlákno mého skutečného života a já ho od té doby rozvíjím stále dál a dál.
Jestli máš pocit, že nechám tohle všechno uvadnout a zemřít jen kvůli tvému strachu z neznámé budoucnosti, mýlíš se. Nenechám. Podruhé už se nenechám uvrhnout do tenat absolutní beznaděje a zoufalství. Budu bojovat, protože skutečná láska dvou lidí je o tom, že spolu zvládnou a překonají všechno.
Pokud se na to necítíš dost silný, máš pravdu, nemá smysl to dál protahovat. Ale já tu sílu mám. Mám jí v sobě a tvá včerejší slova ji nezadusí. Jsem rozhodnutá nenechat nás oba trápit na jednom místě a pokud opravdu cítíš, že na to nemáš, raději odjedu. Nezmizím tajně jako tehdy ty, ale odletím za Reneé.
Dnes v noci, možná mojí poslední noci ve Forks, máš poslední šanci se rozhodnout. Okno nechám otevřené. Jinak se s tebou tímto loučím a zítra nás nechám oba volně žít.
Bella
Dopis jsem složila do plastové obálky a dala ji za stěrač stříbrného Volva na konci parkoviště. Pak jsem nasedla zpátky do mého hlasitého rozhrkaného miláčka a rozjela se domů. Po cestě mě přepadl téměř vítězoslavný pocit. Tentokrát je to na něm, aby rozhodl. Definitivně rozhodl. Protože já jsem se nevzdala a dala nám šanci. I když tu poslední.
Nepřišel. Skoro celou noc jsem probděla a s blížícím se ránem jsem začala skutečně balit. Zamluvila jsem si letenku, počkala, až Charlie odjede do práce a na kuchyňské lince jsem mu zanechala dopis, ve kterém jsem se mu snažila vysvětlit, jak moc ho miluju a že je ten nejlepší táta pod sluncem. Jen já tu už zkrátka nedokážu žít.
Rozjela jsem se do Washingtonu na letiště. Mrholení postupně ustupovalo a nahrazovala ho jen obloha potažená těžkými tmavými duchnami mraků. Pořád jsem doufala, že někde spatřím stříbrné Volvo, jak ujíždí vedle mého náklaďáčku, ale marně. Pocit, že jsem pro náš vztah udělala maximum, který mě udržoval při smyslech celou noc, mě začínal opouštět.
Ve chvíli, kdy jsem vstupovala do letištní haly, mi už slzy nepokrytě stékaly po skráních, ale já nedbala občasných udivených pohledů kolemjdoucích cestujících. I přes ten smutek ve mně, tu bezednou jámu bolesti, která mi rozežírala nitro, jsem šla s hlavou vztyčenou.
Eskalátory vedoucí k odletové zóně byly nekonečně dlouhé. Jak moc už jsem si přála být na prosluněné terase v náruči své milované chaotické matky! Věděla jsem, že u ní mi bude dobře, i když už mi nikdy nebude tak jako před půl rokem…
Upevnila jsem visačku na kufru a s povzdechem pozvedla hlavu, abych zahlédla konec těch nekonečných schodů. A…
Zlaté vlasy, medové oči, letmý úsměv, v rukou bílá orchidej… Nechala jsem kufr kufrem a vyletěla zbytek schodů po dvou. Nepřemýšlela jsem, nemyslela, jen ty schody mi připadaly stále nehorázně dlouhé… Na tom posledním jsem zakopla a po hlavě vletěla přímo do Edwardova náručí.
Dlouho, tak dlouho jsme se dívali jeden druhému do očí. Pak mě jemně pohladil svými ledovými sametovými prsty po tváři. "Budeš se mnou bojovat?" Usmála jsem se. "Proti všem a všemu."

 

Marketik

Autor: nikytka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Boj - Soutěž o nejlepší povídku s Happy Endem:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře