Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Andělská prohlídka

12.09.2010 (21:00) • Baruu • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2524×

Andělská prohlídka

Dívka se poprvé v životě ocitala v místnosti s chlapcem, díky kterému v deštivých nocích nemohla usnout. Stále dokola si přehrávala situaci, kterou si vysnila. Přála si stát vedle něho, dívat se mu do očí a vnímat jeho pocity, prožívat s ním naplno i jeden jediný kratičký okamžik.

Marně. Jediné, co se jí poštěstilo, se ani zdaleka nedalo srovnávat s jejím vysněným okamžikem. Krátké pohledy na chodbách školy, letmý pošklebek na parkovišti, dech beroucí ač nepatrné otření o jeho sněho bílou košili... Nic víc a nic míň. Trhalo jí srdce, když si její kamarádi o chlapci vyprávěli různé věci, typu:

„Je tak sexy, která z nás ho uloví?“, nebo: „Viděli jste to? Kráčí dokonalost!“, a v neposlední řadě také závistivé pohledy opačného pohlaví. Jiní kluci mu neskonale záviděli, protože dívky a její kamarádky měly v podstatě zájem jenom o něj, o nedosažitelnou bytost. Nemohl si stěžovat na nedostatek dívčí společnosti. Dívka v hloubi duši křičela, aby se ani jedné nedotkl, aby se ani na jednu koutkem oka nepodíval, na žádnou se neusmál...

„Opravdu jsem z něho tak vedle?“ říkala si. Možná přece jenom ano, ale co s tím zmůže, když jeho posunky k její, ač moc obyčejné a nenápadné osobě, jsou až nepostřehnutelné? Kolikrát za den se usměje na jinou dívku? Nebo kolikrát k nějaké vzhlédne? Může jich být přece mnoho.

Chlapec stál v rohu místnosti a věnoval své „kolegyni“ občasný pohled. Sám nechápal, co se s ním děje, ale jako by ho k té dívce něco táhlo. Když své oči na okamžik klopila k zemi a lehce podupávala pravou nohou, otočil se zpět na ni. Viděl dívku, sotva osmnáctiletou, s čokoládovými vlasy a s jemnými odlesky červené, jak nerózně stojí, a kupodivu se červená. Dívka vzápětí zvedla hlavu a vzhlédla k němu. On však svůj zrak sklopil a zatvřátil se zamyšleně. Rozmýšlel se nad situací, ve které se oba nacházeli. Stáli, každý v jiném rohu místnosti, neznali se, letmo po sobě pokukovali, vůbec nic je nespojovalo, ale jsou tady, společně.

Dívka si skoro neslyšně oddychla a posadila se na jednu z bílých židlí, které v místnosti byly. Chlapec její oddech moc dobře slyšel a vycítil v něm nejistotu a možná i trápení. Nepřipadalo mu, že se dívka v jeho přítomnosti nudí, to by totiž byla zřejmě první taková. Cítil něco jiného, divné napětí, které se mezi nimi vytvářelo. Opět svůj zamyšlený zrak upřel na onu dívku, která seděla na židli a nepochopitelně lomcovala se svými nohami. Dělala zvláštní grimasy, které ho přiváděly do rozpaků. Slyšel její zrychlený tlukot srdce a připadal si zmatený. Měla v sobě skyrtý poklad, který chlapce vábil. Chtěl ho objevit, spatřit, uchopit, pojmout... Chtěl ho mít pro sebe.

„Další, prosím,“ spustila sestřička, která vyšla z ordinace.

„Pan Cullen? Jdete za otcem?“

„Ano,“ odpověděl chlapec.

„Už na vás čeká.“ Věnovala mu šibalský úsměv. Jako by jich za den neviděl dost. Začalo ho nudit, jak moc je u žen oblíbený, a ty jejich nezkrotné myšlenky...

Sestřička zmizela i s ním v ordinaci. Dívka byla zase sama. Bez toho jediného, který z ní dělá uplně jiného člověka, dokonce i když ho vůbec nezná. Ví jen, jak se jmenuje. Má obdivuhodně krásné a vznešené jméno. Edward, znělo jí v uších. Srdce se kvůli němu roztlouklo a vábilo ji k němu, rozum však radil: „Nech ho být.“

Stěží si dokázala urovnat v hlavě všechny myšlenky a zachovat klid. Jeho přítomnost byla na půl úžasná a hřejivá, na druhou stranu byla bez odezvy, bez jeho odezvy.

Otočila své oči na stolek, který se ocital vedle ní. Chvíli se na něho dívala a všimla si pár doktorských časopisů a letáčků, které se na něm povalovaly. Kdyby se začetla, upoutala pozornost na jiné věci, zapomněla by? Tato otázka jí také nedala spát. Ale i tak, alespoň na chvíli, když tu nebyl, vzala si jeden časopis a začetla se do jednoho z rozhovorů s nějakým veleváženým plastickým chirurgem. Ani nevěděla, proč si čte zrovna tohle, ale po pár větičkách se jí to zdálo zajímavé.

V čekárně seděla dobrých patnáct minut. Dalo by se říct, že časopis měla skoro přečtený, když se otevřely dveře a vystoupil z nich on. Bledý anděl. Na malý moment upřela svůj zrak na jeho zkroucenou tvář, až si připadala jako socha, která se právě pořádně ztrapnila. Lehce se usmál na její účet a pomalým krokem odcházel z místnosti. Opět si oddechla. Jako kdyby se tím zbavila těžkého břemene, který ji tíží v jeho přítomnosti. Ale on ji tíží i v jeho nepřítomnosti. Dívala se, jak odchází, jak lehce přitahuje kliku k sobě a jak se za ním zavírají plastové dveře. Odešel.

„Slečna Swanová? Pan dokor už na vás čeká,“ ozvala se sestřička.

V ordinaci jsem se cítila jako malé, čisté neviňátko. Přesně tak se k ní choval velice uznávaný a všemi chválený doktor, Carlisle Cullen, otec onoho anděla. Celou dobu se na ni usmíval a přátelsky se tvářil. Po chvilce dívka odcházela s úsměvem na rtech z ordinace, ze které si s sebou odnášela potvrzení z nevyhnutelné a povinné prohlídky. Zavřela za sebou velké bíle dveře a rozhlédla se po místnosti. Byla prádzná. Myslela si snad, že by na ni mohl někdo čekat? Zklamaně sklopila oči, před odchodem se ještě podívala na místo, kde stál, a pak raději místnost opustila.

Cesta ven netvrala ani minutu. Přímo před budovou zahlédla chlapce, ne, svého anděla, jak sedí na lavičce a dívá se směrem k nemocnici. Srdce tlouklo na poplach, rozum jí však nedovolil hnout se z místa. Připadala si, jako kdyby padala do propasti, do pekla, jako kdyby se od ní vzdaloval. Chtěla to přetrpět a dostat se až k němu. Pocity, ve kterých se utápěla, byly... uspokojivé? Viděla to, co chtěla vidět? A chlapec, seděl tam jenom kvůli ní? Dívala se mu přímo do jeho zázračně potemělých očí s nadějí, s pochopením a se štěstím. Pokřivěně se usmál. A ona, jako kdyby ji zpalovaly plameny. Už natahovala pravou nohu, aby mohla vykročit směrem k té dokonalosti, která se rozvalovala po lavičce s otevřenou náručí. Ale v tom...

„Bells, konečně. Jsi v pořádku, že ano?“ Tvář, která se před ní objevila ji přišla tak známá, ale přesto tak vzdálená.

„Sebastiane,“ vydechla.

Druhý chlapec, s daleko snědší barvou pleti, než měl její anděl, jí zastínil cestu. Usmíval se od ucha k uchu, tváře měl narůžovělé a v očích jisřičky.

„Ano, jsem,“ promluvila skoro neslyšně se sklopeným zrakem.

Ani se nestačila nadechnout a už se jiné rty otíraly o ty její. Sebastian, jak se ten chlapec jmenoval, líbal dívku na rozpálené rty s nedbalou sebejistotou a vzrušením. Dívka stála jako přikovaná, nezmohla se na jediné slovo.

„Tak moc tě miluji, moje Bells,“ zaznělo z jeho plných rtů. Roztřásla se, slzy měla takřka na krajíčku.

Chtěla se mu vytrhnout z náruče a utíkat daleko, ke svému princi, jenže po něm na lavičce zbylo jen prázdné místo. Už navždy.

Shrnutí

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Andělská prohlídka: