Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction poezie » New Moon dialog

Bella:

Řekni mi, prosím, kam se láska ztrácí,

já přemýšlím tu marně a v srdci smutek mám,

jen sama se svým snem, už na nic nečekám,

a přesto někdy zrána naděje se vrací.

Proč říkal jsi ty věty? To zranit jsi mě chtěl?

Já stála jako socha, i srdce z kamene,

když slyšela jsem z tvých úst tvoje chladné: „Ne!“

A nechals mě tam stát a pak jsi odešel…

Lásko moje, vrať se, já bez tebe mám strach,

že zapomenu dýchat, že zapomenu žít,

a o tvých zlatých očích už bojím se i snít,

má duše osamělá už obrací se v prach.

Teskním tu a pláču a vzpomínky se vrací,

jak tisíckrát jsi lásku věčnou přísahal,

líbals mě a hýčkal, mám věřit, že jsi lhal?

Snad vrátíš se i ty, tak jako zjara ptáci.

Ta naděje je všechno, co sílu dodává mi,

s čím každé ráno vstávám a večer chodím spát,

ta naděje, že zase si můžu nechat zdát,

že za ruku mě držíš v noci pod hvězdami.

Edward:

Odpusť mi, prosím, odpusť zas a znova,

když jsem v tvých očích bolest uviděl,

já litoval už tenkrát, však chránit jsem tě chtěl,

teď tolik mě tu mrzí ta moje příkrá slova!

Já umíral jsem opět, když říkal jsem ti sbohem.

Co proti tomu byla muka přeměny?

Jen stud a zrada, bolest a věčné plameny,

to zůstalo mi v srdci vyprahlém a strohém.

Teď zbyla mi jen lítost a hrozný pocit viny,

a nedoufám, že mohla bys mi někdy odpustit.

Mně nezbývá než věčně ze vzpomínek žít,

mé slunce navždyck už zahalily stíny.

Kolikrát už vlastně já chtěl se zase vrátit?

Kolikrát chtěl jsem po kolenou jít

a ptát se, jak jsi mi mohla uvěřit,

o odpuštění prosit, svou láskou dluhy platit.

Své srdce kamenné já nechal jsem zoufat,

už sto let netluče, teď teprv mrtvé zdá se,

každý den sním a toužím po tvé kráse,

kdybych se vrátil, snad můžu v spásu doufat?