Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za svitu luny - XVII.kapitola - ZVRAT

31.03.2009 (11:24) • Luna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2521×

Caleb zvrátil hlavu dozadu a smutně zavil, nechtěl se bít o prvenství ve skupině. „Jacobe, na vůdcovství skupiny mám krevní nárok, nechci se s tebou rvát." Jacob se nehodlal vzdát bez boje. „Tahle smečka patří mě!" zavrčel. „Jacobe!" Caleb opětoval zavrčení. Adrenalin pracoval v krvi obou soků a jejich agresivital se začala stupňovat. Jacob po Calebovi sekl velkou tlapou, ale ten včas uskočil. „Přestaň dokud je čas," Caleb se opravdu snažil to urovnat. Naposledy ho varoval a skočil Jacobovi po krku. Boj začal. Luna bratrovi pomáhala, propoučela mu své vize, díky kterým znal Caleb každý soupeřův útok. Zpočátku se rozhodl, že by mohl soupeře unavit, ale po několika minutách si uvědomil že je to naprosto bezpředmětné, protože unavit se v této podobě by mohlo klidně trvat několik dní. „Do hajzlu s tebou Jacobe, fakt jsem se snažil," naštval se a srazil ho na lopatky. Zakousl se soupeřovi do hrdla, dost silně na to, aby se začal dusit a přesto dost jemně aby ho nezabil.

„A teď všichni táhněte tam odkud jste sem přišli, včetně tebe," zavrčel a skupina se pod tíhou dvojího zabarvení jeho hlasu otočila k odchodu. Jacob odevzdaně stáhl ocas a odešel, už proti nové Alfě nic nezmohl. V tu chvíli si Caleb všiml jedovatých dívčích myšlenek, které však nepatřily jeho sestře. „Moment," vyslovil k dívčímu hlasu a jediná šedostříbrná vlčice se zastavila. Ostatní se stáhli do rezervace.

Pomalu se k němu otočila a chvíli na sebe jen tak zírali. Najednou se stalo něco, v co už ani jeden z nich nedoufal. Luně v ten okamžik spadla čelist. Bratrova mysl se jí dokonale otevřela. Najednou v ní uviděla sebe, když potkala Carlislea. Dokonalé splynutí dvou duší, které se bezúspěšně hledaly. Leah nemohla uvěřit tomu, že se ještě někdy zbaví své bolesti nad ztrátou jediné lásky, kterou kdy měla. Ale teď, teď všechno zmizelo. Bolest, žal i zahořklost, všechny tyto pocity ji naráz opustili, když se zadívala do Calebových černých očí. Všechno do sebe zapadalo jako puzzle. Ve chvíli, kdy začal souboj o prvenství ve skupině si Caleb uvědomil, že ho tady ve Forks nic nedrží a přesto bude muset zůstat vést smečku. Leah tento jeho názor okamžitě změnila. Teď už by ho nikdo a nic nepřinutilo Fork nebo La Push opustit, aniž by šla ona. Svázalo je pouto tak silné, že kdyby se s měli odloučit, jejich srdce by puklo žalem. Otiskli se... Caleb s Leah po boku odešel do La Push a Luna se s Rose a Emmettem vydali na cestu domů...

Mezi oběma znepřátelenými clany zavládl konečně silným poutem mír. Luna s Calebem díky svým vztahům spojili upíry a vlkodlaky nevěřitelným svazkem. Mír pro ty dva znamenal i závazky. Caleb měl za úkol dohlídnout na vlky, aby žádným způsobem neohrožovali Cullenovi a na Lunu padlo břímě dodržení smlouvy o neútočení upírů na lidi.

Několik desítek metrů před vilou se Rosalie zastavila a otočila se na Lunu, která šla v tichosti za nimi. „Luno," nejistě promluvila. „Chtěla bych ti poděkovat. Než ses tam objevila věřila jsem tomu, že se z toho živí nedostaneme," natála k ní ruku na znamení usmíření. Luna bez váhání přijala a přitáhla si Rosalii k sobě tak aby ji mohla obejmout. „Je samozřejmé ochraňovat rodinu toho, koho miluji," zašeptala přesto, že jí bylo jasné, že to Emmett uslyší. Pak ucítila tu dobře známou omamnou vůni, ze které se jí opět podlamovala kolena.

Rychle svým bystrým zrakem střelila směrem k domu. Pak ho uviděla jak vystoupil na terasu a zhluboka nasál lesní vůni. I na takovou vzdálenost viděla, jak se uprostřed nádechu zarazil. Ucítil ji. Všimla si jak očima pátrá po krajině, dokud se nezastavil při pohledu na ni. V tu chvíli opět zapoměla dýchat. Láska, kterou k němu cítila na ní dolehla jako lavina. „Carlisle," vydechla s úlevou a rozběhla se za ním.

Když Rosalie uviděla, jak moc Luna jejího otce miluje, zastyděla se nad svým sobeckým postojem. Uvědomila si, že tahle "dívka" by pro něho udělala cokoliv, jen aby byl šťastný a to jí rozlilo klid po těle.

Carlisle rozvážným krokem vyšel z domu. Luna mu běžela vstříc jak nejrychleji mohla. Ve chvíli, kdy se odrazila, aby mu skočila do náruče se proměnila v člověka, aby nezranil svým stiskem její křídla. Bylo jí úplně jedno že je od pasu nahoru nahá. Jediné co pro ni bylo v tu chvíli důležité byla jeho přítomnost. „Ach Carlisle, miláčku." Začala ho líbat takovým způsobem jako by ho sto let neviděla. Se zamračeným výrazem jí od sebe o kousek odstrčil. „Dlužíš mi vysvětlení," mluvil přísným káravým hlase, ale dlouho mu to nevydrželo. Pohled na ní ho dokonale obměkčil. „Já vím já vím, omlouvám se, všechno ti řeknu, ale teď mě nepouštěj, prosím, drž mě pevně." Sevřel pevněji svůj stisk. Slyšel jak její srdce běží v bláznivém tempu. „Co je?" strachoval se. „Bála jsem se, že to nestihnu." Do jeho černého svetru se začaly vpíjet její slzy. „Tolik jsem se bála, že tě ztratím," zalykala se. „Co se stalo?" naléhal. Luna se začala chvět jako osika. Oblékl jí do svého svetru a opět ji přivinul na svou hruď. Jako peříčko si jí zvedl do náruče a odnesl jí do domu kde se posadil na gauč a utěšoval ji. Schoulila se v jeho náruči jako miminko a plakala tak dlouho dokud neusnula.

Jelikož měl lidskou podobu, do doby než usnula si Edward přečetl všechny její myšlenky a dokonale z její perspektivy viděl celou nastalou situaci. Hned vysvětlil ostatním co se stalo, začal od hlasů v její hlavě přes vyčerpávající let domů a zase zpět, popisoval strach, který ji dodával sílu letět rychleji, než byla normálně schopná. Zoufalství, když viděla co se stane s Rose a Emmettem pokud to nestihne a nerovný souboj vlků, který skončim vítězstvím jejího bratra.

„To je hrozné," vydechla Alice. „Nebýt Luny, nikdo z nás by tady už nebyl." Uznala Rosalie a všichni se na ní s úsměvem otočili. Potěšilo je, že Lunu přijala. Calisle ji odnesl do ložnice zatím co v obývaku pokračovala vzrušující debata. Zůstal ležet vedle ní a pozoroval její klidný, energii dodávající spánek. Ležel bez hnutí celý den a celou noc dokud se Luna neprobudila. Otevřela oči a zmateně rozhlížela kolem dokud nenarazila na jeho zdrcující zlatý pohled.

„Dobré ráno," věnoval jí zářivý úsměv, který mu opětovala. „Předpokládam, že Rose s Emmettem už vám řekli co ví." „A Edward doplnil chybějící části," pohladil chladnou dlaní její ospalou tvář. „No jistě, asi se mi pěkně prohrábl v hlavě," zachechtala se. V žaludku jí bolestivě zakručelo. Carlisle se nechtěně zasmál. „Máš zřejmě hlad." „A jakej," políbila ho.

Hlad přestal existovat, všechno přestalo existovat. Byl tam jen on... Přisála své rty na ty jeho, prsty mu zajela do vlasů a přitáhla ho blíž k sobě. Zvedla se a obkročmo posadila přes něj. „Miluji tě," vydechla teméř omráčená jeho podmanivou sladkou a přesto kořeněnou vůní. Opětoval její vřelé polibky a cítil žár, který se jí rozléval po těle. Poslouchla její zrychlený tep. Oba dýchali ve zrychleném, přerývaném tempu. Posadil se a Luna pevně semkla nohy kolem jeho pasu. Jednou rukou ho držel kolem krku a druhou si pohrávala s pramínky jeho blond vlasů. Jeho ruce jí klouzaly po holých zádech a zanechávali po sobě husí kůži. „Luno, miluji tě." Začala trhat jeho triko na cáry. „Tolik po tobě toužím Carlisle," zašeptala. Cítila jak pod ní ztuhnul. „Luno, lásko já..." nechápavě na něho zírala, „já takhle nemůžu," dokončil větu a omluvně se usmál. „Cože?" vyhrkla ohromeně. „Chápu svoje zděšení, ale já, víš už je to pár století co jsem se narodil. A podle toho jsem taky vychovaný." Vůbec jí nedocházelo na co tím vlastně naráží. „No A?" vyštěkla, po těle se jí rozléval neklid a podráždění.

Vzal její ruce do svých dlaní a pevně je sevřel. „Luno, staneš se mojí ženou?" zahladěl se do jejího stříbrného pohledu a uviděl překvapení a asi i zděšení. „Co - co - cože?" vykoktala. „Byl bych rád, kdyby sis mě vzala." Políbil hřbet její dlaně...

Předchozí díl SOUBOJ S ČASEM

Další díl ZMĚNA

Autor: Luna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny - XVII.kapitola - ZVRAT: