Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za svitu luny - XI.kapitola - MEET THE CULLENS

19.03.2009 (18:00) • Luna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2967×

MEET THE CULLENS

Carlisle čekal v autě před domem, zatím co Luna se loučila se svou rodinou. „Dávej na sebe pozor holčičko. A až dorazíte, tak mi zavolej." „Jako by se mi mohlo něco stát," ušklíbla se Luna. Markus svou dceru pevně objal. „Budeš nám tu chybět, hlavně ty tvoje výkřiky do tmy," poškádlil jí vzpomínkou na Carlislův příchod. Pak se otočila na Caleba. „Nerad to přiznávam ségra, ale možná se mi po tobě bude i stýskat." Poprvé se za jejich existenci se objali. „Mám tě rád, i když poslední dobou dost smrdíš..." Přesto že se loučily ve veselém duchu nedokázala Luna potlačit slzy. „Doufám, že mě přijedete navšívit až se trochu zabydlím. Mějte se." Ve dveřích se ještě jednou po všech otočila a pak za sebou zavřela. Poprvé někam cestovala bez své rodiny. Cítila v sobě trochu prázdna, ale vědomí, že bude se svou láskou jí to plně vynahrazovalo.

Zrovna se stmívalo, když dorazili na letiště. Poslední dny vládlo příliš slunečné počasí na to aby mohli cestovat přes den. Počkali až na Lunu odezní účinky úplňku poté Carlisle zabookoval první možný let. Luna se k letu letadlem příliš nevyjadřovala. Nebyl to její oblíbený způsob přepravy. Raději při letu spoléhala na svá křídla než na hromadu kovu, která by se v okamžiku mohla proměnit v hromadu šrotu. Těžko by se jim pak vysvětlovalo, jak je možné že přežili bez jediného škrábnutí. Carlisle by sice mohl předstírat mrtvolu, ale bez zjevné známky úmrtí by jistě chtěli provést pitvu a to by byl zřejmě problém. Musela se usmát nad svými morbidními úvahami. I když se těšila do Forks stále neměla jasno v jedné věci...

Seděli v letištní hale a čekali na odlet. Luna přemýšlela. Edward Cullen... to jméno, ta osoba jí nenechávala chladnou. V jeho případě ji její vize a sny zklamaly. Netušila, jestli jí do hlavy uvidí či nikoliv. Chtěla se Carlislovi přiznat ke své minulosti, ale stále nenašla dostatek odvahy. Bála se jeho zavrhnutí. Přiliš ho milovala a nechtěla ho zklamat zrůdnostmi, které kdysi ač „neúmyslně" prováděla. „Na co myslíš drahá?" tohle intimní oslovení na ní působilo jako sešlápnutí plynového pedálu, srdce se jí ihned rozbušilo. Carlislea to pobavilo, a jako pokaždé se nad tím pousmál. „Ale nic," zalhala a nasadila falešný usměv.

Letištní halou se rozlehl hlas upozorňující na odbavení jejich letu. Bezeslova se zvedli a odešli k odbavení. Let první třídou byl pohodlňější než si Luna představovala. Posadila se k okénku. Byla lehce nervózní. Stiskla Carlisleovu ruku víc než chtěla. „Au," uchechtl se. „Nervózní?" „Nerada takhle létám," pokrčila rameny. „Chápu," pousmál se. Ten den se usmíval až podezřele často, vlastně skoro pořád. Optimismus z něho přímo čišel. Jeho dobrá nálada se rozširovala i do jeho okolí jako nějaký vysoce nakažlivý virus. Těšil se na setkání s rodinou. Měl pocit jako by je neviděl celou věčnost. „Nemůžu se dočkat až je uvidím. A díky tobě je konečně můžu překvapit." Luna sledovala jeho výraz. „Zdálo se mi to, nebo si se právě škodolibě usmál?" zeptala se nevěřícně. „Nezdálo, překvapit Alici je téměř nemožné," doslova zářil štěstím.

„Budete si přát něco k pití?" zeptala se Carlislea letuška a na Lunu se ani nepodívala. „Ne, děkuji," Carlisle jí odpověděl s okouzlujícím usměvěm na rtech. V Luně se vzepřela vlna nevole. „Hloupá žárlivost," zavrčela si sama pro sebe. Carlisle se na ní ohromeně podíval. Luna zčervenala jako rajče. „Kdybyste si něco přál, kdykoliv se na mě obraťe," koketovala letuška. „Wrrrr, laškuje s nim a je jí úplně jedno že je tady se mnou, coura!" rozléhalo se jí hlavou, pak v mysli uslyšela Calebův krátký úšklebek.

„Tohle od tebe není fér," osočila se na svého miláčka. „Prosím?" nechápal. „Nemůžeš takhle jednat s lidmi, jsi příliš okouzlující," zahleděla se do jeho očí. Teprve až teď si všimla jejich barvy. Byly o několik odstínů tmavší, uvědomila se že od jejich poslední lovu už je to týden. Kdyby ho neznala z toho pohledu by jí zamrazilo. „Měl si jít před letem na lov," zašeptala. „O mě nemusíš mít obavy," opět jí věnoval okouzlující úsměv. Nedalo se mu odolat. Vzala jeho tvář do svých dlaní a začala ho líbat. „Ach doktore, potřebuju pomoc?" vydechla omámeně. „Co se stalo?" nežně se usmíval. „Umírám." „To snad ne, jaká je příčina?" promluvil naoko vážně. „Tvůj úsměv," její poslední slovo utichlo v polibku.

Přistání v Seattlu proběhlo hladce. Počasí bylo přesně podle očekávání. Zataženo. Carlisle vzal jejich zavazadla a odnesl je do auta, které zůstalo zaparkované přesně na tom místě kde ho při útěku z Forks zanechal. Dýchly na něho vzpomínky na Esme. Od její smrti uplynuly dva roky. Nechtělo se mu věřit, že už je to rok co opustil svou rodinu. Zahnal chmury, chtěl si pamatovat jen to dobré. Nasedli do auta. Luna byla po letu vyčerpaná. „Měla by ses prospat." „Nevím, jestli je to dobrý nápad. Jeden nikdy neví co se mi může zdát..." taktně mu připoměla její další schopnost, která teď nadělala více škody než užitku. „Promiň." „Až dorazáme na místo přeměním se a půjdeme na lov, únava opadne. A pak upravíme mou ložnici, abych si mohla odpočinout," vše už měla promyšelné. „Jak vidím, myslíš na všechno," vzal její ruku do své a políbil hřbet její dlaně.

O několik hodin později zaparkoval v garáži. Krom jeepu tam byla zaparkovaná všechna auta. „Jsou na lovu vrátí se zítra a Edward je s Bells u nich doma." „Koukám, že máš dokonalý přehled." Pokrčila rameny. Před očima jí proběhla nová vize. Musela se začít smát když viděla vyděšené výrazy Carlislových dětí, když jí spatřili v pravé podobě. Celé mu to pak převyprávěla. Sice se mu úvod jejich seznámení moc nezamlouval, ale Luna se o to nechtěla ochudit. Vybalili věci a vydali se na lov. Stmívalo se.

Pro Lunu to nebylo zrovna ideální místo. Husté lesy nedávali příliš prostoru pro její mohutné rozpětí křídel, ale Carlisle jí úkázal několik prostorných horských skalisek a paloučků, kde se pohybovalo dostatečné množství zvěře a sám se pak vydal do lesa. Jeho žízeň byla větší než si myslel.

Luna procházela po paloučku. Usmívala se protože věděla, že se každou chvíli mezi stromy vynoří lovící Jasper. Věděla, že po ní půjde. Přeměnila se na člověka a její „lidská vůně" zesílila. Srdce začalo bít v nespomaleném režimu. Jen tak se procházela sem a tam. Vyčkávala jako lovec na kořist i když kořistí se měla za chvilku stát sama. Pomyšlení na Jasprův nechápavý a vyděšený výraz jí rozesmíval.

Zahlédla jeho siluetu mezi stromy. Jeho tělo ovládaly instinkty. Její vůně byla příliš přitažlivá, byl příliš žíznivý, než aby teď mohl odolat. Chystal se zaútočit, když se za ním objevila Alice. „Sakra," zamračila se Luna a zmizela mezi stromy. Když Alici Jasper zmizel z budoucnosti ihned se vydala za ním. To Luna neviděla... Jasper se zmateně rozhlížel kolem sebe. „Co to sakra bylo?" nad jejich hlavami se mihl temný stín. Pak Alice na vteřinu uviděla Carlislea sedět v jejich obývacím pokoji na bílé sedačce. Luna se od něho příliš vzdálila, ale jen na takovou chvíli, že si Alice nestihla uvědomit kdy to bude. „Carlisle!" vykřikla Alice. Její sourozenci se během několika vteřin seběhli kolem. Rychle zavolala Edwardovi.

„Za půl hodiny buď doma a na nic se neptej," položila to. Naskákali do auta a rozjeli se zpět do domu ve Forks.

S Edwardem se sešli u garáže. Carlisle už byl v domě, ale jeho vůni necítili. Přebila ji jiná vůně, skoro lidská, nadpřirozeně lákavá vůně, která přesto nedráždila jejich chuťové pohárky. Luna si prostě nemohla pomoc, musela se Cullenům představit v plné parádě i když jí Carlisle prosil aby to nedělala. Seskočila ze střechy. Na sobě měla černé kalhoty a černý třpytivý top a boty na jehlovém podpadku. „Ahoj mládeži," její hlas byl okouzlující skoro jako ten jejich. Nevěřícně se na ní podívali. Téměř nedýchali, jen jí mlčky sledovali. Věděla že je ohromila natolik, že si nevšimnou Jasprova zkratu, a na to čekala. „Tři, dva, ..." v duchu odpočítávala.

Jasper po ní skočil, nestihli ho zastavit. Čekal že svou kořist srazí k zemi, ale ona zůstala stát jako socha. Přesto nezaváhal a zakousl se jí do krku, ale zuby po jejím hrdle s ošklivým zaskřípěním sjeli jako nehty po školní tabuly. V tu chvíli se proměnila, odstrčila ho od sebe a vzlétla na střechu. Pobaveně kráčela sem a tam zatím co sledovala jejich výrazy.

„DO PRDELE," Emmettova ústa byla rychlejší než myšlenka. Luna se postavila čelem k nim, mírně se rozkročila a dlaně zapřela o kolena. V mírném předklonu roztáhla svá křídla s úctyhodným rozpětím skoro čtyř metrů. „BAF," pronesla naprosto klidným hlasem a pak se rozesmála...

Předchozí díl FIRST KISS

Další díl MEET THE CULLENS 2

Autor: Luna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny - XI.kapitola - MEET THE CULLENS: