Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za svitu luny - VI. kapitola - LÉČBA

11.03.2009 (18:00) • Luna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2880×

Kapitola VI. - Léčba

Luna se začala probírat. Na zádech cítila palčivou bolest, která naprosto blokovala tok jejích myšlenek. Snažila se vzpomenout si na to co se stalo a jak se dostala domů, ale nic z toho se jí nevybavovalo. Šrámy po bratrových drápech se začaly hojit a nepříjemně svěděly. S jejím křídlem to bylo o poznání horší... ještě se hojit nezačalo. Caleb zasáhl nejzranitelnější místo jejího těla. Tušila, že má před sebou několik nepohodlných dní, kdy se nebude moci hýbat, aby správně srostlo. Bolest začala překrývat zloba. Caleb, jako by toho blbečka nevarovala, jako by mu neříkala, aby odešel... Stáhla ho do svých pocitů, věnovala mu plnou dávku bolesti, kterou jí způsobil. Z obýváku se ozvalo dlouhé zavytí. Škodolivě se usmála a opět se propadla do sladkého nevědomí.

V obýváku všichni strnule koukali na Caleba, ten se teprve vzpamatovával: „Vážně to dost bolí," trhavě oddechoval. „Ta mě určitě zabije," pomyslel si. Violet si s tím očividně nedělala takové starosti. V klidu popíjela svou čertvě uvařenou kávu. Věděla, jak bolí zlomené křídlo a také věděla, že se od té bolesti nedá nijak ulevit. Sama to nejednou zažila, ale Luna měla aspoň tu výhodu, že mohla zůstat ve své pravé podobě. Když se to stalo jí měnila se na den v člověka což, jí přivádělo k šílenství. „Za pár dní se z toho dostane."

Další den ráno se za Lunou stavil doktor. Dům byl téměř opuštěný. Violet s Marcusem šli do práce a Caleb se hrabal v garáži v autě, příchodu hosta si vůbec nevšiml. Dům byl natolik zamořený upířím pachem, že jeho buňky otupěly a přestával mu to tolik vadit. Carlisle vešel dovnitř. Hned mezi dvěřmi ho přes nos praštila nevábná vlčí vůně. „Psi," pomyslel si a přestal dýchat, pak se trochu zastyděl. Ladně vyběhl schody nahoru a několikrát jemně zaťukal na dvěře do Lunina pokoje.

„Dále," vzdychla. Vzal za kliku a vkráčel dovnitř. „Asi blouzním," zaúpěla. „Myslím, že nikoliv," doktor jí věnoval okouzlující úsměv. „Dobré ráno Luno. Jak Vám je?" zeptal se téměř božským hlasem. Zhluboka se nadechla, pod tíhou jeho vůně se zachvěla každá buňka v jejím těle. „Nikdy mi nebylo líp," vyhrkla pravdivě. Bolest v křídle otupěla, začalo se hojit rychleji než očekávala. Ještě před chvílí měla svůj mozek pod kontrolou. Teď díky jeho přítomnosti hlásil error - chyba systému. „Můžu se na to podívat?" „Jste laskavý, ale myslím, že není třeba, zítra nejpozději pozítří budu v pořádku." „Přeci jen budu klidnější, když to zkontroluju." Ušklíbla se, sama byla doktorka a věděla, co je pro ní nejlepší, ale zatím ho nechávala v sladké nevědomosti.

Dotkl se jí. V tu chvíli se její jemné prachové peří načechralo, jako by jí naskočila husí kůže. Další ERROR. Její srdce vynechalo, zatajila dech. Rychle stáhl ruce zpátky. „Nemusíte se bát doktore, nebolí to, jen váš dotek, je poněkud zvláštní." „Omlouvám se, to víte nedostatečné prokrvení končetin," oba se zasmáli. „Příjemně chladí, ale myslím, že krve v sobě teď máte víc než já... Jaký byl lov?" překvapila ho. „Předpokládám, že toho medvěda, co jsem si vyhlídla už si asi nedam..." tvářila se naoko posmutněle. „Nebyl tak dobrý jak vypadal."

Povídali si několik hodin. Navzájem se vyměňovali informace o svých druzích, ale Luna se zatím vyhýbala tomu, aby se zmínila o svém nadání. Naopak on se nezmiňoval o své rodině. „Už bych asi měl jít, děkuji za velice příjemné dopoledne." „A odpoledne," Luna mrkla na hodinky, které ukazovali osm večer. „Měla bys odpočívat." Luna se začala smát. „Co jsi tady, jsem se ani nepohnula, cítím se opravdu odpočatá. Zapomněla jsem se zmínit o tom, že když jsem takhle opeřená, nepotřebuju spát." „Stejně bych měl jít." Smutně se na něho podívala. „Přijdeš zítra?" „Rád." V těchto několika hodinách se léčilo nejen zlomené křídlo ale i jeho zlomené srdce.

Pohnula s křídlem a nic, hojení skočilo. Posadila se na postel. „Co děláš?" udivil se Carlisle. „Jednak už jsem celá přeleželá," obě ruce dala za hlavu a zkontrolovala křídlo, „a navíc po fraktuře není ani památky." „Jsi vážně fascinující," usmál se spokojeně. „Zřejmě to nebylo tak hrozné. Bože já mam ale hlad. Půjdeš se mnou?" „Proč ne." vstala z postele a otočila se k němu zády. Najednou křídla zmizela a stála před ním „obyčejná" dívka od pasu nahoru nahá. Udělala mu to schválně. Její silueta se zdála býti dokonalá v kombinaci s jejím andělský obličejem a okouzlující vůní vražedná. Natáhla si přes hlavu červený top a... křuplo jí v rameni. „Au," sykla. „Si v pořádku?" Carlisle jí starostlivě chytil kolem ramen. Otočila se k němu se zářivým úsměvem. „Jistě," jeden druhému se vpíjeli do očí. Tolik toužila po jeho polibcích, ale nechtěla to kazit. Ještě potřeboval čas. Stále nepřekonal žal nad ztrátou milované ženy. „Půjdeme," neochotně přerušila nastalé ticho.

Společně doběhli na louku u útesu. Luna zavětřila. „Dala bych si něco sladkého..." znovu ochutnala vzduch a v tom to ucítila. Laň. Menší stádo kopytníků se vynořilo na okraji lesa. Carlisle zůstal strnulý jako socha. Luna se rozběhla směrem na druhou stranu od stáda, v běhu si sundala top a seskočila z útesu. O chvilku později kolem něj prosvištěla oblohou. Zhluboka se nadechl aby si vychutnal její úchvatnou vůni, zavřel oči, na tváři pocítil jemný dotek peří. Když otevřel oči už držela svou kořist. Zlehka jako když se láme párátko zlomila lani vaz. A pak se zakousla do šťavnatého masa. Živila se nejen krví svých obětí, ale i masem. Když se nasytila, vrátila se ke svému doprovodu. „Ty si nedáš?" „Nemám chuť." z koutku úst jí stékala krev, kapesníčkem jí otřel. „Galantní v každé chvíli," škádlila ho.

Posadili se společně na okraj útesu a hleděli zasněně do vln. „Říkala si, že máš chuť na něco sladkého, laň je sladká?" trochu se ušklíbl. „Jistě, byl to velice mladý kousek, voněla jako rozkvetlá louka a stejně tak dobře i chutnala. Víš na rozdíl od tebe, jsem od přírody, jestli se to tak dá říci, všežravec, nedělá mi problémy se ovládat, abych nelovila lidi, i když jejich chuť a vůně je nezaměnitelná, co si budeme namlouvat. Copak ty nevnímáš jemné detaily mezi chutěmi zvířat?" Před jejíma očima proběhla krátká vize - on nikdy člověka neulovil, neuvěřitelné. „Promiň, vím, že si lidi nelovil," vyhrkla bezmyšlenkovitě. Zaraženě se na ní podíval, nechápal jak tohle mohla vědět. „Marcus se zmínil," rychle to zamluvila. „No Luno, upřímně neraději lovím šelmy, jejich vůně je podobná člověku, a předpokládám, že i chuť i když ověřovat to nehodlám." „Škoda, že tu chuť nevnímáš jako já, pochutnal by sis." „Za ty roky, jsem si na to opravdu zvykl, vlastně tu chuť prakticky nevnímám je to jako víno, některé je lepší a jiné ne, ale obojí má stejný účinek." Tvářil se u toho hodně vážně ale Luna se začala hrozně smát. „Co?" usmál se na ní a odhalil nebezpečné zuby. „Víš, pobavila mě představa toho jak piješ víno, vzpomněla jsem si na Drákulu a jeho slavné - nikdy nepiji víno," řekla to tak vážně, že i on se začal smát ... znovu hleděli jeden druhému do očí ... vydrželi to až do svítání. Dokud se jeho kůže nezatřpytila pod prvními paprsky slunce.

Předchozí díl SETKÁNÍ

Další díl NENÍ KREV JAKO KREV

Autor: Luna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny - VI. kapitola - LÉČBA: