Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený svět - 16. díl

25.01.2011 (14:45) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1418×

16. Příprava na bitvu a odpuštění

„Je pryč,“ vydechla Rosalie smutně.

„Čeká ho skvělý život,“ odhalila Alice.

„Dobrá. Nechme Carlislea Carlislem. Máme důležitější věci na práci. Musíme se připravit na boj. Proto se ptám našich hostů, kdo z vás jde do toho s námi?“ promluvil Stefan.

„Samozřejmě jdu s vámi,“ nabídla se Bella.

„I já bych ráda šla. Chci vyzkoušet svou novou sílu,“ přidala se Rosalie nadšeně.

„Já také,“ ozval se Edward.

„Jsi člověk,“ namítl Stefan.

„Ale už jím být nechce. Chce proměnit. Hned teď,“ odpověděla za něj Alice.

„Je to tak?“ zeptal se Stefan. Edward přikývl. Stefan se otočil na Emmetta. „A ty?“

„Počkám až skončí bitva a pak bych chtěl poslat zpět,“ odpověděl Emmett.

„Budiž,“ zamumlal Stefan. „Alice, běž Emmetta odvézt do podzemí hradu, kde bude v bezpečí. A vezmi s sebou i ty, kteří jsou příliš mladí na boj. Potom se připrav na bitvu,“ rozdával rozkazy Stefan.

„Williame,“ obrátil se k Williamovi, „pomoz Rosalii a Belle připravit se na bitvu.“ Alice pobídla Emmetta, ten se s omluvným pohledem podíval na Rosalii a pak šel za Alice. William vedl děvčata na opačnou stranu, kde se rozprostírala pláň. „A ty, Edwarde, pojď se mnou.“

Edward nasucho polkl a pak následoval Stefana do jednoho z temných domů. Vevnitř byli dva muži, kteří o něčem horlivě diskutovali. Muž, který se na Edwarda s úsměvem podíval, byl starší a s pár vráskami. Nejspíš prošel přeměnou ve straším věku. I přesto všechno byl velmi krásný. Druhý muž se na něj ani nepodíval místo toho zavřel oči a na něco se velmi pečlivě soustředil. Byl to vysoký blonďák s laskavým pohledem.

„Tohle je, Edwarde, Gideon,“ řekl Stefan a ukázal na muže, který stál a usmíval se, „a tohle je Karl.“

„Těší mě,“ řekl plaše, ale zdvořile, Edward.

„Opravdu se chceš stát upírem, Edwarde? Jsi si tím jistý?“ ujišťoval se Stefan.

„Ano, naprosto,“ odpověděl Edward velmi rozvážně.

„Dobrá. Gideon tě přemění a Karl zajistí, abys přeměnu přežil a neměl velkou žízeň. Neměj strach! Naprosto jim důvěřuji,“ vysvětlil Stefan. „Já ti zatím seženu něco k jídlu. Pro upíra,“ řekl a odešel.

„Lehni si na zem,“ pobídl ho Gideon. Edward tak učinil.

„Zajistím, aby pro tebe byla přeměna co nejméně bolestivá, ale přesto něco ucítíš,“ promluvil poprvé Karl a přisedl si k ležícímu Edwardovi.

„Jak?“ vysoukal ze sebe Edward.

„Jsem něco jako léčitel. To je má schopnost. A tu naplno využívám,“ vysvětlil Karl.

„Jsi připravený?“ zeptal se Gideon.

Edward hluboce dýchal a uklidňoval se. Po chvíli řekl trochu skříplým hlasem: „Ano.“

Jakmile to řekl, Gideon na nic nečekal a zakousl se Edwardovi kousek od krční tepny, pak se odtáhl a snažil se dostat Edwardovu krev z úst. Zatímco Karl měl pevně semknuté rty a zavřené oči, přitom se mírně pohupoval a vypadal velmi soustředěně.

V Edwardově těle se zatím odvíjela nepopsatelná reakce. Edward cítil chlad, který se ale každou chvíli střídal s žárem. Jeho tělo bojovalo s jedem, který přišel od Gideona. Tělo bojovalo, ale Edward ne. Nechal se poddat síle, kterou jed bojoval za to, aby tělo bylo jeho. Chtěl být upírem.

Dlouhé minuty se Edwardovo tělo mírně třáslo, až se pak úplně zastavilo. S tím se zastavil i tikot srdce a sebemenší reakce v jeho těle. Edward otevřel oči a na svět se díval jiným pohledem. Cítil se jiný. Silný a mocný. Pak si pomalu sedl a prozkoumával dům, v kterém byl. Až teď si všiml jednotlivých detailů výzdoby. Až teď vnímal každou vrásku na Gideonově tváři. Až teď byl všímavý.

Zatímco Edward prozkoumával dům, vřítil se dovnitř Stefan a za ním dva muži. Každý z mužů nesl dva kance. Hodili je před Edwarda, kterému se rozzářili oči.

William vedl Rosalii a Bellu na rozsáhlou pláň, kde byli ostatní a cvičili se ve své rychlosti a síle. Viděli nejrůznější páry, jak se po sobě vrhají, utíkají, vyhýbají se a naznačují rány. Viděli dokonce některé, jak používají své schopnosti proti ostatním, ale zařizují to tak, aby se jim schopnosti vyhnuli.

„Tohle je naše oficiální cvičiště,“ prohlásil William a vedl děvčata na východní stranu pláně. „Elain!“ zavolal na dívku, která stála opodál a pozorovala jeden z párů. Dívka byla v mžiku u něj, obdařila ho překrásným úsměvem a poslouchala jej.

„Nauč Bellu pár triků,“ pobídl ji. Elain přikývla, chytla Bellu za ruku a táhla ji opodál, kde jí vysvětlovala některé úhyby. „A tebe si vezmu na starost já, Rosalie, neboť jsi čerstvě novou upírkou a máš se co učit.“

Na to se William narovnal a skočil po Rosalii, která ale hbitě uhnula. Zasmála se zvonivým smíchem a v duchu si tleskala, že ji nebude mít za tak neschopnou.

Alice za patami Emmetta procházela vesnicí a vybírala mladé upíry, kteří nejsou dost zkušení na to, aby bojovali. Většinou to byli děvčata okolo patnácti let nebo mladší chlapci. Když Alice obešla celou vesnici a ujistila se, že má všechny, zamířila si to k hradu, který byl spojen se skálou.

„To je naše útočiště. Říkáme mu Hvězda,“ vysvětlovala Alice Emmettovi. „V podzemí budete všichni v bezpečí. A kdybychom náhodou prohráli bitvu, tak jsou pod Hvězdou tajné chodby, které vás vyvedou ven na druhou stranu.“

Dále šli mlčky. Alice je vedla dále k Hvězdě. Pak prošli obrovskou bránou, která byla vyrobena z nějakého těžkého a neznámého kovu. Alice nezdržovala a hned zamířila po schodech dolů do podzemí následována ostatními. Sešli nejméně pět pater dolů. Octli se v místnosti, která byla malá, ale velmi pohodlná a útulná. Vedli do ní jen troje dveře. Jedny byly ty, kterými přišli, a ty byly skvěle zabezpečeny a daly se tudíž otevřít jen zevnitř. Druhé byly obyčejné dřevěné v rohu místnosti.

„Ty dveře vedou nahoru do strážní věže, která je zabudována ve skále. I ta je bezpečná. Slouží k tomu, abyste se popřípadě mohli podívat na bitvu, ale to vám moc nedoporučuji,“ vysvětlovala Alice Emmettovi a ostatním. „A poslední dveře,“ ukázala na skryté dveře, které by se bez důkladného hledání nenašly, „vedou k těm chodbám, o kterých jsem mluvila.“ Na to se otočila, mrkla na jednoho z chlapců, a jedno z mladých děvčat za ní okamžitě zavřelo dveře.

Emmett se posadil do rohu místnosti na židli a zíral do země.

„Ty jsi, Emmett, viď?“ promluvil vedle něj malý chlapec, na kterého Alice mrkla.

„Ano,“ odpověděl Emmett a zvědavě si chlapce měřil.

„Já… Alice mi řekla, že bych pro tebe mohl něco udělat, víš? A abys tomu rozuměl, dokážu jaksi povolat duše… ze záhrobí, nebo jak se tomu říká. Mohl bych povolat duši tvého bratra a ty bys mu mohl říct to, co jsi nestihl,“ vysvětloval tiše chlapec. „Alicin nápad,“ dodal.

Emmett vyjeveně zíral na chlapce a pak pomalu přikývl. Byl tak zvědavý, že nemohl odolat přijmout jeho nabídku. Chlapec se usmál a zavřel oči. Potom se před Emmettem objevil duch jeho bratra Jaspera. Když ho Jasper spatřil, oči se mu rozzářily a usmál se na bratra.

„Jaspere!“ vyjekl Emmett a objal svého bratra ke svému vlastnímu překvapení.

„Vím, co tě trápí, bratře,“ ozval se nefalšovaný hlas Emmettova bratra a Emmettovi se z toho nahrnuli slzy do tváře. „Nemůžeš za mou smrt. Bránil jsi mě před tou dravou šelmou. Nemůžeš za to a já nechci vidět, jak se dál trápíš. Odpouštím ti, ačkoliv nemám co,“ pokračoval Jasper a stále přitom objímal svého bratra. „A dám ti radu, bratře. O jednoho milovaného člověka jsi už přišel. Nenech se připravit i druhého.“ Na to Jasper zmizel z Emmettova náručí. Emmett se sám pro sebe usmál a jeho myšlenky se ihned stočily k Rose.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený svět - 16. díl: