Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracené dětství 2 - 11. kapitola

Tak a máte tu vaši vysněnou druhou řadu povídky Ztracené dětství. Jinak nemám co dodávat. K povídce... Co se stalo, když Ness auto vypovědělo službu a ona sama s Jayem zůstala u Portlandu? Jak na to bude reagovat Alice? Povídka věnovaná Akimamat.

Alice pro mě přijela, jak řekla. Čekala jsem na ni necelých pět minut a od toho, co mě Jay políbil, jsem nemluvila ani jsem neměla sílu se mu podívat do obličeje.

„Co se děje? Jsi nějaká sklelslá. Kdo byl ten kluk, s kterým jsi tam byla?“ chrlila na mě otázky.

„Alice, Alice zpomal.“ Ani se na mě nepodívala.

„No... nic se neděje. Skleslá nejsem a ten kluk, s kterým jsem tam byla, byl Jay,“ řekla jsem a ona se na mě podívala a nějakou dobu mě propalovala pohledem.

„Nevypadá to jako nic, Nessie. Ty víš moc dobře, že mi můžeš říkat úplně všechno,“ odbočila z hlavní silnice k našemu domu, „ale půjdeme se někam projít a ty mi to řekneš, ano?“ Jen jsem kývla. Byla jsem ráda, že mam tak moc hodnou, laskavou a vševědoucí tetu. Sice mě někdy štve, ale to je detail.

Jakmile zaparkovala, tak jsme vystoupily a ona upíří super rychlostí přiběhla ke mně.

„Půjdem?“ zeptala se. Opět jsem jen kývla a my jsme vyrazily někam k lesu.

„No...“ vydala jsem ze sebe. Totálně jsem nevěděla, jak jí to říct.

„No? Tos mi toho tedy řekla,“ zašeptala, ale i tak to bylo více, než dost zřetelné.

„Prostě já šla do třídy a cestou narazila na Jaye. Už od prvního pohledu jsem k němu cítila něco, co jsem nikdy necítila. Ve třídě na mě pořád civěl jako na ufo, ale já to ignorovala a my si pořád a pořád povídali. Po škole, když jsem byla na parkovišti, tak jsem se ho zeptala, jestli nechce svést domů. Řekl, že klidně, tak jsem ho tedy odvezla. No, neodvezla, protože mi v polovině cesty došla nádrž a proto jsem ti volala. Abys pro mě přijela. Jakmile jsem ale dala mobil do tašky, tak se to stalo-,“ zasekla jsem se.

„Co se stalo?“ zeptala se jakoby zamraženě.

„N - naše pohledy se střetly a-“ opět jsem se sekla.

„Aha...“ Asi si to dokázala sama dokončit. Objala mě a já jí začala vzlykat do mikiny.

„Doufám, že víš, že jsi udělala totální pitomost a nehodláš v tom pokračovat,“ řekla, když mě od sebe odtáhla.

„Alice, je to můj život, ne tvůj, tak mi v tom prosím nebraň.“ Otřela jsem si oči, podívala se na ni a rozběhla se domů. Ona tam jen stále opařeně stála a zírala na místo, kde jsem asi před deseti vteřinami stála.

Jakmile jsem doběhla domů, tak jsem všechny pozdravila a pak se vydala do pokoje. Rozpustila jsem si vlasy a s povzdychem jsem ji položila na stolek.

„Tak to nechápu.“ Jen jsem rozespale spadla do postele a po chvilce mě pohltila říše snů.

***Druhý den***

Ráno mě probudil budík, který jsem málem zlostí prohodila oknem. Promnula jsem si oči a otevřela je. Sluneční paprsky mi zableskly do očí a já je v tu ránu oslepeně zavřela. Počkat, slunce? No dobrý, takže dnes půjdu do školy sama.

Znovu jsem otevřela oči. Už to bylo lepší a já zazívala. Povzdechla jsem si a o chvilku později jsem donutila své nohy k pohybu. Nějak záhadně jsem se došourala do koupelny, kde jsem se osprchovala, udělala ranní hygienu a šla jsem směrem k mé obrovské šatní skříni. Teda... Došla bych tam, kdyby mi do cesty neskočila Alice a do rukou mi nervala oblečení.

„Prosím, udělej mi radost,“ udělala na mě psí oči, kterým se nedalo neodolat.

„Jasně...“ povzdechla jsem si a ona odešla. Všichni se chovají nějak divně. Pomyslela jsem si.

Takže to máme... Černé legíny, rudé minišaty a rudé balerínky. Všechno jsem si na sebe oblékla a šla jsem si už jen rozčesat vlasy. Lehce se mi vlněly po zádech. Asi bych si je měla nechat trochu zkrátit, protože už je mám těsně nad zadek a někdy mě to štve.

Usmála jsem se sama na sebe, vycupitala z pokoje, který jsem zavřela a mířila jsem si to do obýváku.

„Ahoj, všichni,“ pozdravila jsem je jako každé ráno.

„Ahojky,“ řekli unisono. Tedy krom mamky, která ke mně přiběhla a objala mě. Stejnak se chovali velice divně.

„Jaké si mohu vzít autíčko?“ zeptala jsem se.

„Klidně si vem mé Ferrari,“ usmála se na mě mamka.

„Jasně, moc díky,“ dala jsem jí pusu na tvář a já odcupitala do garáže. Došla jsem až k autu, které jsem otevřela a na místo spolujezdce jsem si hodila batoh s učením a nakonec jsem si nastoupila a rozjela jsem se směrem ke škole. Pořád mi mozek zůstával u toho, co se včera stalo. Snažila jsem se to nechat plavat, ale nešlo to.

Dojela jsem ke škole a auto zaparkovala na našem obvyklém místu. V úplném rohu parkoviště. Vystoupila jsem, ale jak jsem zjistila, nikdo na parkovišti nebyl. Divné. Pomyslela jsem si.

Koukla jsem se na nebe, které se pomalu, ale jistě zatahovalo. Ale pochybuji, že by mí ,sourozenci' přišli, protože když to neudělali ještě nikdy, proč by to dělali teď? To by docela nedávalo smysl.

Potřebovala jsem si ještě něco zařídit, takže jsem musela do lesa. No, samozřejmě, že jsem ráno zapomněla na lov. Velice neobvyklé. Když jsem byla asi třicet metrů v lese, tak jsem na puse ucítila kapesník a po chvíli jsem o sobě vůbec nevěděla.

***

Klížila se mi víčka. Najednou mi připadalo, jakoby měla přes deset kilo.Trvalo mi to dlouho a stálo mě to hodně síly, ale přesto jsem je otevřela. To, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Ležela jsem v nějakém špinavém koutě. Vlastně, špinavý byl celý sklep nebo jak to nazývat. Zdi už nebyly bílé, ale nažloutlé, pavučiny byly, kde se jim zachtělo a smrdělo to tu. Byl cítit vlhký a teplý vzduch, ale když jsem se nadechla pořádně, tak jsem ucítila krev. Moji krev. Moje krev mi nevoněla jako ty ostatní, protože byla má a byla jsem poloupír, takže ze mě byl cítit i upír.

Vrzly dveře a asi sekundu na to se otevřely a v nich stál...

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracené dětství 2 - 11. kapitola:

wow pokračko

Přidat komentář:

Nick:

Text: