Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změnili jste mi život! 5. kapitola

30.07.2012 (07:30) • TerryBells • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1361×

„Co jsi říkal?“ Něco jsem slyšela. Jako by se radoval, takový medový smích.

„Ne, nic. Slyšel jsem jen tebe, jak si řekla máma,“ řekl, jakoby se nic nestalo.

„Ale já nic neřekla, vážně.“ Přitom jsem se na něho podívala jako na blbečka.

„Možná máš ještě nějakou moc, už jsem o ní slyšel, ale myslel jsem, že jsou to povídačky,“ řekl mi.

„O jakou moc jde?“ zeptala jsem se nadšeně.

„Možná umíš komunikovat pomocí myšlenek,“ řekl pobaveně.

„Dotkni se mě a na něco mysli,“ pokračoval.

Teď na něco mysli, no tak! Hlavně nemysli na jeho zadek! No super pozdě!

Na Edwardovi jsem viděla začínající smích.

„Dělej, mně je jedno, co si budeš myslet!“

Tak fajn, položila jsem svou ruku na tu jeho a počítala jsem.

Jedna, dva, tři, čtyři...

„To je vážně originální,“ řekl se smíchem.

Měla jsem pořád svoji ruku na něm. Najednou jsem uslyšela: „Je tak krásná, mám jí to někdy říct? To je hloupé. Možná časem, ale když ona se na mě dívá takovým krásným pohledem. Nechci nic říkat, ale v těch džínech, co ji dala Alice, má fakt dobrý…“ To poslední jsem doplnila za něj, ale už nahlas.

„Myslíš zadek?“ Díval se na mě, jako bych spadla z višně.

„Jak to, že ty... Moc se omlouvám, ty jsi slyšela všechno?“

„Úplně…“

„Omlouvám se za ty myšlenky. Vím, že to musí být nepříjemné. Sám je čtu, a kolikrát slyším ty nechutné myšlenky, co si myslí ostatní…“ Ani nedokončil větu a já mu přitiskla prst na rty.

„Pšššt, mně to nevadí. Taky se mi líbíš,“ řekla jsem v rozpacích.

„Vážně? Chci říct, super,“ radoval se.

„Takže, já umím komunikovat myšlenkami?“ zeptala jsem se.

„Asi ano,“ odpověděl.

„Super!“ vykřikla jsem.

„Můžeš pro mě něco udělat?“ zeptal se náhle.

„Cokoli!“ vychrlila jsem ze sebe.

„Zatím to nikomu neříkej, budeme si z nich dělat legraci,“ řekl nadšeně.

Pohled Edward:

Taky se jí tak líbím? Super, super, super!!! Něco jsem si uvědomil, už chápu všechny, kterým jsem se kdy vrtal v hlavě.

Bella se na mě dívá! Nastavit andělský pohled. Zabral, usmála se! Podíval jsem se z okna. Kde jsou ostatní? Proboha, to jsem tak pozadu? Ani neslyším jejich myšlenky. Počkat, já to tu neznám. Kde to jsme? Asi jsme se ztratili, co jí mám říct? Nic jí neřeknu. Najdu nějakou cestu.

„Edwarde, nechci nic říkat, ale tady tou ulicí jedeme už po třetí.“

Tak si toho všimla…

„No, asi jsme se ztratili,“ řekl jsem váhavě.

„Ne, neztratili, už vím, kde jsme. Ty máš vážně špatný navigační systém.“ Při tom si poklepala na hlavu.

„Když myslíš,“ řekl jsem. Přitom jsem se pousmál.

Netrvalo dlouho a parkoval jsem před naším domem.

„Páni! To je váš dům?“ zeptala se.

„Teď už i tvůj.“

Na to se jen usmála.

„No, stejně se budeme muset odstěhovat,“ prohodil jsem.

Vystoupili jsme z auta a mířili jsme si to rovnou k domu, když na mě někdo skočil. Ani jsem se nemusel podívat, a věděl jsem, že je to Emmett.

„Kde jste byli tak dlouho? Měli jsme o Bellu starost,“ řekl ustaraně Emmett. Ano ustaraně.

„Tak trochu jsme zabloudili,“ řekla Bella.

„Edward zabloudil? To není možný, je to kravina. Ten se vyzná všude líp, než my všichni dohromady,“ smál se Emmett.

„Bello, pojď dovnitř,“ křikla na ni Esmé.

Bella:

Vešla jsem do té ohromné vily. Byla na půl prosklená, krásně zařízená. Najednou jsem se zastavila a řekla jsem svou myšlenku nahlas: „Kde máte rakve?“

„Rakve…“ opakoval Emmett.

„Podle filmu Interview s upírem se taky neřiď,“ řekl Edward.

„Proč by se měla řídit podle filmu?“ zeptala se Rose.

„Už z ní byla Buffy,“ odpověděl jí se smíchem v hlase Jasper.

„My nespíme,“ řekl najednou Carlisle.

„Nikdy?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ne, nikdy,“ řekl pro změnu Edward.

„Tak to je super,“ řekla jsem nadšeně.

„Fajn, takže vyjíždíme tak za dvě hodiny. Už jsem zarezervoval letenky. Alice, Esmé ti omezila kufry jen na patnáct a pro Jaspera pět,“ oznámil nám Carlisle.

„No, tak to v žádném případě! To nejde,“ protestovala Alice.

„Jo a tobě, Emmette, zakázala to CD s Miley Cyrus,“ dodal ještě Carlisle.

„Ty posloucháš Miley Cyrus?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„No, on to přímo neposlouchá, ale když nás chce naštvat, tak si pustí písničku Party in the USA, ale ne že by ji poslouchal nějak potichu. On má totiž takové super stereo,“ vysvětloval mi Edward.

„Tak tuhle písničku nenávidím,“ řekla jsem pobaveně.

„Nejsi sama,“ šťouchla do mě Rose.

„A co ráda posloucháš?“ zajímal se Edward.

„No, mám moc ráda klavírní skladby, nejčastěji poslouchám Debussyho, ale z těch novějších skladatelů mám ráda Alexandera Desplate,“ řekla jsem.

„Umíš hrát na klavír?“ zeptala se Alice pobaveně.

„Tak trochu.“

„Zkus něco zahrát,“ prosil Emmett.

„Nejsem žádný virtuos,“ odmítala jsem.

„No ták,“ škemral.

„Viděl jsi, jak dopadla ta klika ode dveří, ne? Chceš, aby tak dopadl i ten klavír?“ zeptala jsem se.

„Ty bys to uměla zařídit? Už bychom nemuseli poslouchat to věčné Edwardovo brnkání!“

„Emmette, ty brnkáš! Já hraju,“ obhajoval se Edward.

„To bylo jenom jednou, když jsem se nudil! Už bych na ten debilní nástroj nikdy nehrál, nikdy. Protože to stejně nehrálo, jak jsem chtěl!“ vykřikoval pohoršeně.

„Já ti dám debilní nástroj!“ řval Edward.

Ani jsem nestačila mrknout a ti dva byli v sobě.

„Tak se perou často?“ zeptala jsem se Alice.

„Maximálně dvakrát denně,“ odpověděla.

„Od sebe, hned!“ Esmé vlítla do místnosti jako tajfun.

„Zničíte mi celý dům, za pár let se sem budeme zase stěhovat. A já se chci ještě někam vrátit! Takže od sebe, hned!“ dokřičela. Na tak drobnou ženu má teda hlas.

Mezitím se šla Alice, společně s Jasperem balit. Následně odešla i Rose s Emmettem. Celou cestu nahoru si Emmett stěžoval, že by vyhrál, kdyby ho Esmé od Edwarda neodtrhla. Nad tím jsem mohla jenom zakroutit hlavou, Edward ještě dodal něco jako no comment.

„Edwarde, chceš pomoct s balením?“ zeptala jsem se.

„Ne, to je dobré. Budu to mít tak za pět minut.“

„To máš sice pravdu, ale spolu bychom to mohli mít za dvě a půl minuty,“ ohradila jsem se.

„Na tom něco bude,“ řekl pobaveně.

Vyšli jsme spolu po schodech do jeho skoro apartmá.

Měl to tu nádherné, jedna část pokoje byla prosklená a na druhé straně měl knihovnu přes celou stěnu. Tolik titulů knih, bylo to úžasné. Doufám, že si od něj někdy budu moct nějakou knihu půjčit.

„Páni, máš to tu tak krásné a prostorné,“ vykoktala jsem ze sebe.

„To všechno Esmé, má vážně úžasný vkus.“

„Bello! Bello! Kde je má holčička!“ řvala žena, kterou znám.

Najednou byla v Edwardově pokoji má mat…, chci říct Renée.

„Co jste ji to udělali? Můžete mi to někdo říct?“ řvala jako smyslů zbavená.

V té době byli u Edwarda už všichni Cullenovi.

„Renée? Co tady proboha děláš? Jak víš, kde jsem?“ ptala jsem se.

„Ale nedělej, že ti to nedošlo! Teď jsi to, co já! Chladnokrevný vrah!“ řekla.

„Já ale nejsem vrah, nikoho jsem nezabila!“ křikla jsem.

„Jo? Tak mi vysvětli, jak se živíš. Doufám, že nejsi jedna z těch ubožáků, co se živí tou hnusnou zvířecí krví.“ Přitom se ošila.

„A co když jsem?“ zeptala jsem se. Všichni Cullenovi na nás jenom zírali.

„Mohla jsem to tušit, že jsi takový slaboch jako tvůj otec. Udělala jsem dobře, že jsem vás předtím opustila. Ty asi nechápeš podstatu upírství, že? Upír musí být chladnokrevný, zlý. Nesmí mít soucit! A nikdy se nesmí zamilovat. Když se ti tady to stane, tak jsi jenom hanba pro náš rod!“ promlouvala nám do duše.

„Vypadni!“ řekla jsem celkem potichu.

„Ubožáku, ani mi nechceš nic udělat? Zabít mě? Utekla jsem od vás. Zradila jsem vás!“

„Řeknu ti to naposledy! Vypadni! Už tě nikdy v mé věčnosti nechci vidět! Rozumíš? Ty jsi hanba pro náš rod!“ Pořád tím klidným tónem.

„Bez tebe, Isabello, ne! Jsi moje dcera, ty mě musíš poslouchat,“ řekla rázně.

„Moje matka nejsi od té doby, co jsi nás opustila. Už radši vypadni!“ křičela jsem.

„Já si pro tebe jednou přijdu a ty toho budeš litovat.“ S těmito slovy opustila dům. Abych pravdu řekla, tak jsem byla trochu v šoku.

Dlouho nikdo nepromluvil, až pak najednou Emmett.

„Můžete mi někdo vysvětlit, co to bylo?“ zeptal se zmateně.

„To byla moje matka,“ řekla jsem prostě.

„Ty máš velice zajímavou rodinu a praštěnou matku,“ řekl Emmett.

„Emmette!“ zařvali všichni.

„Ne, má pravdu. Musíme okamžitě vypadnout. Tedy pokud jste si to s tím, že mě přijmete k sobě, nerozmysleli,“ řekla jsem se pochybovačně.

„To ani náhodou! Zůstáváš s námi!“ řekla rozhodně Esmé.

„Moc vám všem děkuji.“

„Nemáš vůbec zač, spíš bych se měl pořád dokola omlouvat já. Za to, co jsem ti udělal,“ řekl Jasper rázně.

„Tak to jdeme dobalit?“ zeptal se po chvilce Edward.

Všichni souhrnně kývli hlavou a odešli. V pokoji jsem zůstala jen já a Edward.

„Máš velice zajímavou matku,“ řekl po chvilce.

„Není to moje matka! Možná biologicky, ale jinak vůbec.“

„Chápu. Ty jsi tušila, že tvoje matka je upír,“ oznámil. Uvažovala jsem, co mám říct.

„No, potom, co jste mě přeměnili, jsem to věděla.“

„Ale, jak to?“ zeptal se nechápavě.

„Před výletem do hor, se k nám stavila. Chtěla si mě odvést. Teď už chápu proč – přeměnit mě. Já jsem ale odmítla, řekla bych, že byla naštvaná, ale potom, co jsem ji řekla, že bychom se mohly vídat, byla trochu vlídnější.“ Edward celou dobu poslouchal.

„Neboj, my tě nadáme,“ řekl s úsměvem na rtu.

„Já sebe taky ne a ani nikoho z vás.“ Přitom jsem se usmála.

„Proč od vás tehdy vaše matka vůbec odešla?“ zeptal se.

„Můj otec mi řekl, že toho bylo na ni moc. Myslel si tehdy, že má přítele. Byla tak trochu přikována ke knihám a telefonu. Pořád si s někým volala. Teď už mi dává smysl, s kým si volala. Chtěla bych si podat toho upíra, který z mé matky udělal to, co je. Jak na to mohla kývnout?“ přemítala jsem nahlas. Edward se ani chvíli nehnul a celou dobu mě poslouchal.

„Volturiovi,“ řekl.

„Kdo jsou Volturiovi?“ zeptala jsem se.

„U nás něco jako královská rodina. Oni se živý lidmi a mění lidi v upíry, ale jen v tom případě, že mají nějaký dar, jinak poslouží jako malá svačinka,“ vysvětloval.

„Takže Renée má nějaký dar,“ řekla jsem prostě.

Přisedla jsem si k Edwardovi.

„Měli bychom balit, ale nechci nic říkat.“ Při tom jsem se na něj usmála.

„Asi máš pravdu.“

Autor: TerryBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změnili jste mi život! 5. kapitola: