Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zmatení upíři aneb Hra na lidi - 1. kapitola

26.05.2011 (07:15) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2662×

1. kapitola

Bella:

Seděla jsem ve svém miláčkovi a jela směr městečko Forks. Na sobě jsem měla džíny a tričko. Právě jsem míjela velkou tabuli, na které bylo napsáno: Vítejte ve Forks.
Roztomilé, možná to tady nebude tak hrozné, přece jen tátu už jsem opravdu dlouho neviděla, dostávala jsem od něj akorát pravidelně přání k narozeninám, ale přání vám tátu nevynahradí.

No jo, ale kam teď? Vykoukla jsem z okénka.

„Hej! Promiňte, mohl byste mi poradit?“ křikla jsem na nějakého kluka, který šel okolo.

Uznale si prohlédl moje auto a pak zapískal při pohledu na mě. Protočila jsem panenky.

Jednou rukou se opřel o kapotu mého miláčka a usmál se na mě. Nenávistně jsem hypnotizovala tu ruku, která mi ohmatávala lak mého zlatíčka.

„Co bys potřebovala, kočko?“ zeptal se a mrkl na mě. Tiše jsem zavrčela, ale svůj hněv naštěstí pro něj ovládla.

„Mohl bys mi poradit, kde bydlí pan Swan?“ zeptala jsem se.

„Co za to?“ odvětil dráždivě a já už skřípala zuby.

„Dobrý pocit?“ zkusila jsem to.

Zavrtěl hlavou.

„Políbíš mě,“ rozkázal a já musela křečovitě svírat volant, abych tomu puberťákovi nedala co proto.

„Fajn, tak kde bydlí?“ zeptala jsem se a ten kluk mi podrobně popsal cestu.

„A teď mě polib,“ přikázal a nahnul se k okénku. Já dupla na plyn a on místo na mé rty dopadl na tvrdý asfalt.

„Sorry, to auto si dělá co chce. Pá, troubo!“ křikla jsem a vyjela na cestu.

Dojela jsem před malý domek, na jehož příjezdové cestě stálo policejní auto. A jsem tady...

Vystoupila jsem, ale svoje kufry nechala v autě. Nejdřív mu aspoň vysvětlím situaci, až pak mu dům zabarikáduji svými věcmi.

Usmála jsem se a po pár hlubokých nádechách zazvonila na zvonek. Z domku byla slyšet puštěná televize a šouravé kroky, které mi šly otevřít.

Klika klapla, dveře letí, Charlie vchází do dveří...

Zasmála jsem se pro sebe a usmála se na postaršího muže.
Trochu si pohrajeme.

„Dobrý den, já... dělám ve škole na vás referát a dozvěděla jsem se pár věcí, které bych potřebovala trochu více vysvětlit. Referát je na téma: Osoba, ke které vzhlížíme a já vás velice obdivuji,“ špitla jsem a zatvářila se stydlivě.
Táta se zdál potěšený.

„No dobrá, tak ať z toho máš jedničku, že?“ Přikývla jsem a následovala ho do obývacího pokoje.

Vypnul televizi a sedl si na gauč. Sedla jsem si taky.

„No, prý máte dceru, ale ve Forks jsem si nevšimla, že by se nějaká dívka jmenovala Swanová,“ začala jsem.

Obličej zkroutil do ublížené grimasy.

„Před mnoha lety jsme se se svou ženou rozešli. Ona však v té době měla poměr s velice dobrým právníkem, který mě označil na neschopného vola a do opatrovnictví naši pětiletou dcerku dostala ona. Nesměl jsem svou dceru kvůli mé ženě ani vídat. Byla to nejtěžší část mého života,“ soukal ze sebe, ale připadalo mi, jako bych v jeho očích uviděla zalesknout slzy.

„Víte, jak se má vaše bývalá žena teď?“ zeptala jsem se.

„Ta už se nemá nijak, společně se svým dalším manželem a naší dcerou měla autonehodu, nikdo nepřežil...“ S těmi slovy už se úplně rozbrečel.

Autonehoda... Tak takhle to zamaskovali...

„Já... Chtěla bych vám něco říct...“

„C... co?“ sápal ze sebe mezi vzlyky.

„Vaše dcera tu... autonehodu přežila...“

„Cože?! Kde je?! Musím ji okamžitě najít!“ bláznil táta.

„Nemusíte ji hledat, protože ona našla vás...“

„Jak to myslíte?“ ptal se nechápavě.

„Ahoj, tati,“ šeptla jsem a usmála se na něj. Ohromeně na mě zíral.

„Bello?“ Přikývla jsem. Na tváři se mu rozzářil nádherný úsměv a přivinul si mě do náruče.

„Ach, Bello, tolik si mi chyběla!“

„Ty mě taky, tati! Myslela jsem, že ses na mě vykašlal, máma mi nikdy neřekla, co se tehdy stalo.“

„Ale, beruško, to bych nikdy neudělal,“ šeptal mi do ucha táta a hladil mě po vlasech.

Užívala jsem si tuhle chvíli. Už takovou dlouho dobu jsem nepoznala, co je to rodičovská láska. Kdybych věděla, jaký táta je, klidně bych od mámy utekla, abych mohla být s ním. Nevím, jak se mu to povedlo, ale on i v bezcitné upírce dokázal probudit, něco jako cit.

V náruči mě držel ještě dobrých pět minut, pak se odtáhl a usmál se na mě.

„Zůstaneš tady? Nebyl by to problém, jestli bys chtěla, budu nadšený, zařídím vše, co bude potřeba. Ale nechci tě znovu ztratit, Bello.“ Usmála jsem se na něj.

„Vlastně můj původní záměr byl tady  zůstat. Jestli by ti to nevadilo. Klidně si můžu pronajmout byt, to není problém.“

„Neblázni. Dům je dost velký pro nás oba. Nahoře je jedna nevyužitá místnost, mohli bychom ji zařídit jako tvůj pokoj. Ale ještě předtím bychom si měli stanovit nějaká pravidla. Chápu, že už jsi dospělá a o svém životě budeš rozhodovat sama, ale aspoň něco mi slib. Až si sem budeš chtít pozvat nějakého... chlapce, tak mi třeba zavolej, jo? Abych se včas mohl vypařit. Opravdu nestojím poslouchat tvůj... milostný život,“ brblal a byl rudý jako rajče.

Já se rozesmála.

„Neboj, tati, nic takového nehrozí. A i kdyby, tak slibuju, že ti dám vědět klidně týden dopředu, jo?“ Pořád jsem se smála.

„Půjdeme teda nakupovat?“ zeptal se, aby změnil téma.

„Jistě.“ Zasalutovala jsem a on se uchechtl. Společně jsme vyšli před dům.

Upřeně zíral na moje auto.

Usmála jsem se.

„Tati, dovol abych ti představila lásku mého života,“ řekla jsem pyšně a pohladila kapotu auta.

„O Vánocích se budeme brát na Havaji,“ řekla jsem a vesele se na tátu usmála. Ten se pochechtával.

„Bello, ty seš teda číslo,“ smál se. Pousmála jsem se a chtěla nastoupit, pak jsem se ale zastavila.

„Ehm... Chceš řídit?“ zeptala jsem se a usmála se na něj. Nadšeně se mu rozšířily zorničky.

„Vážně, Bello? Můžu?“ Jásal zvesela jako malý kluk. Zasmála jsem se. Tak s tímhle tátou bude taky sranda.

Hodila jsem mu klíčky a on je neobratně chytil. Přispěchal k mému miláčkovi a nasedl. Sedla jsem si na místo spolujezdce.

Jel plynule, ale opravdu hrozně pomalu. Cesta, která mně trvá patnáct minut, mu trvala skoro hodinu.

Zato jsme měli ale zase čas na povídání. Popsala jsem mu můj hrozný život u mámy a jak se o mě nestarala a on mi zase říkal o Forks. A téměř ke každému obyvateli řekl nějakou pikantnost.

Dozvěděla jsem se, že se tu asi před měsícem nastěhovali nějací Cullenovi. Pan Cullen si se svou ženou adoptovali pět pubertálních dětí, avšak výchovu měli více než skvělou. Všechny děti měly samé jedničky a ani jeden jediný malý záznam v trestném rejstříku. Tak s nimi určitě moc srandy nebude.

Po dlouhé době v autě jsme dojeli do obchodu s nábytkem. Strávili jsme tam asi tři hodiny, ale zato jsme nakoupili celkový nábytek do mého nového pokojíčku a k tomu samozřejmě nějaké barvy na zdi. Vše bylo sladěno do zelené a žluté.

Vše jsme to naházeli do kufru a na zadní sedadla a mohli jsme vyjet. Tentokrát jsem měla řídit já.

„Tati? Jsi teď ve službě?“zeptala jsem se s ďáblíkama v očích.

„Ne, proč?“ ptal se zmateně.

„Takže nemůžeš rozdávat pokuty," ujišťovala jsem se.

„No... Ne. Bello, mám z tebe strach," brblal a obezřetně si mě měřil pohledem.

Zazubila jsem se na něj a pořádně dupla na plyn. Užívala jsem si jízdu, ale když se mi pohled zastavil u vyděšeného táty, tak jsem raději přibrzdila.

Smykem jsem zastavila u domu a stopla stopky.

„Čtrnáct minut a třicet dva vteřin! Rekord!“ vypískla jsem a táta na mě vyplašeně zíral.

„Už s tebou nikdy nejedu!“ vysípal ze sebe a těžce oddechoval. Usmála jsem se na něj a poplácala jej po rameni.

Všechny krabice jsme naskládali pod schody.

„Už je pozdě, zítra mám práci a nebudu mít čas to s tebou vymalovat, zavolám Cullenovým. Jsou to moc hodní lidé, pomohou ti vymalovat a sestavět nábytek, ano?“ zeptal se táta.

„To je dobrý, já to zvládnu sama, alespoň se nějak zaměstnám.“ Pche, to tak! Kdybych tady byla sama, tak to mám upírskou rychlostí a sílou za chvilku, takhle ze sebe budu muset dělat slaboučkou holčičku. A k tomu mi to zabere celý den! Ach jo!
„To ani náhodou! Běž se umýt, jestli chceš, tak ti pro dnešek uvolním postel a lehnu si na gauč.“ Usmíval se. Bože! On je tak hodný táta! Tak za tohle mámu nesnáším. Proč nechtěla, abych ho znala? Je tak super!

„To je dobrý, tati, klidně běž spát.“

„Vážně ti to nebude vadit?“ přesvědčoval se.

„Vážně, neboj.“ Usmála jsem se na něj a z kufru vytáhla pyžamo a ručník.

Vběhla jsem do koupelny a svým oblíbeným šampónem, který voněl po čokoládě a malinách, jsem si umyla hlavu. Následovně jsem si umyla zuby a spokojeně se uvelebila na gauči. Alespoň do té doby, než se táta odšoural do sprchy a pak šel spát.

Přemítala jsem o celém dni.

Mám to já ale štěstí. Mám bezvadného tátu. Kdybych svoje dětství prožila s ním, určitě bych z něj měla hezčí vzpomínky než jen křik a vždy přítomné pohlavky. Jistě by mi dovolil někdy se vídat s Edwardem, ale budu se prostě muset smířit s tím, že jeho už nikdy neuvidím.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Chcete částečný pohled Edwarda? :)

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zmatení upíři aneb Hra na lidi - 1. kapitola: