Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žlutooký chlapec - 7. kapitola

12.09.2011 (10:45) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1423×

Ráno jsem se probudila s dobrou náladou. No, tak co byste chtěli, když můžete vypadnout z domu, kde každý den přijdete kvůli hádkám o polovinu nádobí? Ale má to výhodu - nemám co umývat.
Vyčistila jsem si zuby a zkusila se učesat. Bez úspěchu. Po učesání jsem šla do šatny, vybrat si oblečení. Nakonec to padlo na volné tričko a kalhoty. Když jsem sešla dolů a zašla do kuchyně, měla jsem překvapení. Na stole už ležela moje oblíbená snídaně. Kukuřičné lupínky zalité mlékem. Babička tu byla. Ale kde je teď?

„Babi? Jsi tu?" zavolala jsem do hloubi domu.

„Tady jsem, u-we-tsi-a-ge-ya," ozvala se babička z patra. To mi připomnělo, že jsem se chtěla babičky zeptat, co je v posledním patře.

Když jsem dožvýkala poslední sousto a umyla misku se lžičkou, vydala jsem se za babičkou. Našla jsem ji v knihovně, kde nejspíš chtěla předělat pořádek. To by poznal i slepý - všude ležely kartičky s písmeny abecedy. Babička stála na štaflích a rovnala na polici knihy, které měla položené na dalším schůdku štaflí.

„Babi, nechceš pomoct?" zeptala jsem se radši, aby babička nespadla.

„To budeš hodná, ptáčátko," usmála se na mě. Po chvíli slezla a místo ní jsem na štafle vylezla já.

„Ty knihy na té polici, prosím, zařaď mezi ostatní od déčka. Pak ti podám další. Je jich tu víc, než dost," zasmála se babička a sedla si na židli. Vypadal pobledle a unaveně. Začala jsem o ní mít strach.

„Babi, je ti dobře?" ptala jsem se a doufala, že uslyším kladnou odpověď.

„To na mě jenom leze nějaká angína. To bude dobré. A teď do práce - nebo tu budeme do rána," zavelela a chtěla se zvednout, ale nejspíš se jí zamotala hlava a ona opět padla na židli.

Rychle jsem k ní přiskočila a klekla si k ní na kolena. „Babi. Babi! Je ti dobře?" starala jsem se.

„Je, neboj se, ptáčátko," usmála se unaveně. „Nemrač se, nesluší ti to. A teď do práce."

Když jsme měly zařazené všechny knihy, tak jsme se šly naobědvat. Teda, to jsme si jenom myslely. Vešla jsem do kuchyně a zamířila k lednici. Přišla jsem k ní a otevřela ji. Ale naskytl se mi výhled na prázdnou ledničku.

„Babi, ty jsi nebyla na nákupu?"

„Ah, promiň, ptáčátko, úplně jsem na to zapomněla," omluvila se, „tak já pro něco dojedu."

„Ne, babi, ty pro nic nepojedeš. Já tam sjedu na-," pokračovala bych (i když jsem nevěděla, na čem bych tam sjela), kdyby mě babička nepřerušila.

„Na čem bys tam sjela?" smála se. Sakra.

„Na kole," plácla jsem první, co mě napadlo.

„A na jakém?" smála se, div se jí neroztrhly koutky. Sakra, proč má vždycky pravdu? No, a co teď? Asi budu muset jet s babičkou.

„Tak fajn, jedeš se mnou, ale jenom proto, že já ještě nemůžu řídit. Ty, když budu nakupovat, počkáš v autě," řekla jsem. A nebyla to žádná otázka, nýbrž oznamovací věta.

„Dobře, mami," zasmála se a zvedla ruce v gestu, že se vzdává.

Vzala jsem si mikinu a vyšla před dům, kde jsem počkala na babičku, než přinese klíče od garáže a od auta. Když jsme vyjížděli na hlavní silnici, zahlédla jsem sedm aut, jak dávají blinkr, že chtějí zatočit k nám. Ale řidiče jsem neviděla, protože auta měla tmavá skla.

„Babi, kdy jsi říkala, že se mají přistěhovat ti vedle z domu?"

„Asi za měsíc. Proč?" zajímala se.

„No, já jenom, že k nám na cestu zatáčelo asi sedm aut."

„Ale, to se třeba jen někdo chtěl otočit," nebrala to na vědomí.

„Třeba. Ale nepřijde ti divný, že by se chtělo otáčet rovnou sedm aut?"

„Je sice pravda, že asi sedm aut se většinou neotáčí najednou, ale taky mohli někam jet spolu a jenom špatně odbočili. Možné je všechno," spekulovala babička.

Zbytek cesty jsme každá byla zatopená vlastními myšlenkami. Já neznámými auty a na co babička myslela, to doopravdy nevím.

Pohled Edwarda:

„Edwarde, sakra, pohni tím svým kostnatým zadkem a pojď nám pomoc nakládat věci do náklaďáku," křičel na celý dům Emmett.

„Jo, už jdu," zakřičel jsem zpátky. Upíří rychlostí jsem se přemístil před dům, kde Emmett, Jasper, Carlisle a Esmé nakládali krabice. Alice s Rosalií museli ještě naposledy na nákupy, před tím, než odjedeme.

Naskládali jsme do náklaďáku poslední krabice a šli naposledy projít dům, ve kterém jsme strávili poslední dva roky. Než jsem došlápnul na práh domu, uslyšel jsem myšlenky, které rozhodně nebyly moje.

„Bože, proč jsem nepřesvědčila Rosalie, aby si ty šaty koupila? Vypadaly na ní tak úžasně,“ přemýšlela Alice.

„Tak, Alice se zase překonala. Dát čtyři tisíce dolarů za oblečení jen pro nás dvě mi přijde ujeté. Ale trhla svůj rekord,“ užasla ve svých myšlenkách Rosalie.

„Kolik, že jsi dala za šaty?" zalapal jsem po dechu. Alice se na mě otočila a začala vysvětlovat.

„No, čtyři tisíce, ale to musíš uznat, že je docela slušná cena asi za dvacet plesových šatů," snažila se z toho vykroutit.

„Já to radši komentovat nebudu," zasmál jsem se.

„Fajn, díky, brácha," zazpívala a dala mi pusu na tvář. A takhle to bylo vždycky. Pomalu jsem se vydal za ostatními do domu. Našel jsem je v obývacím pokoji, jak si to míří do kuchyně.

„Pamatujete si, jak nebyla volná žádná koupelna, a tak se Emmett umýval ve dřezu?" zasmála se Esmé a všichni ostatní. Ona tenhle dům měla asi ráda nejvíc.

Když jsme prošli celý dům, zamířili jsme ven, kde jsme každý sedl do svého auta a i se stěhovákama v závěsu si to namířili rovnou do deštivého Lenoxu. Jeli jsme o měsíc dříve, protože Carlislea nakonec pustili z nemocnice už teď.

Asi po třech hodinách jízdy jsme dojeli do Lenoxu. A po dalších patnácti minutách jsme zahýbali na lesní cestu, ze které zrovna sjíždělo auto na hlavní. Řidiče jsem neviděl, ale vím, že na sedadle spolujezdce někdo seděl.

Jeli jsme asi pět minut, když jsme vyjeli na takovou menší louku, kde stály dvě vily. Byly skoro stejné.

„Mami, která je naše, obě?" ptal se Emmett.

„Prosím, ať jsou obě naše, potom by byla sranda, protože bych mohl skákat z okna do okna. Prosííím,“ zněly Emmettovy myšlenky.

„Ne, Emmette, obě naše doopravdy nejsou," zasmála se naše adoptivní mamka, "ale ta vlevo naše je."

Po hodině a půl:

Už máme v pokojích nábytek, máme vybaleno a jediné, co nám chybí udělat, je zjistit, kdo bydlí vedle. Ale podle ticha, co bylo ve vedlejším domě, jsme usoudili, že zrovna nejsou doma. Ale víme, že tu před chvílí někdo byl, protože jsme cítili příjemnou vůni levandule.

Můj pokoj byl v druhém patře ještě s pokojem Alice a Jaspera. Aspoň, že nejsem na patře s Emmettem a Rosalie, to bych moc klidu neměl. Po celé jedné stěně se táhla police od stropu dolů, která už byla plná knih, které jsem si přivezl. Nad psacím stolem jsem měl jednu poličku, kam jsem si dal cédéčka. Uprostřed pokoje jsem měl pohovku a naproti ní postel. I když nevím na co.

Musel jsem se nějak zabavit, a tak jsem si vzal Romea a Julii a sedl si do křesla, které bylo v rohu, vedle knihovničky.

Po hodině jsem uslyšel, jak na příjezdovou cestu zatáčí auto. Slyšel jsem jenom jedny myšlenky, takže máme sousedku.

„Mami, tati, Emmette, Rosalie, Alice, Jaspere, pojďte dolů," řekl jsem normálním hlasem, ale věděl jsem, že mě uslyší. Sám jsem sešel dolů do kuchyně, kde se asi po patnácti vteřinách shromáždili i ostatní.

„Přijela sousedka. Je to postarší paní," oznámil jsem jim, co jsem se před chvílí dověděl.

„Dobře, takže jí dáme tak pět minut a potom za ní půjdeme," řekl Carlisle, ale než stačil odejít, uslyšeli jsme něco, co nás dost vykolejilo. Slyšeli jsme dva hlasy.

„Ptáčátko, přece to všechno nepotáhneš sama, já něco vezmu," namítl ten první hlas.

„Ne, babi, ty nic nepotáhneš a já se můžu vrátit, když to neunesu všechno najednou, což je pravděpodobný," namítl sametový hlas.

„Ale, u-we-tsi-a-ge-ya," začal ten první, ale ten sametový ho přerušil, „žádný ale," řekl rázně. Potom už jsme jenom slyšeli, jak někdo otevřel a zavřel vchodový dveře, a jak šustí tašky.

„Edwarde," promluvil na mě Carlisle, „proč si nám neřekl, že jsou dvě?"

„Ale já slyším jenom jedny myšlenky. Přísahám," obhajoval jsem se.

„Tak fajn, víte, co? Jdeme je přivítat hned," rozhodl Carlisle.

Většinou pod povídku nic nepřidávám, ale teď je to nevyhnutelné. Takže, první bod tohoto textu je:

• Chci vás poprosit o komentíky, u každé kapitoly bych byla ráda aspoň za deset komentů. Není to ultimátum, že když jich nebude deset nebude další kapča, to vůbec ne, ale byla bych za to ráda. :)

Druhý bod:

• Chtěla bych vědět, z jakého pohledu byste chtěli 9. kapitolu. 8. už mám připravenou, jenom to dát do vět. Ale další bych chtěla vědět od vás. Počkám do doby, než vyjde další kapitola (tedy osmá). Potom zjistím, čeho bylo nejvíce a podle toho budu psát 9. kapču. Vím, je to zamotané, snad to pochopíte. :-)

Třetí a poslední bod:

• Chtěla bych vaši radu ještě jednou. Měla by Bella na konci být s Jacobem nebo Edwardem? Chápu, že to potom nebude žádné překvapení, ale konec této povídky je ještě hodně daleko. Tady v této prosbě nebudu hodnotit čeho bylo nejvíce, ale důvody, které podle vás zavinily to, s kým bude Bella. (Tím slovem zavinili nemyslím, že je to zlé, ale chci důvod, proč by měla být s tím nebo oním.)

PS.: Tato kapitola je z menšího kousku pohled Edwarda. Myslela jsem si, že byste chtěli taky vědět to, jak se Cullenovi dostali k Belle.

To je vše, děkuju těm, kteří zde nechají komentáře.

Sundance

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žlutooký chlapec - 7. kapitola: