Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlatá padesátá - Epilog

15.08.2013 (07:00) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2866×

Epilog

Dlouho jsem viděla jen tmu. Nikdo a nic tam nebylo. Smrt. Žádná bolest, žádné zranění, žádné pocity. Věděla jsem, že jsem prohrála boj o život. V hlavě mi výřily vzpomínky. Jak jsem jako malá stála u cukrářské výlohy a koukala na ty barvy. Jak jsem stála v porodnici u postele a zírala do velkých modrých očí, které patřili Timovi. Vzpoměla jsem si na to, když nám přišli říct, že tátu zastřelili. Na jeho pohřeb. Na mámu, na Phila, jak se oba tvářili šťastně, když nám řekli, že se zasnoubili. A že je máma těhotná. Vzpomínala jsem na ty hlouposti, co jsme vyváděli s Bess, Vickem, Laurou, Mattem a Robem. Myslela jsem na Jakea, který mě miloval a nikdy mě nemohl mít. A pak především na Edwarda. Na to, kdy jsem ho poprvé viděla na parkovišti. Na písničku Tutti Frutti, na kterou jsme spolu poprvé tancovali. Na první rande. Na první noc s ním. Všechno bylo tak dokonalé. Skončilo to. Už žádné já a Edward není. Už není ani Glitter girls a Fixed boys. Všechno se rozpadlo jako domeček z karet.

Co je to krucinál za protivný zvuk, který mě tady ruší? Do uší mi procházelo pronikavé pískání v pravidelných intervalech. Před očima se mi začaly zobrazovat barvy. Otevřela jsem je a zírala na bílý strop. Tenhle strop jsem znala. Zírala jsem na něj, když jsem si jako malá zlomila nohu. Tohle je nemocnice. A to pískání mi měří srdeční tep. Teď trochu zrychlilo a u mé postele se ihned nahromadila kupa lidí. Viděla jsem mámu, Phila, Tima, tetu Jennu a pratetičku Sue. Všichni tu byli, ale někdo tu chyběl. Edward. Hystericky jsem začala těkat očima po ostatních, ale nikde nebyl.

„Zlatíčko, tak moc jsem se o tebe bála,“ řekla šťastně máma a pohladila si bříško.

„Teda, ségra, ještě, že jsi v pořádku. Máma chtěla, abych myl nádobí,“ řekl Tim a opřel se o kostru postele. Schytal od mámy pořádný pohlavek, ale nezdálo se, že by mu to vadilo.

„Jsem ráda, že jsi v pořádku, sluníčko,“ usmála se na mě Sue. Její křehké ruce mi přejely po sádře, krerou jsem měla na noze. Jenna se na mě jen povzbudivě usmála. Jenže já neměla náladu na ně. Jen jsem musela myslet na to, co se stalo Edwardovi. Proč tu není se mnou?
„Edward?“ vyšel ze mě skřehotavý hlas.

„Brzy tady bude, zlatíčko. Jen si zašel pro něco k jídlu,“ ujistila mě máma. Pozvedla jsem koutky. Je v pořádku. Naživu. To bylo to nejdůležitější. A došel si v nemocnici pro něco k jídlu? Ach, Edwarde, to je hloupý vtip.

„Co se stalo?“ zasípěla jsem.

„Spadla jsi ze schodů, sluníčko,“ řekla mi máma a smutně se usmála. Aha, jasně. A kde asi?

„Dámy, pánové. Budu vás muset poprosit, abyste nerozrušovali moji pacientku. A budu vás taky muset poprosit, abyste na chvíli odešli.“ Carlisleův hlas bych poznala kdekoliv. Všichni začali brblat, ale vyhrnuli se ven. Carlisle zavřel dveře a otočil se na mě.

„Bello, jsem rád, že jsi v pořádku. Máš zlomenou nohu a taky nějaká žebra. Otřes mozku, ale vše se brzy zahojí,“ začal mě ujišťovat a vzal do ruky kartu. Vtom se rozrazily dveře a dovnitř se nahrnuli všichni z party.

„Bello! Už jsi vzhůru,“ vykřiknul Rob.

„Dobře, tak já přijdu později,“ řekl Carlisle a povzbudivě se na mě usmál. Pak odešel a zavřel za sebou dveře. Všichni mě obklopili. Rob s Vickem měli v rukou balonky, které upusili a ty se přilepily ke stropu.

„Kluci, já jsem si jenom zlomila nohu. Neporodila jsem, abyste mi nosili balonky s nápisem Je to kluk!“ zasmála jsem se chraplavě.

„Já vám říkal, že je to hovadina,“ pronesl Jake a podíval se na mě s úsměvem.

„Ty drž pysk. Co jsi jí přinesl ty?“ obořil se na něj Rob.

„Flašku,“ usmál se Jake a vytáhnul z batohu láhev s vínem.

„Jé, to bysme měli hned otevřít, co?“ řekla Laura a vytrhla mu ji z ruky.

„Je to Belly. Ať rozhodne, co s tím,“ řekl Matt a ujal se láhve. Všichni se na mě tázavě podívali.

„Myslím, že to otevřeme, až v sobě nebudu mít tolik morfia,“ usmála jsem se.

„Fajn. Zatím si ji vezmu do úschovy,“ řekl Matt a začal ji strkat do svého batohu. Strhla se vlna protestů. Usmála jsem se. Byli to stále ti samí lidé, které jsem měla ráda. Drzí, ukecaní, stále usměvaví. Takhle jsem si chtěla všechny pamatovat. Ozvalo se zaklepání a tiché zavrzání dveří. Všichni strnuli v pohybu a zírali tím směrem. Snažila jsem se vytáhnout a podívat se, kdo přišel, ale marně. Najednou se všichni dali do pohybu a začali se vrhat k východu.

„Necháme vás tu, ale ještě se uvidíme,“ prohlásil se smíchem Vick a zamával mi. Z toho jejich chumlu u dveří se vynořil Edward bez jediné chybičky. Byl v pořádku. Kdybych neměla tu sádru, ihned se mu vrhnu kolem krku. On se na mě usmál. Na sobě měl tmavé tričko a černé kalhoty a v ruce rudou růži. Když jsme zůsali osamotě, přišel ke mně a v tichosti mi položil růži k ruce. Pak se posadil na židli vedle mě.

„Bello, ani nevíš, jak je mi to líto,“ začal a sklopil hlavu k mé přikrývce.

„Edwarde, jsem tak ráda, že jsi v pořádku,“ zasípala jsem s úsměvem.

„Jenže ty nejsi v pořádku. Máš zlámané všechny kosti v těle kvůli mně,“ řekl smutně a čelem se opřel o postel u mé ruky. Byl naprosto zničený. S námahou jsem ji zvedla a dala mu ji do vlasů. To mě uklidnilo a zdálo se, že i jeho. Cítila jsem ho. Nebyl to sen.

„Žiju a ty taky. To je nejdůležitější.“

„Ale nemusela jsi. A to všechno kvůli mně.“ Zvednul oči a já opět propadla tomu tekutému zlatu. Nepřežila bych, kdyby se mu něco stalo.

„Co se vlastně stalo?“

„Postaral jsem se o Lynette. Už je mrtvá. Nic ti už nehrozí,“ ujistil mě se smutným úsměvem. Pohladila jsem ho po tváři a usmála se.

„Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ zašeptala jsem.

„Je mi tak líto, že jsem nepřišel včas. Viděl jsem tě, teda, viděl jsem Lynette, co vypadala jako ty, jak odjíždí do kina. Netušil jsem, kde právě jsi. Moc se omlouvám,“ řekl a skryl tvář do dlaní.

„A jak jsi zjistil, že jsem to nebyla já?“ zeptala jsem se a pokusila jsem se ošít, jenže to nešlo. Sotva jsem dokázala hýbat rty.

„Matt tě začal hledat. Lynette se vytratila, jakmile se dostala do kina a Matt si o tebe dělal starosti. Pak jsem už věděl, kde jsi.“ Stiskla jsem jeho ruku. Lynette se za mě vydávala a každý tomu uvěřil. Edward se musel cítit strašně, že ho takhle ošálila.

„Je to v pořádku,“ usmála jsem se na něj. On vstal, políbil mě do vlasů a pak mě celou dobu držel za ruku, jakoby mě nikdy nechtěl pustit. Seděl tak, dokud jsem neusnula.

V noci mě probudilo slabé zaskřípění. Byla tma a okno bylo otevřené, takže dovnitř proudil teplý vzduch. A u okna stál temný stín. Vyvalila jsem oči. Stín se pomalu blížil a nabíral na obrysech. Nicholas.

„Nicholasi, co tady děláš?“ zašeptala jsem a zadívala jsem se na něj. Byl celý v černém a na očích měl tmavé brýle. Edward tady nebyl.

„Já... chtěl jsem se jen ujistit, že jsi to přežila,“ řekl a vykročil zpět k oknu.

„To ty jsi mě sem přinesl, že ano?“ zeptala jsem se dřív, než stačil zmizet. Otočil se zpátky na mě.

„Možná,“ připustil nejistě.

„Proč jsi to udělal?“

„Eh, však víš. Pro kámoše cokoliv,“ vyhnul se přímé odpovědi. Podívala jsem se na něj tázavým pohledem.

„Tohle jsi neudělal kvůli Edwardovi.“ Ve chvíli, kdy jsem to řekla se prudce zastavil u mé postele. Naklonil se ke mně.

„Edward si vždycky uměl vybírat dokonalé ženy. A já vždycky zbožňoval ty, co si vybral.“ Tím mi vyrazil dech. Za tahle slova schoval to, co se bál vyslovit. Miluji tě. „Sbohem, Isabello Marie Swanová. Budeš mi chybět, ale doufám, že už na mě nikdy nenarazíš. Buď s Edwardem šťastná. On tě doopravdy miluje,“ pronesl bolestně a přešel k oknu. „Bože, už teď lituju toho, že jsem tady byl,“ pronesl s úšklebkem. Otočil se k oknu a já z něj nespouštěla oči.

„Nicholasi, to je...“ Nemohla jsem nic říct. Ztrácela jsem slova. On se otočil zpět na mě.

„Litoval bych, kdybych to neudělal,“ prohlásil, sklonil se nad postelí a přitisknul své rty na mé. Byl to jen vteřinový polibek, ale otřásl se mnou víc, než ten nejdelší na světě. Odtáhl se a přejel prstem po mém rtu. „Buď sbohem, krásná Bello,“ řekl a zmizel ve tmě. Zmizel navěky. Už ho nikdy neuvidím. Ale věděla jsem jedno. Miloval mě tak moc, že odešel z mého života, abych mohla být šťastná. Šťastná s jeho nejlepším přítelem.

Tak a to je konec. Hrozně bych chtěla poděkovat všem, co komentovali a vydrželi až do konce. Moc pro mě znamenaly ty komentáře, které mě poháněly k dalšímu psaní.

Jak už jsem řekla, brzy se můžete těšit na další krátkou povídku, kde by všichni mohli dostat svého štěstí... nebo ne? No, chvíli si budete muset počkat na povídku Summer in California, ale dělám na tom. Taky mám v přípravě pár nových povídek, takže patrně jich pár spustím i najednou a na shrnutí přibydou nějaké trailery, tak pozorně sledujte, když něco rozjedu.

To je asi všechno, co bych vám chtěla říct.

Moc děkuju za vytrvalost,

SarahBell.

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlatá padesátá - Epilog: