Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život nebo věčná smrt? - 2. kapitola

18.05.2010 (20:30) • AlizieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1616×

2. kapitola:

„To jsou letenky!“ vykřikla jsem a vrhla se mu okolo krku. Tak on nám koupil dovolenou!!! To přece není možné! Držela jsem Edwarda vší silou a z očí mi vytryskly slzy.

„Miluju tě…“ políbila jsem ho a něžně pohladila po tváři.

„A já tebe. Máš radost? Poletíme za 3 týdny,“ usmál se a hypnotizoval mě očima.

„Ani nevíš jak velikou, lásko. Je to ten nejúžasnější dárek na světě!“ Po mé odpovědi se začal usmívat jako sluníčko. Tolik mu to v tu chvíli slušelo. Nemohla jsem se vynadívat těch jeho nádherných zelených očí a bělostného úsměvu. Srdce mi dělalo radostí kotrmelce a kolem nás zářilo štěstí.

„Už se nemůžu dočkat, až odletíme. Budeme jen a jen spolu, úplně sami. Nic krásnějšího jsem nikdy nedostala,“ rozplývala jsem se nad dokonalým dárkem a hladila Edwarda po tváři. Co chvíli jsme se líbali, otírali nosíky o sebe a bylo nám báječně. Pak jsem si však uvědomila, že musím do školy na písemku. S povzdechem jsem se od Edwarda odtrhla.

„Miláčku, musíme do školy. Dneska je písemka z matiky. Vzpomínáš?“ Smutně jsme se usmáli.

„Jen se převleču a můžeme hned vyrazit.“ Ještě jednou mě políbil a odběhl se převléct za auto. Jestli z okna koukají sousedi, tak budou mít zážitek na celý život. Edward má totiž ten nejkrásnější zadek na světě! Nikdy mě nepřestane bavit se na něj potajmu koukat a obdivovat ho. Edward si na sebe rychle vzal džíny, bílé tričko, šedý svetr a obul si tenisky. Neskutečně mu to slušelo. Byl to prostě můj muž číslo jedna.

Nasedli jsme do jeho auta a rychle vyrazili do školy. Když jsem přijeli na parkoviště, tak už tam skoro nikdo nebyl. Vyběhli jsme z auta a utíkali do školní budovy. Před třídou jsme se ještě jednu políbili a rychle si šli sednou do svojí lavice. Zařinčel zvonek a náš matikář už stál ve dveřích. Na tváři měl ten svůj pohrdavý úsměv a nám bylo jasné, že si zadání písemky vychutnal do poslední kapky. Mrkla jsem na Edwarda a ten se jen povzbudivě usmál. No jasně, on má matiku v malíčku, ale co já? No, snad se mi v hlavě něco urodí.

Než jsem se rozkoukala, leželo přede mnou zadání a už jsem se vrhala na počítání. První příklady byly docela v pohodě, ale ten poslední jsem vůbec netušila. Edward to poznal a pod stolem do mě kolenem šťouchnul. Koutkem oka jsem mrkla na jeho papír, přečetla si jeho postup a rychle začala nenápadně opisovat. No co? Potřebovala jsem ten test napsat, abych si opravila známku, a v takovém případě na prostředcích nezáleží.

Hodina skončila a my vyběhli ven ze třídy. Dneska jsme měli společný už jenom tělocvik a tak jsme šli každý jiným směrem. Dohodli jsme se, že se sejdeme v jídelně. Dorazila jsem před učebnu španělštiny a ve své lavici jsem uviděla sedět cizí holku. Při pohledu na její obličej se mi zatajil dech. Byla krásná, andělsky krásná. Měla bílou pleť, jakoby ze sametu, veliké medově hnědé oči a černé vlasy v takovém tom rozpustilém střapatém účesu.

Sedla jsem si vedle ní a usmála se.

„Ahoj. Jsem Bella a ty?“ pokusila jsem se o hovor, protože tahle holka mi byla nesmírně sympatická.

„Ahoj. Já jsem Alice. Dneska jsem nastoupila se svým bráchou Jasperem. Náš táta je doktor a bude pracovat v místní nemocnici, “ zazubila se na mě.

„Můj je místní šerif.“ Protáhla jsem obličej, aby pochopila, jak se mi tohle povolání nelíbí.

„Z toho si nic nedělej, pořád je to lepší než kdyby byl třeba učitel nebo dokonce ředitel, ne?“ začala se hihňat a já se přidala, protože představa mého táty coby učitele byla vážně legrační. Celou hodinu jsme si potichu povídaly a taky se hodně nasmály. Dozvěděla jsem se, že ona i Jasper jsou adoptovaní a nejsou to skuteční sourozenci. Jejich mamka Esme je architektka a momentálně pracuje na jejich novém domově. Alicino vyprávění o rodině se mi líbilo, bylo cítit, jak moc si jsou všichni blízcí.

Šli jsme spolu dokonce i do jídelny. V půlce cesty se k nám připojil Jasper. Jeho zlaté vlasy mu rámovaly tvář jako lví hříva, ale obličej měl něžný jako dítě. Mile se na mě usmál a potřásl mi rukou. Potom objal Alice kolem pasu a vyrazily jsme do jídelny. U dveří už na mě čekal Edward a já mu nadšeně skočila do náruče. Byla jsem ráda, že je konečně se mnou.

Představila jsem Edwardovi svoje nové přátele a měla radost, že si při obědě sedneme všichni spolu. S Alice jsme probíraly nákupní středisko v Seattlu a kluci rozebírali auta. Vypadalo to, že si padli do oka a já měla skvělý pocit. Možná jsme s Edwardem našly první společné přátele. Po škole jsme jeli každý svou cestou, ale domluvily jsme si s Alice na druhý den nákupy a kluci zajedou na vrakoviště. Budou hledat součástky do aut. Přijeli jsme s Edwardem před náš dům a rozloučili se.

Ještě jsme se dlouze líbali a šeptem si vyznávali lásku. Byl to náš způsob důvěrnosti, vždycky jsme si tyhle věci jenom šeptali, aby je nikdo jiný neslyšel.

„V deset jsem zase u tebe, princezno. “ Vtiskl mi malinkou pusu na nosík a nechal mě vystoupit.

Ještě jsem mu zamávala, poslala vzdušný polibek a kráčela k domu. Jen co jsem otevřela, ucítila jsem příšerný smrad. Co se to tu zase děje?

„Tati?“ zavolala jsem na celý dům a tátova hlava se vynořila z kuchyně.

„Bellinko, ty už jsi tady. Myslel jsem, že přijedeš později. Chtěl jsem ti upéct dort, víš, ale nějak se mi to nepovedlo.“ Hodil po mě ten svůj provinilý pohled a já se nemohla, nic jiného, než usmát.

„Ale tati, to jsi přece nemusel. Mimochodem ty plavky jsou nádherný! Vybral jsi úplně perfektně.“ Objala jsem ho a vysloužila si pusu na čelo.

„To jsem moc rád, ještě jednou všechno nejlepší, zlatíčko,“ popřál mi a pořád mě držel ve svém medvědím objetí.

„Dík tati. Pustíme se do úklidu, ne?“ Sice se na to moc netvářil, ale nakonec kývnul.

Úklid kuchyně nám nezabral tolik času, co jsem si myslela a tak jsem se hned potom vydala do sprchy a táta slíbil, že ohřeje večeři. Ve sprše jsem byla docela dlouho. Milovala jsem proud horkého vody, která mě vždycky dokonale uvolnila.

U večeře se mě táta ptal, jak se těším na dovolenou. Ani mě moc nepřekvapilo, že o tom ví. Jak znám Edwarda, tak to určitě prvně všechno konzultoval s tátou, aby měl jistotu, že mě táta pustí. Ani jsem se mu moc nedivila, protože můj táta měl občas velké záchvaty rodičovských pudů. Naštěstí to nebylo často, takže se to dalo docela v pohodě vydržet.

Večer jsem si jako vždycky zalezla k sobě do pokoje a Edward se za mnou během chvilky vyšplhal, lehl si ke mně a přikryl nás peřinou. Bylo neskutečně krásné mít ho u sebe a usínat v jeho teplé náruči. Věděla jsem naprosto jistě, že Edward je ten pravý kluk pro mě.

Tenkrát jsem to věděla a vím to i teď, ale osud k nám byl příliš krutý a naše štěstí nám nechtěl dát zadarmo…

Autor: AlizieCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život nebo věčná smrt? - 2. kapitola: