Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žebračka 14. kapitola

18.02.2010 (18:30) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2936×

14. kapitola

By Paike

„Promiň, nejde to vydržet,“ zaslechla za zády sametový hlas a cítila, jak jí na krk přitiskl rty ledovější než okolní vzduch. Zalapala po dechu, hlasy v hlavě jí jasně napovídaly, že brzy přijde její konec. Jeho rty jí přejížděli po krku a zastavily se na krční tepně. Cítila, jak se zhluboka nadechl její vůně.

Déle nedokázala balancovat na hraně mezi životem a smrtí. Podlomila se jí kolena, zatmělo před očima a v mdlobách se sesunula na chladnou zem.

Překvapeně zíral na mladou dívku, jež se mu u nohou stočila do klubíčka a nechtěla vědět o světě. Nechtěl věřit, že tohoto padlého anděla chtěl zabít. Vraždění se mu příčilo a nechtěl přiznat, že Aro nad ním má opravdovou moc. Nechtěl si připustit, že ho má jiný upír dokonale pod palcem a on se bojí při nesplnění jeho příkazů.

Sklonil se k té chudé dívce a přiložil jí ledovou dlaň na tvář. Věděl, že jeho studený dotyk zapůsobí lépe než pokropení živou vodou. Opravdu dívka po chvíli do široka rozevřela oči a bylo jasně poznat, kdy konečně dokázala zaostřit na okolní svět. Když zahlédla muže s rezavými vlasy její výraz se ze zmateného změnil na nenávistný.

„Jdi ode mě,“ zasípala , jelikož jí vyschlé hrdlo nedovolilo zvýšit hlas, jak původně chtěla. Odtáhla se od zabijáka, co nejdál, toužila utéct, ale nedokázala přimět svaly, aby se pohnuly.

„Já se ti omlouvám. Nechtěl jsem,“ přiznal muž zkroušeně a pohledem probodával nedalekou sochu v nadlidské velikosti. Nedokázal se na ní podívat do očí a čelit jejím výčitkám přes tmavě hnědé oči.

„Děláš si srandu?!“ vyjekla rozzuřeně, když se konečně dokázala postavit na vlastní nohy. „Chtěl jsi mě zabít!“

Nervózně se zasmál. „Vždyť to byla taková nevinná hra.“

„Hra, hra?! Jdi pryč, jdi mi z očí!“ křičela jako smyslů zbavená nevšímajíc si slz, které jí tryskaly z očí.

Stáli naproti sobě jako dvě nespřátelené vojenské jednotky, naštvaně si jeden druhého měřili. Ani jeden z nich nechtěl ustoupit ze svého postavení a dohodnout se na kompromisu.

„Řekla jsem, že máš odejít,“ zašeptala spíše pro sebe, ale on to slyšel. Sklopil hlavu, pokrčil rameny a odcházel. Smutně se za ním dívala a ve skrytu duše jí jeho odchod zraňoval.

Ještě jednou se ohlédl, aby se ujistil, že bude v pořádku a dal se do běhu.

Seděla na staré lavičce nakloněné vahou let i vzpomínek. Skýtala naprosté soukromí a potřebný klid. Zhluboka dýchala, jak se snažila si v hlavě urovnat splašené myšlenky, které pobíhaly ze strany na stranu. Dosud jí běhal mráz po zádech, když si vzpomněla na ledový dotyk jeho rtů na krku.

Kolem se prohnal mladý pár na kolečkových bruslích, stiskem ruky jakoby si dodávali odvahu, kterou jeden nebo druhý z nich ztratil.Tiše jim záviděla zamilované dotyky i ona pod tvrdou skořápkou toužila po lásce. Lásce hluboké a vášnivé.

Přitáhla si kolena k bradě, když jí roztřásl chlad a zimomřivě si dýchla do dlaní. Pozorovala pomalý let žíhaně žlutých listů, které nerovnoměrně opadávaly z okolních stromů. Trochu se děsila toho, co přijde až všechny listy opadnou a na zem se snese první vrstva sněhu. Zima byla vždy pro bezdomovce nejtěžší období v roce, někteří umrzli, jelikož jim příbytek z kartónových krabic neposkytl dostatečné teplo. Ona měla to štěstí, že se často někdo smiloval a nechal ji přespat na chodbě obytného domu. Pohodlné to rozhodně nebylo, místo polštáře ležela na svázaných novinách pohozených v rohu vstupní haly, přesto ale každou noc před spaním děkovala bohu, že jí nenechal na pospas nevyzpytatelného osudu. Teď pravděpodobně měla, kde přebývat, s Alicinou nabídkou souhlasila, ale… Ale ta dnešní aféra s jejím bratrem neskončila moc dobře a věděla, že si Alice na rodině zakládá.

S povzdechem si dokázala uvědomit, že pro tu elfku bude přednější rodina než neznámá holka bez domova, peněz, lidí, kteří by jí v největší nouzi podali pomocnou ruku. Její rozhořčené myšlenky se znovu obrátili k bratrům, dosud o nich nedokázala mluvil, aby nepoužila nadávky. Oni vykopli malou sestru nic netušící o drsném světě za sklem z domu, zavřeli jí dveře před nosem, aniž by se snažili dopídit, jak dneska vlastně dopadla. Kdyby její rodiče žili určitě by nenechali svou bezbrannou holčičku žít na ulici, jenže oni nežijí. Tahle myšlenka jí darovala prudký úder do hrudi, nikdy si nedovolovala myslet na jejich smrt, jelikož se bála bolesti. Po posledních dnech byla přesvědčená, že už nemůže být bolest větší, než kterou každý den zažívala, dennodenně si zahrávala se životem. Ale vždy může být hůř, mnohem hůř.

„Bello,“ vzhlédla, když zaslechla své jméno. Naproti ní stála Alice se zvláštním výrazem ve tváři. Tolik jí za posledních pár dní pomohla. Tahle poměrně cizí dívka měla obrovské srdce a Bella jí byla do smrti za poslední pěkné dny zavázána. Podvědomě tušila, že její konec, konec jejího života je nedaleko a jen se čeká, kdy se konečně odhodlá a vstoupí trnitou cestou na vrchol, aby z něj mohla skočit dolů do závratných hlubin.

„Děje se něco?“ Alice si přisedla vedle ní a položila jí hlavu na rameno ani ona už nevěděla všechno, v její hlavě zela velká černá díra i ona už tušila, jaké je to být bezradná.

Nechtěla jí to říci raději aby žila v nevědomosti, než-li tragické realitě...

Vždyť ona by se to jednou dozvěděla, tak proč ji trápit, pomyslela si dívka s kaštanovými vlasy a podívala se své kamarádce do obličeje.

„Tvůj bratr mě chtěl zabít,“ hlesla dívka a ta malá víla vedle ní se proměnila v kámen..

Mladík se zvláštním odstínem zrzavé ve vlasech utíkal nadpozemskou rychlostí lesem bez udaného směru či cíle. Snažil se jen zapomenout, s bláhovou nadějí, že mu to jeho paměť slona dovolí. Chtěl zapomenou a už nevzpomínat, jak naivní představa, když se mu pokaždé, co zavřel oči, zjevila ta dívka, Bella, jak mu ležela u nohou smrtelně vystrašená. Možná jí na popud Ara měl kousnout, ale nechtěl proměnit dalšího bezbranného člověka v krvesající monstrum. Její krev ho nesmírně vábila, a tak doteď nemohl uvěřit, že odolal. Odolal příkazům upířího panovníka a volání instinktu. Přes to všechno byl na sebe hrdý. Ukázal, že není loutkou, za jejíž provázky táhá kdosi z Voltery.

Jeho nadřazené myšlenky opepřené hrdostí z toho, že ovládl přirozené pro svůj rod, přerušilo vyzvánění telefonu. Ten obyčejný a známý zvuk ho nesmírně vyděsil.

Vyděsit upíra, komu se to povede, pomyslel si sarkasticky. Dával si načas, tušil nepříjemný rozhovor a snažil se ho, co nejvíc oddálit. Když ho pisklavý zvuk přiváděl téměř k šílenství, nerozhodně hovor přijal.

„Splnil jsi můj plán?“ ozval se na druhém konci hrubý hlas, to nevolal Aro, jemu moderní technologie moc neříkala, a tak za sebe poslal nejspíš náhradu.

Nerozhodně přemýšlel, jak odpovědět. Věděl, že by nechtěli slyšet, že se ovládl a dívku nechal jít, proto se zdálo nejlepší řešení lhát…

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žebračka 14. kapitola: