Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 24. kapitola

04.12.2012 (21:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3055×

24. kapitola

Carlisle sešel schody a šel rovnou k pohovce, na které jsme seděly. Mávla jsem Carlisleovi na pozdrav. Naklonil se přes opěradlo a políbil Esmé. Odvrátila jsem hlavu, aby měli více soukromí. Je velice zajímavé, kolik je v tomto domě lásky. U mě doma je láska na bodu mrazu.

Carlisle šel do kuchyně a já ho následovala, abych viděla, zda mu chutná, či nikoli. Sedl si do čela stolu a odklopil stříbrnou pokličku, ze které se vyvalila ona sladká vůně lívanců, opět. Carlisle se na chvíli zastavil v pohybu a zhluboka se nadechl.

„To jsi udělala ty, Bello?“ zeptal se a při tom pomalu otáčel hlavu ke mně, skoro jako robot. Usmála jsem se na něj stydlivě a trochu ostýchavě přikývla. Carlisle si pár lívanců nandal a zbytek zase přiklopil. Namazal si jeden a kousl si.

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal ani upír, přestala jsem dýchat, i krev se mi musela v těle zastavit, opět. Jestli nebude chutnat Carlisleovi, bude to asi zlé. On je hlava rodiny, třeba řekne, že bych nebyla schopna se postarat o jeho syna.

Já si už plánuju budoucnost s Edwardem? Měla bych s tím přestat. Může kdykoli změnit názor a pustit mě k vodě. Pravděpodobně bych to asi nepřežila, ale komu bych chyběla? Maximálně tak Alici. Ale teď není na takové myšlenky čas. Edward říkal, že to se mnou myslí vážně a dokud ho budu bavit, budu s ním.

Myšlenky týkající se Edwarda a naší společné budoucnosti jsem zahnala do kouta a vrátila se z těch myšlenkových pochodů zpátky do svého těla ke stolu, kde Carlisle přežvykoval lívanec, stále. Netrvá to už dlouho? Najednou polkl. Tak teď by se ve mně krve nedořezal.

„Bello,… je to vynikající. Nic lepšího jsem v životě nejedl. Vidím, že si o Edwarda nemusím dělat starosti, když bude s tebou. Máš talent,“ řekl, mile se na mě usmál a začal ty lívance do sebe házet jako o závod. Vydechla jsem jako ještě nikdy. Měla jsem pocit, že ze mě spadl snad stotunový balvan.

Chutná mu, Carlisleovi, otci Edwarda, chutnají moje lívance. Sama nevím, proč jsem tak vyváděla, že mu nebude chutnat, a proto si bude myslet, že nejsem pro Edwarda dost dobrá. Byl to spíše… zvyk? Přirozenost? Nějak tak, asi. Měla jsem pro to jen jedno rozumné vysvětlení.

Nebyla jsem zvyklá na chválu, od dětství jsem nezaslechla jediný dík či pochválení za učiněnou práci. Jen samé rozkazy, námitky a nadávky. Charlie hledal chyby i tam, kde nebyly. Hledal jakýkoli důvod, který si vždycky našel, aby mi mohl ublížit. Jeho výchova se na mně hodně podepsala. Už bych si mohla zvyknout na chválu.

Zbytek snídaně jsem si s Carlislem povídala o všem možném. Hodně mě zajímalo, jak přišel na vegetariánství a jak vlastně začínal jako doktor. Byla jsem zkrátka zvědavá. Carlisle mi to s radostí celé povyprávěl a v očích mu zářila radost. Asi to nikoho moc nezajímalo. Mě to zajímalo velmi.

Bylo fascinující to slyšet z první ruky. Stejně nepochopím, jak mohl vydržet ta muka, když mu oheň olizoval hrdlo zevnitř, z žízně. Ta srnka měla sice smůlu, ale díky ní se vlastně stalo to, co se stalo. Kdyby tam ta srnka nebyla, Carlisle by se nestal doktorem, nenašel by Edwarda umírat v nemocnici, nepřeměnil by ho a já bych ho nikdy nepotkala.

Na oplátku jsem mu já podrobně vysvětlovala své dary, nebo aspoň to, co jsem o nich věděla, znovu. Carlisle mě zaujatě poslouchal a v hlavě si nejspíš dělal poznámky nebo tak něco. Překvapilo mě, jaký je Carlisle zaujatý vědec. Edward to sice říkal, ale že by byl až tak zaujatý? To předčilo moje očekávání.

„To, co cítím, jsou Belliny lívance s malinovou marmeládou?“ ozvalo se z obýváku, když mi Carlisle dovyprávěl celý svůj příběh, jak jednoho po druhém v rodině přeměnil, jak našli Jaspera, jak se zamiloval do Esmé. Byl to dojemný příběh.

„Když na to přijde, jsou to moje lívance,“ řekla jsem a laškovně se usmála na právě příchozí Alici, která za sebou za ruku táhla Jaspera, který šel ochotně s úsměvem na tváři. Oba okamžitě zapluli za stůl na židle a už se cpali, až se divím, že nepraskli.

Když se Alice opřela, zavadila ramenem o věneček, který visel na židli a čekal na Alicinu hlavu. Alice se otočila a vzala ten věneček do ruky. Pohled jí okamžitě padl na mě. Nevinně jsem se na ni usmála a zaculila jsem se na ni jako vždy, když nevím, jak mám říct, že je to ode mě.

Alice můj výraz zřejmě poznala, protože se na mě děkovně usmála a znovu se pustila do lívanců, které se jak v ní, tak v Jasperovi ztrácely, jako by je házeli do studny. Sice je luxovali, ale stále jich bylo dost, aby měla i Rose s Emmettem i Edward. Kolik jsem jich vlastně udělala? Myslím, že přes sto jich bylo určitě, jinak si to nedokážu vysvětlit.

„Dobré ráno, tady to ale nádherně voní,“ ozvalo se najednou znenadání. V kuchyni se hned na to objevila Rosalie v celé své kráse a za ní vesele cupital Emmett. S úsměvem jsem jim oběma mávla na pozdrav a pozvala je ke stolu.

„Sedněte si a jezte, co hrdlo ráčí,“ vyzvala jsem je a ukázala na stůl, kde bylo stále dost teplého jídla. Oba si přisedli a začali jíst. Podle jejich reakcí a mlaskání jsem usoudila, že jim také chutná. Ruce jsem si založila na stole a pozorovala všechny ty labužníky, nebo spíše otesánky.

Emmett si po dvou lívancích všiml věnečku na Rosaliině židli, a tak jí ho dal na hlavu. Rose se zarazila a sáhla si na hlavu, když nahmatala věneček ze stále čerstvých květin, usmála se a podívala se na mě. Přikývla jsem, i když jsem nevěděla, zda se mě v myšlenkách ptá na to.

„Děkuji ti, Bello,“ řekla a usmála se na mě. Taky jsem se na ni usmála. Tak teď jsem byla po dlouhé době šťastná. Dostala jsem se do skvělé rodiny, která mě přijala a která na mě neřve, když udělám něco špatně.

Během snídaně jsme se hodně nasmáli. Nikdy by mě nenapadlo, že toho tolik spořádají. Ale byla jsem z toho v sedmém nebi. Každého kuchaře potěší, když jeho jídlo chutná. Rose s Emmettem při každém soustu vychvalovali moje lívance až do nebes. Při každém jejich slově mě hřálo u srdce.

Když to vypadalo, že kdyby snědli ještě jeden lívanec, praskli by, všichni jsme se odebrali do obýváku ke Carlisleovi a Esmé. Posedali jsme si kolem malého stolečku a vyprávěli si různé příhody. Já většinou poslouchala, než povídala, protože kdybych mluvila já, všem bych zkazila náladu. Já nemám moc zábavných vzpomínek.

Nasmáli jsme se, zvláště když Emmett vyprávěl o tom, jak se Edwardovi stále vysmíval, že je nejstarší panic na světě a Edward na něj vystartoval jako smyslů zbavený. Smála jsem se tomu, v Emmettově podání to znělo legračně.

Ale když jsem to v mozku přeformulovala, Edward ještě s žádnou nespal, ani s Viktorií, protože ta by to hned všude roztroubila. A to mi dělalo radost, protože, možná, budu Edwardova první. Tyhle a myšlenky podobného typu jsem nechala být a vrátila se do veselé konverzace.

Rose vyprávěla, jak byla loni na týdnu módy v Miláně a snažila se ze všech sil setkat s Lilianou Roxel, která tam byla, samozřejmě, taky a já s ní jako její sekretářka. Když vyjmenovávala, co všechno udělala a chtěla udělat, aby se s ní setkala, popadala jsem se za břicho. A teď má Lilianu přímo ve svém domě.

A takhle to pokračovalo, nevím jak dlouho. Cítila jsem se, jako bych sem odjakživa patřila, jako by byli odjakživa moje rodina. Jak bych byla ráda, kdyby to byla pravda.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 24. kapitola: